*** Bill***
Vylekaně jsem se vyšvihl do sedu a snažil se zorientovat v tom zmatku okolo. Všiml jsem si shrbené poskakující postavy u dveří a podle obrysu kšiltovky jsem v ní poznal Toma.
„Unesl jsem tě i opilého, zvládnu tě, i když jsi při smyslech.“ Tom se lehce pousmál, ale když jsem se mu pomalu snažil shrnout ponožku z pravé nohy, znovu rty bolestivě zkřivil. „Něco přece vydržíš, jsi hoper, ne? :o))“ Mrkl jsem na něj povzbudivě a usmál se své šikovnosti, když jsem po chvíli špinavou ponožku spolu se střepy házel do koše. Detailně jsem zkoumal bratrovo chodidlo a po chvíli jsem se začal přehrabovat v lékárničce. Neušel mi jeho vystrašený pohled směrem na bílo červenou lahvičku, kterou jsem třímal v dlani.
„Tome nediskutuj, tohle se prostě musí vydesinfikovat.“ Zatímco jsem z šuplíku doloval vatový tampónek, Tom se úspěšně přesunul na druhou stranu vany :o)) „Nebudu tě tady nahánět, Tome. Nejsi už malej, ne?“ O svých slovech jsem začal silně pochybovat v momentě, kdy si bratr s námahou stoupnul na zdravou levou nohu a začal poskakovat po koupelně :o)) Začal jsem se řezat smíchy a ten lump úspěšně odskákal pryč :o)) Předběhl jsem ho a jediným lehkým šťouchnutím do boku jsem ho převalil na pohovku. „Konec legrace. Chceš, aby ti tu nohu uřízli?“ Zvýšil jsem tón a přidal dramatický důraz na slovo „uřízli“ a věděl jsem, že budu mít Toma v hrsti.
Protřepal jsem malou lahvičku, která způsobila tolik rozruchu, a notnou dávku nastříkal na připravenou vatu. Tom se zhluboka nadechl a přivřel vystrašené oči. Chtěl jsem, aby to měl rychle za sebou, a tak jsem tampónek co nejrychleji přitiskl na poraněné místo. Tom kvílel jako by ho na nože brali :o)) V žádném případě ho to nemohlo takhle šíleně bolet… no, ale to byl prostě Tom. Když už něco dělá, dělá to pořádně a se vší parádou :o))
Po necelých pěti minutách konečně ztichl a nechal si nohu dokonce zalepit. Pomohl jsem mu přejít k posteli a pro jistotu jsem zametl tu spoušť přede dveřmi. Když jsem i poslední kousíček porcelánu konečně vysypal do odpadků, Tom už skoro spal. Svalil jsem se vedle něj a zhasnul lampičku u své hlavy.
Ačkoliv byla místní hala jedna z těch větších, byla narvaná k prasknutí. Alespoň to naznačoval pohled, který se mi naskytl ze zákulisí… byl jsem na nás neuvěřitelně hrdý. Znovu jsem ucítil to lehké mrazení v podbřišku, chvěly se mi prsty a já věděl, že tyhle pocity opadnou až na pódiu, kdy převládne touha předvést to nejlepší, co ve mně je.
Opatrně se zvedl z pohovky a neodpustil si jeden vyčítavý pohled na mou adresu.
Konečně jsem i já jako úplně poslední vběhl do světel reflektorů. Zprvu jsem vyloudil pár falešných tónu, ale po chvíli se všechno sladilo na jedničku a myslím, že mi to zpívalo výborně. Hráli jsme jednu peckou za druhou a publikum bylo vyburcované na ty nejvyšší obrátky. V průběhu šesté písničky jsem si na kraji první řady všiml rozjařeného Andrease, který nadšeně nadskakoval do rytmu písničky. Nepřekvapilo mě, že je tady. Dokonce se mu podařilo ukořistit místo hned pod Tomovým stanovištěm. Viděl jsem mu v očích tu čistou zamilovanost, tu oddanost. Znovu jsem se na něj dostával vztek. Nechtěl jsem, aby se mezi nás neustále pletl. Copak to nedokáže pochopit?
Ozvaly se první tóny úplně poslední písničky a já se v duchu proklínal, že jsem souhlasil s pořadím, které bylo uvedeno v Playlistu. Totálně propocené tričko se na mě nepříjemně lepilo a já si ho neustále popotahoval. Necítil jsem se dvakrát nejlíp. Přesto jsem se po chvíli začal soustředit na Schrei, song, který přímo vyžadoval mou pozornost. Užíval jsem si jej jako nikdy, hala se doslova otřásala v základech. Dneska jsem neměl zrovna dvakrát náladu vybírat fanynku z publika, a tak jsem jako by nic přešel k Tomovi. Ten naprosto pohroužený do své kytarové pasáže nevnímal kapičky potu, které se mu usazovaly na špičce brady. Nevšiml si ani mého mikrofonu, který jsem mu nenápadně přistrčil k obličeji.
Tom se zřejmě zalekl toho, že bych svůj malý výstup mohl zopakovat, a tak se neochotně nahnul k mému mikrofonu.
Všichni v autě spali, jen já jsem se neklidně převaloval ze strany na stranu, i když byly sedačky poměrně pohodlné. Poslední dobou jsem měl se spánkem problémy, zrovna jako teď. Tomova ztěžklá hlava dopadla na moje levé rameno a já na krku ucítil jeho teplý dech. Lehkým fouknutím jsem mu z čela odhrnul neposedný dred a jemně ho líbnul za ouško. „Jsi tak… dokonalej, bráško.“
autor: Gia
moc hezkej díl..:o))
těšim se na další 🙂
Tobolo milé, ako sa Billo Toma postaral, a Tom sa nezdá,nemá rad bezinfekciu.
to je úžasnýý! x))
Krasnej dílek.