Wicked Game 12.

autor: Gia

*** Bill***

Vylekaně jsem se vyšvihl do sedu a snažil se zorientovat v tom zmatku okolo. Všiml jsem si shrbené poskakující postavy u dveří a podle obrysu kšiltovky jsem v ní poznal Toma.

Chvatně jsem vyběhl z postele a rozsvítil lampičku na nočním stolku, která se rozzářila zelenkavým světlem.

„Tome, omlouvám se. Netušil jsem, že se ještě vrátíš… jsem blbec.“ Překotně jsem na bratra chrlil svou chabou výmluvu a současně jsem se snažil vyhýbat ostrým střípkům, které se povalovaly všude okolo. Konečně jsem se dostal až k Tomovi, který si v podivné jogínské pozici přidržoval zkrvavenou ponožku. Slabě usykával bolestí a neodpustil si několik pichlavých, vyčítavých pohledů mým směrem. Bez jediné slůvka jsem ho uchopil do náručí, jen vypískl. Pracně jsem přeskočil rizikovou zónu a přešel do koupelny, kde jsem Toma posadil na okraj vany, jen to zařinčelo. S nevyřčenou otázkou v očích na mě udiveně zíral a já klidně odpověděl.

„Unesl jsem tě i opilého, zvládnu tě, i když jsi při smyslech.“ Tom se lehce pousmál, ale když jsem se mu pomalu snažil shrnout ponožku z pravé nohy, znovu rty bolestivě zkřivil. „Něco přece vydržíš, jsi hoper, ne? :o))“ Mrkl jsem na něj povzbudivě a usmál se své šikovnosti, když jsem po chvíli špinavou ponožku spolu se střepy házel do koše. Detailně jsem zkoumal bratrovo chodidlo a po chvíli jsem se začal přehrabovat v lékárničce. Neušel mi jeho vystrašený pohled směrem na bílo červenou lahvičku, kterou jsem třímal v dlani.

„Tome nediskutuj, tohle se prostě musí vydesinfikovat.“ Zatímco jsem z šuplíku doloval vatový tampónek, Tom se úspěšně přesunul na druhou stranu vany :o)) „Nebudu tě tady nahánět, Tome. Nejsi už malej, ne?“ O svých slovech jsem začal silně pochybovat v momentě, kdy si bratr s námahou stoupnul na zdravou levou nohu a začal poskakovat po koupelně :o)) Začal jsem se řezat smíchy a ten lump úspěšně odskákal pryč :o)) Předběhl jsem ho a jediným lehkým šťouchnutím do boku jsem ho převalil na pohovku. „Konec legrace. Chceš, aby ti tu nohu uřízli?“ Zvýšil jsem tón a přidal dramatický důraz na slovo „uřízli“ a věděl jsem, že budu mít Toma v hrsti.

„Ježíši, Bille, to ne. Jak bych pak hrál na kytaru?“ S vážným obličejem jsem mu přikývl a měl jsem co dělat, abych ho nepoprskal.

„No právě. Takže milej, zlatej, nastav nohu.“ Poklepal jsem si na koleno a Tom po chvíli přece jen nohu natáhl tak, abych na ni dosáhl.

Protřepal jsem malou lahvičku, která způsobila tolik rozruchu, a notnou dávku nastříkal na připravenou vatu. Tom se zhluboka nadechl a přivřel vystrašené oči. Chtěl jsem, aby to měl rychle za sebou, a tak jsem tampónek co nejrychleji přitiskl na poraněné místo. Tom kvílel jako by ho na nože brali :o)) V žádném případě ho to nemohlo takhle šíleně bolet… no, ale to byl prostě Tom. Když už něco dělá, dělá to pořádně a se vší parádou :o))

Po necelých pěti minutách konečně ztichl a nechal si nohu dokonce zalepit. Pomohl jsem mu přejít k posteli a pro jistotu jsem zametl tu spoušť přede dveřmi. Když jsem i poslední kousíček porcelánu konečně vysypal do odpadků, Tom už skoro spal. Svalil jsem se vedle něj a zhasnul lampičku u své hlavy.

„Děkuju, Billí, že se o mě tak hezky staráš. Jsi hrozně hodnej…“ Hrozně mě potěšilo Tomovo díky a se smíchem jsem se na něj obrátil.

„Já bych tě měl rád i bez hlavy, Tome. Vždyť to víš… Stejně tě miluju, ať si namlouváš, co chceš :o)).“

~*~

Ačkoliv byla místní hala jedna z těch větších, byla narvaná k prasknutí. Alespoň to naznačoval pohled, který se mi naskytl ze zákulisí… byl jsem na nás neuvěřitelně hrdý. Znovu jsem ucítil to lehké mrazení v podbřišku, chvěly se mi prsty a já věděl, že tyhle pocity opadnou až na pódiu, kdy převládne touha předvést to nejlepší, co ve mně je.

Tom seděl opodál s nohou nataženou a opřenou o protější židli. Lehce vybrnkával mně neznámou melodii, jak je to dlouho, co nehrál před živým publikem? Zřejmě už ho taky začínaly svrbět prsty, taky si to chtěl vychutnat. Spokojeně přivíral oči, každý následující akord zněl o poznání lépe než ten předchozí. Všiml jsem si, že se pomalu přiblížila hodina, kdy měl koncert začínat. Kývnutím hlavy jsem na tuto skutečnost upozornil Toma. Mírně jsme zamíchali pořadím, ve kterém jsme měli přicházet na pódium a jako první měl jít miláček pódia… Tom :o)

Opatrně se zvedl z pohovky a neodpustil si jeden vyčítavý pohled na mou adresu.

„Šourající se invalida s kytarou, to jsem já!“ Zanotoval lehce falešně a jako obvykle náš všechny tři rozesmál a zlomil tak napjatou atmosféru, která tu už nějakou chvíli panovala.

„Hodně štěstí, Tome.“ Houkl jsem na něj, ale Tom mě nemohl slyšet. Zavládl šílený zmatek. Všude se rozléhal hysterický křik, který okořeňovaly zděšené otázky.

„Tome, lásko, co máš s nožičkou?“ … „Tome, co se ti stalo?“ … „Je snad Tom nemocný?“ … „Bože, Tome!!“ Zákulisím opět otřásla salva smíchu, bylo to neuvěřitelné, jak si fanynky téměř okamžitě všimly Tomovy lehké indispozice… jaký o něj měly strach.

Konečně jsem i já jako úplně poslední vběhl do světel reflektorů. Zprvu jsem vyloudil pár falešných tónu, ale po chvíli se všechno sladilo na jedničku a myslím, že mi to zpívalo výborně. Hráli jsme jednu peckou za druhou a publikum bylo vyburcované na ty nejvyšší obrátky. V průběhu šesté písničky jsem si na kraji první řady všiml rozjařeného Andrease, který nadšeně nadskakoval do rytmu písničky. Nepřekvapilo mě, že je tady. Dokonce se mu podařilo ukořistit místo hned pod Tomovým stanovištěm. Viděl jsem mu v očích tu čistou zamilovanost, tu oddanost. Znovu jsem se na něj dostával vztek. Nechtěl jsem, aby se mezi nás neustále pletl. Copak to nedokáže pochopit?

Ozvaly se první tóny úplně poslední písničky a já se v duchu proklínal, že jsem souhlasil s pořadím, které bylo uvedeno v Playlistu. Totálně propocené tričko se na mě nepříjemně lepilo a já si ho neustále popotahoval. Necítil jsem se dvakrát nejlíp. Přesto jsem se po chvíli začal soustředit na Schrei, song, který přímo vyžadoval mou pozornost. Užíval jsem si jej jako nikdy, hala se doslova otřásala v základech. Dneska jsem neměl zrovna dvakrát náladu vybírat fanynku z publika, a tak jsem jako by nic přešel k Tomovi. Ten naprosto pohroužený do své kytarové pasáže nevnímal kapičky potu, které se mu usazovaly na špičce brady. Nevšiml si ani mého mikrofonu, který jsem mu nenápadně přistrčil k obličeji.

„Schreii, Tom!!“ Hecoval jsem nažhavené publikum a to se mnou nadšeně spolupracovalo. Tom odmítavě zakroutil hlavou a dál se věnoval své pasáži s tvrdě semknutými rty. Trochu mě rozzlobil jeho odmítavý přístup, a tak jsem ho svými ostrými, vypilovanými nehty štípnul do jeho nic netušící prdelky :o)) Instinktivně stáhl půlky k sobě a roztomile vypískl. Fanoušci ho nadšeně povzbuzovali, zřejmě to vzali jako součást programu :o))

Tom se zřejmě zalekl toho, že bych svůj malý výstup mohl zopakovat, a tak se neochotně nahnul k mému mikrofonu.

„No, jo tak SCHREIIIII!!“ Musel jsem uznat, že ačkoliv to zazpíval o oktávu níž, znělo to zajímavě :o) a publikum to ocenilo bouřlivým potleskem :o)) Koncert se zdárně přiblížil k samému závěru a já byl absolutně vyčerpaný.

Díky množství fanoušků, kteří na nás číhali úplně všude, jsme museli urychlit přesun do hotelu. Tahle zpráva mě potěšila z toho důvodu, že se náš milý Andreas k Tomovi prostě nestačil dostat. Jen ať se hezky tlačí někde v davu, blbec :o))

Všichni v autě spali, jen já jsem se neklidně převaloval ze strany na stranu, i když byly sedačky poměrně pohodlné. Poslední dobou jsem měl se spánkem problémy, zrovna jako teď. Tomova ztěžklá hlava dopadla na moje levé rameno a já na krku ucítil jeho teplý dech. Lehkým fouknutím jsem mu z čela odhrnul neposedný dred a jemně ho líbnul za ouško. „Jsi tak… dokonalej, bráško.“

autor: Gia

betaread: Janule