Dva králové 18.

autor: Tina

Byl to boj. Závod na život a na smrt. Jediná chyba by mohla být tou osudovou, a proto nebylo zde na chyby místo.

Když vlk vyskočil přímo na Toma, chlapec zareagoval okamžitě a zastavil svého koně a skrčil se. Vlk tím pádem přeletěl přes oba dva a udeřil se o větev stromu. Tím pádem ztratil vědomí a zůstal na zemi nehybně ležet.

Tom už na nic nečekal a opět pobídl svého koně k činnosti. Dostali se z hustého lesa opět na ono mrtvé místo, kde byli Gerard s Mikeym. Oba dva ještě spali. Tom slezl z koně a i s draguloniemi se vydal k bráně.

„Evelin!“ zavolal, jelikož dívku nikde neviděl.

„Co tak křičíš?“ ozval se za ním známý hlas. Chlapec se otočil a zadíval se do smaragdových očí. Dívka však jeho pohled neopětovala. Její překvapený pohled spočíval na květinách, které měl Tom něžně přitisknuté k hrudi na straně srdce.

Byl tady však jeden rozdíl. Květiny opět zářily, tak jako předtím na posvátném místě.

Evelin jen s úžasem hleděla na květiny, a poté se podívala na Toma.

„Slíbil jsem ti, že ti je jednou donesu, pamatuješ?“ usmál se a podal jí je. Vzala si je něžně, jako kdyby byly z porcelánu.

„Jsou tak nádherné,“ řekla užasle a stále si je prohlížela. „Tohle pro mě ještě nikdo neudělal. Mohl tě zabít,“ podívala se na něj.

„Ale nezabil. Utekl jsem mu. Teď tam zřejmě někde leží na zemi v bezvědomí,“ uculil se. Pak ale zvážněl. „Evelin, potřebuju se tam dostat. Je to opravdu důležité,“ upíral na ni své čokoládové oči.

„Tome, je ti jasné, že se už odtamtud nemusíš dostat, že ano?“

„Ano, je, ale Morgana je jedná, kdo mi může poradit.“

„A s čím?“ zadívala se na něj tázavým pohledem.

„Billa pohltily iluze a nikdo neví, jak jej probudit, ty bys nevěděla jak?“ zadíval se na ni pohledem plným naděje.

„Je mi líto, Tome. Opravdu nevím, tohle skutečně ví jen Morgana. Tak jdi, brána je otevřená,“ ukázala na ni. Tom se na bránu podíval a skutečně byla otevřená. Zámek z vrat se sám otevřel a vrata mu svým otevřením umožnila vstoupit. Tom se proto odhodlaně vydal vstříc tomu vchodu.

„Ještě něco. Až tam vejdeš, mysli jenom na Morganu. Ona si tě už najde,“ řekla mu poslední věc, kterou potřeboval vědě. Tom jen přikývl a prošel bránou.

Jediné, co viděl, byla tma. Všude kolem něj se rozprostírala černota. Něco muselo být špatně. Takhle si to teda nepředstavoval. Zkusil udělat, co mu poradila Evelin. Zavřel oči a myslel jenom na Morganu. Na nic jiného, jen na ni.

„Tak otevři oči, chlapče, ať uvidím celého,“ ozval se najednou ženský hlas.

Tom je otevřel a viděl, že se ocitl v nějakém domě. Podlaha byla dřevěná, okna zatemněná, což vytvářelo šero v místnosti. Tomův pohled padl na ženu. Mohla mít tak kolem čtyřiceti, černé vlasy, které se mírně vlnily, měla po ramena. Modré, až tyrkysové či a malé rty.

„Pojď, posaď se,“ ukázala na židli před sebou. Tom tak učinil a posadil se. „Jak ti můžu být nápomocná?“

„Víte, mé jméno je Tom. A můj…“ chvíli přemýšlel, jak by jej nazval, „kamarád potřebuje pomoc. Pohltily jej iluze a já nevím, jak bych jej mohl probudit. Řekli mi, že vy jste jediná, kdo by mi mohl pomoct.“

„Musíš mít svého kamaráda asi hodně rád, když jsi byl tak odvážný a dostal se až sem.“ Tom přemýšlel, co by na to odpověděl.

„Víte, já to vlastně ani nevím. Nevím, proč to dělám. Cítím vůči němu jakousi zodpovědnost.“

„Zodpovědnost? Za to, co jsi mu udělal, myslíš?“

„Jak vy tohle víte?“ zarazil se Tom.

„Vím toho víc, než si myslíš. Ale něco ti řeknu, Tome. Je to skutečně tak. Chtěla jsem, abys cítil zodpovědnost, a taky jsme potřebovala, abys tady zůstal. Proto jsem Billovi a tobě vnukla do hlavy tu falešnou vzpomínku o tom, že ti Bill ublížil.“

„Cože? Jakou falešnou vzpomínku? Ale to se přece stalo,“ namítl Tom.

„Ne, Tome, tohle se nestalo. Tuhle vzpomínku jsme ti vpravila do hlavy já a Billovi taky.“

„Proč? Proč jste to udělala?“

„Kdyby se tenkrát mezi vámi nestal ten hloupý zvrat, když jste byli děti, a každý jste začali kamarádit s jinou partou lidí a lezli si jeden druhému na nervy, tak by všechno dopadlo úplně jinak. Vy dva jste měli předpovězeno být spolu a vládnout spolu.“

„Vládnout? Vždyť králem má být přece Bill, on je ten vyvolený.“

„Ne. Trůny jsou dva. Bill se o tom ještě nestihl dozvědět. Stále hledají druhého následníka, a přitom nevědí, že už jej dávno našli. Vy dva s Billem máte být králové, jenže naše země nechce dva krále, kteří se budou jenom hádat a lézt si na nervy. Potřebujeme dva schopné krále, kteří této zemi dají konečně nějaká pravidla. A třeba se budou i milovat. Tohle je ale ve hvězdách, to ani já nevím. Takže teď už znáš celou pravdu a je jen na tobě, jak s ní naložíš.“ Dokončila svůj dlouhý monolog a čekala, jestli se k tomu Tom vyjádří. Ten byl ale zticha, Jen tupě koukal do dřevěného stolu a všechno si ti skládal v hlavě. Zapadalo to do sebe. Jako kousky od puzzle, které na první pohled vypadají, že do sebe zapadat nebudou.

Co však bylo zvláštní, že Tom necítil vůči Morganě žádný vztek. Měl smíšené pocity a vůbec nevěděl, co si má o tomhle myslet.

„Tak schválně, Tome, vypadá to, že mi moc nevěříš, tak si nyní zkus tu vzpomínku spojit s minulostí.“ Řekla mu Morgana a dívala se na něj svýma tyrkysovýma očima.

Tom se tedy zaměřil na tu vzpomínku a snažil se ji někam začlenit. To se mu ale nedařilo. Nikde pro ni ve své minulosti nenašel místo. Zamračil se a zkusil zavřít oči.

„Tak už mi věříš? Už věříš, že to je falešná vzpomínka? Nejde nikam zařadit, viď?“

„Ne, nejde. Takže vy jste to dělala jenom proto, abychom se měli s Billem rádi? Abychom vám náhodou ze země neudělali nějakou anarchii?“

„Anarchie už tady vládne, Tome, pochop, že my potřebujeme silné vůdce. A to jste vy dva. A když se stala ta chyba, že jste si skoro šli po krku, a pak došlo i na to ubližování, musela jsme něco udělat.“

„Jak tedy můžu Billa probudit?“ změnil najednou téma.

„Znáš pohádku O Šípkové Růžence?“ zeptala se jej s úsměvem.

„Jistě, ale co to má s tím co společného?“

„Tam princ políbil Růženku, aby se probudila. Takže má odpověď je: polibkem.“

„Polibkem? A nejde to nějak jinak?“ zeptal se Tom. Do tohohle se mu vůbec nechtělo.

„Víš, Tome, jen osoba, co hledá lásku, může upadnout do iluzí.“

„Jenže já ho nemiluju a on nemiluje mě. Vždyť jsem mu sakra ublížil, tak jak by mě mohl milovat?“

„I když lásku hned nevidíš, časem se ukáže. Časem pochopíš, co jsme tím myslela. Bude tě milovat už jenom proto, že jsi to přiznal. Že jsi dokázal přiznat svou chybu a třeba bys ji dokázal i napravit. Dokážu číst v lidech jako v otevřené knize a ty jsi, Tome, bojovník. Bojovník s velkým srdcem, a i když si to třeba teď neuvědomuješ, časem to přijde. Nevím, jak to dopadne, to už záleží na tobě, jak se rozhodneš. Buď Billa probudíš, anebo se vydáš domů a brána do tohoto světa se ti navždy uzavře. Vzpomínky se ti vymažou, a ty už si nikdy nebudeš pamatovat, že jsi zde kdy byl.“

Tom na ni mlčky hleděl a snažil se vstřebat tu spoustu informací, kterou byl zahrnut. Sám vůbec nevěděl, pro kterou variantu se rozhodne. Pokud se odváží k tomu Billa políbit, tak co se stane dál? Odpustí mu Bill? Budou oba vládnout této zemi a budou šťastni až do smrti, anebo se rozhodne pro tu druhou variantu? Vidina toho, že by se vrátil domů a na tohle by mohl navždy zapomenout, jej velmi lákala. Že by se přece jen vydal domů a zapomněl by na vše, co se kdy stalo, a žil si opět svůj klidný život jako předtím. Jen si užívat zábav a nemít žádné starosti, to bylo jeho.

autor: Tina