Pravá láska

autor: Sandra Trümper

Pravá láska.

Dvě obyčejná slova, která se v jednom spojení až moc přeceňují.

Nechápejte mě špatně, já na lásku věřím. Na lásku, kdy se vám na obličej dere úsměv, kdykoliv pohlédnete na milovanou osobu. Lásku, kdy máte touhu milovanou osobu ochraňovat, lásku, kdy se v některých momentech jednoduše nemůžete ovládnout a musíte se daného člověka alespoň dotknout. Nemohl bych na lásku nevěřit, protože jsem s ní žil od narození.

Ale… pravá láska? Osoba, která čeká na vás a jen na vás? Někdo, komu jste předurčení? Kdo se narodil proto, abyste ho mohli milovat a aby mohl milovat on vás? Ale prosím vás, nebuďte naivní!

Samozřejmě, pokud máte svou lásku, musíte se jí držet. Jenomže co když přijde někdo, u koho máte dojem, že by vám mohl vyhovovat víc, že by vám mohl dát víc lásky? Určitě ten dojem znáte. Já ho zažil několikrát. A vždycky jsem pak litoval své naivity…

***

„Bille, já se vážně omlouvám,“ připadal jsem si hrozně, když jsem prakticky škrábal na dveře od jeho pokoje. „Mrzí mě to.“

„Ale já to chápu, Tome,“ přišla mi odpověď od mého dvojčete. „Byla hezká.“

„Jo, ale… Neměl jsem to dělat. Jsem s tebou.“

„To si neměl,“ myslel jsem, že vyletím. Jindy žárlil i na obyčejnou pusu na tvář, kterou jsem si vyměnil s nějakou holkou, když jsme si začali tykat. Ale když jsem ho podvedl, vypadal naprosto klidně.

„Ale… svedla mě,“ což byla pravda. Prakticky. „Vážně se moc, moc omlouvám.“

„Ale já ti už odpustil, Tomi,“ teď už jsem byl opravdu naštvaný.

Na tu holku – že stačil její jediný svádivý pohled, olíznutí rtů a následný úsměv.

Na mě – že jsem měl tak malou vůli a prakticky okamžitě zapomněl na své dvojče, které sedělo jen pár metrů za mnou.

Na Billa – že nekřičí, nemlátí mě, nebrečí a nevyhodí mě. Jako každý normální člověk, jehož přítel ho podvedl.

„Tak proč mě nechceš pustit k sobě.“

„Ještě před hodinou sis to rozdával s tou děvkou na záchodech. Opravdu ode mě čekáš, že tě teď pustím k sobě do pokoje a budu dělat, že se nic nestalo?“

„Ale…,“ s tichým povzdechem jsem to vzdal. Mám k němu nejblíž ze všech lidí a povětšinou chápu, na co zrovna myslí nebo co myslí tím, co říká. Jenomže tohle byl jeden z těch vzácných případů, kdy jsem absolutně nevěděl, na čem jsem, co mu běží hlavou. „Můžu tedy přijít zítra?“

„Ne, zítra tady nebudu. Máme volnej den a já chci nakupovat. Sám,“ bolestně jsem zavřel oči. Společné nákupy jsme si vždycky maximálně užívali. „A předpokládám, že večer budu moc unavený. Uvidíme se v tourbuse.“

„Dobrou noc, Bille,“ vydechl jsem do dveří mnohem tišeji. Ovšem dostatečně nahlas na to, aby mě slyšel.

Žádná odpověď nepřišla.

***

Mezi mnou a mým dvojčetem byl odjakživa velmi úzký vztah. Většina lidí to respektovala, přestože netušili, jak moc úzký vztah máme. Nemohli to tušit.

Bill pro mě byl vždycky někdo, koho jsem chtěl chránit a s kým jsem chtěl strávit zbytek života.

Víte, jak malý děti vždycky říkají, že si vezmou své rodiče, až budou velcí? Holky si chtějí vzít své tatínky a kluci zase své maminky. No, tak já tvrdil, že si vezmu své dvojče. A Bill se vždycky jen tiše zachichotal a praštil mě do ramene. Jenže když se ho pak někdo zeptal, jestli si i on chce vzít mě, vždycky nadšeně přikývl.

A pak přišla puberta a s ní všechny ty věci ohledně sexu a holek. Tu první věc jsme zkoumali s Billem spolu. Vždycky když nám kluci ve škole něco řekli, my to vyzkoušeli. Musím uznat, že pro mé pubertální tělo byly šíleně vzrušující obyčejné polibky s ním. Samozřejmě jsme chápali, že to musí zůstat naše malé tajemství. A taky jsme to tak brali. Jako tajemství, které se nesmí projevit nikde jinde, než pod rouškou noci v jedné z našich postelí. Jenomže jak jsme se stávali slavným a klesala doba, kdy jsme mohli naše sladké tajemství rozvíjet, nějak nám přerostlo přes hlavu. A vyvinul se z něj vztah.

S holkama to bylo složitější. Nikdy jsem jich neměl tolik, kolik jsem všude tvrdil. Mezi školou, zkouškami s kapelou a časem s Billem mi na to nezbýval čas. Jenomže když jsme se proslavili, holky se o mě téměř praly. A řekněte mi, kterej pubertální kluk by toho nevyužil?

Vždycky jsem si myslel, že vztah a úlety k sobě nejdou. Jenomže můj vztah s Billem pro mě byl vždycky hodně důležitý. A jakmile se moje dvojče dostalo tak zatraceně blízko ke mně, až tam, kde ani být nemělo, já ho neuměl a ani nechtěl vracet tam, kam by patřilo. Chtěl jsem ho co nejblíž u sebe, chtěl jsem s ním prožívat všechny ty nádherné pocity, jako když jsme se tiše chichotali jeden druhému do holé kůže, když byla noc a my jen roztřesenýma rukama s jistou bázlivostí zkoumali tělo toho druhého. Jenomže zároveň jsem nedokázal odolávat všem těm lákadlům, všem těm holkám, které na mě svádivě pomrkávaly a culily se. Vypadalo to, jako by mi mohly dát přesně takovou lásku, jakou jsem potřeboval…

Selhal jsem jednou a věděl jsem, že budu selhávat i dál. Pro Billovo vlastní dobro jsem si přál, aby mi můj bratr nebyl tak oddaný, aby mě nemiloval natolik, že se všechny mé úlety vždy rozhodl zapomenout, odpustit mi. Sám jsem chtěl ten vztah mezi námi několikrát ukončit, nechtěl jsem se dál ničit, nechtěl jsem dál ničit jeho. Protože přestože se tvářil, že se nic neděje, s každou mou zradou se v něm rozrůstala podivná prázdnota. Věděl jsem to, protože jsem ji cítil taky. Jenomže já náš vztah nedokázal skončit, a to nejspíš ze stejného důvodu jako on. Potřeboval jsem ho, potřeboval jsem jeho blízkost, jeho lásku. A on potřeboval tu mou.

Pokaždé, když jsem znovu selhal, mé srdce alespoň na malou chvíli odumřelo, aby se jen o chviličku později mohlo rozbušit s novou naléhavostí a touhou Billovi dokázat, že on je pro mě vším. Vždycky jsem se začal cítit provinile ještě ve chvíli, kdy ona byla vedle mě. Vždycky mě to bolelo. Ne její pohled, plný zášti a hněvu, když jsem ji vyhazoval. Ale vědomí, že zase několik hodin neuvidím Billa, že nebudu mít právo se ho dotknout.

Bál jsem se každé další párty, ale zároveň jsem doufal, že právě tahle bude ta, na které konečně budu moct odolat a tím ukázat sobě i Billovi, že jsem hoden jeho citu, že náš vztah za všechny ty útrapy stojí.

***

Celým klubem vibrovala hlasitá hudba a vzduchem se nesl opar cigaret a zpocených těl. Vytvářelo to zvláštní, podivně erotickou atmosféru.

Prodíral jsem se tanečním parketem k baru. Chtěl jsem nějaký tvrdý alkohol pro sebe a lehké, osvěžující pití pro Billa. Tenhle klub, ani žádné jemu podobné, nebyly zrovna jeho šálek čaje, ale on byl znuděný a chtěl se nějak zabavit. A jelikož já jsem už klukům předem slíbil, že dneska konečně zase vyrazíme do klubu, rozhodl se vyrazit s námi.

Ušel jsem sotva pár kroků, když se přede mnou vynořila rusovláska svůdných tvarů. Její oblečení nebylo nijak moc zahalující, ale pořád ukazovalo míň, než oblečení ostatních lidí na parketu.

„Tancuješ?“ mrkla na mě a zakroutila boky. Polkl jsem a můj pohled na ně samovolně sjel.

„Ne, jen se snažím dostat k baru,“ odfrkl jsem si a zadíval se jí do očí. Modré safíry zdůrazňovaly tmavé linky kolem očí a svůdné, taktéž kosmetikou zvýrazněné řasy, se mírně chvěly.

„V tom případě se vsadím, že tancuješ skvěle. Protože tvé pohyby jsou dokonalé, krasavče,“ položila mi ruce na ramena a tentokrát svými boky zakroutila tak, že se stehnem otřela o mé. Můj puls se okamžitě zdvojnásobil a tváře se rozhořely. Navlhčil jsem si rty jazykem a chystal se odpovědět, když písnička dohrála a přes tlumený hovor ke mně dolehl zvonivý smích. Rychle jsem se otočil.

Bill, jehož oči se mírně leskly, se zrovna čemusi hlasitě smál, a zároveň Georga jednou rukou mlátil. A ten se zase smál jemu a jeho síle pětiletého dítěte. Pousmál jsem se. Kdyby Bill chtěl, klidně by Georgovi způsobil závažné zranění, ale místo toho si raději hraje na něžného diblíka bez kousku síly. To je celý on.

„Promiň, ale nemám zájem,“ otočil jsem se zpátky na tu dívčinu. Byla hezká, ale já najednou před očima měl docela jiný obrázek. Tep se vrátil do normálu a já se jen mile usmál a jemně ji odstrčil z cesty. Mé srdce v tu chvíli udělalo přemet.

Bylo to poprvé, co jsem dokázal takové holce nepodlehnout. A ani jsem se necítil nijak divně. Prostě jsem se cítil stejně dobře, jako kdykoliv jindy, když jsem Billovi podával jeho pití a on mi poděkoval svým rozzářeným pohledem. Nemusel jsem uhýbat očima, nemusel jsem se cítit provinile. Naopak jsem cítil, jak se spokojenost šíří celým mým tělem.

***

„Bille?“

„Hm?“

Pousmál jsem se. Bill byl mírně společensky unavený. V tom dobrém slova smyslu. Aniž bych se nadzvedl nebo odtrhl pohled od stropu nade mnou, našel jsem jeho ruku a stiskl ji. Líně mi stisk opětoval.

„Miluju tě.“

„Vždyť já to vim.“

Slyšel jsem, jak se usmívá. A cítil jsem, že je spokojený.

„Ne, chci říct… Totiž, jasně, že to víš, ale…,“ na malý moment jsem se odmlčel. Nevěděl jsem, co přesně chci říct. A zároveň mě píchla u srdce náhlá myšlenka. Co když Billovi je vážně jedno, že ho podvádím? Co když mu nezáleží na tom, co dělám, když nejsem s ním? Byla to absolutní myšlenka, ale já se v některých ohledech ve svém dvojčeti nevyznal.

„Vím, že jsi ji odmítl,“ otevřel oči a otočil se na mě. Jeho prsty mě něžně pohladily po hřbetu ruky. „Viděl jsem ti to na očích. Ve chvíli, kdy jsi mi podal můj pátý drink, jsem věděl, žes ji odmítl. A podle nadšení, které jsi v sobě v tu chvíli měl, soudím, že byla opravdu hezká,“ tiše jsem se zasmál spolu s ním.

„Nebyla,“ namítl jsem po chvilce ticha.

„Ne?“ překvapeně znovu otevřel oči.

„Ne,“ zašeptal jsem a políbil ho na čelo. „Neměla nic, o čem bych mohl říct, že bylo vyloženě krásné,“ neměla nic z něj. „Jen… byla to holka. Holka, která si velmi dobře uvědomovala svou sexuální přitažlivost.“

Několik málo okamžiků jsme leželi v tichosti.

„Jak jsi to věděl?“

„Jak jsem věděl co?“

„No… všechny ty řeči o pravé lásce. Jak jsi věděl, že jsem to já? Nebo že jsi to ty pro mě?“

„Nevěděl jsem to, Tome,“ usmál se a sevřel mou ruku pevněji. „Jen jsem doufal. Doufal a věřil ti, věřil v tebe.“

„Jsi naivní, víš to? Můj naivní blázen,“ zasmál jsem se a políbil ho na tvář.

„Jo, ale ty jsi právě kvůli tomuhle naivnímu bláznovi odmítl sexuálně přitažlivou holku, že?“ zasmál se a rozespale otevřel oči. „A co kdybychom šli spát? Opravdu, opravdu moc si cením toho, co jsi pro mě dneska v noci udělal a jaký obrovský krok si dneska udělal ve svém milostném životě… Jenomže já to už tak trochu oslavil tou strašnou spoustou drinků a jsem unavený. Mohli bychom to společně oslavit zítra?“

„Určitě. Dobrou noc.“

Sklouzl jsem v posteli trošku níž a volnou rukou objal jeho pas. Bill se pousmál a přitulil se ke mně. S úsměvem jsem zavřel oči a zanořil jsem se do hořkosladké vůně Billovy pokožky.

„Jo, a Tome? Taky tě miluju.“

autor: Sandra Trümper