I set love to the rain

Nechal jsem jej upadnout, mé srdce,
a když spadlo, vstal jsi, aby sis ho vyžádal.
Byla tma, a já byl na konci,
dokud jsi nepolíbil mé rty a nezachránil mne.

Vysoko na potemnělé obloze se mihotala ptačí křídla, aby jejich majitelé mohli uniknout ponuré náladě ulice.

Klesali a v neuvěřitelné rychlosti zase stoupali. Vypadalo to, jako by se snažili prorazit černé nebe a dostat se skrz něj pryč.

Těm, co jen seděli a přihlíželi z výšky střech, nemohl uniknout černovlasý chlapec sedící na chladném, kamenitém chodníku. V ruce držel jediný kvítek a zpíval mu pomalou písničku, kterou si vyléval žal z duše.

Jako by neslyšel jedovaté nadávky lidí, kteří o něj zakopávali, jako by nevnímal kapky deště, které dopadaly do jeho jemných vlasů, očima hypnotizoval onen květ a s tichým pobrukováním vzpomínal.

Až v pozdních večerních hodinách se jeho tělo zvedlo a jeho nohy ho unášely hrůzu nahánějící noční ulicí až na místo, kde se cítil v bezpečí, i když byl sám.

Dveřmi, které při otevření vydávaly příšerný skřípavý zvuk, vstoupil do starého, oprýskaného stavení, kterému říkal domov.

Zul promáčené hadrové tenisky a bosý vystoupal po dřevěných schodech nahoru do svého pokoje.

U postele ze sebe shodil oblečení smáčené deštěm, políbil fotografii stojící na nočním stolku a nahý se schoval do vyhřátých peřin…

…………………………………………..

Mezitím se na druhé straně města pomalu pečetil Billův osud.

„Sonny! Co jsi zjistil o té parcele?“ Muž v černém koženém kabátu se nahnul nad stůl, aby lépe viděl na mapu a mohl tak zjistit, jak to vypadá s jeho dokonalým plánem. Nejbližší pozemky kolem staré čističky odpadních vod už skoupil, až na jeden.

Ta malá zarostlá zahrádka se starou chatrčí už měla být dávno jeho, nebýt malého prašivého kluka, co si v ní našel útočiště.

Nemůže ho vyhodit, musí jednat taktně a eticky, aby si udržel své velmi dobré kontakty. V hlavě se mu zrodil geniální plán.

„Sonny! Zítra tam zajdeme. Ta parcela bude naše. Čas plyne a ten zatracenej kousek pořád chybí!“

Udeřil pěstí do stolu, aby svým slovům dodal důraz, a odebral se do svého pokoje. Potřeboval si odpočinout od neustálých obchodů, dohod a plánů… potřeboval vyčistit hlavu.

………………………………………..

Malé bosé nožky krůček po krůčku ustupovaly ke zdi, když se rozum bál. Vysoké boty hlasitě dupaly a nutily dřevěnou podlahu skřípat, když je následovaly.

„C-co… co chcete?“ Rozechvělým hláskem se odvážil zeptat na důvod, proč ho silné ruce svazují a tlačí do auta.

„Buď zticha. Dozvíš se to až na místě!“ Sonny jediným pohybem klíčku donutil Escallade k pohybu a rozjel se s Billem schouleným na zadních sedadlech do pekla. Provaz, který mu sdíral zápěstí až do krve, mu sundal teprve na místě. Zatáhl ho do honosné vily na samém konci města a jediným kopancem do boku ho srazil k nohám jeho šéfa. S domněním, že má hotovo, se otočil a zmizel za masivními dveřmi.

Když vzdalující se kroky utichly a nové se neozývaly, sebral Bill tu poslední špetku odvahy a podíval se do těch hnědých očí, které ho už hodnou chvíli pozorovaly.

„Bojím se.“ Zašeptal. Nato silné paže zvedly jeho tělo ze země a vynesly ho do úrovně Tomova obličeje. Očima zkoumal každý detail chlapcovy bledé tváře, než konečně promluvil.

„Jak se jmenuješ?“

„Bill.“ Přitiskl Billa v náručí co nejblíž svému tělu a pohladil jej po zádech, na kterých nebyl problém nahmatat vystouplou páteř.

„Neboj se, Bille. Už je dobře.“ Na to se vpil do chlapcových rtů a značnou chvíli je laskal těmi svými.

Mé ruce jsou silné,

ale má kolena byla příliš slabá,
nedokázal jsem stát v Tvém náručí

aniž bych Ti spadl k nohám.

„Bille!“ Zaburácel hlas celým domem ve snaze přivolat černovlasé stvořeníčko na dané místo. Chlapec se do vteřiny dostavil i společně se psíkem, kterého dostal, aby nebyl sám.

„Bille, pověz nám… natrefil jsi někdy u tebe doma na nějakou chodbu nebo sklípek?“ Chlapec nakrčil obočí v přemýšlivém gestu, ale stejně po pár vteřinách zakroutil hlavou na znamení nesouhlasu.

„Dobře, moje lásko, běž si hrát.“ Tomův sladký hlas jej nabudil k hraní a on poslechl, zamlaskal na bílou štěkající kuličku a odebrali se zpět na zahradu.

Už to budou tři měsíce, co Billa unesli a přechovávají ho v jejich vile. Už tři měsíce z něj tahají informace ohledně domu, kde přežíval, a jeho okolí a už tři měsíce dává Tomovi to, co on chce.

…………………………………

„Bille, lásko, pojď za mnou.“ Tom ani nevěděl jak a proč. Prostě mu v ten moment, kdy ho poprvé viděl, přišlo spontánní ho políbit, aby se nebál. Ale čas udělal svoje a Bill se začal Tomovy líbit ve více ohledech. Navíc, musel na něj být hodný. S domem už je to skoro vyřešené a kupní smlouva se pomaloučku, ale jistě blíží k jeho stolu, aby ji potvrdil podpisem.

„Tome.“ Usmál se Bill a vylezl za ním na prostornou postel.

„Nemluv, zlato.“ Billův měkký dětský hlásek byl umlčen mlaskavými a vlhkými polibky, které se po chvíli rozutekly ze rtů na celé tělo. Drobounkou chlapeckou postavu zastínila druhá, o poznání svalnatější a větší, když si na ni lehala.

Za stálého líbání a ožužlávání hladil Tom Billovo tělo, aby dosáhl maximálního uvolnění a mohl si vzít to, po čem toužil každý víkendový večer, a jediný, kdo mu to bez protestu dával a nic nenamítal, byl Bill.

Kdyby jen tušil, že právě změtí těchhle věcí, do kterých se nechtíc a nevědomky zapletl, si sám zatlouká hřebíky do rakve.

Ale existuje tvoje stránka, o které jsem nikdy, nikdy nevěděl.
Všechno, co jsi řekl, nebyla nikdy, nikdy pravda.
A hry, které hraješ, vždycky, vždycky vyhráváš.

„Tome? Půjdeš se mnou a s Kuličkou do parku?“ Bill nakoukl do místnosti, kde se právě konala dohoda o celé té záležitosti se skupováním pozemků, aby se na nich mohla postavit továrna, která bude na oko vyrábět autodíly, ale ve skutečnosti půjde o varnu drog, které Tomovi, jakožto majiteli společnosti, přinesou neuvěřitelně velké peníze.

„Teď ne, a vypadni odsaď, tady nemáš co dělat.“

„Ale Tome, říkal jsi, že dnes půjdem. Je tam pouť, slíbil jsi, že se projedu na motokárách.“

Tomova nervozita stoupala společně se vztekem. Nutně potřeboval, aby obchod vyšel, a ne aby je tu Bill vyrušoval.

S lomozem se zvedl ze židle a dunivými kroky se přesunul k Billovi. Hrubě ho chytil za krk, vytáhl za dveře, které nohou dovřel a smýkl s ním o chladnou zeď.

„Chceš jízdu? Máš ji mít!“ Pošeptal mu chraplavým hlasem do ucha a nezdráhal se si trhanými pohyby rozepnout poklopec. Jednou rukou držel Billa přimáčknutého na zeď a druhou trhal páskem, aby povolila spona a kalhoty sjely ke kotníkům.

Bill se nezmohl na slovo, jak jej Tomovo chování překvapilo. Věděl, co přijde. Sex s Tomem se mu líbil, i když byl ještě pod zákonem, ale takhle se k němu nikdy nechoval.

Vždy byl jemný a hladil ho při tom, ale teď? Drží ho namáčknutého na zeď a prudce bez varování do něj vniká, aby se Billovi po pár tvrdých přírazech podlomila kolena a on zůstal se slzami v očích ležet na zemi.

Založil jsem oheň v dešti
sledoval jsem, jak stéká v místech, kde jsem se dotýkal tvého obličeje.
Oheň hořel a já plakal,
protože jsem zaslechl, že křičel tvé jméno, tvé jméno.

Když ležím vedle tebe, mohl bych zůstat,
zavřít oči a cítit, že jsi tady navždy,
ty a já spolu – nic není lepší!

Ale je tvoje stránka, o které jsem nikdy, nikdy nevěděl.
Všechno, co jsi řekl, nebyla nikdy, nikdy pravda.
A hry, které hraješ, vždycky, vždycky vyhráváš.

Ale já jsem založil oheň v dešti,
sledoval jsem, jak stéká v místech, kde jsem se dotýkal tvého obličeje.
Oheň hořel a já plakal,
protože jsem zaslechl, že křičel tvé jméno, tvé jméno.

Bill seděl schoulený ve svém skromně vybaveném pokoji. Od toho incidentu s Tomem ještě nemluvil. Věděl jen, že dohoda se uskutečnila a všechny pozemky v okolí staré čističky teď patří Tomovi. Nevěděl jistě, co tam bude a co se s nimi Tom chystá dělat, ale věděl, že to bude něco hodně důležitého, když kvůli tomu, že ho vyrušil, musel takhle trpět.

Měl hlad, měl žízeň… byl sám. Sám už třetí den zavřený v tom jediném pokoji. Okna byla zamknutá a dveře ani nezkoušel… bylo mu to jasné.

Nejhorší však bylo, že on ho stále miloval. Stále brečel pro jeho lásku… i za tu prolitou krev tam na chodbě.

Doteď tam ta skvrna je. Nikdo ji neutřel. A právě ona zaschlá kaluž krve připomíná Tomovi, že aby vše bylo tak, jak být mělo, zbývá vyřídit ještě jednu věc.

Založil jsem oheň v dešti
a vrhl jsem nás do plamenů,
Když jsme padali, něco zemřelo
a já věděl, že to bylo naposledy, naposledy…

Občas se probudím u dveří.
To srdce, které jsi zachytil, tu na tebe dál musí čekat
i teď, když je všemu konec.
Nemůžu si pomoct, stále tě hledám.

Bill byl štěstím bez sebe, když po třech dnech, co byl zavřený v onom pokoji, uslyšel chrastit zámek a v pozadí Tomův hlas. To však ještě nevěděl… Tolik mu plesalo srdíčko, že ho zase vidí. Měl sto chutí se k němu po kolenou doplazit a obejmout ho tak silně… už nikdy ho nevyruší… bude ho na slovo poslouchat… miluje ho!

Jakmile Tom vstoupil, zabodl svůj zrak do Billových uplakaných očí.

Bez jediného výrazu, bez citu s naprosto kamennou tváří… vyšlo z jeho úst jediné slovo, které proťalo vzduch.

„Zastřelit!“

autor: Stela