(5.8. 2011) Oh-la-la! Copak se nám to tu probudilo z muzea? Yeah, chci se moc omluvit za více než roční (!!!) pauzu, ale jak jsem již několikrát uvedla. Tahle povídka prostě vyžaduje moji účast na Tenerife (po 4 letech, co sem jezdím jsem si až teď uvědomila, že Tenerife se píše s jedním F xD). No, a jelikož jsem povídku rozepsala v době, kdy jsem s dětma na Tenerife byla sama, zatímco sestra si užívala na jiném ostrově, neměla jsem tolika času, protože jsem kolem dětí běhala více jak Bill v povídce, pak nebyla nálada, únava, pak jsme jeli domů, a když jsem přijela znovu, byla tu se mnou Myky a do psaní Výhledu mi vlezly dvě povídky, které jsme tu spolu s Mykerinou napsaly. Jestlipak si vzpomínáte, jaké povídky to byly? ANO! Most Wanted a Bloody Brothers. Je to už rok, co tyhle povídky vznikly, čas letí, co?
No a pak jsem myslela, že napíšu kus Výhledu zase až přijedu, a tenkrát jsem myslela, že přijedu na Silvestra, bohužel pro vás (naštěstí pro mě ^^) jsem jela naopak k Myky do Čech a skvěle jsme si užily. Takže čas jsem si našla opět až teď. No, co dodat? Jsem pěkná kravka, že jsem to nenapsala tenkrát, protože teď se mi to nepíše dobře. Ariannka tu se mnou spinká v pokoji, ale ne v kočárku, ale v postýlce, protože už lítá jako by měla Billovu Humanoidní raketu v zadečku. Vicky mluví plynně česky a italsky, do toho něco anglicky a mně se opravdu už nevybavují ty komoleniny slov, které tenkrát používala. Dům vypadá téměř jinak, jediné, co se nezměnilo, jsou švábi běhající nám v noci po kuchyni, španělština a intenzita pálícího slunce (musím se přiznat, že už jsem se stihla naprosto D-O-K-O-N-A-L-E spálit, mám na nose strup jako prase, řádím na skútru a tam se člověk spálí jedna báseň xD, a to jsem tu jen týden, další tři mě čekají xD). Nicméně se budu snažit tohle všechno v paměti vyhrabat, abych potěšila všechny, kteří čekají, jak dopadne tahle letní láska.
BILL
Když jsme se s Tomem opět pomilovali, ještě chvíli jsme se mazlili ve vířivce, dokud nás únava nevyhnala. Musel jsem jet domů, aby mohla odjet také Neri. Chudák. Sice jsme se domlouvali, že si přinejhorším má ustlat v bytečku pro hosty, ale i tak, slíbil jsem, že nepřijedu pozdě.„Ano?“ byl velmi rozespalý. „Co? Eeh. Kolik je?… a není to jedno? U Billa. Kdo? Kamarád. Ano, tati já vím, kamarád taky rád. Ano. Ne, neboj, dávám si pozor. Ano, Bill taky. Fajn, stavím se tam tak do dvou hodinek. Ne, dřív to opravdu nejde. Fajn, budu se snažit. Okay, uvidím, jestli bude mít čas a náladu. Okay, fajn, čau.“ Slyším šustění deky. Tak Tom mě představil jako kamaráda. To je fajn, aspoň vím, jak na tom jsem. Co jsem si myslel? Že když mu párkrát dám, tak že se do mě bezmezně zamiluje? Tihle kluci to mají jinak. Čekají na sezonu, kdy se jím v posteli prožene tolik turistů, až to není hezké. Trošku se nahrbím a nechám si vlasy spadnout přes obličej. Je mi do breku ještě víc. Co jsem si myslel, jsem idiot.
Potichu jdu do pokoje, dokud malá ještě pije, a vezmu si čisté boxerky. Možná bych neměl být naštvaný a užít si s ním, dokud ještě můžu. Moje ublíženost mi ale stejně nedá. Oblíknu si kraťasy a černé tílko. Pak jdu nahoru a vzbudím Vicky. Obléknu ji, učešu vlásky, vyčistím zoubky a rychle udělám snídani. Rovnou udělám i toust Tomovi, když už jsem u toho. Pak uspím malou a snesu ji do jídelny, kde bude mít aspoň trošku klidu. Když už jí z kočárku jen kouká zvednutá prdelka, pousměju se a pomáhám Vicky se najíst. Tom se stále válí v mojí posteli. Když mám veškeré ranní povinnosti okolo dětí hotové, zajdu k sobě a vidím, jak spokojeně spí zabalený v mých dekách. Dokonale nahý, snědý, krásný. Posadím se na okraj postele. Pohladím ho po čele a sehnu se k němu.
„Tome, vstávej,“ pošeptám těsně před tím, než pohladím jeho hebké rty.
„Kéž bych ti nějak mohl pomoct.“
„No právě.“ Otočím se k němu. Copak jde se na něj zlobit? Je roztomilej, a i když se cítím strašně zneužitý, nemám na to, abych se zlobil. Omotal si mě kolem prstu. Lehce jej políbím a pak mu podám talíř s toustem a hrnek s kávou. Tom začne jíst a já uklízím po snídani, pomalu si připravujíc svačinku pro holky a věci na oběd, absolutně nemám potuchy, co vařit. Nakonec se rozhodnu pro jednoduché špagety carbonara. Nevím, co jiného.
„Toužím po tobě čím dál tím víc, čím dýl se tě nemůžu dotýkat.“ Vydechne mi do ucha a mě poleje mráz.
„Co to tam kopeš za díru?“
„Ale dostaneš, protože právě končím, musím nakrmit Vicky.“ Mrknu a pustím ho. Vezmu mističku a mířím si to po schůdcích dolů, abych malé Vicky pomohl s tou dobrotou. Furt někam poletuje, takže se rozhodnu jít zpět do kuchyně a umýt nádobí. Nesnáším tuhle práci. Tom se vedle oblíká a já se zahrabu do svých myšlenek.
TOM
Přijde mi, že Bill je naštvaný. Asi, nebo spíše určitě, slyšel můj rozhovor s tátou a podle mě se naštval nad oslovením kamarád. Můj táta se rozhodl moji orientaci akceptovat. Má mě rád a já mám rád jeho, takže nám nic jiného nezbývá, než se navzájem respektovat. Nicméně, i když to chápe, tak nemá rád oslovení ‚milenec‘ anebo ‚přítel‘. Proto jsem řekl, že Bill je jen kamarád. I tak mu to došlo a neodpustil si rýpání.
Když jsem měl veškerou práci vůči svému otci hotovou, vracel jsem se do Los Menores za Billem. Musel jsem na něj pořád myslet. Ať jsem udělal cokoliv, na jakoukoliv kytku jsem sáhnul, vzpomněl jsem si na Billa a přemýšlel, jestli by se mu líbila a jak by mu slušel její květ v černých vlasech.
Večer, když se setmělo a já si byl jistý, že holky spí, tak jsem se šel podívat okolo domu. Téměř celý den jsem Billa neviděl, a čím víc se blížila chvíle našeho opětovného setkání, tím více jsem věděl, že Bill bude chtít vysvětlení, proč jsem ho před svým otcem představil jako kamaráda.
„Copak čteš?“ brouknu tiše a Bill sebou dost znatelně cuknul.
„Neměl jsem čas.“ Usměje se a udělá místo vedle sebe, abych si mohl přisednout. Ihned, jak se usadím, se ke mně přitulí a položí si hlavu na má prsa. Přikryje nás oba a spokojeně oddychne.
„Jsi dneska celý smutný.“ Nadhodím. Nějak začít musím.
„Ne, počkej, nechci, aby to vyznělo nějak špatně, že tě mám jen na to jedno, a pak nejsem ani schopný přiznat svýmu tátovi pravdu. Jde o to, že nemá rád slova, kterými bych mu tě popsal. Víš, on mě respektuje, ale všeho moc škodí, víš.“
„Neříkáš to nějak extrémně dojatě.“
„V pondělí odlítám domů, jak se mi nechtělo sem, nechce se mi tam.“
„Ale vždyť zase za měsíc přijedeš?“
„Jo, ale přijede kamarádka. Nevím, jestli stihnu vás oba. Nechci ji tu nechávat samotnou.“
„Nemyslel jsem, že bys o mě měl zájem.“
„A já si myslel, že jsem pro tebe až moc chudý, víš, jak to myslím? Že jsem jenom někdo, kdo maká pro tvoji rodinu. Ubohý dělník.“ Sdělím mu svoje prvotní myšlenky.
„Ségra nebývala doma, furt jen pracovala, aby nás uživila. Možná díky tomu jsem se naučil být zodpovědný a samostatný, naučil jsem se vařit. Jsem jí za to všechno moc vděčný, dala mi hezké dětství, ale nebylo to ono. Potom si našla Giana a přestěhovala se k němu do Milána, když jsem měl rok před dochozením školy. Ale nakonec jsme to vymysleli a já školu dodělal v Německu. A ještě jsem tam začal střední. Jenže… celou tu dobu jsem snil o dni, kdy budu volný. Svobodný a budu si moct dělat, co se mi zlíbí. Takže když jsem se dostal na intr, tak jsem se na školu vysral a vymetal hospody. I když jsem neměl špatný známky. Jediné, co mi nešlo, byla chemie, biologie a odmítal jsem chodit na tělocvik…“ krátce se odmlčí a zasměje se. „Chemii jsem ještě na čtyřku uhrál, ale z biologie jsem rupl. Ne, že bych byl blbej, ale nebavil mě výklad profesora, tak jsem se během jeho hodin vyspával z opičky. Na tělocviku jsem buď necvičil, nebo jsem tam nebyl, ale měl jsem všechny známky a nejhůř jsem tam měl dvojky. Šlo tam jen o tu docházku, tak mě dal Nko. Jenže doma kvůli tomu byl velkej humbuk a už mě nenechali udělat ani opravky. Od tý doby jsem ve Švýcarsku a k smrti se nudím anebo jsem s holkama. Chybí mi to. Německo, přátelé. Němčina. Volnost. Svoboda. Ale doufám, že jednou se mi tohle všechno zase vrátí.“ Dořekne a pak mě políbí a vstane. Jde kousek pozadu a pak se zakření.
„Zajímavé. Z Popelky obětavou princeznou.“ Vstanu a jdu za ním. Ten jeho lišácký úsměv se mi líbí. Bill se začne hihňat ještě víc.
„Od velké postele v bytečku pro hosty, který je od nás vzdálený asi tak dvacet kroků.“ Usměje se a přitáhne si mě k sobě.
autor: Lenna W.K.T.
Tak ja v tomto prípade mám šťastie, že som sa k tejto poviedke dostala až keď je dopísaná. Veľmi by ma mrzelo keby som si myslela, že nebude dokončená. Je krásna.