Who am I? 33.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne

BILL

V práci to bylo úmorné. Navíc jsem tam kvůli včerejšku musel zůstat vážně až do večera. Bylo to dlouhé. Zvlášť, když jsem celý den o Tomovi nic nevěděl. Nenapsal mi ani nezavolal. Měl jsem strach a starost, ale řekl jsem si, že se nutit nebudu. Pokud se mnou mluvit nechce, zřejmě ví proč. Jen doufám, že četl ten dopis. Co se mu teď asi honí hlavou? Možná přemýšlí o tom, že to vážně nevychytal, když si mě k sobě nastěhoval. Třeba mě u sebe už ani nebude chtít. Sakra, proč se neozývá!

Hodiny mi ukazovaly 21:32, když jsem vycházel schody do bytu. Tiše jsem odemknul a vešel. I když si to nechci přiznat a celou cestu domů si říkám, že to bude okay, mám strach. Jsem plný obav, že se se mnou Tom nebude ani bavit. Ale tahle obava ze mě opadne, jakmile zjistím, že Tom tu není. Prošel jsem obývák, koupelnu, ložnici, kuchyň, ale nikde nebyl. V tenhle okamžik se ale moje obavy proměnily v jiné, ba v mnohem horší.Kde je? Kam šel? Nenechal mi tu ani žádný vzkaz. Zatraceně! Bez rozmýšlení už vezmu mobil a vytočím jeho číslo.

„Účastník je momentálně nedostupný, opakujte hovor později.“ To je to jediné, co se dozvím. Super! Vážně perfektní. Do prdele, možná jel jen nakoupit nebo jel za Robertem a já tady hysterčím jako malá holka.

Stále čekám, že se vrátí. Mezitím jsem si poklidil věci a dal si sprchu, ale ani po víc jak hodině se Tom nevrátil. Usadil jsem se nakonec v křesle tak, jako tomu bylo včera a čekal jsem. Uběhla hodina, další hodina a další. Měl jsem opravdu strach, kde je. Je volný. Může si dělat, co chce. Ale tu starost o něj mám. Pokud se vrátí, vsadím se, že se neudržím a vyletím na něj, kde byl a proč se mi neozval. Ale pak se nakopu vážně do prdele a dám si vlastnoručně přes hubu. Tohle nesmím. Musím být klidný. Byl jsem unavený. Oči mi pořád padaly a já cítil, jak mě únava přemáhá, ale nenechal jsem se.

Bouchnutí dveří jsem se dočkal až po jedné ráno. Hned jsem zpozorněl a víc se zabalil do županu. Narovnal jsem se a čekal, až vejde. Seděl jsem stále v křesle, ale neměl jsem rozsvícené jediné světlo. Bille, chovej se normálně. Nebuď idiot. On se vrátil, je v pořádku. Musí být v pořádku. Určitě neměl čas, proto se ti neozval. Nebo ti možná teď řekne, aby ses sbalil a šel. Oh, sakra. Nevšiml si mě a v klidu prošel do kuchyně. Začal tam s něčím chrastit. Znělo to, jako kdyby si bral prášky. Klasicky. Jestli mu to pomáhá, budiž. Ale vůbec se mi to nelíbí. Nechával jsem ho dál. Když vešel zpět do obýváku, zavadil nohou o skříň.

„Au. Do prdele,“ začal tiše nadávat. Už jsem to nevydržel a rozsvítil malou lampičku, která byla u pohovky. Podíval jsem se na něj a vydechnul. Cítil jsem se hrozně. Nevím, co říkat ani dělat.

„Ježiš!“ vykřikne a podívá se na mě, „nemohl jsi něco říct? Víš, jak jsem se tě lekl? Sakra,“ vydechne a zakroutí hlavou. Lekl se mě jak nějaké mrtvoly.

„Promiň,“ šeptnu potichu a sklopím oči. To světlo mě dráždí, jak jsem tu dlouho seděl po tmě.

„Proč ještě nespíš? Nejdeš zítra do práce nebo co?“

„Čekal jsem na tebe. Měl jsem o tebe starost,“ kousnu se do rtu. Trümpere, drž hubu!

„A takhle budeš díky mně zase nevyspalej. Skvěle,“ povzdechne. „Běž si lehnout, ať se trochu vyspíš. Já jdu do sprchy.“

„Nedělej si starost. Vyspím se,“ brouknu a upřu k němu pohled, když se blíží ke mně. Tak rád bych ho zase políbil, objal nebo jen chytil za ruku. „Stejně to není tak dlouho, co jsem přišel.“

„Dobře. Jak myslíš,“ pokrčí rameny a odejde do koupelny, kde se zamkne. Zavřu oči a zatnu si nehty do dlaně. Vážně nevím, co dělat. Nevím, kde spát. Nevím, co říkat. Tohohle všeho jsem se přesně bál. Nechci mu ubližovat, štvát ho. Mám strach i dýchat, aby se zase nenaštval nebo abych nevyvolal nějakou hádku. Tolik bych si přál, aby si mě vzal do ložnice a já se k němu mohl přivinout a v klidu usnout. I za tu krátkou chvilku jsem si na to zvykl. Bez něj už to opravdu není ono. To nejsem já. Během chvíle uslyším tekoucí vodu. Poslouchám to. Každičký zvuk zaznamenávám. Dál tam sedím a čekám.

Asi po půl hodině vyjde Tom s ručníkem kolem pasu a celý mokrý. Je tak nádherný, ale to je teď s prominutím vedlejší. Musím mu to říct. Nechci to v sobě držet. Možná se zase nasere, ale tohle je nutné. Nedá mi to a pootočím se za ním.

„Tomi, chtěl bych se ti omluvit,“ povzdechnu a postavím se.

„Už ses omluvil. V pohodě. O nic nejde,“ pokrčí rameny. Pousměje se na mě a odejde do ložnice, aby se mohl obléknout.

„Bylo to ale neosobní. Nemám to rád,“ brouknu za ním. Nejdu do ložnice. Pokud on spal včera tady, dnes tu budu spát já. I když bych si raději lehnul k němu.

„Je to pryč. Už to neřeš,“ ozve se odtamtud.

„Nevypadá to tak. A já bych to hrozně rád nějak napravil,“ řeknu tišeji.

„Zaprvé, nic tak nevypadá. Zadruhé, není potřeba, abys něco napravoval.“

„Okay,“ řeknu jenom a rozejdu se k pohovce. Posadím se a napiju se ze skleničky vody, kterou jsem si přinesl. Po chvíli se Tom objeví ve dveřích v boxerkách a triku.

„To tu vážně budeš strašit celou noc?“ zeptá se s rukama v bok.

„No, zřejmě půjdu spát. Nebo… můžu k tobě?“ otočím hlavu k němu.

„Pojď, prosím tě,“ protočí oči a vrátí se do ložnice. „Děláš, jako bys tu nebydlel.“ A jak dlouho ještě budu? Nechci na tohle ani myslet. Přijde mi nebezpečné říct vážně cokoli. Po chvilce se tedy rozejdu do ložnice. Zavřu za sebou dveře a dojdu k posteli. Tom sedí na své půlce a něco dělá do mobilu. Tak se tedy posadím na svou polovinu a svléknu si župan. Nařídím si budík na ráno a sem tam se po něm podívám. Po chvilce mobil odloží. Začne si naklepávat polštář. Tyhle okamžiky fakt miluju. To ticho mě přivede brzo do hrobu. Po chvíli váhání si lehnu a přikryju se po pas. Tom po chvíli tak taky udělá. Lehne si a až po hlavu se zahrabe do peřiny.

„Dobrou,“ řekne a otočí se ke mně zády. No výborně.

„Dobrou noc,“ šeptnu a ztěžka vydechnu. To je přesně to, co jsem tolik nechtěl. To bych radši spal v obýváku. Teď ho mám od sebe takový kousek, a stejně nejsem u něj. Tom se zavrtí a klidně leží. Několik minut si jen pořád dokola v duchu něco přeříkávám.

„Chybíš mi,“ řeknu nakonec. Nic se neozve. Vím, že nespí. A o to víc mě to mrzí. Nakonec se tedy uvelebím a zavřu oči. Ale nespím. Tom se v jednom kuse vrtí a převaluje. Že by taky nemohl usnout? Mám toho pořád dost na srdci, ale raději mlčím. Je zbytečné mluvit. Po chvilce se otočím taky, aniž bych tušil, že je otočený čelem ke mně. Nic trapnějšího se mi dnes asi už nestane. Oči má otevřené, ale mlčí. Dívám se na něj. Přímo do těch čokolád. Ale taky mlčím. Po chvilce k němu natáhnu ruku a pohladím ho po jeho, která mu vykukuje zpod peřiny. Neucukne. Za což jsem rád. Proto ho pohladím znovu. Tiše vydechne a vezme mi ruku do dlaně. Úlevně si oddechnu a palcem ho pohladím po části ruky. Polkne a pootevře rty.

„Jaký jsi měl den?“ šeptne.

„Upřímně? Špatný. A ty?“

„Taky.“

„Cos dělal?“

„Nic zvláštního.“ Přilehnu si trošičku blíž k němu.

„Já byl od rána v práci a přišel jsem nějak kolem půl desáté.“

„Tak to jsem v práci pravděpodobně dnes trávil delší dobu než ty,“ pousměje se trošku.

„Jak to? A jak ses měl v práci?“ polknu ztěžka. Ne, že by tohle téma bylo nejlepší, ale jsem rád, že se vůbec baví.

„V práci,“ řekne pobaveně a zavrtí se. „Celý den jsem musel být s Robertem a hrát s ním zasraný golf. Pak se ještě vožral v jednom baru, takže jsem ho totálně namol táhnul až domů. Všechno mě bolí,“ zasměje se tiše. Trošku se usměju.

„Robert, hraní golfu a opilost. To bych chtěl vidět.“ Konečně něco normálního.

„Příště můžeš jít se mnou,“ pošeptá. Zarazím se.

„To asi ne, Tomi,“ zakroutím trošku hlavou.

„Robert se na tebe ptal… Proč jsem tě nevzal s sebou, jak nám to klape. Zdá se, že ho to všechno vážně změnilo.“ Zůstanu na něj koukat s pusou mírně dokořán.

„A… to jako fakt?“ vydechnu skoro až užasle. Ten chlápek musel být vážně hodně namol.

„Když byl na káry, pořád mlel, že chce zpátky klub a Harryho. Ten chlap už asi vážně magoří,“ uchechtne se.

„Chybí mu to. A asi je toho na něj vážně moc.“

„Asi ano,“ špitne. Pustí moji ruku.

„Nemysli na to.“ Podepřu si tělo o loket.

„O nic nejde. Ať to zní jakkoliv hnusně, jemu to prospěje,“ zašeptá. Vztáhne ke mně ruku a jemně mě pohladí prstem po tváři.

„Máš pravdu. On něco takového potřeboval, i když je to dost tvrdé. Tohle bych nepřál nikomu,“ šeptnu a přivřu pod jeho dotekem oči. Přiblížím se k němu o něco víc, skoro se k němu až skloním. Nechci na něj spěchat.

„Promiň, jak jsem se včera choval. Já…“ Sjedu mu hned prstem na rty, a tak ho nenechám mluvit.

„Pššt, neomlouvej se,“ pošeptám a pak dám prst pryč. Já se na něj vážně nedokážu zlobit. Zvlášť, když na mě takhle kouká. Opře se o lokty, aby byl v mé úrovni, a přiblíží se k mým rtům. Jen se o ně s výdechem otře. Přivřu oči a chytnu ho za hlavičku.

„Proč ses tak choval?“ zeptám se tiše. Nepatrně zakroutí hlavou a jemně mě políbí. Viditelně o tom mluvit nechce, tak to z něj tahat nebudu. Kdyby to šlo vidět, ležel by pode mnou teď obrovský kámen, který mi právě spadl ze srdce. Trošku nahlas oddechnu a pošeptám do ticha jeho jméno. Hned na to ho políbím taky. Tak dlouze, jemně a procítěně. Nakonec oddechne a začne mě pomalu líbat. Začnu si lehat, čímž si ho pokládám na sebe. Oplácím mu to. A kdo by neoplácel. Chyběl mi, tak moc mi chyběl.

„Líbej mě,“ šeptne chtivě a pohladí mě po krku. A to je pro mě jako výzva. Začnu ho líbat intenzivněji. Zapojím do toho i jazyk.

„Mmh,“ oddechnu mu do pusinky a stáhnu si ho víc na sebe. I to líbání s ním mě dostává na kolena. Tiše vzdychne a zavře oči. Začne mi to oplácet. Jen si nepatrně pohrává s mým jazykem a tiskne se rty k mým. Je dnes oproti jindy o moc něžnější. A to se mi líbí. Mnohem víc si to vychutnávám.

Po chvilce převezmu moc a vpluji jazykem do jeho úst. Začnu mu po špičce jazyku kroužit a narážet do ní piercingem. Nechává si to líbit. Pomalu mě překročí jednou nohou, a když se na mě položí, začne mě dlaněmi hladit po bocích. Spokojeně zabručím. Rukou mu sjedu na bříško a druhou na bedra a hladím jej. Pod mým dotykem mu ihned naskočí husí kůže a jemně se zachvěje. Vzdychne mi do úst a začne mě líbat o něco intenzivněji. V čem ho jedině podpořím a oplácím mu to. Prsty začnu jeho pokožku trošku tisknout. Neznám na světě nic dokonalejšího, nežli se s ním líbat, dotýkat a laskat jej. Je to jako droga. Je to pro mě už jako vzduch, voda. Nemůžu bez něj být. Najednou se odtrhne a se zrychleným dechem se mi zadívá do očí. Udělám totéž. Jen ho něžně pohladím po tváři.

„Copak je?“ pošeptám skoro neslyšně.

„Mrzí mě, co se stalo,“ hlesne.

„To mě taky. Ale je to doufám pryč,“ šeptnu a pohladím ho po tváři znovu.

„Je,“ potvrdí mi.

„Tak vidíš. Navíc jsme oba uznali chybu a je to dobré. A to je nejpodstatnější.“

„Uvědomil jsem si, že… o tebe nechci přijít,“ broukne a skloní pohled.

Vydechnu. „To ani já o tebe ne.“

„Nechci se ani hádat,“ povzdechne smutně. „Nechci nic z toho, co se dělo včera.“ Jsem rád, že o tom mluví. Že se to snaží řešit a v klidu si to vysvětlit.

„Já taky ne, Tome. Měl jsem tak ošklivé pocity, které s tebou běžně nemívám. A to už nechci. Už nikdy. I když vím, že hádky přijdou. Ale já je chci umět řešit, ne jen na sebe křičet a urážet se,“ pošeptám.

„Nejhorší je, že máme oba dva tak divný povahy,“ pousměje se smutně a pohladí mě po tváři.

„Zvládneme to,“ podívám se mu do očí.

„Jo…“

„Vážně jsi mi strašně chyběl,“ řeknu smutně.

„Ty mně taky, broučku,“ zašeptá. Dá mi pusu a položí si hlavu na moje rameno. Jenom mě tak hladí po ruce. Na oplátku ho začnu hladit po hlavě. Miluju tenhle pocit, kdy je u mě. Trochu se zavrtí a natiskne se až na mě.

„Takhle je mi nejlépe,“ pošeptám mu.

„Miluju tě,“ řekne.

„Já tě taky miluju,“ podzvednu mu hlavičku a políbím ho. Sladce se usměje, až v úsměvu odhalí bílé zoubky. A právě tenhle úsměv mi nenahradí nic a nikdo.

„Spinkej,“ brouknu a dál ho hladím.

„Nerozmačkám tě?“ zeptá se tiše a zase si položí hlavičku na stejné místo.

„Neměj strach,“ usměju se a ještě si ho na sebe natisknu. Spokojeně zavřu oči. Položí mi ruku na hruď a vydechne. Ještě se trochu zavrtí. Pak už zůstane v klidu ležet. Překvapí mě, když mi po chvíli u ucha začne tiše broukat nějakou melodii. Pousměju se nad tím. Poslouchám ho.

„Hmm hm hmmm hmmm hmm hm hmm,“ brouká si tiše a jemně mi bříšky prstů přejíždí po ruce. Je tak sladký. Najednou mi zase připadá tak dokonale něžný. Vlastně nepřipadá, on je. Jen se pousměju a dál ho poslouchám.

autor: *Mischa* :o* & Turmawenne