Dva králové 19.

Když tak přemýšlel nad tím, co by všechno mohl dělat, vnořil se mu do mysli Billův úsměv. Z čista jasna se mu tam objevil. Tom viděl Billa se usmívat jen párkrát, ale i tak to byl opravdu zážitek. Jako by ten úsměv rozdával mír všude kolem a taky pozitivní energii. Tom se do toho úsměvu zamiloval okamžitě a přišlo mu, že když teď tak nad tím uvažoval, tak bylo jasné, že tady Billa prostě nemůže nechat, protože to on je zdrojem toho úsměvu.

Bylo to, jako by do něj uhodil blesk. Probudil se ze svého myšlení a zadíval se na Morganu. Ta se jenom usmála a pravila.

„Podle tvého výrazu usuzuji, že jsi dospěl k nějakému závěru.“

„Ano, rozhodl jsem se…“ nestačil však dopovědět svou větu, protože jej přerušila Morganina ruka.

„Nic mi neříkej. Své rozhodnutí si nechej pro sebe a beze slova tak učiň. Doufám, že to, které sis vybral, je to správné, ať už se stane cokoliv,“ mile se na něj usmála. I když věděla spoustu věcí, tohle jí bylo odepřeno. Opravdu se v Tomovi nevyznala a neměla vůbec tušení, kterou z variant si vybere.

Chlapec vstal a rozhlédl se kolem.

„A jak se odsud dostanu?“ zadíval se na ženu.

„Tak, jako ses sem dostal. Jen zavři oči.“ Tom tedy tak učinil. Necítil vůbec žádnou změnu, když měl oči zavřené. Rozhodl se, že si v duchu napočítá do deseti, a poté je otevře, a tak začal počítat. Když konečně dosáhl čísla deset, otevřel oči a viděl, že stojí před bránou. Krom jeho koně tam nebyl nikdo. Ani Evelin, ani Gerard, ani Mikey.

Tom přišel ke svému koni a pohladil jej po krku.

„Tak ty jediný tady na mě věrně čekáš?“ usmál se a hladil jej. Ten kůň mu přirostl k srdci. V podstatě nebýt jeho, tak tady stále Tom stojí a přemýšlí, jak se dostat dovnitř, do země mrtvých. On jej dovedl k draguloniím a on jej zachránil před krvelačným vlkem, který jim šel po krku.

Kůň jenom přešlápl na místě. Na té ztvrdlé cestě, šel slyšet klapot podkov. Tom na něj vylezl a pobídl jej k chůzi.

Procházeli lesem, který za denního světla působil skutečně kouzelně. Ty rostliny a živočichové, kteří zde byli, vytvářeli dokonalý svět. A díky tomu, že zdejší obyvatelé měli k přírodě úctu, vytvářeli tím, možná i nevědomky, jakousi harmonii mezi člověkem a přírodou. Byly to dva světy. Jeden zkažený, tedy ten reálný, a druhý ještě stále v pořádku, ten fantastický, ve kterém se teď nacházel.

„Vlastně ani nevím, jak se jmenuješ. Nějak mi to zapomněli říct,“ řekl Tom koni. Ten se zastavil a rozhlédl se kolem. Jeho jezdec neměl vůbec tušení, co se děje a proč se zastavil. Kůň vzal do tlamy klacek a sklonil se k zemi. Začal jím cosi rýt do hlíny. Když byl se svou prací hotov, postavil se tak, aby Tom mohl přečíst. Na zemi bylo v hlíně vyryto: Dante.

„Dante? Tak se jmenuješ?“ otázal se překvapeně Tom a kůň pouze přikývl.

„Páni, netušil jsem, že mi až takhle rozumíš. Tak dobrá, Dante. Děkuju ti za všechno, co jsi pro mě udělal.“ Dante zařehtal. Tom si to přebral tak, že to asi znamená, není zač, nebo něco podobného.

Po nějaké době Tom zpozoroval, že se dostávají z lesa a brzy uviděl na kopci křišťálový zámek. Sídlo dvou králů. Tam se nacházel spící Bill.

Tom se cítil dost nervózní, ale byl odhodlaný to udělat. Už jen kvůli tomu úsměvu. Dante šel sám. Jako pes za stopou. Čím víc se blížili k zámku, tím víc bušilo Tomovi srdce.

Kůň našlápl na kamennou cestu a pokračoval po mostě směrem na nádvoří. Bylo slyšet klapání podkov a klapot se rozléhal po prázdném nádvoří. Nebyla tam ani noha. Jenom ticho zaplňovalo tu prázdnotu. Bylo to celkem depresivní.

Tom slezl z koně a rozhlédl se kolem. Zahlédl ve dveřích postávat Franka.

„Nikam nechoď“ zašeptal koni a vydal se za Frankem.

„Jsem rád, že ses vrátil,“ poznamenal a sjel Toma pohledem.

„Gerard a Mikey jsou už tady?“ zeptal se Tom.

„Ano, přijeli už před dvěma dny.“

„Dvěma dny? Byl jsem tam sotva půl hodiny,“ řekl překvapený Tom.

„No to těžko. Tady uběhlo už pět dní. Když ses tak dlouho nevracel, předpokládali jsme, že tam už asi zůstaneš nadobro. Zkoušeli jsme Billa probouzet různě. Bylo zde spoustu léčitelů a mastičkářů, zaříkávačů a co já vím, čeho všeho. Už mi ten smrad lezl fakt na nervy, ale nikdo nedokázal Billa probudit. Ty iluze jsou vážně silné a nepustí jeho mysl.“

„Možná, že vím, jak bych ho mohl probudit.“

„Jen do toho odvážlivče, držím ti palce,“ uvolnil mu místo ve dveřích a nechal jej projít. Tom vstoupil dovnitř a po křišťálových schodech kráčel nahoru.

Zámek byl skutečně nádherný. Jako z pohádky. Všechno bylo z křišťálu. Jak podlahy, strop tak i stěny. Avšak byly tlusté, takže nebylo skrz ně možné vidět do pokojů, což byla výhoda a obyvatelé pokojů tak měli soukromí.

Tom pokračoval dlouhou chodbou tam, kam jej instinkt vedl a taky, kde uviděl postávat u dveří dva strážce. Konkrétně Raye a Mikeyho.

„Rádi tě vidíme, mysleli jsme, že už tam navždy zůstaneš, že si tě tam Morgana nechá,“ řekl Ray.

„Ne, neměj strach. Hádám dobře, že tam je Bill?“ pro jistotu se zeptal, i když to bylo víc než jasné. Oba muži pouze přikývli a Mikey mu otevře dveře od pokoje. Tom neváhal ani vteřinu a vstoupil do pokoje. Bylo tam přítmí. Na posteli uviděl klidně odpočívat osobu. Pomalu přišel až k posteli s nebesy a rozhrnul průsvitný závoj a pohlédl do tváře spícímu Billovi. Byl tak klidný a jeho tvář andělsky krásná. Kdo ví, co se mu teď zdálo. Jaká iluze jej pohltila tak, že jej uspala.

Tom se opatrně posadil na kraj postele a díval se Billovi do tváře. Ještě teď si nadával za své chování. Přišlo mu až stupidní, že sem musel přijít proto, aby se napravil a uvědomil si svoje chyby, aby mohli ti dva panovat v klidu a nastolili tady konečně nějaká pravidla. Tom sice ještě neměl vůbec tušení, co je zde vlastně špatně, ale snad to časem zjistí, teď bylo třeba jenom probudit Billa.

Zhluboka se nadechl a vydechl a sklonil se nad spícího Billa. Přivřel oči a přibližoval se k němu. Už jej od jeho rtů drželo jenom pár centimetrů, když vtom vpadl do pokoje udýchaný Gerard. Tom se prudce od Billa odtáhl a zadíval se na červenovlasého muže.

„Omlouvám se, že jsem tě vyrušil, ale na nádvoří je hotový blázinec a kolem se šíří panika.“

„Panika a z čeho?“ zadíval se na něj Tom a postavil se.

„Matka příroda nás asi trestá, protože jinak si to nedokážu představit…“

„Gerarde, k věci,“ řekl Tom rázně. Vlastně to ani tak nechtěl, ale stalo se. Gerard pochopil a začal vysvětlovat.

„Zvěř se zbláznila. Nad palácem létají draci z hor a po vesnicích běhají vlci, igonoři a další zvěř. Něco je špatně.“ Jakmile si to Tom vyslechl, okamžitě jednal. Popadl křišťálový meč, který měl Bill vedle sebe, a vyběhl z pokoje. Rychle se zabrzdil, když uprostřed chodby viděl stát malou dívku s černými vlasy a sešitými rty. Samir. Tentokrát se jí už nebál, pochopil, že není zlá. Rychlým krokem k ní přišel.

„Pohlídej Billa, nesmí se mu nic stát,“ položil ruku na její rameno a zadíval se jí do jejích možná až strašidelných očí. Dívenka jenom přikývla a rozeběhla se do pokoje. Tom věděl, že ti dva si spolu dobře rozumí, takže by to neměl být problém.

Opět se rozeběhl směrem ven z paláce a živly jej následovaly. Doběhl na nádvoří a viděl panikařící lid, jak se snažili schovat před draky, kteří nalétávali na nádvoří jako dravci na kořist.

Jak se tak díval na ty draky, dostal nápad.

„Rozumí ti draci naší řeči?“ otázal se Tom některého ze čtyř mužů, kteří stáli za ním.

„To je jedna z mnoha záhad, kterou stále nevíme. Ještě nikomu se nepovedlo s drakem promluvit. Buď jej spálili na uhel, anebo to ti lidé tají. Někteří říkají, že nám rozumí, jiní tvrdí opak,“ odpověděl mu Ray.

„No tak to zjistíme. Dante!“ zavolal a kůň k němu hned přiklusal. „Doufám, že se nebojíš draků, kamaráde,“ poplácal jej po krku. Dante zafuněl a kopytem zahrabal jako býk na znamení toho, že je odvážný.

„Co chceš dělat, Tome?“ otázal se Frank.

„Osedlám si draka. Odveďte všechny do bezpečí, tohle bude ještě hodně zajímavé,“ pobídl koně k běhu.