Wicked Game 15.

***Tom***

Ostré polední sluneční paprsky mě nadobro vyhnaly z postele. Přestože bych si ještě rád pospal, tohle byla věc, kterou jsem nesnášel. Vždycky mě hrozně štípaly oči, slzely. Ačkoliv to bylo teprve pár hodin, co jsem cestovní tašku uložil nahoru do skříně, znovu jsem ji vyštrachal a hodil na postel. Možná byla chyba před sebou samým takhle zbaběle utíkat, ale chtěl jsem si v tom konečně udělat jasno, vyřknout definitivní verdikt… nechtěl jsem se neustále vracet na začátek a prožívat to nanovo. Vybral jsem ze skříně pár kousků čistého oblečení, a dokonce jsem si k těm trendy oblečkům přihodil i jedny starý, rozervaný tepláky :o) Tam, kam jsem se chystal, opravdu nehrozil útok rozvášněných fanoušků, takže jsem si tuhle módní kreaci mohl s klidem v duši dovolit.

V rychlosti jsem se osprchoval, natáhl jsem si čisté kalhoty a triko a upravil rozcuchané vlasy, které jsem stejně nacpal do tmavě modré kšiltovky, jen se zpupně nafukovala :o)) Pro případ, že bych se neměl k tak rychlému návratu, jsem zalil jedinou kytku v mém pokoji :o)) Na půl uschlý, ohyzdný kaktus, který mi pár let dozadu věnoval Bill k svátku :o)) Říkal jsem mu důvěrně „Bille“ a postupem času jsem si k němu vytvořil docela zajímavý vztah :o)) Oranžovou, plastovou konvičkou jsem mu do keramické mističky nalil dostatečné množství vody tak na rok… chjo, zase bude hnít :o))

Sejmul jsem z dřevěného držáku na klíče ten úplně nejmenší a s dupotem seběhl schody do přízemí. Bratr se zrovna probudil a unaveně se protahoval na pomačkané pohovce.

„Dobré ráno, Bille.“ Nadhodil jsem s úsměvem a sledoval jeho překvapený pohled, kterým těkal z mého obličeje až po mou sportovní cestovní tašku. S plesknutím jsem ji odhodil vedle sebe na zem, jen to zadunělo. Pokrčil jsem ramena a tím nejobyčejnějším tónem jsem prohodil jako by se nechumelilo. „Heh, dostal jsem bláznivej nápad. Jedu na chatu :o)) Budu tam nějakej týden, ale neboj, vrátím se. Se mě s klukama jen tak nezbavíte.“ Snažil jsem se o nenucený postoj, který nijak nenaznačoval mé úmysly ohledně nás dvou, přesto mi bylo líto toho, že bratr posmutněl. Zpod rozcuchaných pramínků na mě upřel tázavý pohled.

„Můžu jet taky, Tome?“ Nevím pokolikáté už…, ale znovu jsem ho musel zklamat.

„Promiň, snad jindy. Dnes se to opravdu nehodí, Bille.“ Uraženě se přikryl dekou a obrátil se zády ke mně.

„Sereš mě, blbečku.“ Křikl spíš plačtivě než výhružně.

„Bille, nezlob se, ale chci si tam konečně všechno v klidu rozmyslet a ty bys mi to příliš neulehčil. I když bych tě tam měl moc rád. Vždyť si tam spolu můžeme zajet jindy.“ Bratr nereagoval a tak jsem si z ošatky na ovoce vylovil to nejčervenější jablko a pomalu jsem se šoural na vlak. Měl bych přidat, jede za pár minut.

***Bill***

„Tome, ale já chci být s tebou. Copak to nechápeš?“ Konečně jsem přestal trucovat a pomalu se otočil k bratrovi. „Kurva!“ Ulevil jsem si přisprostle, když jsem si uvědomil, že dávno odešel. V hlavě mi to pracovalo na plné obrátky a já se začal bezelstně usmívat. Jestli si bráška myslí, že se mě tak snadno zbaví, aby mě nemusel mít na očích a nebyl v pokušení, má obrovskou smůlu. Dávám mu jeden jediný den a jedu za ním. Hech, slavná rocková hvězda Bill Kaulitz bude tábořit v německých lesích. Kdo by to byl řekl :o)) Nejraději bych se za ním rozjel okamžitě, ale nechtěl jsem to uspěchat. Musel jsem se ujistit, že Andreas nejel s ním…, že nám konečně nebude překážet v tom, abychom si otevřeně promluvili o našem vztahu…

Zvesela jsem vyskočil na nohy a dal do pořádku tu spoušť, kterou jsem v obývacím pokoji natropil za minulou noc. Dokonce se mi podařilo dát dohromady mnou zatracovaný mobil. S úšklebkem jsem vymazal Andreasovu otravnou smsku a symbolicky jsem na ni vyplázl jazyk. „Polib mi prdel!“ Na snídani jsem si udělal dva rohlíky na dva prsty tlustě namazané Nutellou, áááááá to je blaho :o)

***Tom***

Ještě chvíli jsem nad horkými plameny otáčel na klacíku napíchnutý špekáček :o)) Hezky se pekl, potil a tuk s mírným nesouhlasným prskáním odkapával do zapáleného ohniště. Připozdívalo se, les obklopila tma. Přesto jsem se nebál. Odmalička jsme sem pravidelně a dosti často jezdili, znal jsem to tu jako své boty. Byly to teprve necelé dva dny víkendu, co jsem tu, a už jsem výrazně pociťoval, jak moc mi Bill chybí. Jeho věčné peskování, pošťuchování, jeho smích. Nemusel jsem příliš analyzovat to, co se mezi námi odehrávalo. Čím víc jsme se to snažili umlčet, tím víc to křičelo na všechny strany, tím víc to bylo hmatatelnější…

Nevím, čím jsem se provinil, že si se mnou osud zahrál až takhle krutě. Mohl jsem se po pár letech bezstarostného života konečně usadit, možná jsem mohl mít i děti… vlastně proč bych nemohl? Mohu si nechat zdát o poklidném rodinném životě. Copak bychom s Billem někdy mohli normálně plnohodnotně žít jako partneři? Mohli bychom se beze studu držet na ulici za ruce? Mohli bychom se před rodiči políbit na rty? Hladově jsem se zakousl do té křupavé dobroty, kterou jsem si nezapomněl pomazat tlustou vrstvou kečupu.

„Mně nenabídneš?“ Ozvalo se tiše ve tmě někde přede mnou a já se horkým párkem div nezadusil. Bill ke mně okamžitě přiskočil a několikrát mě prudce bouchnul do zad. Pomalu jsem se znovu dostával do normálu, přesto jsem se na něj nasupeně obořil.

„Příště alespoň zahoukej, vole. Málem jsem se posral strachy.“ Bill si sedl těsně vedle mě na bobek a dlaně se slastně převřenými víčky nastavoval teplu, které sálalo z ohniště. Nedokázal jsem se na něj dlouho zlobit, a když jsem slyšel hladovou ozvěnu jeho žaludku, přistrčil jsem mu nakousnutý párek. S úsměvem mou blahosklonnost přijal a hřbetem ruky mi utřel umaštěnou pusu, dávaje velký důraz na to, aby se dotkl mých překvapených rtů. „Eh, díky, to jsi nemusel.“ Okousával tu dobrotu způsobem, jakým jedl jenom on, a na rtech mu hrál spokojený úsměv.

„Měl jsem menší rozhovor s Andreasem… byl docela poučný, Tome.“ Zmínka o Andreasovi mě vytrhla z mírně erotického rozpoložení a já nadzvedl pravé obočí, což v překladu znamenalo – No, já poslouchám. Bill stejně neměl v úmyslu mlčet a důležitě se svými dlouhými nehty probíral ve zbytcích masa. „Šel jsem k němu domů, abych zjistil, jestli tě sem náhodou nedoprovázel.“ Zpozorněl jsem a trošku mě zamrzelo, jak málo mi Bill důvěřuje.

„Nevím, proč bych ho sem vláčel. Přece jsem ti jasně řekl, že si přeju být sám.“ Bill přitakal.

„Chtěl jsem se o tom přesvědčit na vlastní oči. S důvěrou v tvou osobu to nemá nic společného… a ani nevíš, jak jsem rád, že jsem tam nakonec šel.“

Nečekal na mé „Proč?“ a znovu bez pauzy pokračoval. „Přijal mě velice rezervovaně a na mé otázky odpovídal spíše citoslovci než celými větami. Chtěl jsem to vzdát, ale než jsem odešel, s jeho svolením jsem si u něj odskočil na záchod. No, jaké bylo moje překvapení, když jsem v koši na kosmetické ubrousky našel vyhozené… nepoužité kondomy. Trochu zvláštní, ne?“ V hlavě mi svitla malá naděje, to by přece vysvětlovalo to otevřené balení na nočním stolku!! Popohnal jsem Billa, aby pokračoval, a ten se nenechal více pobízet. „Ani nevíš, jak jsem se musel přemáhat, abych ten hnus z toho koše vytáhnul, brácho :o)) Každopádně jsem to nakonec udělal a předhodil ho před hotovou věc. Tedy před otázku, jak je možné, že s takovým přitažlivým milencem, jakým pro něj bezpochyby jsi, neměl orgasmus.“

Usmál jsem bratrově vynalézavosti a pohotovosti, mě by to asi tak rychle nenapadlo.

„A co on na to?“ Zeptal jsem se nedočkavě. Bill hrabal prstem v písku vedle sebe a šeptl do ticha.

„Musel s pravdou ven. Po pár marných pokusech, kdy se do tebe snažil dostat, to vzdal, jelikož jsi usnul. Nechal tě tak a taky šel raději spát. Pro jistotu mi však poslal výhružnou smsku, která mě měla utvrdit v tom, že s tebou spal.“ Nechápavě jsem se mu zadíval do tváře.

„Proč jsi mi o tom neřekl, Bille, vždyť tě to přece muselo hrozně trápit. Já… vysvětlil bych ti to, alespoň bych se o to pokusil.“ Bill přikývl, ale v zápětí pokrčil ramena, jako by v obraně.

„Ty jsi mi taky neřekl, že nevíš, co se večer stalo, že nevíš, jestli mezi vámi k něčemu došlo nebo ne.“ Omluvně jsem sklonil hlavu a začal se v písku šťourat také :o)) „Ale řekl bych, že už mezi námi není jediného tajemství, Tome. Takže bychom k sobě konečně mohli být upřímní, hm?

*** Tom***

(hluboký nádech)… v tom zvláštním, tíživém tichu, které bylo všude okolo mne, jsem vnímal jen zběsilý tlukot vlastního srdce, mělo neuvěřitelný strach a do poslední chviličky si chtělo zachovat vážnou tvář a zůstat stejně prohnané a nemilosrdné… nemělo zájem se změnit. Nechtělo si přiznat, že něco podstatného tam úplně vzadu v tom nejtemnějším koutku mě samého se tímhle okamžikem definitivně mění.

„Upřímně sám nevím, kdy ve mně nastal ten zlom a já jsem se na ten náš zvláštní vztah začal dívat úplně jinýma očima. Ze začátku to pro mne byla jen příjemná, bezstarostná hra, při které mi nehrozilo nic horšího než, že si trošku popálím prsty. Vždyť ty nejlépe víš, o čem mluvím, znáš mě jako nikdo jiný, Bille. Stálo mi to za to. Vzrušovala mě skutečnost, jak moc jsi mnou poblázněný, ta oddanost a láska v každém tvém pohledu. A kdybys tehdy mou nabídku neodmítl…, využil bych tě jako ty ostatní.“ Trošku jsem se zakuckal, ale pohledem jsem z bratrova roztěkaného a ublíženého obličeje neuhnul ani o píď. Hledal jsi u mě upřímnost. A žádnou jinou ti nejsem schopen nabídnout. Jen tu opravdovou…

„Celé to bylo čím dál tím složitější a já se nevědomky zamotal do své vlastní pasti. Možná, už se někdo tam nahoře nechtěl dívat na to, jak moc tě trápím, a proto si dal práci s tím, aby se mé vlastní zbraně obrátily proti mně. Nechtěl jsem si to připustit a stále je to tak těžké, já přeci nejsem ten, kdo někoho žádá, prosí… kdo má rád!“ Poslední slůvka jsem téměř vykřikl, ozvěna se mi setmělým lesem neustále vracela nazpět.

„Chtěl jsem se před těmi tvými pohledy plných lásky schovat někam hodně daleko, chtěl jsem být vůči nim slepý… už navždy. Ale neuměl jsem si poručit, poprvé v životě jsem neuměl říct: „Nezáleží mi na něm.“ Lhal bych sám sobě, a to už by bylo více než zoufalé… Nejsem schopen jediné kloudné věty, pokud zrovna nestojíš vedle mě, neustále si za každým svým rozhodnutím pokládám dovětek: „A co by ti na to řekl tvůj bráška?“ Když nemůžeme být spolu, mám místo oblíbeného hip-hopu ve sluchátcích naše album,… a to jen proto, abych tě mohl slyšet. Tuším, že je to trest za to všechno zlé,… ale není přece jen až příliš krutý, Bille? Já se už nechci trápit, nechci, aby mě to pořád tolik bolelo.“

*** Bill***

Mísily se ve mně snad všechny možné pocity, chtěl jsem mu toho tolik říct, napsat… vyzpovídat se, ale ve chvíli, kdy ke mně zvedl zoufalý uslzený pohled mi došlo, že mezi námi dvěma už není místa na výtky. Možná někdy jindy a někde jinde, ne dnes… Bylo to podruhé v životě, co jsem viděl Toma plakat, ale bylo to o tolik jiné. Nesnažil jsem se ho ukonejšit, utišit…, protože ačkoliv to on v téhle chvíli chápat nemohl, byly to slzy štěstí. Opatrně jsem ho k sobě přitiskl a on se mi vděčně schoulil do náruče, ne jako sebevědomý a všemi oslavovaný Tom Kaulitz, ale jako Tom Kaulitz, citlivý kluk, kterého jsem si za těch sedmnáct let vysnil a kterého mám dnes poprvé tak blizoučko na dosah ruky. Téměř tak, že to nepostřehl, jsem ho políbil do kouřem provoněných vlasů a lehounce jsem do nich foukal našpulenými rty.

„Bráško?… Já vím, jak zmatený se musíš cítit, ale bát… bát se opravdu nemusíš. Ani nevíš, co všechno jsem prožíval já, když jsem si uvědomil, jak moc tě mám rád. Měl jsem pocit, že mě to musí roztrhat na kusy. Že s takovou vinnou žít nedokážu. A přestože nevíš, kam se podít a myslíš si, že zrovna na tebe dopadl ten největší boží hněv, není to pravda. Protože to, co cítíš tam uvnitř… je láska, bráško.“

Tom se mě držel tak křečovitě a s takovou silou, že jsem cítil, jak mi na holých, útlých pažích naskakují drobné modřiny. Ulepenou, slanou tvář zabořil do mých rozcuchaných vlasů, snažil se zakrýt ty dotěrné rozpaky, tolik mu rozumím! Další chvíle ticha. Zdálo se, že v tomhle tichu není místa ani pro tlukot našich zmatených srdcí, opravdu… neslyšel jsem je, ačkoliv jsem pečlivě naslouchal. Takové ticho, jako bývá před skokem do vody, před tím, než kat definitivně spustí gilotinu.

„P… pak tě miluji, Bille. Miluji tě tolik!“ Tomovy rty si přivykaly nově naučeným slůvkům jen ztěžka, drkotaly je a pletly jedno přes druhé, těžko by jim někdo porozuměl. To jen já měl tu zázračnou moc tuhle skládanku dát kousek po kousku dohromady. Tolik silných emocí, tolik citu ze strany mého jindy neochvějného bratra. Nezmohl jsem se na jediné slovíčko, nechtěl jsem to pokazit, zbytečnými proslovy. Opatrně jsem se s Tomem v náručí schoulil do trávy a bylo mi upřímně úplně jedno, že mnou prostupuje nepříjemný, večerní chlad. Užíval jsem si ten nový, nepoznaný pocit. Vdechoval jsem ho plnými doušky. Jen tak ruku v ruce jsme tam leželi a s tím nejpitomějším úsměvem na rtech pozorovali světélkující oblohu. Láska je jako nádech… a já už nechci vydechnout!

Nenechavé, ostré odpolední sluníčko mě vytrvale šimralo ve tváři, takže jsem, ač nerad, po chvíli přece jen otevřel unavené oči. Celé tělo mě bolelo, byl jsem neskutečně prokřehlý, a nedokázal jsem si nijak vysvětlit, jak se nám podařilo to kouzlo, že jsme tu přečkali celou noc. Promnul jsem si ulepené oči a pozoroval Tomovu snědou dlaň, kterou měl velice opatrně, jako by v otázce položenou na mém boku. Spokojeně oddechoval, rty lehce pootevřené, i ve spánku sváděly k polibku. Takového jsem si ho vysnil… a už vím, že některé sny se doopravdy plní. I když na ně čekáte třeba kus života :o) Lehce jsem jej políbil na umouněné čelo a on téměř okamžitě otevřel do té doby pevně semknuté oči. Tolik lásky v tom jediném pohledu… Řasy se mu roztomile zachvěly a na tváři vykouzlil jeden ze svých odzbrojujících úsměvů. Jenže tenhle… tenhle byl jen pro mne <3

autor: Gia