autor: Cinematics
Bill odchází, Tom je raněný
Bill se probudil dřív než Tom, a tak strávil svůj čas vzhůru tím, že studoval Tomovu ruku. Vypadala mnohem lépe, byla trochu modřejší, ale rozhodně méně opuchlá, a on přemýšlel, jestli je Gustavův obličej taky tak barevný. Tom se do něj opravdu pustil, a bylo to opravdu evidentní, když se setkali u Schäferů, a už tehdy Gustavův obličej vypadal špatně, dneska musel vypadat ještě hůř.
Bill se rozhodl, že Toma probudí svým violoncellem; měl dojem, že to bude perfektní probuzení a byl si jistý, že by miloval, kdyby ho Tom jednou probudil hrou na piáno. A tak se vyhrabal k nástroji a tiše začal hrát. Sledoval, jak se Tomovi na obličeji objevil ospalý úsměv, než se jeho oči konečně otevřely ke zdroji nádherné ranní hudby.
„Perfektní budík,“ zašeptal Tom ospale; chraptil.
„Můžu tě takhle budit každé ráno, pokud chceš.“
„Možná ne každé ráno,“ odpověděl a zavrtěl se v posteli. „Někdy ano, ale ne pořád.“
„Pak můžu být tvůj budík i jinými způsoby,“ řekl Bill a udělal obočím vlnu.
„Oh?“
„Jo! Každý den něco nového. Spontánního, divokého a hlasitého… to jsem já!“
„To na tobě miluju,“ řekl Tom s malým zívnutím a Bill se šťastně usmál.
„Myslíš, že můžeš pracovat s pohmožděnou rukou?“
„Můžu tam jen sedět jako vždycky,“ zasmál se, než se zvedl ze své pohodlné postele a začal se hrabat v šuplíku.
Bill si vždycky myslel, že je roztomilé, že má Tom v šuplíku prakticky skoro celou nemocnici; všechno, co jste si mohli představit, že by vám mohlo pomoci uzdravit se. Vlastně, celý dům Trümperů byl plný věcí z lékárny; Bill přemýšlel, jestli je to kvůli tomu, že byly Tomovy návyky opravdu tak špatné.
„Chceš pomoct?“ zeptal se Bill a Tom samozřejmě neodmítl možnost, aby se ho Bill dotýkal.
„Díky.“
Sundal Tomovi z ruky obvaz a jemně mu ho obmotal kolem kloubků a zápěstí. Tom vydechl, když se Billovy prsty lehce pohybovaly po jeho ruce; nebylo pochyb, že nedokáže žít bez Billova doteku.
Andreas vyskákal schody, zaťukal na dveře a mávnul na Billa a Toma; podíval se z jednoho na druhého. Tom cítil, že je něco špatně, když si Andreas dal ruku vedle boku a zůstal zticha; skoro se nehýbal.
„Co se děje?“ zeptal se Bill, nejspíš to také vycítil.
„Um, tvoje máma dneska ráno volala…“
„Cože?!“ vykulil Tom šokovaně oči, ale Bill nevypadal vůbec vyděšeně; občas byl až moc optimistický.
„Ona… chce, abys jí zavolal zpátky, Bille…“
„Dobře, dobře,“ odpověděl, než ustoupil od violoncella a natáhl se po telefonu.
To, co bratři Trümperovi neviděli, byl záblesk strachu, který přeběhl Billovi přes tvář, když tiše vydechl, snažil se nepanikařit. Jestli byli dva lidi, které nenáviděl víc než Gustava, byli to jeho rodiče. Když volali nebo mluvili, nikdy to nebyly dobré zprávy; byl to vždycky jeden a ten samý boj.
„Ahoj… tys volala?“ zašeptal Bill.
„Než začne škola, vracíš se domů,“ odpověděla jeho matka a Billovi se semknul hrudník.
„Proč? Tady mají taky školu…“
„Jsi tady nahlášený a víš, že si chci být jistá, že na to nesereš. Jak budu vědět, že budeš maturovat, když tě nemůžu hlídat?“
„Mami… Letos maturuju… nemusíš mě mít doma, aby sis tím mohla být jistá.“
„Babička mi řekla, že bydlíš u sousedů. Zítra ráno tě vyzvedneme.“
„Mami!“
„Zítra měj všechno připravené. Jedeš domů.“
„Nejedu.“
Bill uslyšel pípání a věděl, že má jeho matka dost debatování. Žaludek mu ztěžkl, jako by mu padl na zem a dostal se až pod podlahu mimo jeho pohled. Nebyl si jistý, jestli bude zvracet, kdyby se snažil promluvit. Položil telefon a zíral na něj. Slova k němu nedokázala najít cestu, ať se snažil, jak chtěl. Bylo to, jako by jeho hlas a jeho mysl nechtěly spolupracovat, měl dojem, jako by byl němý; naprosto neschopný, i když si to tak moc přál.
„Bille… co se stalo?“ zeptal se Tom přes pokoj.
„Co tvoje máma chtěla?“
Otočil se v židli, aby čelil Tomovi a Andreasovi, Bill si skousl ret a podíval se do země. Sledoval, jak se jeho prsty vrtí na podlaze. Bylo to, jako by nějaká neviditelná síla stále tlačila na to, aby byli odděleni, namísto toho, aby byli spolu, tak jak jim to bylo určeno, a bylo to neuvěřitelně bolestivé.
„Berou mě zpátky… domů…“ zašeptal Bill a Andreas si šokem sedl na postel, bolelo ho to za ně za oba.
„Ne! Nemůže… mi tě vzít…“ výraz v Tomově obličeji to Billovi dělal ještě horším.
„Když si něco usmyslí… pak to většinou dostane… je těžké jí přemluvit…“
„Jo, ale chtěla tě přestěhovat k tetě a strejdovi a skončil jsi tady se mnou… prosím… zůstaň?“
„Jo, ale chtěla tě přestěhovat k tetě a strejdovi a skončil jsi tady se mnou… prosím… zůstaň?“
Andreas beze slova odešel; rozhodl se, že ta konverzace bude lepší, když si o tom promluví jen oni dva a nikdo jiný. Tom se podíval na Billa a pak zpátky na postel, pohladil matraci a naznačil tak Billovi, aby si k němu sedl a všechno mu řekl. Nikdy mezi nimi nedokázal popřít tu blízkost, Bill se posadil ihned vedle Toma, vzal ho za jeho zdravou ruku.
„Chce mě doma během školního roku…“
„Proč?“
„No, stejně mě chtěla odvést zpátky domů dřív, než začne škola… myslím, že se chce ujistit, abych všechno stíhal, ale není to tak, že bych byl pitomec, víš? Už nejsem malé dítě. To si opravdu myslí, že bych si chtěl podělat poslední ročník? Ne… chci ze školy co nejrychleji, ale nejspíš se budu jen flákat a propadnu, aby mě mohla dál buzerovat, že chce, abych udělal školu a našel si práci.“
„Ty máš práci…“
„Myslím, že jí tohle nestačí… Nikdy jí nic nestačí. Nic, co jsem kdy udělal, pro ni nebylo dostatečně dobré, a máš ponětí, jak to bolí, když se tak moc snažíš udělat na svou mámu dojem a ona se ti vysměje do obličeje a řekne ti, že to stále není dost dobré? Zním melodramaticky, a jsme nejspíš přecitlivělý nebo něco, ale opravdu to bolí… hodně…“
„Oh, Bille…“ zašeptal Tom smutně, objal ho kolem ramen a hlavou se o něj opřel.
Tom chtěl, aby se mu Bill otevřel, věděl, že by to nikdy neskončilo dobře. Ohledně Billova domova toho bylo hodně co říct, hodně, co by Tom chtěl vědět, ale nenaléhal, čekal, až za ním Bill přijde a ta chvíle konečně nastala. I když Tom mohl jen poslouchat, dělal to bez jediné pochyby; jen chtěl, aby se Bill vydýchal.
„Jsem tam zoufalý,“ zašeptal Bill. „Všichni v tom zatraceném domě se mnou zacházejí, jako bych byl nějaké břemeno, a dokonce i když mě vykopnou; pak si mne vezmou zpátky a dělají to znovu. Jako by jediné, co chtějí, bylo dělat mě zoufalým, víš? Jako by všechno, co dělají, dělali jen proto, aby mi ubližovali.“
„Co můžeme dělat?“ zeptal se Tom tiše. „Jak tě tady se mnou můžeme nechat?“
„Nemyslím si, že můžeme,“ zašeptal Bill. „Používala svůj přísný hlas… ten, co není hrubý, spíš dopálený.“
„Nemůže mamka něco udělat? Nemůže říct… udělat… něco?“
„Nemyslím si… a kdyby to zkusila, pak by to moji mámu ještě víc rozzlobilo a měl bych to doma opravdu špatné…“
„Takže tak? Zítra prostě… zmizíš?“
„Já… možná?“
„Nemůžeš… prostě odejít. Bille, potřebuji tě…“
„Byl zázrak, že mě tady s tebou takhle dlouho nechala; vím, že mi tady nedovolí být déle, a když ji budu prosit… nechci ani pomyslet. Už takhle je špatný, že pojedu domů, když mám stále trochu monokl… bude si myslet, že jsem se tady dostal do potíží a… sakra!“ Bill vyskočil na nohy a frustrovaně zaúpěl.
„Byl zázrak, že mě tady s tebou takhle dlouho nechala; vím, že mi tady nedovolí být déle, a když ji budu prosit… nechci ani pomyslet. Už takhle je špatný, že pojedu domů, když mám stále trochu monokl… bude si myslet, že jsem se tady dostal do potíží a… sakra!“ Bill vyskočil na nohy a frustrovaně zaúpěl.
„Zítra odjíždíš?“
„Zítra ráno… řekl bych…“ Bill pevně zavřel oči a něco zabručel. „Myslím, že bych si měl zabalit…“
„Ale škola začíná až za týdny…“
„To řekni mé matce…“
A tam konverzace skončila. Bill se vrhl Tomovi kolem krku a Tomova zdravá ruka mu zajela do vlasů, přitáhla si jeho hlavu na hrudník. Mladší chlapec jen poslouchal Tomovo srdce; to staré povědomé bušení v hrudníku, které Billa dělalo stále zamilovanějším. Trocha symfonie za Tomovými žebry bylo všechno, co Bill potřeboval slyšet, aby věděl, kde jeho srdce leželo; přímo vedle srdce Tomova.
Bill nedokázal vymyslet jediný způsob, jak s Tomem zůstat; Tom neměl šanci si ho nechat. Jeho matka byla velice neodbytný člověk, skoro až hrubě, a kdyby ji Bill prosil, aby mu dovolila zůstat, pak by určitě udělala něco hloupého a nechtěl, aby mu ublížila… ale co mohl dělat? Bojovat za to, aby zůstal, a skončit raněný, nebo nechat svou matku, aby ho vyrvala pryč od Toma a ublížila jim oběma? Bill by udělal cokoliv, aby Tomovi nebylo ublíženo; ale možná to, kdyby mu matka ublížila, by ranilo i Toma. Možná, nakonec nebylo úniku.
A tak, Bill opustil pohodlí Tomova náručí a začal si balit věci do krabic, které byly schované v šatníku, potom si vzal lepenku z Tomova stolu. Tom se jen díval; nebyl si jistý, jestli by dokázal pomoci Billovi zabalit si a zmizet z jeho života. Zatímco si Bill skládal věci a dával je do krabic, Tom v tichosti odešel z pokoje; zavřel třikrát dveře, než sešel schody, a připojil se ke své rodině u snídaně. Nejspíš dneska Bill pracovat nebude a nejspíš se s ním Tom ani nestihne a nedokáže rozloučit, než odjede.
Nebylo to tak, že by si Tom myslel, že Bill chce odejít, jen nenáviděl loučení. Pro něj bude jednodušší si s Billem později promluvit, a pak ho ráno vidět odjet jen tak. Pro Billa, no, ten chtěl Toma po svém boku, ale věděl, že je lepší Toma neprosit, když nechce, aby se kompletně zhroutil.
„Nechci o tom mluvit, Andy,“ řekl Tom tiše, když pomohl Andreasovi sundat sklenice z jedné police v obchodě; nejdřív tu budou muset vymalovat. Tom moc nepomáhal, používal jen jednu ruku, ale celkem se mu dařilo.
„Jen si myslím, že to přeci musí nějak jít. Minule to vyšlo, vzpomínáš?“
„Bill se zdá pěkně neústupný ohledně odjezdu.“
„Jeho matka se nezdá jako dobrý člověk, Tome… možná se jen bojí.“
„Bill se jen málokdy bojí… ale jo, myslím, že ano…“
„A? Budeme prosit jeho matku a riskovat tak Billův pobyt doma, nebo ho necháme jen tak odejít?“
„Já nevím… nechci o tom mluvit!“
„No, já myslím, že bychom měli! Tome, nemůžeš jen tak nechat tyhle věci být, i když by to mělo rozdrtit tebe i člověka, kterého miluješ nejvíce. Podívej, cos udělal Gustavovi; bojoval si za to, o čem sis myslel, že je správné. Proč teď zacouvat?“
„No, já myslím, že bychom měli! Tome, nemůžeš jen tak nechat tyhle věci být, i když by to mělo rozdrtit tebe i člověka, kterého miluješ nejvíce. Podívej, cos udělal Gustavovi; bojoval si za to, o čem sis myslel, že je správné. Proč teď zacouvat?“
„Proč riskovat, že bude Billovi ublíženo?“
„Není lepší to zkusit, Tome?“ zeptal se Andreas vážně, jen chtěl, aby o tom jeho bratr přemýšlel o něco déle. „Je lepší ho jen sledovat a vědět, že ses nepokusil o něj bojovat?“
„Andreasi… prosím? Nevím, co chci udělat a nevím, co bych měl… prostě přestaň?“
„No, zatímco ty tady budeš postávat, místo abys zkusil něco vymyslet, pamatuj, že Bill je doma sám a balí si svůj zdejší život, a ty tam nejsi, abys mu pomohl.“
A s tím Andreas Toma nechal být, sundal poslední polici a začal malovat jablkově rudou, na které se Bill s Tomem dohodli. Dredáč zaúpěl a posadil se za pult; byl naprosto zmatený tím, co mu Andreas řekl. Dával mu povolení běžet domů a pokusit se nechat si Billa? Záleželo na tom? Měl by jít?“
Tom se podíval na Andrease, který se k němu otočil čelem. Ukázal štětcem ke dveřím a kývl hlavou ke straně.
„Jdi,“ řekl přísně a Tom si jen skousl ret. „Jdi! Jdi a najdi způsob, jak si zanechat srdce na správném místě.“
Tom se postavil a nejistě na něj zíral, tahal si za obvaz na ruce.
„Tome. Nebudu ti to opakovat. Bill je doma a balí všechno, co si myslel, že si tady s tebou bude moci zanechat, a ty tam nejsi. Proč bys s ním neměl trávit tolik času, kolik jen můžeš, pro případ, že zítra ráno odjede? Víš, co musíš udělat, jen se toho bojíš… jdi, Tome.“
Přenesl váhu z jedné nohy na druhou a po chvíli Tom konečně vyběhl ze dveří; bylo mu jedno, kolik je bakterií na klice a bylo mu jedno, že s nimi třískl. Vskutku věděl, co musí udělat; musí Billovi dokázat, že vzdálenost nic neznamená a že na něj bude čekat navždy.
Když Tom vběhl dovnitř, bral schody po dvou, Bill seděl na zemi v šatníku. Hlavou se opíral o kolena, pevně se objímal a tiše vzlykal; jako by se snažil brečet pomalu. Tom si vedle něj v tichosti klekl a držel mu ruku nad hlavou; byl překvapený, že si ho Bill ještě nevšiml.
Tom přitiskl dlaň na stranu Billovy hlavy, prsty mu zajel do vlasů, a mladší chlapec rychle zvedl hlavu; utřel si oči a odkašlal si.
„Já jsem ne-„
„Ale jojo,“ řekl Tom tiše. „Je v pořádku brečet.“
„Odešels…“
„Jo…“
Bill se podíval na zem a Tom poprvé opravdu cítil, kolik bolesti musel Bill prožívat. Obvykle by Bill zfalšoval úsměv, když byl smutný, a zatímco by Tom věděl, že je ublížený, nikdy by to nedával najevo; tentokrát Tom všechno zlé v něm cítil, a to ho uvnitř trhalo na kusy.
„Ty se na mě zlobíš?“ zeptal se Bill tiše, konečně k Tomovi zvedl pohled a Tom viděl, že Bill opravdu plakal.
„Proč mi tě všichni chtějí vzít?“
„Možná… možná nám nebylo určeno být spolu… chci říct, mám pocit, že ano… vím, že nám to je určeno, víš? Když jsme si spolu povídali přes telefony lásky… díval jsem se na tebe, a byl jsi tam, můj budoucí tam stál na balkóně a díval se zpátky na mě. Tak blízko, ale tak daleko na dosah, a pak když jsem se k tobě dostal, měl jsem pocit, že to je přesně to místo kam patřím a stále to tak cítím, ale je tu tolik věcí, které se pletou do cesty a bolí to, a já tě nechci ztratit… a vím, že ty mě taky ne. Že jo? Chceš si mě nechat?“
„Samozřejmě, že chci, Bille…“
„Pak proč si utekl?“
„Znervózněl jsem…“
„Já taky…“
„Víš, že si najdu cestu, jak tě udržet v Tichém Údolí, že ano?“ zeptal se Tom a Bill přikývl. „Jednou se to povedlo a udělám to znovu… jen nevím jak nebo kdy toho budu schopný, ale budu.“
„Moje matka mo-„
„Nemůže ti nic udělat, když jsem u tebe, Bille.“
„Stále ještě musím zítra odjet, Tome…“
„Já vím.“
„A nemyslím si, že bez tebe budu moci spát. Už jsem si tak zvykl na pocit, že jsi vedle mě, když spíme a… nemyslím si, že to sám zvládnu. Víš, když jsi na někom závislý a pak myšlenka na to, že ho ztratíš, tě dělá neschopným dělat věci, které jsi mohl dělat, když tu byl s tebou? Přesně tak se teď cítím. Cítím se naprosto neschopný čehokoliv a pravda je… že odteď toho moc dělat nebudu. Sedím v posraným šatníku.“
„A nemyslím si, že bez tebe budu moci spát. Už jsem si tak zvykl na pocit, že jsi vedle mě, když spíme a… nemyslím si, že to sám zvládnu. Víš, když jsi na někom závislý a pak myšlenka na to, že ho ztratíš, tě dělá neschopným dělat věci, které jsi mohl dělat, když tu byl s tebou? Přesně tak se teď cítím. Cítím se naprosto neschopný čehokoliv a pravda je… že odteď toho moc dělat nebudu. Sedím v posraným šatníku.“
„Bille, celou dobu, co jsem byl v obchodě, jsem byl neschopný… byl jsem nervózní a neohrabaný naprosto ve všem a… takže jo, vím přesně, jak se cítíš. Potřebuji tě.“
„Myslíš, že mě můžeš schovat v šatníku, dokud moji rodiče nezapomenou na to, že existuju?“
„Samozřejmě,“ řekl Tom s plachým úsměvem a Bill vydechl.
„Kéž bys mohl.“
„Také si to přeji…“
„Každý den ti budu volat… budu tě otravovat, dokud ze mě nebudeš otrávený a budeš rád, že jsem pryč, a až budeš mít dojem, že už tě víc nemůžu otravovat, pak udělám něco jiného, abych získal tvou pozornost, a budu tě zase štvát.“
„Nemyslím si, že to je možné.“
„Mohlo by. Nevíš, čeho jsem schopný,“ řekl Bill se smíchem a Tom byl raněný ještě víc. Ztratí tolik věcí, do kterých se zamiloval.
„Fajn, ale jen jestli tě také budu moci obtěžovat.“
„Nic jiného bych ani nechtěl.“
Ti dva leželi schoulení na hromadě Billova oblečení uvnitř šatníku. Zavřeli dveře a předstírali, že nic za těmito zdmi neexistuje. Kdyby nic jiného neexistovalo, pak by nic nemohlo vzít Billa pryč; dávalo to smysl. Naneštěstí, to nebyla realita, a něco naprosto jistě hodlalo vzít Billa pryč, ale oni se rozhodli o tom nemluvit.
Namísto toho se dotýkali a líbali; cítili svá těla a v němosti se báli následujícího rána. Mezi Gustavem a panem a paní Kaulitzovými se zdálo, že nic nejde v jejich prospěch. Ale stejně jako Gustava, možná dokážou Billovi rodiče odtáhnout pryč, a snad to tak zafunguje. Možná kdyby si opravdu uvědomili, jak moc se milují, pak by láska mohla všechno překonat a oni by mohli být spolu.
Možná by jejich konečné sbohem nepřišlo a oni by mohli najít cestu zpátky k tomu druhému a být zase spolu.
autor: Cinematics
překlad: LilKatie
betaread: Janule
Pěkné 🙂
Miluju tu povídku, ale je mi z toho teď tak na nic, že tu tahám z krabičky jeden kapesníček za druhým a sušim si oči! Co víc k tomu, zatraceně, dodat?:-@
Svině jedna svinutá…myslím samozřejmě Billyho matku…Prosím..ať je necá spolu!!!! Moc prosím smutně koukám…vždyť oni k sobě patří, a ty to víš. Že jo?
To nesmú, Nesmie Billa odviesť. Nech to ich láska prekoná, prosím. Preda imto dvom nemožu urobiť.
Tohle je dokonalá povídka ♥ Někdy bych se nejradši přihlásila na THF, a zjistila jak to vlastně skončí, ale to bych přišla o 'překvapení' a o další věci, tak si radši počkám až se tu objeví další přeložený díl. Několik mi jich stihlo utýct, za tu dobu co jsem tu moc nebyla, tak to budu muset dohnat.
Přála bych si aby to nějak 'vykoumali' a Bill mohl zůstat v Tichém Údolí s Tomem. Obávám se, že tady ale nějaký problémy přece jenom budou, takže to možná ani hned nevyjde. Uvidíme, počkám si na další přeložené díly, pak budu vědět jak to nakonec bude 🙂
Bože! To je tak smutný! Doufám, že se jim podaří něco vymyslet, protože vážně nechci, aby se Tom opět propadl tam, odkud ho Bill dostal. Jestli jim to nevyjde, tak budu vážně řvát jako želva, a že já tak často kvůli dojáku nebrečím.
Jinak… dokonalá povídka. Miluju ji.
Nee, Billi nesmi domu ><
🙁 wtf ?! Bill's mother – such a bitch ! She can't do this to them (and to me of course too 😀 ) …. maybe Tom's parents can try to do something , talk to Bill's stupid mum .. I don't know what but something , pleeeease . I was definitely desperate during part in closet . Always-smilling cute Bill was crying … awful 🙁 .
Oh můj bože… :'(
Už mě zarazilo shrnutí kapitoly ale že to bude až takhle hrozné to jsem nečekala.Ta máma je fakt blbá,blbá a blbá!Nesnáším jí za všechno co Billovi udělala.
S velmi dlouho a netrpělivě očekávaným dílem přijde tohle…Ach bože,to prostě musejí nějak vyřešit,třeba odjet na jejich ostrov,nebo zůstat zamčeni v šatníku…Bože bojím se dalšího dílu :((
Tak to jsme hodně zvědacá, jak to nakonecdopadne, jestli Bill fakt odjede nebo ne. Já doufám, že ne. Byla by to škoda.
Pěkný díl a taky díky za překlad.