Výhled na Puerto Colon 9. (1/2)

autor: Lenna W.K.T.

„Ahoj!“ pozdravím nadšeně, ale unaveně svoji sestru. Konečně přijeli… konečně!
„Ciao.“ Vydechne švára a plácne mě po zádech jako vždycky. Au! Včera jsem se znova spálil. Blbli jsme v bazénu skoro celý den, kromě pauzy na spinkání, oběd a večeři. Holky pak spaly jak špalci a Tom mě musel zase mazat jogurtem. Je to moje sluníčko usměvavý. Fakt jsem z něj totálně hotovej. Teď pracuje na zahradě, nevím, co tam furt dělá, asi připravuje něco na tu rekonstrukci zahrady.

Ségra ihned běží k dětem a aniž bychom si toho někdo všiml, převzala roli matky. I když byla děvčata najezená, přebalená, oblečená i umytá, stejně to udělala všechno znovu. A mně se v hlavě rozsvítilo velké zelené světlo říkající: KONEC NEKONEČNÉ ŠICHTY. S úsměvem jsem si tedy oblékl plavky, a i když jsem byl příšerně spálený, zakotvil jsem na lehátku u bazénu. Chvíli jsem jen tak odpočíval, dokud jsem neucítil, jak mě někdo zalehnul. Usmál jsem se ještě víc, čas na náš plán.

Přitiskl mi rty na krk a já spokojeně mručel.
„Čas na náš plán, miláčku.“ Vydechl mi do ucha.
„A vy už máte všechnu práci hotovou, zahradníku?“ kouknul jsem na něj jedním okem. Tom se začal smát.

„Ovšemže, jasná princezno.“ Naoko ublíženě jsem do něj šťouchnul, jsem snad postava z Pyšné princezny? Nakrčím nos a Tom se začne smát.
„Máš sbalený ručník? Opalovací krém, klíče od bytečku a brýle?“ usmál se na mě a já na něj nemohl být ani naoko naštvaný. Omotám mu ruce kolem krku a zavrtím se.

„Jo, mám všechno připravené. Klidně můžeme jít.“ Pošeptám a našpulím rty, abych si vyškemral mlaskavý polibek.

***

„Kam to jedem? Myslel jsem, že pojedeme na tvoji tajnou pláž.“ Brouknu, opravdu jsem si tohle myslel, ale když jsem viděl, jak Tom sjíždí z dálnice na Puerto Colon, tak mě to docela překvapilo. Předtím jsme jeli jinudy.

„Jedeme na pláž, ale na jinou. A trošku jinak.“ Usmál se na mě. Je plný překvapení, tajnůstkář jeden.

„Tak to jsem zvědavej, co sis to na mě vymyslel.“ Pobaveně se opřu do sedadla a sleduju Tomův soustředěný pohled, jak se mění v takovou blaženou grimasu.

„Bude se ti to líbit. Uvidíš.“ Promnul si ruce, když čekal, až mu z automatu na parkovací lístky vyjede kartička a zvedne se závora, aby mohl zajet na ohromné přístavní parkoviště. Tolik jsem se toho tudy nachodil a ještě nachodím. Tady to mám hrozně rád. Připadám si tu tak ve známém prostředí, tak známý, i když mě tu zná jen málo lidí. Zaparkovali jsme až skoro na samém konci, budeme muset jít velkej kus, ale mně to je docela jedno, alespoň pozdravím Stefana s Aby. Určitě tu jsou, viděl jsem jejich loď.

Vystoupím a nasaju tu mořskou vlhkost. Bože to je super! Tom mi podá naši malou plážovou tašku, kam jsme si dali opravdu jen to nejnutnější (měl jsem ale pocit, že mi tam Tom nenápadně hodil lubrikant.), doklady, klíče, dva malý ručníky, opalovací krém a to bylo všechno. Tolik jsem se těšil. Miloval jsem ty okamžiky, kdy jsem byl s Tomem jen sám, bez dětí. A teď jsem se dokonce mohl i zbavit toho nepříjemného pocitu, že někdo dělá něco za mě. Byl jsem volný a opravdu jsem si tohle zamiloval. Tom mě okamžitě vzal za ruku a procházeli jsme kolem zaparkovaných lodí.

„Ahoj, Victore!“ pozdravil jsem staršího plešatějšího pána na malém katamaránu, který cosi dělal. Parkuje hned vedle švárovy menší, pracovní lodi Sailfishera. Oproti Soulfisherovi je to pramice xD.

„Hola Bill, come estas?“

„Bien, bien! Tu?“ zavolal jsem na oplátku. Ano, teď se mám opravdu skvěle.

„Skvěle, znáš to… klídek… vysněná práce! How I suffer!“

„Ty tak trpíš!“ zasmál jsem se. Tom vedle mě znuděně přešlápl. „Hele, půjdeme, tady pán je nějakej nedočkavej. Má pro mě nějaký překvapení.“
„Jasný, utíkejte, kdy odjíždíte?“
„Zítra.“
„Jo tak, tak pozdravuj švagra a ségru.“
„Jasný, budu, ale oni se tu podle mě stejně staví s dětma, a když ne, tak za Leem. Tak adios!“ zamával jsem a vydali jsme se dál.

„Kdo to byl?“ podivil se Tom.

„Jak to říct… je to soused.“ Zasměju se a Tom nechápe ještě víc.

„Viděl si tu loď vedle? Toho Sailfishera?“
„Jo… a?“
„Na tý Leo pracuje, copak to nevíš?“
„No, moc sem nejezdím popravdě.“

„Tohle je Gianova druhá loď a z Lea udělal svýho partnera, kterej ji využívá k businessu, chápeš?“
„Aha, tak to jo, já jsem viděl jen tu větší, víš jak.“ Pak mě zatáhl do doku, kde parkovaly skútry.
„Co tady? Jdeme někoho pozdravit?“
„Ne… koukej.“ Ukázal mi Tom vetší voděvzdorný pytlík, kde byly klíče a papíry od našeho skútru. Byl jsem smutný, že se nestihneme projet, ale Tom to vymyslel.
„Kdes… bože…“ usměju se a pevně ho obejmu.
„Poprosil jsem Neri, Leo je měl doma schovaný, tak jsem mu zavolal a on říkal, že to není žádný problém, takže jsem si zajel k Neri, a ta mi je dala.“ Mrknul na mě lišácky.

„Ty jsi poklad.“ Vydechl jsem, a pak jsem se podíval na naši tašku. Ještěže byla tak malá, dokonale se vešla do malého kufru, který byl naštěstí dobře utěsněný, takže voda neměla šanci se tam dostat.

Tom chvíli rozmlouval s chlápkem, co šéfoval celému objektu, a asi 10 minut nato už náš skútr byl naložený na ještěrku, následně na speciální vozík, kterým byl stažen do vody. Sundali jsme si boty, trička, vzali jsme si vesty, které byly v kufru, a místo nich narvali tašku.

„Budeš řídit? Já jsem to ještě nikdy neřídil, docela se bojím.“ Kouknul na mě Tom a já se musel usmát.

„Fajn, tady v přístavu to stejně chce trochu praxe. Pak mi ale budeš muset říct, kam mám jet.“
„Pojedeme směr na Los Christianos.“ Řekl mi Tom a sedl si za mě, protáhl ruku mezi pásem ve vestě. Směr na Los Christianos? Tam jsem nikdy nejel, budu muset být opatrný, neznám to tam.

„Drž se pořádně.“ Kouknu na něj a pomalu zmáčknu zelené tlačítko, dokud s náma skútr necukne, za námi zašumí rozvířená voda, jak se skútr dostal do pohybu. Tom se pod tímhle pohybem ke mně přivinul a já cítil, že je tak více v bezpečí, že se drží lépe. Pomalu jsem přidal plyn a rozjel se směrem ven z přístavu. Bože, jedu na skútru a je to moc fajn! Zase po takový době!

Jel jsem celou dobu asi pětikilometrovou rychlostí, protože v přístavu je zakázáno jet rychleji kvůli provozu. Takže jsem se nikam nehnal, do toho jsem kontroloval benzín a tak dále, a když všechno bylo v pořádku a já byl mimo omezení přístavu, rozjel jsem se a jel jako o život, skákali jsme po vlnách, oba nadšeně výskali. Miluju tuhle volnost. Jeli jsme docela dost dlouho, většinou jsme projížděli kolem přeplněných pláží, kde nám mávaly malé děti. Tom mával zpátky, užívali jsme si to, jak jen to šlo. Když už mě začaly z řízení, a zároveň držení se bolet ruce, Tom mi ukázal na opravdu maličký kousek pláže. Celé to bylo obehnáno vysokým útesem, takže vlastně jinak než po vodě by se tam člověk nedostal. Byl tam na pohled hrubější písek, ale to mělo za následek azurově čistou vodu, pomalu jsem tam dojel, bylo to okouzlující. Když už skútr pomalu drhnul ponorem o písek, vypnul jsem motor a seskočil dolů, Tom mě ihned následoval, přemýšlel jsem, kam skútr přivázat, a zaboha jsem nic nemohl najít, žádná palma tam nebyla, a tahat z vody bych to stejně nemohl, protože bych to dokonale zničil.

Nakonec se ale řešení našlo samo. Usmál jsem se nad lišácky chytrým plánem, nedaleko jsem viděl malý plastový barel plavat na hladině, to bylo ono! Bille! Jsi rozený námořník! Kolikrát, když jsme byli na Soulfisheru venku, tak jsem si všiml, že takovéhle barely většinou označovaly místa, kde je na dně kotva a od ní potom nějaký řetěz nebo lano. Za zkoušku nic nedám! Proto jsem nechal Toma na břehu i s taškou s našimi věcmi a pomalu dojel k barelu. A měl jsem štěstí, ode dna byl natažený sice odporně zarostlý, ale aspoň nějaký provaz. Proto jsem ho přivázal k háčku na zadní části skútru pod sedadlem a doplaval zpět. Tom zatím roztáhl deku, kterou jsme s sebou vůbec nebrali, a měl tam nějaký košík. Taktéž bylo nemožné, abychom tohle brali s sebou. Zakroutil jsem nechápavě hlavou a Tom si s úsměvem otíral hruď do ručníku. V druhé ruce držel můj. Pomohl mi dostat se z vesty, položil ji na velký placatý kámen, kam svítilo sluníčko, aby trochu oschla. Pak mě zabalil do ručníku a zezadu mě objal.

„Jsi rozený námořník, tohle by mě nenapadlo.“ Usmál se do mého ucha a já cítil, že se mi podlamují nohy jen z jeho slov.

„Co má tohle znamenat?“ ukážu na košík a deku.
„Malý tajný piknik.“ Společně jsme si sedli.

„Jak si to sem dostal?“ otevřu košík a nakouknu dovnitř, je to plné sladkostí, nějaká voda, kola, ledový čaj, je toho tu spousta na celý den. Spokojeně se zakřením a nakloním se, abych ten můj poklad políbil. Ten toho okamžitě využije a stáhne mě pod sebe. Pokrčím nohu a zabořím prsty do jemného písku. Je jemný, ale ne prachový, jako je v Puerto Colon. Byl příjemný. Tomovy rty byly slané, jak mu na ně cákala voda, když jsme jeli na skútru. Stejně tak jako moje. Z jeho copánků na mě ještě kapala trochu voda. Stejně jsem se neudržel a vzal ho za ruku a dal si ji na stehno.

„Hlaď mě, prosím.“ Vydechnul jsem naléhavě a Tom mi moje přání začal okamžitě plnit. Jeho ruka se pohybovala tak jemně, cíleně.

Kolem nás bylo absolutní ticho. Jen rackové poletovali okolo nás, vyprávěli moři svoje zážitky z dlouhých letů. Moře naopak vyprávělo šuměním o životě ve tmách a hloubkách nekonečného oceánu. Opravdu, celý ostrov je obehnaný oceánem. Ta krása se nedá popsat, musíte ji vidět. Tom mě neustále líbá, jemně, opatrně, zkoumavě, jako by to byl snad náš úplně první polibek. Je to směsice opatrnosti, zvědavosti a dravosti, vášně, chtíče a studu. Cítil jsem z každého pohybu úst to, co jsem potřeboval cítit. Tom mě má rád a kdo ví, jestli jen rád. Cítím to, vysílá ke mně jednu láskyplnou vlnu za druhou. Stejně jako moře vysílá k našim nohám jednu osvěžující vlnu za druhou.

Tomova ruka po chvilince sklouzla pod mé koleno a trošku ho nadzvedl. Hned na to si na mě nalehl víc a začal otírat naše rozkroky o sebe. Prsty jsem mu propletl do copánků na krku a druhou klouzal po ještě trochu mokrých zádech. Bylo to tak něžné a vzrušující. Pak se ale odtáhl a spokojeně se usmál.

„Miluju tahle soukromá místa.“ Broukám tiše, hrajíc si s černými háďátky. Trošku se u toho křením, protože mi svítí sluníčko do obličeje. Tom mi nasadí brýle a sleduje mě.

„Copak?“ vykulím oči, když mě takhle sleduje už asi pět minut.

„Uděláš pro mě něco?“

„No, jasný, Tomy, copak?“

„Chtěl bych si tě nakreslit, jak napůl ležíš támhle na tom kameni…“ začal mi šeptat do ucha. Trošku mě přilehne a v jeho hlase je slyšet notná dávka vzrušení. „Úplně tě vidím, jak tam ležíš, vlasy slepené slanou vodou, hlavu zakloněnou, nohy ladně přehozené přes okraj kamene a prsty se ti jemně dotýkají hladiny. Tohle všechno bych kreslil.“
„Co bys ještě kreslil?“ zeptám se zvědavě.

„Tvoje stehna bílá jako mramor, štíhlá a dlouhá, mírně rozáhnutá, ale ne moc, aby tvůj zjev neztrácel na hravé cudnosti. Kreslil bych tvé obnažené a vzrušené slabiny…“ Tom trošku tvrději vydechl. Aha, tak tady to je!

„Chceš, abych byl nahý?“

„Ano, chci, abys byl nahý a vzrušený. Takhle bych tě rád nakreslil. Kreslil bych tvé hubené dlouhé prsty, jak objímají tvůj naběhlý penis, který každou chvíli vyvrcholí. Tvoje bříško, zajmuté v křeči přicházejícího orgasmu. Hruď zvedající se splašeným dechem. Tvé maličké ztvrdlé bradavky, které hrozně rád líbám a dráždím. Kreslil bych tvůj štíhlý krk, nevynechal bych jedinou kapičku potu, vody a ani jedno zrnko soli a písku, které by se na něm lesklo. Tvoji tvář zkřivenou vzrušením. Rty pootevřené, jak z nich vychází toužebný sten, když sténáš moje jméno do ticha, a šumění moře. Tvé oči jemně přivřené a duhovky téměř černé, ve kterých se živočišnost stává skutečností. Ve kterých je plamen, který mě vždy spálí na uhel. Plamen vášně a lásky, touhy. Kreslil bych tvá líčka jemně zbarvená do růžova, jako vždycky, když se blížíš k orgasmu. Jako vždy, když je tvé tělo spalováno chtíčem a nutnou potřebou vyvrcholit. Kreslil bych tvoje vlasy a do nich zapletené mořské řasy, jako to dělávají mořské panny. Nakreslím každý sluneční odlesk, který oslní můj zrak. Budu první, kdo zachytí tvé očekávání. Protože v těchhle momentech jsi krásnější než sedm divů světa, lásko.“ Dokončil svůj dlouhý, ale velice vzrušující monolog. Hltal jsem každé jeho slovo tak moc, že mi doteď zní v uších. Ani jeden jsme si neuvědomili, jak nás oba tahle slova vzrušila, takže když Tom skončil, oba jsme se o sebe otřeli tvrdými rozkroky.

„A jak bys ten obraz nazval?“
„Afrodita. “ Pošeptal mi. Pak se ale odtáhl a zastřeným pohledem mě sledoval. Tomův nápad mi neuvěřitelně lichotil. Proto jsem vzrušeně vydechl a začal si rozvazovat plavky. Tom mě vykreslil jako bohyni krásy. A mě to vzrušovalo. Tom si vzal koš a vytáhl z něj velký skicák, tužky a dokonce i foťák. Chce si mě fotit? Asi ano.

„Mám jen jednu podmínku.“ Brouknu a opřu se o lokty. Plavky mám rozvázané, stačí jen stáhnout. Tom se na mě podívá.
„Hm?“
„Chci, abys mě kreslil nahého a sám u toho byl nahý.“

Tom

Sám nevím, kde se ve mně ta slova brala, ale při vzpomínce na to všechno, co jsme spolu s Billem dělali, mě to dostalo. Nikdy jsem se necítil tak… nevinně vzrušený. Neměl jsem chuť ho teď hned fiknout, abych ulevil svýmu ptákovi. Chtěl jsem vidět vzrušeného hlavně Billa a užívat si to vzrušení s ním. Nevím, kde se ve mně vzala tahle téměř až poesie, ale každý malíř potřebuje popsat svoji múzu. A já to udělal.

Bill mi sdělil svoji podmínku a já se pousmál. Nevěděl jsem, proč chtěl koukat na můj stožár. I když jsem to asi tušil. Přikývnul jsem a sklonil se k němu, začal jsem líbat jeho krk. Ten štíhlý dokonalý krk. Mohl bych tu bílou pokožku poškodit jedním malým flíčkem, který by každému dokázal, že je můj. Bill začal šmátrat prsty po tkaničkách mých plavek, až je rozvázal a vjel pod ně rukou.

„Mhhh…“ zamručel jsem, když se dotkl citlivého žaludu, který už i pomalu začínal vlhnout.

„Jsi tak tvrdý, horký… připravený… nebude tě to bolet, když začneš kreslit a budeš ho ignorovat?“ sjede prsty po celé délce. Palcem si přitom dává záležet, aby kopíroval dráhu mé žilky.

„To víš, že bude, ale o to víc potom ten obraz bude… lepší.“
„Můžu tě udělat třeba pusou.“ Zakroutím hlavou.

„Chci, aby z toho obrazu něco vyzařovalo. A to touha a sex. Když nebudu vzrušený, bude to jen splácanina nadrženýho kluka, co si ho mastí na placatým šutru.“ Bill se zahihňá.

„To ti teda pěkně děkuju.“

autor: Lenna W.K.T.