Just my boy 23.

Pootočil se a zastavil u kuchyňské linky, jeho pozornost se upnula k obálce, jíž dosud ještě nikdy nespatřil.

Pomalu ji vzal do rukou, jeho oči si ji pečlivě prohlížely. Velká a bílá, v pravém horním rohu směl přečíst jméno své matky, napsáno úhledným písmem. Mírně pootevřená a neprůhledná, nedovolovala jeho očím spatřit nic z toho, co ukrývala. Patřila jí.

Pozorně si ji prohlédnul ještě jednou, zamyšleně ji několikrát přetočil v prstech. Nikdy ji tu neviděl, váhal, zda smí nahlédnout do toho, co se v ní skrývá. Nikdy před sebou neměli žádná tajemství, neexistovalo nic, co by druhý nevěděl. Obálka se jménem jeho matky jako by patřila jemu, nemohla skrývat nic nového, nic, co by mu matka nesvěřila.

Jeho prsty si samy našly cestu k lemu papíru, bez zaváhání vklouzly dovnitř. Pomalu vytáhl velkou, papírovou složku a otevřel ji, nahlédl do papírů, jež se před ním samy rozprostřely.

Zavřela za sebou a otočila se, popošla pár tichými kroky ke kuchyni. Její tvář pobledla, ztratila úsměv s pohledem na chlapce, stojícího jen kousek před ní, s velkou bílou obálkou. Obálkou, jež se jejím nedopatřením ocitla v jeho rukou.

„Vrať to, Tome.“

„Co je to?“

Prolistovával jeden papír za druhým, nevnímal její tichou prosbu, jež se k němu ode dveří donesla. Jeho pohled zračil zamyšlení a nevědomost, přejížděl po obsáhlých listech, po informacích, větách, jež dosud nikdy nespatřil. Jež mu byly cizí. Nerozuměl jim.

„Mami?“

Otočil se a vzhlédl, střetl se s pohledem, jenž před jeho jen bázlivě uhnul, vědomě se vyhnul jejich očnímu kontaktu.

Položil složku na linku a osmělil se, přistoupil blíž ke své matce, stále stojící mezi dveřmi. Opatrně vztáhnul dlaň a pohladil její sklopenou tvář, pomalu ji nadzvedl do úrovně své.

Jeho pohled se střetl s plachým a nesmělým, směl spatřit první stopy slz, slané kapky, zračící se v očích, jež k němu vzhlížely. Palcem setřel jednu z nich, něžně pohladil bledou tvář.

„Co se děje? Pověz,“ zašeptal, jeho tichý hlas by byl pro každého neslyšným.

Díval se do očí, plných slz, v nichž jindy nacházel tolik lásky a upřímnosti. Lehce stíral vlhkost, stékající po bledých lících, trpělivě čekal na každou odpověď.

„J-já… jsem nemocná, Tome.“

Její slova byla tichá, bála se vyslovit to, co stálo na listech, v obálce ležící jen kousek od nich. To jediné, co svému synovi nikdy neřekla. To, co se nikdy neměl dozvědět.

„Nádor na mozku.“

„A-ale…“

Vzhlédl k jejím očím, jen marně se snažil najít odpověď v jejím pohledu, jehož odezvou byla prázdnota, v slzách, jež samovolně stékaly po unavené, starostlivé tváři. Jeho mozek odmítal vstřebat skutečnost, bylo to až příliš. Příliš na to, aby tomu uvěřil.

„Papíry, které jsi před chvílí držel v ruce, jsou výsledky testů a vyšetření. Odešla jsem k lékaři, když se mi v práci poněkolikáté během dne udělalo nevolno. Jsou to dva týdny,“ sklopila tvář, vnímala ticho, jež mezi nimi opět nastalo.

Nedokázala déle vzhlížet k jeho očím, nedokázala opětovat pohled, jenž na ni stále pohlížel. Cítila jej, cítila všechno, co se v něm odráželo, všechno, co cítil on. Bála se to spatřit.

„A-ale… proč jsi mi to neřekla? Vždycky jsme si všechno říkali, myslel jsem, že vím všechno, dokud jsem neuviděl tu obálku. Kdy jsi mi to chtěla říct?“

„J-já… j-já nevím,“ tiše vzlykla, již nebránila dalším slzám.

Trhaně vydechla, bolestivě přivřela víčka, jakmile ucítila příjemné teplo hřejivé náruče. Slzy nacházely cestičky na její tváři, vpíjely se do látky chlapcova trička. Její tělo se třáslo pláčem, přesto cítila lásku, útěchu v něžném objetí, v němž se ztrácela, jež jí po celou dobu chybělo. Malý, letmý polibek přistál na jejích vlasech.

„Ššš, všechno bude v pořádku, všechno. Existují léčby, které mohou pomoci,“ dlaní lehce přejížděl po jejích zádech, vkládal do jejích vlasů láskyplné polibky, tiše utěšoval sám sebe nahlas vyřčenými slovy, jež ji donutila vzhlédnout.

„Tome… opravdu si myslíš, že si to můžu dovolit? To není pro lidi, jako jsme my. Musela bych pracovat dny i noci, abych na léčbu mohla nastoupit?“ zavrtěla hlavou, dlaní jen bezmocně pohladila jeho tvář. Ucítila na ní dotek té druhé, měkký polibek, jenž do ní byl vtisknut.

„Potom budu pracovat já. Vydělám dostatek peněz pro nás oba a léčbu zaplatím. Nechci, nenechám tě umřít. Nedovolím, abys mi odešla. Mám tě rád, opravdu rád, maminko. Prosím,“ zašeptal prosebně, pevně se díval do jejích očí, plných váhání.

Byl ochoten obětovat vše, aniž by o tom přemýšlel. Nebyl důvod, proč by měl.

„Pozítří… jdu k doktorovi. Můžu se na léčbu zeptat.“

„Půjdu tam s tebou a zjistím, co je třeba. Neboj se, všechno dobře dopadne,“ zašeptal a něžně ji pohladil po vlasech.

Cítil těžkost, jež se usadila na jeho srdci, ten důvod, proč se od ní odtáhl.

„Promiň, jen… půjdu na chvíli do pokoje,“ zadíval se do jejích očí a setkal se se souhlasem, poodešel ke stolu.

Vzal svůj batoh a opustil kuchyni, cítil vlhkost, jež vstoupila do jeho očí hned, jakmile se ocitl na potemnělé, ztichlé chodbě. Otřel si první slzu, jež si našla cestu z jeho očí, a rychle vyběhl schody nahoru, trhaně se nadechl.

Ne, nesměl plakat. Musel zůstat silným. Silným pro svou maminku.

Zatáhl za kliku a tiše vstoupil do svého pokoje, cítil, jak se něco příjemně hebkého mazlivě otřelo o jeho nohu. Prsty jen smutně pohladil lesklou, uhlově černou srst koťátka a odložil batoh na postel, posadil se k bílé stěně u okna.

Cítil se nejhůř než kdy jindy. Teprve teď na něj dolehlo všechno, co se dozvěděl před chvílí, to, co mělo změnit život jeho matce i jemu samotnému. Teprve teď mu začínalo v mysli docházet všechno, na co v první okamžik ani nepomyslel. Důvod, proč si dosud nevšiml matčina chování, ničeho, co by odhalilo její skrytou nemoc.

Od rána byl pryč, ani jeden z večerů nestrávil v její společnosti. Zatímco ona tiše trpěla, zůstávala sama se svou nemocí, on se snažil pro ně oba získat lepší život než dosavadní, užíval si sex s mužem, jenž mu za jeho tělo platil.

A musel v tom pokračovat. Neměl na vybranou. Ani na okamžik jej nenapadla jiná možnost. Ve chvíli, kdy držel v náruči svoji matku a objímal ji, naslouchal tichým vzlykům a cítil slzy, jež skrápěly látku jeho svršku, sliboval peníze, jež vydělá na její léčbu, ani nepřemýšlel o tom, že by couvl. Slíbil jí, že všechno bude dobré a byl odhodlaný svůj slib splnit.

Nezáleželo na tom, kolik času bude trávit ve společnosti svého chtivého milence, jestli jen dny nebo i celé noci. Teď už nezáleželo na ničem. Jeho maminka byla těžce nemocná, potřebovala peníze, spoustu peněz, jež jí měly vrátit její zdraví, a on jí je hodlal opatřit jakýmkoli způsobem, i kdyby se měl prodávat ještě víc než dosud.

Na nikom a ničem jiném mu nezáleželo víc. Byla tím jediným, koho měl, pro koho by udělal cokoli, všechno na světě. Nikdy by ji nenechal odejít, na to ji až příliš miloval.

Pozvedl pohled a přisunul si kolena blíž k bradě, schoulil se do malého klubíčka. Nedokázal již déle potlačovat a skrývat své pocity hluboko uvnitř sebe. Složil tvář do dlaní a tiše se rozplakal.