My lips like sugar 1.

Tak, začala by som asi pár slovami na úvod. Poviedka mala byť povodně len jednodielna sexuálna záležitost, no nejako sa mi to nepodarilo a vznikla z toho dvojsériová vecička 🙂 Tak DÚFAM, že sa vám bude aspoň trošičku páčiť a nebudete lutovať, že ste zbytočne premárnili čas 🙂 . Už asi len toľko, že dieliky budú rôzne dlhé, pretože som to zakončila jako mi padlo vhod . Už asi len príjemné čítanie a vopred ďakujem :*
P.S: a protože vás mám tak rada, tak som to celé preložila do češtiny pre lepšie čítanie. A Ďakujem Januli za pomoc 🙂

‚Dvě pětky. Prosím, ať padnou dvě pětky!‘ Řeknu si v duchu a nejistým pohybem rozhodím kostky po hracím stole. Obě se kutálejí různými směry, nestíhám zpozorovat, jestli se i tentokrát na mě štěstí usměje. Čtyři, dva, pět! Ano! Ještě jedna a… Šest, tři, pět! Ano! Jsou to dvě pětky!

„Výborně, pane! Na někoho se zde opravdu usmálo štěstí!“ nadšeně mi řekne chlap v obleku, který to zde má celé na starosti. Ale usmívá se na mě asi jen štěstí a krupiér. Z druhé strany stolu mi je uštědřen jen zamračený pohled mého protihráče. Je to kluk asi v mém věku. Takové tu často nepotkávám. Ukazují se tu většinou jen staří zbohatlíci se svými mladými milenkami a navzájem si dokazují, kolik mají peněz. Občas si sám připadám, že do této smetánky nepatřím.

„Jsi na tahu,“ mírně se pousměji na černovlasého chlapce přede mnou. Krupiér mu podá moje vítězné kostky. Pokud i on nyní hodí dvě pětky, je to moje smrt.

„Vím,“ přecedí skrz zuby a soustředěně se zadívá na dva malé hranaté předměty, které má v ruce. Zcela je hypnotizuje pohledem, až mám z toho strach. Jeho výraz nepřipomíná právě touhu po prohře. Snad nebude mít štěstí. Nikomu nepřeji nic zlého, ale ani pochopitelně ne sobě. A toto by mi jednoznačně ve štěstí uškodilo. V poslední době se mi nějak nedaří. Pevně ​​věřím, že dnes se mi už konečně začne. Tedy to jsem si říkal i včera, i předevčírem, i den předtím. Ale to nevadí. Budu optimista. Je to přece poslední hra. Buď vyhraju já, nebo on. Jaká je pravděpodobnost, že hodí stejná čísla jako já? Jedna k dvanácti. A to si myslím, že je dost velká možnost prohry, tedy alespoň pro něj.

Stále se dívá na kostičky, ne a ne je hodit na hrací stůl. Začíná mě to pořádně znervózňovat. On mě sám o sobě znervózňuje. Je to takové jiné, jako když hraju se sedmdesátiletými lidmi o pár eur. Tady jde o… No dobře, už nevím o kolik, ale o hodně! V postatě jsou to skoro moje poslední peníze. Dejme tomu že na takové jedno dvě kola mi ještě zůstane. No uvidíme, co to dá…

„Tak pojďme, vždyť zavřou!“ nervózně jej napomenu. Nervozita v mých žilách docela slušně koluje, až mi z toho naskakuje nepříjemné mrazení v zádech.

„Máme nonstop,“ zašeptá mi krupiér. No to je úžasné, ještě mi do toho přidává i hloupé poznámky. Ať už aspoň hodí, protože mu je nacpu do nosu a vytáhnu přes…
Hurá! Kostky se rozkutálely, ale jen na pár vteřin. Jeho dlouhé prsty s pečlivě nalakovanými nehty zastavily jejich dráhu a tím vzdálily mou možnost vyhrát o další minuty.

„Co to děláš? Zbláznil ses?“

„Ne. Chci, chci sázku. Když vyhraju já, splníš mi jedno přání. A pokud vyhraješ ty, splním ho já tobě. Co ty na to?“ vzhlédne ke mně a málem mě probodne pohledem. Připadají mi tyto věty velmi zvláštní od někoho, koho znám sotva hodinu, a to jen díky hracímu stolu. Mám z toho smíšené pocity, ale souhlasím. Nemám přece co ztratit, ne? No dobře, možná mám, ale když to porovnám s tím, co jsem už prohrál, až se mi zatmí před očima. Jediná dobrá myšlenka je ta, že bych výhru dokončil už úplně. Což si mohu fakt jen myslet.

„Dobře,“ co by si tak mohl přát? Myslím, že maximálně odvoz domů. Opět hodí kostky na stůl, tentokrát je však nechá dokutálet až do zastavení. Zastavení, které symbolizuje přesně ty dvě pětky, které mě oberou o všechny vyhrané peníze!

„Toto… To ne! Nemůže! To já mám vyhrát, ne ty!“ přestávám kontrolovat své nervy. Toto je snad schválně nebo co? Jak to, že hodil totéž? Je to téměř nemožné! Prudce se postavím a podívám se ještě blíž na domino čísla, na ta hnusná domino čísla!

„Bohužel, hra je hra,“ škodolibě se na mě usměje a shrábne všechny peníze položené na boku hracího stolu. Moje peníze! Jsem totálně švorc! Toto se dělá? Já jsem měl přece vyhrát! To není fér!

„Tak a teď to moje přání,“ ušklíbl se ještě více a podepřel si rukou bradu. Jemně si malíčkem pobrnkává po rtu. Ach, kdyby byl žena, řekl bych, že ho přepadávají pořádně hříšné myšlenky. Kdoví, co se mu mele hlavou… Budu mu dělat sluhu? Slituje se nade mnou nebo… No nevím, sám jsem zvědavý, co z něj vyleze.

„Obral jsi mě o všechny peníze a ještě chceš i splnit přání? Ale fajn. Byla to sázka, tak mluv,“ podezřívavě přimhouřím oči, zadívám se do těch jeho. Musím uznat, že je to jediná mužská tvář, která ve mně vzbuzuje neidentifikovatelné pocity. Možná právě proto, že je tak dokonalá. Až dívčí. V koutku duše doufám, že se nade mnou slituje. Až mi zatrne, když pootevře ústa.

„Pojď se mnou na drink. Zvu tě,“ mile se na mě usměje, podvědomě si olizuje rty. Vím, že to neudělal schválně, ale ve mně to vzbudilo touhu poznat ho. Co je to za osobu? A proč chce jen drink? Myslel jsem, že to bude něco horšího. Popřípadě mi dá navoskovat auto nebo tak něco.

„Co tě sem přivedlo?“ zeptá se ve snaze navázat rozhovor.

„No to je úžasné,“ ušklíbne se a velmi rychle sbalí moje – jeho peníze do černé kožené kabelky. Kabelky? Tento typ kluka vidím opravdu poprvé. Taxisexuál. Ne… Jak to bylo? Jasné! Metrosexuál! Skoro jsem trefil. Až když si ho přeměřím, si všimnu jeho bot na podpatcích. Tak tohle jsem ještě vážně nezažil.

„Poslyš. Co ty jsi vlastně zač?“ prohodí jen tak mezi chvilkou ticha. Možná je to trochu hloupá otázka, ale je mi to jedno. I tak ho vidím poprvé a naposled v životě.

„Jak to myslíš, co jsem zač?“

„No… Tak když se podíváš do zrcadla, je to trochu divný pohled, nemyslíš?“ jen se na mě udiveně podívá a spustí obhajobu.

„Divný pohled? Ani ne. Na svůj vzhled jsem už zvyklý a takhle se mi to líbí. Naučil jsem se ignorovat lidi, jako jsi ty, co si o mně automaticky myslí jen to nejhorší,“ klidně prohodil, je vidět, že tuto odpověď používá dost často. Ale ne! Já jsem to přece takhle nemyslel!

autor: Diana