Vrať se mi… 12.

autor: Nisch

Ahojky všichni. Moc mě mrzí, že se tu takovou dobu neobjevil žádnej dílek. Mrzí mě to, ale neměla jsme čas. Ostatně, teď mi bude začínat s 1. zářím velmi těžké období. Všechno bude strašně komplikovaný, spoustu učení, takže na psaní povídek nebudu mít moc času, což mě štve x(. Ale vždycky se najde nějakej čas… snad x). Díly ale prostě budou přibývat pomaleji, i co se týče povídky „Mé srdce patří jen tobě“.

Tak sakra, Tome, vzpamatuj se! Máš dvě možnosti, to přece není tak těžký se rozhodnout…

Zaklonil jsem hlavu, zavřel oči a párkrát se zhluboka nadechl, abych se alespoň trošku uklidnil. Nepomohlo to… V hlavě jsem měl stále obrovský zmatek, v očích mě štípaly slzy a ruce se mi třásly snad čím dál víc. Byl jsem zoufalý…

Pevně jsem chytl volant a zadíval jsem se na prázdnou vozovku před sebou. Možná právě dělám největší chybu svého života…

BILL

Seděl jsem na posteli a snažil si v hlavě srovnat všechno, co se před chvilkou událo. Poskládat to do jedné hromady a usoudit alespoň nějaký smysluplný závěr… pro mě smysluplný. Po tvářích mi stékaly horké a slané slzy a v hlavě se mi stále přehrávala Tomova slova. „Nemůžeme být spolu…“ Pevně jsem stiskl oční víčka a svalil se zády na postel.

„Tome…“ zavzlykal jsem tiše do polštáře, když jsem uslyšel bouchnutí dveří od jeho auta a následně skřípání kol na štěrkové cestě. Je pryč… odjel. Ale já ho v podstatě chápu. Jsme přece bratři, a navíc… on je jiný než já. Beztak to pro něj bylo jen pouhé pobavení. Nic víc než zábava. Hrál si se mnou jako kočka s myší. Hlavou se mi honilo spoustu myšlenek, jedna za druhou mi poletovaly v ní, jako včely v úlu. Ani jedna mi ale nebyla schopná jakkoli pomoct. Uklidnit mě… vysvětlit mi, proč se tohle všechno děje. Proč jsem se zamiloval do vlastního bratra, dvojčete, který si se mnou pouze hrál a mou láskou pohrdal. I když to bylo jen pár dní, byly to ale neskutečně nádherné dny. Ten pocit, že mu na mně opravdu záleží, byl nepopsatelně krásný. Bohužel… všechno hezký jednou skoční. Nečekal jsem ale, že by tomu mohl být konec tak brzy. Vlastně… ano, čekal jsem to. Oh bože, jak já jsem tak naivní debil.

Oční víčka mi začala pomalu víc a víc těžknout. Ta bolest a prolité slzy, které stále stékaly po mých tvářích, mě vyčerpaly. Téměř jsem spal, když jsem uslyšel tiché klapnutí dveří a kroky blížící se k mé posteli. Nijak jsme na to ale nereagoval. Až mírné zhoupnutí postele a něčí ruka hladící tu mou mě trochu probraly. Pomalu jsem otevřel oči ulepené od rozteklé řasenky a tužky na oči, a v šeru mého, jen pouliční lampou osvětleného pokoje, jsem zamžoural na osobu, která mě jemně svírala v náručí. Tom! Napadlo mě v tu chvíli. Pak jsem si ale uvědomil, že odjel. Tohle byl pouze sen, nic víc než pouhý sen, který mi akorát dokazoval, jak moc bych si tohle přál. Cítit opět teplo Tomovy měkké náruče, jeho dotyky a polibky. Slyšet jeho uklidňující hlas, který mi říká, že všechno bude zase v pořádku.

„Všechno bude dobré, Billy. Jsem u tebe…“ ta slova zněly tak… živě, reálně. Tiše jsem vydechl a nasál jeho neodolatelnou vůni, ze které se mi poslední dobou, když jsem ji ucítil, rozklepala kolena a zamotala hlava. „Už se nemusíš ničeho bát. Nás dva nic nerozdělí,“ kéž by tohle všechno byla pravda. Jen my dva… a nikdo jiný. Náš malý svět, ve kterém je všechno tak, jak má být. Všechno jenom naše… o nás dvou.

Do očí se mi při těchhle myšlenkách nahrnuly slzy a z úst se mi vydralo tiché zavzlykání. Proč to nemůže být reálné…

„Billy…“ vydechl tiše pevněji mě stiskl v náručí. „No tak, už to je dobré… neplač,“ zašeptal a vtiskl mi polibek do vlasů. Jen jsem se více zavrtal do jeho náruče a zaposlouchal se do pravidelného tlukotu jeho srdce. Vždycky když mně nebo i Tomovi nebylo zrovna nejlépe, stačilo jedno bratrské objetí, a hned nám bylo lépe. Protože jsme cítili srdce toho druhého. Vždycky jsme si byli nablízku, ale poslední rok mi přišlo, že jsme se začali… odcizovat. Každý si dělal, co chtěl, šel kam chtěl a na toho druhého nebral ohled, jestli bude doma sám nebo jestli se má nějak zabavit. Prostě… pouto mezi námi pomalu opadalo, ztrácelo na síle. A to mi neskutečně ubližovalo a užíralo mě to.

„Mrzí mě to, Billy, strašně moc mě to všechno mrzí. Teď už tě neopustím. Zůstaneme spolu stůj co stůj. Jen my dva… nikdo nás nerozdělí, to ti slibuji. Ani smrt…“ s těmito slovy, které ke mně doléhala jakoby z dálky, jsem upadl do hlubokého spánku. Nebo ten sen prostě skončil a vystřídal ho další…

TOM

Ne, nemohl jsem odjet. Nedokázal jsem to… Představa, že bych už nemohl být s tímhle andělským stvořením, mě doslova vykopla z auta. A když jsem vešel do jeho pokoje a uviděl jsem ho schouleného v klubíčku a zahrabaného v polštářích a peřině, uvědomil jsem si, že moje srdce bije pouze pro tohle něžné stvoření, které je, ať chci nebo ne, mým bratrem.

„No tak, už to je dobré… neplač,“ zašeptal jsem a políbil ho do vlasů. Nikdy jsem nebyl rád, když mu stékaly po tvářích slzy. Nutilo mě to k tomu taky. Teď jsem byl ale přeci ten silnější a drsnější. Nemohl jsem si dovolit, abych brečel jako malá holka. Ale přeci jen, když jsem si uvědomil, že bych ho mohl ztratit, se mi po tvářích rozkutálely slzy jako hrachy. Jo, jsem stejná citlivka, jako je Bill. Stejnej romantik a snílek. Toužím po lásce jako on. A ano… stejně tak jako on, věřím na lásku na první pohled. Jsme stejní, ale já tu stejnou stránku, dá se říct, úspěšně maskuju.

„Mrzí mě to, Billy, strašně moc mě to všechno mrzí. Teď už tě neopustím. Zůstaneme spolu stůj co stůj. Jen my dva… nikdo nás nerozdělí, to ti slibuji. Ani smrt…“

Pevně jsem ho držel v náručí a jemně ho hladil ve vlasech. Oči jsem měl zavřené, ale spát jsem nemohl, nešlo to. Neustále jsem musel nad něčím přemýšlet a uvažovat. Nakonec mě ale spánek stejně přemohl a já pomalu upadal do říše snů, stále vnímaje Billovu blízkost, která byla pro mě nepostradatelnou součástí života.

…

Ráno mě probudilo, jak se mi někdo stále vrtěl na hrudi a tiše mručel. Kdo jiný, než můj malý milý bratříček. Rozlepil jsem ospalé oči a s pobaveným úsměvem pozoroval osobu s rozcuchanými havraními vlasy, která si cosi pomrukávala a stále se vrtěla.

„Billy?“ pohladil jsem ho po zádech . Nic. Jen si zamlaskal a tiše si dál pochrupoval. Koutky úst mi začaly nebezpečně cukat. Bylo to opravdu vtipné. Ještě dudlík nebo palec do pusy a bylo by to naprosto dokonalý.

„Billy, zlato… vstávej.“

„Jdi do háje…“ uhm, takovou odpověď jsem nečekal. Začal jsem se tiše smát. Jenže… v mým případě z tichého chichtání se stal nekontrolovatelný výtlem.

„To se člověk nemůže ani v klidu vyspat? A vůbec, čemu se tlemíš…“ zamručel nespokojeně „Si fakt debil, Tome…“ hodil si přes hlavu polštář a hlasitě si povzdychl. Najednou ale ztuhl. „Tome?“ rychlostí blesku si z hlavy strhl sklepaný polštář a prudce se posadil. Nechápavě, a zároveň vyděšeně se na mě díval. Přestal jsem se smát a jen jsem ho tiše pozoroval. Jeho reakce mě opravdu překvapila.

„Co-co tady děláš?“ vykoktal ze sebe. No to mi odstřel ptáka! Místo aby byl rád, že jsem se vrátil, mi to snad ještě nakonec bude vyčítat. A já si už dělal naděje, že spolu budem žít spokojený život plný sexu, lásky a adrenalinu… Né, on na mě „Co tady děláš,“… fakt že super. No nic, Kaulitzi. Musíš vyrukovat plán B… uhm, on nějak je?

„Klid, Bille, já-“ nestačil jsem to doříct, protože mi skočil kolem krku, div mě nesrazil z postele.

„Tomi!“ zapištěl jako holka a začal mě doslova dusit.

„Uhm… kyslík!“ zasípal jsem se smíchem. Po pravdě, nečekal jsem, že by se takhle zachoval. Spíše jsem čekal, že mi dá něčím po hlavě.

„Jo… ehm, promiň,“ zasmál se rozpačitě a chtěl se odtáhnout. To jsem mu ale nedovolil. Přitiskl jsem si ho k sobě a pevně sevřel v náručí. Ne, nenechám si ho nikým vzít. Nikdy…

„Mrzí mě to, Billy. Strašně moc… odpust mi to, prosím.“ Řekl jsem tiše, ale na konci věty se mi stejně zlomil hlas a já ucítil, jak mi po tvářích stékají slzy. A je to tu zase… Tome, kurva, jsi kus chlapa, tak nebul jako děcko, kterýmu vezmou lízátko!

„Tomi…“ vydechl tiše moje jméno a já ucítil na krku cosi studeného.

„Billy, prosím neplač,“ zavzlykal jsem. Opravdu, nejradši bych se nakopal. Já nikdy nebrečim! Ale už dost Kaulitzi! Nekaž si tuhle dojemnou chvilku. Každej někdy brečí, i ten nejtvrdší chlap jako například ty! Tak sklapni, nebo půjdeš na kastraci a pak budeš mít opravdu důvod plakat!

„Když…. Já – já myslel, že se mi tohle všechno zdá. Že jsi u mě a… teď vidím, že to nebyl sen, že jsi neodjel. Já… promiň, ale prostě… mám – mám jenom radost, víš? Že jsi se vrátil,“ odtáhl se ode mě a začal si utírat tváře vlhké od slz. Jemně jsem mu dal ruce stranou a zlehka se otřel svými rty o ty jeho.

„Teď už s tebou zůstanu. Nikdy, zdůrazňuju NIKDY, tě neopustím. My dva patříme k sobě a vždycky jsme patřili. Nás nic a nikdo nerozdělí,“ pohladil jsem ho po tváři a opřel se čelem o to jeho.

„Slibuješ?“ lehce se pousmál a otřel se nosem o ten můj.

„Slibuju… ani smrt nás nerozdělí,“ opětoval jsem mu úsměv a nanovo se vpil do jeho rtů.

„Ani smrt nás nerozdělí…“

autor: Nisch