My lips like sugar 2.

„Ne, ne promiň, nechtěl jsem se tě dotknout, nebo tak něco… Já jen, že jsem ještě nikdy nikoho, jako jsi ty, neviděl. Ale fakt ti to sluší,“ pousměji se, nechci, aby si o mně myslel hned zpočátku něco špatného. Vlastně-sluší ti to-? O čem to sakra mluvím? Nad tím se už i on pozastavil a trochu v něm hrklo.

„Hmm, díky… Takovou odpověď jsem ještě neslyšel.“

„Já jsem naopak nečekal, že někdy něco takového řeknu. Klukovi,“ upřímně jsem ani nečekal, že to vůbec na rovinu přiznám. Nestačím se divit sám sobě. Vždyť jsem ani nic nepil! Kdyby ano, neřeknu. Ale za střízliva? Zvláštní. „A není zač,“ sedneme si k baru hned vedle sebe.

„Co si dáš?“

„Dvojitou whisky,“ luskne prsty na číšníka a ten kluk už pronáší přípitek. Vlastně ani nevím, jak se jmenuje.

„Připíjím na to, že jsem tě obral i o poslední cent,“ vítězně pozvedne sklenku a následně ho nalije do sebe. I ten způsob konzumace alkoholu má takový jiný… Jemný… Až nepřirozené vyzývavý.

„Ano. Úžasný přípitek.“

„Vím. Díky. Jinak, jak se jmenuješ?“

„Žebrák… Ty?“

Koketně se uchechtne. Skutečně si připadám, jako by se mnou chtěl flirtovat. Divný človíček.

„Bill. Ale klidně mi říkej zbohatlík,“ mrkne na mě dlouhými řasami. Moje vnímání je jakoby zpomalené, zachycuje každý jeho nepatrný pohyb.

„Ne,“ nesouhlasně zavrtím hlavou, „na to, abych ti tak říkal, ti chybí ještě šedesát let a mladičká milenka,“ vypiju i já svou skleničku. Brrr, až mi zatrne. Nejsem zvyklý na whisky.

„Tak, to je asi nemožné. V tom případě mi říkej jen Bille,“ zakousne se do rtu, podívá se přesně opačným směrem ode mne. Proti své vůli to beru jako provokaci. Jsem blb, co udělám?

„To jsem i plánoval. A jak ses tu ocitl ty? Nikdy jsem tě tu neviděl.“

„Nudil jsem se doma,“ otočí se zpět ke mně, „co budu dělat sám? Prázdný byt, nuda. Tak jsem přišel zkusit štěstí. A vidíš? Podařilo se,“ kdyby tak věděl, že já nehraju z nudy, ale proto, abych přežil, tak nevím, jestli by tu se mnou ještě seděl u baru a mluvil na mě vůbec. Většina lidí osobu jako já odsuzuje.

„Ano. Gratuluji. Doufám, že ti moje,“ to slovo pořádně zvýrazním, „peníze dobře poslouží,“ trochu našpulím rty, rukou si podepřu bradu. Cítím se divně. Nevím, čím to je, ale celé mi to přijde velmi zvláštní. On je zvláštní. Až záhadný. Mám dojem, že dnes to bude ještě dlouhá noc. Ach… Večer! Žádná noc. Už tu splétám skutečnosti uplynulého týdne. Zase se vyspím jen jednu noc, protože jak se znám, jistě mě budou přepadávat noční můry, že jednou prohraju i svůj vlastní ubohý byt.

„Co kdybychom šli ke mně? Mám doma opravdu dost kvalitní alkohol. Co ty na to?“ opět to dělá! Opět mrká těmi dlouhými černými řasami, které snad ani nejsou jeho! Já jsem to viděl! Nezdálo se mi to. Už přesvědčuji sám sebe o tom, co vidím. Nejsem normální. To hraní mi ničí mozek. Měl bych s tím seknout. Ale ne, žertuji.

„Tak fajn. Pokud na tom trváš,“ souhlasně pokývnu hlavou, přestanu se opírat o barový pult.

„Trvám.“
Na baru nechá pár, mých, bankovek a beze slova se postaví, kráčí směrem k východu. Jsem na židli jako přikovaný, celou dobu se dívám na jeho ladné pohyby. Tak nezvyklé, tak… skvělé… tak… ženské… Blbost! Vždyť je to chlap. Tedy… no to je jedno. Ale auto má úžasné! Téměř mi spadne čelist, když zmáčkne dálkové a před mýma očima zabliká luxusní BMW. Má vkus a… hlavně peníze. Zase jen moje peníze. Nasedne do červeného, ​​přímo hříšné drahého auta. Kožené sedačky jsou pohodlnější než moje postel. Vlastně cokoliv v mém bytě.

„Bydlíš daleko?“

„Ani ne, je to tady ve městě. Vždyť uvidíš,“ otočí se ke mně a oslnivě se usměje. Bez ohledu na tmu mě jím doslova ozářil. Cítím se trochu divně. Potkám kluka, obere mě o všechny peníze, zaplatí mi drink a nyní jdu k němu domů. Připadám si jako lehká dívka z D1.

„Ano. Uvidím…“ konečky prstů začnu klepat na přístrojovku. Ta cesta je nějaká zdlouhavá na to, že to nemělo být daleko.

„Jsi nervózní?“ zeptá se mě. Tak hloupá otázka! Jsem zvědavý, jestli by čirou náhodou nebyl on nervózní, kdyby šel s celkem cizím člověkem do bytu.

„Ne, nudím se. Nemáš tu nějakou muziku?“ předpokládám, že má, protože před očima mám pořádný zvukový systém, který bych měl rád doma, natož v autě.

„Ale samozřejmě. Otevři si tamto,“ ukázal prstem na přihrádku v přístrojovce, „a tam najdeš, co chceš. Tedy víceméně to, co se líbí mně. Nevím, jestli tam pro sebe něco najdeš… Ale zkus.“

„Depeche?“ sám pro sebe si řeknu. To bych do něj neřekl. Ale má vkus, to se musí nechat.

„Hej, nemáš je rád?“

„Ne, ne, jen se divím, že je posloucháš, řekl bych do tebe asi něco modernější.“

„Když se pohrabeš trochu hlouběji, najdeš tam i Metallicu. A jestli chceš fakt něco moderního, vzadu v přihrádce je Lady Gaga,“ no dobře, možná tu modernost trochu přeháním. Sice ta výstřední ženská není špatná, ale… Ale nic.

„V pohodě. To je jedno,“ usměju se a přece jen tam pustím rádio. Právě hrají nějakou romantickou novinku, což samozřejmě neznám. Raději to vypnu, na takové věci fakt nemám náladu.

„Proč jsi to vypnul?“

„Rozmyslel jsem si to. Lepší bylo to ticho,“ mám rád hudbu. A až do této chvíle jsem si myslel, že v každé situaci. Zajímavé, jak člověk dokáže rychle měnit názor.

„Hmm, jak chceš. Stejně jsme už doma,“ zaparkuje auto v bytové garáži.

Pánové, v této čtvrti jsem ještě opravdu nebyl. Respektive neměl jsem důvod chodit mezi milionáře. Vůbec bych se nedivil, kdybychom vystoupili z auta a pozdravila nás Paris Hilton. I když, co by tady dělala.

„Tady musíš mít plno prominentních sousedů, co?“

„Víš co? Vůbec netuším. Vlastně, žádné sousedy jsem tu ještě ani neviděl,“ svraští obočí. Neviděl? Jako že ne? To se mi nějak nezdá.

„Je to vůbec tvoje?“

„Je. Ale nebydlím tu často.“

autor: Diana