autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Jakmile se za Tomem zavřely dveře, zabořil jsem se zpět do pohovky a smutně povzdechnul. Věděl jsem, že za ním jet musí, ale stýskalo se mi už teď. Byl jsem rád, že je tu konečně víkend a můžeme být celý den spolu, i když jsem mu pěkně zkazil plány. Stejně mi nejde do hlavy, že jsem měl teplotu. Sice mi dobře nebylo, byl jsem unavený a musím přiznat, že jsem pořád, ale na horečku to není. Každopádně to jeho obskakování je rozkošné, i když na to nejsem zvyklý.
Ach, je tak sladký. Připadám si s ním jako v pohádce. I když mě někdy dokáže pěkně naštvat, mám někdy pocit, že ho uškrtím. Jedno jeho slovo mě dokáže dohnat k šílenství, že bych si rval vlasy, ale snažím se to pořád udržet. Nechci na něj křičet. Ale to, co se stalo s Marthou, si stejně budu pamatovat. Měl jsem chuť na ni shodit celý regál se zbožím. Děvka jedna.
Po chvíli povalování jsem se nakonec natáhnul pro Tomův laptop a najel si na internet. Chvilku jsem tam jen tak bloudil. Nudil jsem se. Neprohledával jsem mu žádné složky, ale nakonec jsem najel do jeho oblíbených stránek. Možná tam najdu něco zajímavého, co mě konečně zabaví. Našel jsem velmi zajímavou věc. Tomovo konto. Nic mě nedostalo víc než jeho účty. Zvlášť účty a poplatky za posledních několik dnů. Za tu dobu, co jsem tu, za mě utratil už tolik peněz. Jsem proti němu naprostá socka, ale to neznamená, že bych mu na leccos nepřidal. Takhle si připadám tak hloupě.
Chvilku jsem ještě okukoval ty jeho poplatky, ale pak jsem to raději zavřel. Při pomyšlení na to, kolik do mě vrazil už peněz, se mi dělalo špatně a připadal jsem si hůř než doteď. Internet jsem vypnul. Chvilku jsem bloudil ve složkách a nakonec našel The Sims. Musel jsem se pro sebe zasmát. Hned jsem si začal stavět domeček a vytvářet svou postavu. Jo, jen svou postavu. Jsem na něj teď naštvaný. Aspoň v těch The Sims si budu všechno platit a řídit sám. Tohle si za rámeček nedá. Po chvilce mě to přestávalo bavit, ale byla to jediná činnost, u které jsem se trošku odreagoval a přestal vnímat čas. I přesto celé ty tři hodiny utíkaly stejně hodně pomalu. Až potom jsem konečně zaslechnul cvaknutí zámku, ale já hrál dál. Sice nic netuší, ale já jsem na něj vážně naštvaný. Ty účty se mi nelíbí.
Pootočím hlavu, když zaslechnu jeho kroky a dech za sebou.
„Ahoj, zlato,“ řekne Tom s úsměvem. Já ti dám ‚zlato‘.
„Ahoj,“ brouknu tiše a dál se věnuji hře. Sedne si vedle mě a rukou mě obejme kolem pasu.
„Tak jak ti je?“ zeptá se starostlivě.
„Je to lepší. Díky,“ brouknu a dál sedím. Zrovna jsem dával své postavičce najíst. Mojí postavičce. Mně. Ne, teď mu postavu dělat nebudu. Musel bych ho tam mlátit. On mi o tom ani nic neřekne. On si myslí, že jsem tak hloupý. Zadívá se na obrazovku a pousměje se.
„Koukám, že tě to chytlo. To seš určitě ty. Je ti to podobný,“ zasměje se.
„No, jsem to já,“ usměju se maličko a pak jdu se svou postavičkou do koupelny. „Aspoň jsem se u toho trochu zabavil.“
„To jsem rád,“ usměje se. „A kdepak jsem já? Vsadím se, že tam někde chrápu,“ rozesměje se. Zaslouží si to. Nebo ne? Teď je mi to snad i líto, že jsem mu tu postavičku neudělal, i když jsem chtěl. Ale já na něj měl takový vztek.
„Neudělal jsem ti tam postavu,“ brouknu. Tom mlčí. A já taky. Ale po chvilce se na něj kouknu a laptop odložím na stůl.
„A jak ses měl?“ Banální postavička. Ale asi jsem to přehnal. Nechci, aby ho to nějak mrzelo.
„Fajn…“ odpoví. Stáhne rty do úzké přímky a vydechne. Pomalu se ode mě odtáhne. „Já… jdu se napít a… převlíknout,“ řekne potichu. Zvedne se a odejde.
„Dobře, běž,“ odvětím a natáhnu se zpět pro laptop. Jen vypnu tu podělanou hru a pak ho vypnu. Když se převlékne, vyjde z ložnice. Jen si poupraví triko a beze slova přejde do kuchyně. Otočím se za ním, ale nic raději neříkám. Asi jsem mu vážně ublížil. Omluvil bych se mu, ale mám strach, že se možná naštve ještě víc. Když se napije a vezme si prášky, pomalu přijde do obýváku.
„A co Robert?“ brouknu.
„Mám tě od něj pozdravovat,“ kývne. „No a… až ti bude líp, tak máme… spíš můžeme přijet.“
„Děkuju,“ řeknu překvapeně. „Vážně?“
„Jo,“ potvrdí mi. „Zahrát si golf nebo… tak. Ale to je na tobě… no.“
„Překvapuje mě to,“ pošeptám upřímně. Že by vážně Robert tolik stál o to, abych přijel taky?
„Robert nikdy nebyl zlej… Jen… No, to je jedno,“ zakroutí hlavou. Zadívá se jinam. „Už jsi jedl? Půjdu udělat něco k jídlu.“
„Jen…?“ pošeptám. Pomalu ke mně zapluje pohledem. Vidím, že je zmatený.
„To nic. Robert je kapitola sama o sobě,“ odpoví a zavrtí hlavou. „Budeš taky jíst?“
„Dobře, promiň,“ kývnu hlavou nepatrně, „možná, trošku. Pomůžu ti,“ hned vylezu zpod deky.
„To je dobrý. Lež. Zvládnu to sám,“ odmítne mě a zajde do kuchyně, ale i tak jsem se zvedl a šel za ním. Tom už stojí s hlavou v lednici a vyndává nějaké přísady.
„Pomůžu ti,“ řeknu znovu.
„Běž si lehnout. Zvládnu to.“ Také zopakuje to, co už jednou řekl. Stejně si stoupnu ke kuchyňské lince a čekám, až si vyndá nějaké potraviny. Vyndává nějakou zeleninu, šunku a sýr. Zdá se, že bude dělat toasty.
„Málem bych zapomněl…“ řekne najednou a vezme tašku ze stolu. „Byl jsem cestou zpátky nakoupit. Koupil jsem ti nějaký ovoce, abys do sebe dostal nějaké vitamíny.“ Podá mi ji. On se o mě tak hezky stará, je na mě tak hodný a já se k němu zachovám takhle jenom kvůli kontu? Jsem idiot.
„To jsi hodný. Děkuju,“ kouknu se na něj. „Ale já jsem v pohodě, vážně.“
„Zdá se,“ zabručí si ironicky pod vousy. Dá mi tašku do náruče a pokračuje v přípravě jídla. Uklidím to ovoce a potom si stoupnu vedle něj a začnu mu pomáhat.
„Vážně můžeš jít odpočívat. Zvládnul jsem udělat jídlo, i když jsem bydlel sám,“ povzdechne a vytáhne obrovský nůž.
„Ale já ti pomoct chci. Teď už sám nejsi.“ Nadechne se, že něco řekne, ale nic z něj nevyjde. Pusu opět zavře a odvrátí ode mě pohled.
Raději se dál věnuji toastům. Nevím, co teď říct. Asi jsem to pěkně posral. On dělá totéž. V tichosti pracuje. Jde mu to od ruky. Občas jsem se na něj podíval, ale stále jsem nic neříkal.
„Pozor,“ varuje mě, když otevírá horní skříňku kvůli talířům. Hned uhnu a kouknu se na něj. Nejraději bych mu skočil kolem krku a políbil ho. Položí talíře na linku a zase skříňku zavře.
„Nepřekážím?“ zeptám se raději.
„Ne,“ odpoví tiše. Chce si ode mě vzít nakrájenou papriku, ale dotkne se mě při tom. „Promiň,“ zamumlá.
„Proč se omlouváš? Jen proto, že ses mě dotknul?“ kouknu se na něj. Nic na to neřekne. Jen odloží hotový toast na jeden talíř.
„Odpověz mi, prosím.“
„Jen… nevím, co se děje,“ řekne potichu. Ani se na mě nepodívá. Opřu se o linku a zadívám se na něj.
„Jsi na mě naštvaný.“
„Já jsem na tebe naštvaný? Já?“ podívá se na mě s pozvednutým obočím.
„Přišlo mi to tak,“ pošeptám a sklopím oči. Pocit trapnosti se ve mně množí víc a víc.
„Proč?“
„Už jak jsi přišel, jak jsem byl na tom laptopu… Ah, nebudeme to řešit,“ sklopím hlavu a otočím se k němu zády, abych mohl pokračovat v přípravě toastů.
Přiznávám. Jsem pitomec. Naprostý pitomec!
„Ale…“ vydechne. „Jo, máš pravdu. To bude nejlepší,“ zašeptá. Hodí další toast na talíř.
„Tak o tom mluvme… Upřímně, prosím,“ otočím se k němu a kouknu se mu do očí. To mu říká zrovna ten pravý, který na něj byl naštvaný anebo možná ještě je trošku kvůli hloupým účtům. Ihned pohledem uhne a úplně se ode mě odvrátí.
„Necháme to radši být.“
„A proč?“
„Protože se prostě nehodlám hádat.“
„Jenomže já se nechci hádat, Tome.“
„Já taky ne. Jen…“
„Jen…?“
„Prostě nechápu, co jsem udělal, že jsi naštvaný nebo… nevím, co ti je,“ povzdechne. Opře se zády o linku a kouká někam do prázdna. Jsou to jen účty. Není to podstatné a nemusím to řešit tak, že na něj budu snad naštvaný.
„Nejsem na tebe naštvaný. Nic jsi neudělal,“ stoupnu si před něj.
„Hm,“ hlesne jen a kouká se mimo mě.
„Nic se neděje.“
„…fajn,“ pošeptá, ale i přesto se na mě nepodívá. A to je to, co mě teď mrzí.
„Okay,“ brouknu a ještě jednou se vynasnažím vyhledat si jeho pohled. Marně. Otočí se zpět k lince, aby mohl dodělat poslední toast.
„Tak pojď jíst…“ Ztěžka vydechnu a došourám se líně ke stolu. Nemám na jídlo teď jedinou myšlenku. Tom přede mě položí talíř s jídlem a sám si sedne naproti se svým.
„Děkuju,“ vezmu si toast do ruky a kousnu do něj. Jen něco zamumlá a začne jíst. Když dojím, seberu se a odnesu po sobě talíř do myčky. Tom dojí pár minut po mně, takže jeho talíř tam dám také a poklidím věci na lince. Tom se odebere mezitím do koupelny. Nepadne ani jedno slovo. Radši odejdu do obýváku. Uklidím tam po sobě deku a narovnám polštáře. Poté se rozejdu do ložnice. Posadím se na postel a čekám, až se vrátí. Nečekal jsem tohle jeho chování, ale zasloužím si to. Byl jsem naštvaný, ale ne zase tolik. Když přišel, mohl jsem se chovat lépe. Teď si to vyžeru. Asi po půl hodině ho zaslechnu, jak jde do ložnice. Když vejde, má na sobě boxerky a ještě se utírá, jelikož je napůl mokrý jako obvykle. Sjedu ho pohledem a pak se pomalu zvednu. Přejde k posteli a vytáhne zpod polštáře triko. Ještě si otírá břicho a hruď.
„Půjdeš ještě do koupelny? Došel bych si dát sprchu.“
„Ne, klidně běž,“ odvětí a oblékne si triko.
„Okay,“ vyndám si čisté boxerky a jdu do koupelny. Jednoduše se jen osprchuji, umyji si vlasy, v rychlosti se oholím, osuším a obléknu si boxerky. Chvilku na sebe koukám do zrcadla a uvnitř na sebe křičím, jaký jsem kretén!Po chvíli ale raději zhasnu a jen v těch boxerkách se rozejdu do ložnice.
Tiše vejdu. Tom už leží v posteli. Je schoulený na kraji postele a po hlavu přikrytý peřinou jako obvykle. Přilehnu si k němu a přikryji se zhruba po bříško.
„Už budeš spát?“ šeptnu jemně.
„Máš snad něco v plánu?“ zavrtí se, ale neotočí se ke mně.
„Myslel jsem, že si budeme třeba povídat. Cokoli,“ povzdechnu smutně.
„Nemluvíme celou dobu, takže nepředpokládám, že se máme o čem bavit,“ řekne. „Ale pokud se chceš bavit, tak klidně mluv. Poslouchám…“ Jen znovu smutně povzdechnu a sklopím oči.
„Nechceš si ke mně přilehnout blíž?“ ukážu mu svůj zájem.
„V pohodě. Mně je takhle dobře. Nemusíš mít obavy,“ broukne. Super. Vážně super. Ani lehnout si ke mně už nechce. Nebo to pochopil jinak? Já vážně už nevím.
„Myslel jsem, že bychom u sebe mohli být jednoduše blíž. Myslel jsem všechno asi trošku jinak,“ pošeptám a pootočím se k němu zády. Tom na to nic neřekne. Jen něco tiše zabručí a zachumlá se víc do peřiny. Koukám se do prázdna. Nevím, co víc říct. Až po chvilce se k němu otočím a posadím se.
Takhle to přece nejde. To se mnou nehodlá mluvit nebo co? Nereaguje. Klidně oddechuje. Smutně sklopím hlavu a pak s ní zakroutím. Zvednu se a rozejdu se ven z ložnice. Nemám na to, ležet vedle něj a neříct ani slovo. Leží ode mě daleko, jako bych byl snad prašivý. Vážně jsem to asi přehnal nebo si snad vážně myslí, že jsem na něj naštvaný? Sakra, co mám dělat? Když se budu snažit mluvit o normálních věcech, vyloží si to určitě nějak jinak a bude to ještě horší. Když se nebudu bavit vůbec a budu čekat, až se chopí iniciativy, tak se možná nedočkám. Dojdu tiše do kuchyně a naliji si skleničku vody. Opřu se o linku a napiji se. Tak Trümpere, a co teď? Nemáš moc variant. Buď se tam vrátíš, nebo si usteleš v obýváku. Pokud se tam vrátíš, budeš mlčet, nebo se začneš bavit. Vztekle vyleju zbytek vody do dřezu a skleničku rychle otřu a vrátím do skříňky. Kurva, je mi snad 10 let, že nevím, co dělat? Jsem vůči němu tak přecitlivělý. Pomyšlení na to, že bych řekl něco, co by mu ublížilo anebo ho naštvalo, a už by mě nechtěl ani vidět, mi nahání takovou hrůzu, že se mi strachy svírá žaludek a srdce mi tluče o něco rychleji a rázem zase jeho tlukot není znatelný téměř vůbec. Co se to se mnou jen děje?
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
To je mučení! 😀 skoro celý díl spolu nemluví! 😀 no tak jako.. 😀 to budu zase čekat 3 dny 😀 A ještě doufat, že se usmíří 😀 ale zase jako obvykle – nádherný! :))
tak tady jsou dva defekty… Bill to extrémně řeší, tančí kolem Toma po špičkách jak kolem spícího miminka… a z Toma už je díky těm jeho dokonalým práškům bručoun horší, než medvěd brtník!!!
hele ale stejně se mi tomu Robertovi nechce věřit…
[1]: hej čteš mi myšlenky, s těmi třemi dny 😀
Ježiš,jestli Tom nepřestane brát ty prášky tak to nevidim dobře.Bill se taky nemusel naštvat kvůli takové blbosti a já…Nevím co říct dál,že je to skvělá povídka víme všichni :))
To jsou takové blbé, posrané konflikty a navíc úplně zbytečné, ale pokud se to vezme kolem a kolem, Bill má právo být tak trochu naštvaný, ale určitě je to blbost řešit tím, že bude na Toma protivný a nebude s ním mluvit hned, jak se vrátí domů. Je mi Toma líto a Bill si teď jen sesbírává, co si nadrobil. Upřímně, to jejich mlčení a nekomunikace, hlavně teda v ložnici, mě totálně zabíjí :-/
ci boha 😀
moc hezkej díl.šíleně mě mrzí,že mají mezi sebou takhle často konflikty…ach jo…doufám,že se to nějak urovná.fakt jsou ty spory nesmyslný…uvidíme :)doufám.
Tom je dokonalej schizofrenik :Dchvilku sprostej a smradlavej a táhne mu z držky jak z kanálu atd atd..a najendou je samej čumáček a miláček :Dobdivuju autorky 🙂