No one is innocent II – I will love you forever 18.

Vydechnu. Asi tuším dobře, proč nechci ty staré věci znát. Nakrčím nos. Tím mě napadá… Zase Bonnie. Potřebuju jí… něco udělat. Nemůže vyváznout jen tak, ne? Ona mně a Tomovi ublížila víc než dost.
„Dobře, tak půjdeme spinkat,“ pohladím ho. Bude to určitě lepší, pro nás oba. Pohladím Toma po zádech a odtáhnu se. Vezmu velkou Tomovu osušku a zabalím ho do ní jako miminko. Spokojeně se zaculím. Vypadá křehce, když je smutný, zamyšlený. Sice se mi to líbí, ale… Nechci, aby to bylo za cenu toho, že bude bez nálady. Trošku se pousměje, má trošku přivřené oči a kouká na mě. Přicape blíž ke mně a políbí mě na čelo, uculí se na mě. Oh, někdy dokáže vážně vypadat roztomile.
„Mm… Nejsem unavený,“ našpulí rty a zamrká na mě.

Zamrkám a v duchu se zasměju. Střídání nálad… Není normální, v takovéhle míře… Nebo snad ano? Pohladím ho po rtech palcem. Skousnu mezi zuby kuličku v jazyku. Po chvilce ji pustím, protože chci mluvit. A to by pravděpodobně nešlo, hah.
„Nejsi?“ znovu kuličku mezi zuby vrátím. Zajímalo by mě, co tohle s ním může dělat?

Zakroutí hlavou s naprázdno pootevřenou pusou. Kouká mi na rty… Vlastně na tu kuličku. Vytáhne jakoby nevědomky špičku jazyka a přejede jí ve vzduchu po nějaké imaginární věci. Nakloní hlavu trošku na stranu a zamrká. Zajímalo by mě, na co zase myslí… Zase mu do očí naskočil ten zamyšlený výraz. Jazyk schovám a zakroutím hlavou. Pravděpodobně to bude lepší.

„Tomi, co to…?“

„Mhm,“ broukne a přikývne. Zamrká a podívá se mi do očí. Zamrká znova. Nechápavě ho hladím po boku.
„Tomi, opravdu se nechceš jít vyspat?“ ujistím se. I kdyby nechtěl, donutím ho jít spát… Tohle nejde takhle dál.

„Ne… Já… nejsem unavený,“zakroutí lehce hlavou a pokrčí rameny, trošku se pousměje. Olízne si rty a v půlce se tak jako by… sekne? Vydechnu. Ačkoliv jsem nechtěl, teď musím. Lehce ho proplesknu a chytnu jeho tváře do svých dlaní. Podívám se mu do očí.
„Promiň,“ šeptnu omluvu a měkce ho na rty políbím.

Tom pootevře rty a chvilku jenom mrká a kouká na mě. Ale… Nevypadá zaraženě, naopak. Zavře pusu a našpulí zase rty, ale má konečně zcela přítomný pohled.
„Lepší,“ šeptne a začne se na mě křenit. Usměju se na něj. Že by mu opravdu pomohlo jen tohle? Ne… Nějak se mi to nezdá. Pohladím ho po bokách.
„To jsem rád,“ přikývnu a políbím ho. Pak se ale odtáhnu. Voda je už dávno vypuštěná, měl bych tu vanu… umejt. Ušklíbnu se a jdu tam. Vezmu houbičku a nějakej přípravek, kterej na ni naleju. Začnu vanu drhnout. Ucítím na pase ruce, jak si mě přitáhnuly k tělu. K Tomovu tělu, Tomovy ruce. Čí taky jiné, že?

„Co vyvádíš?“ zašeptá, když se mi nahne k uchu, kam mě políbí. Opřu se do doteku. Přesto pořád myslím na to, co se dělo. Nemůže být Tom nějak… Nemocný? Vydechnu. Určitě ne. Jen byl… Chvilkově zmatený.
„Myju po nás vanu,“ usměju se a začnu ji oplachovat vodou.

„Já jsem to mohl klidně umýt.“ Pohladí mě po bříšku. Začne po něm jezdit konečky prstů, jen tak. Trošku to lechtá.
„Mně by to nevadilo, nemusíš nic dělat,“ zašeptá a ucho mi skousne.

„Ne, ne. Ty nebudeš nic umývat, lásko,“ myju si pod proudem vody obě ruce, abych mohl Toma pohladit. Pomalu se postavím a pohladím ho po tváři. „…Ty si potřebuješ hlavně odpočinout,“ řeknu mu. Jo, to mě též napadlo… To Tomovo zmatení mohlo být únavou.
„Nejsem unavený, zlato. Vážně ne, nepotřebuju odpočívat,“ vydechne a pousměje se. Taky mě pohladí po tváři, dokonce políbí na rty. Něžně a dlouze, ostatně jako vždy, jen… Hodně jemněji. Hladím ho po tvářích a polibek mu spokojeně oplatím. Usmívám se na něj.

„Objednáme si tu pizzu?“ olíznu si rty a jdu ven z koupelny. Tom jde kousek za mnou.
„Mmm… Pizzu,“ pípne a přikývne. Začne zase trošku špulit rty a cestou k němu do pokoje koukat okolo sebe. Ani sebou nehne, když se chodbou rozlehne hlas jeho mámy.

„Kluci?“ usměje se a jde pomalu k nám. „…Já jen… Musím být vzorná máma, že? Chtěla jsem se zeptat, jestli nemáte hlad,“ pronese, když se zastaví přede mnou. Hodí zkoumavý pohled po Tomovi a zvedne obočí. Podívám se na Toma a obejmu ho kolem pasu tak, jako on obvykle objímá on mě. Držím si ho u sebe.
„To je v pořádku, my si objednáme pizzu, ale děkujeme.“ Jenom přikývne, nakrčí obočí a přiloží dlaň na Tomovo čelo. Vytáhne jedno obočí. Tak… Zkoumavým pohledem si ho prohlíží, ale on kouká někam pryč nebo do země. Chová se… Opravdu divně.
„Copak je mu? Není… unavený?“ optá se mě, ale dál na něj kouká, snaží se zachytit jeho pohled.
„Jo, je unavený. Po dnešku se trošku… vyčerpal,“ přikývnu a vydechnu. Doufám, že je to opravdu jen únavou a není v tom něco vážnějšího. Hladím ho a tisknu k sobě.

„Že lásko?“
„Mhm?“ broukne a se zamrkáním na mě koukne. Zvedne obočí a nakloní hlavu na stranu. Daniela si ho chvíli prohlíží, pak se nadechne.

„Tohle už tady bylo, viď?“ Zamrkám. Kouknu na Danielu, na Toma, a zase zpátky na Danielu.
„Co tady bylo?“
„Tohle,“ vydechne a podívá se na mě. „Tenhle jeho… stav. Andreas ho tak asi týden zpátky dovedl domů,“ pokrčí rameny a zase se podívá na Toma. Pohladí ho hřbetem ruky po tváři.
„Tome?“ řekne potichu. Tom k ní zvedne pohled. Co? Jakej stav? Nechápu to. Absolutně nic na tom. Hladím Toma po boku. Můžu za to snad já? Když jsme šli do koupelny, byl v pořádku. Až do doby, co jsem se odtáhnul, kdy mě tvrdě líbal.
„Já to nechápu… Co je s Tomem? Bude v pořádku?“ Mám o něj strach. Opravdu hodně velkej.

(Tom)

„Já nevím… Když ho takhle Andy dovedl, nevypadal střízlivě, ale pokračovalo to i další den…“ Proč se o mně baví? Proč na to nemůžu nic říct? Protože nechci. Nějak je ani nevnímám, jenom vím, že se baví o mně. Ale… nepamatuju se, že bych takhle někdy došel od Andrease. Další věc, kterou musím s blonďáčkem probrat. Za tu dobu, co mě sem Bill dovedl, vymyslel jsem pro něj tolik moc otázek. Hodně věcí, které si s ním potřebuju ujasnit.

„Tome?“ šťouchne do mě mamka. Jenom zvednu jedno obočí a podívám se na ni.
„Co se stalo?“ Co by se dělo? Něco se stalo? Něco, o čem nemám tušení? Hm? Třeba… Něco Andymu?!
„Tomi?“ slyším hlas vedle sebe. Mám před očima… Bonnie, její postavu, ji celou. Zasním se a usměju. „…Zlato, nechceš si jít odpočinout?“

Zatřepu hlavou. Máma, Bonnie, blonďáček? Je to… Nějaké zvláštní, všechno. Úplně… Ale má to i pozitivní stránku těchhle myšlenek. Ta noc. Noc s blonďáčkem, byl tam alkohol, plno alkoholu a jídla. Byl tam on, já… Byl to jeden z těch jeho slavných mejdanů, moc lidí, hudba… Pokoj. Poprvé jsem sdílel postel s klukem… jinak. Bylo zvláštní, že to byl Andreas, byli… jsme nejlepší kamarádi už skoro… Od malinka. Nevnímám ani Billa, ani mámu… Jenom myšlenky. Není špatný pocit někoho cítit v sobě, jak jsem tu noc zjistil. Naopak. Ale od té doby jsem nic s klukem neměl, ne takhle. Jen s Billem. Zasněně koukám někam do neurčitého bodu.

autor: Catherine & Sch-Rei