autor: Cinematics
Bill cítí, jak se vytrácí, Tom to cítí také
Bill a Tom věděli, že ráno bude bolet, a ani jeden z nich nechtěl vidět světlo slunce, ale naneštěstí, slunce přišlo jako každý den. Oba cítili, jak se jim slunce posadilo na oční víčka, jak je pálilo do očí a jako by si z nich dělalo srandu.
Celou noc chtěli strávit tím, že by se k sobě tulili a chtěli, aby až se ráno probudí, všechno byl jen sen, Bill a Tom však tento ústupek nedostali. Bohužel strávili celou noc balením, a když přišlo ráno, všechno bylo stále realita a Bill musel odjet.
„Nechoď,“ zašeptal Tom; nebyl si jistý, jestli je Bill vzhůru nebo ne.
Cítil, jak se Bill přitulil blíž, smutně vydechl a cítil, jak se Bill mračí, jelikož se o sebe opírali čely. Věděl, že Bill nechce odejít, ale stále to chtěl slyšet; nebo možná jen chtěl slyšet, že mu Bill řekne, že
nepůjde, i kdyby to měla být velká lež.
„Zůstaň tady,“ zamumlal Tom tiše a Bill vydechl.
„Kéž bych mohl…“
„Taky bych chtěl…“
„Budu tě o víkendech navštěvovat; každý víkend, dokud tě neomrzím… a pak taky.“
„Bille…“
„Je mi líto, že odjíždím,“ zašeptal Bill, než vtiskl polibek Tomovi na čelist.
„Neomlouvej se. To není tvoje vina.“
„Měl jsem se víc snažit… měl jsem prostě… nedělat si starosti, že mi ublíží a prostě prosit, abych tu mohl být… něco, cokoliv… ale neudělal jsem to a je to moje vina, a teď je opustím a to je ta poslední věc na světě, kterou bych kdy chtěl udělat a… všechno se vrátí a bude to na hovno, a co bude pak, Tome?“
„Co když přijdu domů a ty si uvědomíš, že mě už nepotřebuješ a zapomeneš na mě? Nebo co když mě od tebe budou moji rodiče držet a už spolu nikdy nebudeme mluvit? To nedokážu, Tome… nemůžu,“ Bill byl tak blízko pláči a Tom se cítil bídně. Jak si Bill mohl myslet, že je to jeho vina?
„Víš, že bych nikdy nenechal nic, nic, aby tě to drželo pryč ode mě, že jo?“
„Někdy nic jiného nezbývá, Tomi… někdy všechno prostě… skončí.“
„Kde je můj optimistický Bill? Kam šel? Vsadím se, že tam někde je,“ řekl Tom zpěvným hlasem a šťouchl Billa do břicha. „Halo? Bille?“ zavolal, naklonil se a křičel Billovi do břicha.
„Je pryč,“ řekl Bill slabě. „Má dovolenou.“
„Můžete mi ho zavolat? Jen se ho chci na něco zeptat?“
Bill hravě protočil oči, než si píchl do pupíku a maličko se zasmál.
„Je tady.“
„Optimistický Bille?“
„Ano?“
„Budeme spolu navždy, že jo? I když dneska odjedeš?“
„Navždy, Tomi. Vždyť víš…“
„Tak co jsou všechny ty řeči o potencionálním rozchodu?“
„Jen strach…“
„Tak toho nech,“ řekl Tom ne neslušně. „Ty a já víme líp než kdokoliv jiný, že jsme si souzeni, nevzdáme se bez boje, teď už ne, co? Ne po tom všem…“
„Nejsem si jistý, jak tentokrát bojovat. Kdybych byl, pak bych si byl jistější ohledně toho, že spolu budeme napořád, ale já tu jistotu nemám, a tak si nejsem jistý, ale to, o čem si jistý jsem, je to, že je tohle na nic… strašně.“
„To ano… ale miluji tě…“
A všichni věděli, že to byla čistá, nekončící láska, která dokáže přežít cokoliv. Oba věděli, kde je srdce toho druhého, oba věděli, že jejich srdce žije v hrudi toho druhého, a že kdyby se navždy rozloučili, pak by navždy ztratili své srdce; a každý ví, že nejde žít bez srdce.
„Taky tě miluju, Tome… Bože, to musí láska vždycky takhle zatraceně bolet?“
„Jen když je to láska, za kterou stojí za to bojovat,“ zašeptal Tom, než zachytil Billovy rty a dal mu jeden z nejjemnějších a nejsladších polibků, který mu kdy dal.
Byl to jeden z těch polibků, kdy ztratíte dech, a nejen obrazně. Bill sotva dýchal skrz jemnost toho polibku, musel se od Toma odtáhnout, aby se nadechl. Ten pocit jim tančil po rtech, Billa z toho bolel žaludek tou nejhezčí možnou cestou, a zároveň i tou nejhorší.
„Tohle nenávidím,“ zanaříkal Bill a Tom si ho přitáhl blíž; vždycky to bylo zvláštní, když Tom Billa utěšoval, ale nikdy to nebylo špatné.
„Kdy přijede?“
Bill se podíval na hodiny, a pak se mu spodní ret začal třást, brada se mu nakrabatila a oči se mu zalily slzami.
„Každou minutu.“
„Proč to nemůže být zítra? Kurva…“
„Budeš v pořádku, Tomi? Opravdu si nemyslím, že můžu odejít, jestli tě to zničí… Zvládnu obtěžování mé matky, jestli to znamená, že-„
„Ne. Bille… půjdeš a budeš v bezpečí. Jediné, co chci, je, aby ses snažil občas zavolat, a jestli tvoje máma řekne ne… pak to nezkoušej. Dokud nebudeš vědět, že tvé mámě nevadí, že si voláme, tak se neopovažuj mě kontaktovat. Okay?“
„To nemůžu, Tome.“
„Prosím? Pro mě? Slib, že neuděláš nic, co by ti na konci ublížilo… prosím, slib, že to zkusíš?“
„Tomi…“
„Prosím…“
„Ano,“ zašeptal Bill a málem se rozbrečel. „Slibuju, že to zkusím.“
„To je jediné, co žádám.“
Mazlili se v posteli; Bill měl ruce opřené o matraci, zatímco líbal Toma na rty a krk a ramena. Bylo to daleko od něčeho sexuálního; byla to láska a nejen touha. Oba dva si přáli, aby v této chvíli mohli zůstat napořád, ale to se stát nemohlo.
„Ťuky ťuk?“ řekla Simone tiše a nakoukla dovnitř. „Bille, zlatíčko… tvoji rodiče jsou tady…“
„Ne, ne, ne,“ naříkal Bill, přitulil se k Tomovi a rozvzlykal se mu do krku; Tom se nebál brečet před svou mamkou, a tak to udělal.
„Gordon, Andreas a já ti pomůžeme všechno odnést dolů…“
„Nech si mě,“ zašeptal Bill tak, že to slyšel pouze Tom. „Prosím?“
Tom se cítil naprosto bezmocně, jako by Billa naprosto zklamal.
Simone se zamračila, než Andreas a Gordon rychle začali odnášet ven krabice, a Bill si vzal své stěhující oblečení a oblékl se sám ve velkém, teď prázdném šatníku.
Tom tam Billa na chvíli uvěznil, aby spolu mohli sdílet pár posledních polibků, dokud se zase neuvidí; Bill Toma prosil, aby ho nelíbal před jeho rodiči, skončilo by to katastrofou.
„Je tu něco, co ti musím říct,“ zašeptal Bill. „Předtím jsem nechtěl, protože jsi nevěděl, jak moc strašní moji rodiče jsou… ale je tu další důvod, proč tolik mluvím…“
„Co máš na mysli?“
„Bille, tvoje matka křičí,“ zavolala na ně u šatníku Andreas.
„Kurva… já… já ti to řeknu jindy. Tome, já tě kurva miluju, na to nikdy nezapomeň… nikdy na mě nezapomeň,“ poprosil Bill, než dal Tomovi jeho naprosto poslední polibek a seběhl schody dolů, co nejrychleji uměl.
A to byl konec. Stěhovací dodávka plná Billových věcí, a dokonce už i Bill nalezl dovnitř; ruku měl přiloženou na sklo, zatímco auto odjíždělo pryč.
Oba chlapci cítili, jak se jim srdce rozbilo na kusy v hrudníku toho druhého.
„Hned, jak dojedeme domů, půjde ten lak na nehty dolů,“ sykl Billův otec a Bill jen tiše přikývl.
„A proboha, než začne škola, tak se ostříháš,“ dodala jeho matka a Bill nakrčil ramena. Miloval svoje vlasy.
Celá dlouhá cesta probíhala v naprostém tichu jako vždy, a čím blíž byli k domovu, tím víc se Billovi chtělo omdlít a zvracet. Nic v jeho domovském městě mu Toma nepřipomínalo; dokonce i nebe a tráva se zdála mdlá a bez života a všechno bylo až moc bledé. Všechno bylo chladné a mrtvé; dokonce i slunce se schovávalo v šedi.
„Odnes si všechny svoje krámy do pokoje dřív, než bude oběd,“ řekl jeho otec a Bill si povzdychl, slabě přikývl. U Trümperů by mu všichni pomohli; ale tady nebylo tam, a tak se musel sám dřít s věcmi dolů do pokoje ve sklepě, kde neměl ani okna, šel víckrát, než byl schopný napočítat.
Musel přemýšlet, co asi dělá Tom, jestli je v pořádku a jestli se tam bez něj baví; doufal v to. Doufal, že Andreas a Tom se popichují ohledně blbostí a smějí se jako obvykle, a tak nějak doufal, že se bez něj Tom naučí žít a že na něj eventuálně zapomene; možná to pak bude jednodušší.
Nakonec všechno, nějaké oblečení a tretky, bylo vybaleno a dáno na obvyklá místa v jeho pokoji; jeho starém pokoji, ale rozhodně ne jeho pravém pokoji. Billův opravdový pokoj byl hodiny vzdálený v Tichém Údolí s Tomovými věcmi.
Bill si odlakoval nehty a svázal si vlasy na zbytek dne; aby si ušetřil nekončící boj, o kterém si byl jistý, že přijde, pokud se nebude snažit vycházet se svými rodiči. Nejspíš vzali v potaz jeho snahu a zahrnuli ho do konverzace během večeře; oběd si snědl sám u sebe v pokoji.
„Do postele, a pak ať tě už nevidíme v deset, Bille,“ řekla jeho matka a Bill jí poděkoval; dala mu o hodinu navíc, než obvykle dostával na odpočívání v obýváku, kde se díval na televizi nebo používal počítač svých rodičů, a tak měl dojem, že by jim měl poděkovat; i když si děkuju nezasloužili. Rychle poslal mail Tomovi, než si toho jeho otec všiml, a poslal ho do postele už ve tři čtvrtě; lepší než obvykle.
A tak Bill seběhl staré rozviklané schody k sobě do sklepního pokoje a zalezl pod peřinu, přál si, aby tam byl Tom a hřál ho. Byl si jistý, že se v noci nevyspí, a tak se rozhodl psát si v hlavě krátké písničky, zatímco se snažil, aby jeho tělo padlo do bezvědomí. Ty písničky bude muset někdy Tomovi zazpívat. Jestli bude moct.
Ve vzdálenosti pár hodin od Billa Tom klikl myší na ikonku a hledal nějakou zábavu; cokoliv, co ho udrží od slz a deprese. Zrovna chtěl zavřít počítač, když vyskočilo okénko a řeklo mu, že má nový mail.
Tomi,
mám dnes trochu času na počítači, ale pochybuju, že mě na něj po tomhle ještě někdy pustí. Doufám, že jsi v pořádku, protože jestli jsi alespoň trochu jako já, pak rozhodně nejsi v pořádku, a to mě dělá smutným. Je také všechno chladné a mrtvé tam, kde jsi? Doufám, že ne, ale tak trochu si myslím, že ano… přeji si, abych ti mohl zavolat. Potřebuji slyšet tvůj hlas, jen jednou, ale to by byl špatný nápad a já vím něco málo o špatných nápadech, a tak se jim radši vyhnu, když budu mít šanci… uvidíme. Snažím se kvůli tobě vyhnout problémům. Dokonce jsem si i odlakoval nehty!!! 🙁 A budu si muset ostříhat vlasy!!! >:(
Dokonce i jídlo je tu bez chuti… jako by mi tohle město vyřízlo jazyk; nemůžu mluvit, chutnat, líbat tě… a to moc chci… :/ Stále na to myslím a měl bych přestat, jinak mi rodiče vymlátí ten přihlouplý úsměv z obličeje a možná, že by měli; beztak vypadám jako zamilované štěně. *kouká štěněcím pohledem* xo
Chybíš mi. Nemůžu říct víc, než že mi chybíš, miluji tě, potřebuji tě…
Tvůj navždy, Bill :((((
Tom cítil, jak se mu stáhl žaludek a nevěděl, jestli mu má odepsat nebo ne; ale odepsal, jen pro případ. Když všechno napsal a odeslal, schoulil se ve své velké prázdné posteli a zíral na mapu na stropě; snil o světě, kde by s ním Bill byl přes všechny problémy světa. Existoval takový svět vůbec? Rozhodně mu to tak nepřipadalo.
Jak můžete přežít v sedmnácti zlomené srdce? Tom to věděl; zamilovat se do Billa Kaulitze, to byl spolehlivý způsob, jak si nechat srdce rozervat na kousky. Všechen optimismus ho opustil a cítil se za to provinile.
Pořádně se zachumlal do svých peřin, Tom si přesně pamatoval, jaké to bylo, žít bez Billa; nenáviděl každou věc na životě bez něj. Jasně, Tom žil pěkně dobrý život; úžasní rodiče, skvělý bratr, a dokonalý domov… ale někdy potřebujete víc než to, někdy potřebujete romantickou lásku, a když už ji máte, musí vám ji někdo sebrat… a vy jste pak naprosto prázdní, a přesně tak se Tom cítil.
„Tome?“ slyšel, jak zavolal Andreas a vykoukl hlavou z peřin.
„Co?“
„Jsi v pohodě? Nepřišels dolů na večeři a nechceme tě otravovat, ale,“ Andreas vešel a posadil se na matraci vedle Tomových kolen. „Ale znáš mě… pořád otravuju.“
„Ne,“ řekl Tom tiše. „Nejsem v pohodě…“
„No, ty víš, že se něco pokusím udělat, viď?“
„Jeho rodiče jsou… zlí, Andreasi. Neřekl přesně, jestli ho… mlátí nebo něco, ale nechci nic riskovat, a jestli se ho odtamtud pokusíš dostat… já nevím.“
„Kdy má narozeniny?“
„Co?“
„Jeho osmnáctiny,“ řekl Andreas znovu. „Kdy je má?“
„Až za nějakou dobu…“
„Jestli je nějaký způsob, jak bychom ho mohli schovat někde nebo něco, dokud mu nebude osmnáct… pak bude legálně dospělý a může odjet…“
„Proč ho vůbec chtějí?“ zašeptal Tom. „Nemají ho rádi…“
Pak si vzpomněl. Bill se zmiňoval, že jeho rodiče dostávají podporu od státu na dítě, dokud Billovi nebude osmnáct; všechno to začalo dávat smysl. Bill byl jejich jídelní lístek, lístek na dovolenou, lístek na drogy… na cokoliv, co potřebovali, to si mohli dopřát díky penězům, které na Billa dostávali. Tomovi se udělalo špatně ještě víc než obvykle.
„Ale ty ho miluješ, a láska je tak silná, že ho dokáže přivést zpátky; ne?“
„Doufám… Nemohl bych se sebou žít, kdybych zjistil, že mu jeho rodiče ublížili kvůli tomu, že jsem se snažil dostat ho zpátky k sobě…“
„V tomhle ti kryju záda, Tome… nevím, jak dlouho to bude trvat, ale možná mám nápad.“
„Prosím, Andy? Ne…“
„Tome, nemůžu prostě… nic nedělat. Vymyslím, jak dostat Billa zpátky, aniž by se někdo zranil. Platí?“
„Já nevím…“
„Vím, že bych nikdy neudělal nic, co by Billovi ublížilo, je jako můj malý… podivný brácha, dokonce divnější než ty,“ zasmál se Andreas a Tom se slabě pousmál. „Bude to v pohodě. Jen mi věř.“
„To doufám…“
„Nezatěžuj svojí bláznivou hlavu, prcku, už by se měly věci konečně začít dařit. Mysli na to takhle, zbavili jsme se Gustava, a teď ještě vyřídíme tohle, a pak se sem může vrátit a vy dva můžete být zase spolu, aniž by vám někdo stál v cestě.“
„Jen… nedopusť, aby mu ublížili, Andy… prosím?“
„To by mě ani nenapadlo.“
Andreas pohladil Toma po hlavě, než odešel pryč z pokoje, třikrát je za sebou zavřel, jen pro případ. A zatímco byl Tom naprosto vyčerpaný, nemohl si pomoci, mohl jen ležet v posteli a přemýšlet co má Andreas za lubem. V jeho mysli nedokázalo nic přivést Billa zpátky, ale Andreas byl vždycky trochu lstivý.
Někdy vám život přinese spoustu bolesti a Tom zoufale doufal, že ať už Andreas přemýšlí o čemkoliv, tak to vyjde, ať už je to šílené, jak chce; a Andreas měl v minulosti už pár bláznivých nápadů, které vyšly. Přesvědčil lidi, aby dělali celkem zajímavé věci, nic špatného, takže proč by to teď mělo být jinak? Tom se jen modlil, aby Billovi nikdo neublížil; to by Tom nikdy nepřežil.
Dole, měl Andreas telefon u ucha a tiše si s někým povídal. Jestli první část jeho plánu vyjde, pak rozjede druhou část a bude se modlit, aby také vyšla; ale stejně měl jeden záložní plán. Andreas měl vždycky nějaké eso v rukávu, jen pro případ.
Ani Bill ani Tom tu noc nespali dobře, ani následující noc a ani tu další. Nebyli schopni být spolu v kontaktu po celý týden a oba měli dojem, že přicházejí o rozum. Nebylo to jen to, že byli rozčílení, že jsou od sebe pět dní a nemluvili spolu, bylo to strachem, že nevěděli, jak dlouho budou ještě muset čekat, a to bolelo nejvíc.
Naštěstí, Andreas něco vymyslel a nezklamalo ho to. Zdálo se, že všechno perfektně vychází; jen se bál poslední části jeho plánu, protože ta rozhodne o tom, jestli se Bill vrátí do Tichého Údolí nebo ne.
autor: Cinematics
překlad: LilKatie
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
Musí se vrátit!!! Bože můj, tenhle díl jsem obrečela. 😀 Krása! ♥
Děkuji za překlad. 🙂 ♥
Já jsem se v té první části rozbrečela. Moc se mi to nestává. 😀 Ale tahle povídka je prostě úžasná.Já pevně doufám že to výjde a Bill se do Tichého údolí zpátky k Tomovy vrátí. Andy je úžasnej brácha.Sice nwm co má přesně v plánu ale určo to klapne . 🙂 těším se na další díl =)
Ja tu plačem jak sprostá. Mne ich oboch bolo tak ľúto, bojím sa o Billa, a som zvedavá čo chcel Tomovy povedať.
Andyho plán musí vísť, prosím.
ďakujem za preklad
To je tak hrozně smutný, ale úplně rozněžňující. Oba jsou úplně kouzelní. 🙂 Já věřím, že Andy vymyslí něco opravdu geniálního…mimochodem ty Billovy rodiče, to je děs, hajzlové. 🙁
Díky za překlad.
Ježiš, to je krásný! Nejprve mi bylo neuvěřitelně úzko, potom jsem se musela usmívat nad přivoláváním Optimistickýho Billa ♥ Miluju, když jsou oni dva spolu, optimističtí a v Tichém Udolí ^^ Doufám, že Andreasův plán vyjde a on Tomovi přiveze jeho Billa zpátky! <333
To bylo tak smutný a nádherný…Bože ještě že je Andreas,jsem zvědavá co má v plánu ale jsem si jistá že mu to vyjde,většinou má geniální nápady.Přála bych si mít takového bráchu. :((
To je tak… smutný! Celý minulý díl jsem doufala, že Bill nebude muset odjet. Ale odjel. A já se teď modlím, aby vyšel Andyho plán, i když nevím, jaký to je. Ale jestli mu to nevyjde, asi to nesnesu. Bill se prostě k Tomovi vrátit musí! Jinak to bude vyloženě tragický konec!
Pardon za chyby 😀 ale neviem sa vyjadriť moc …
Tom has to be really happy and proud that Andreas is his borther :). Bill just left Kaulit'z family but Andreas already has a plan to get Bill back . The part when Bill's stupid parents came and took him , was absolutely emotional 🙁 .But I still believe in happy end :)))
Jen doufám, že to Andymu vyjde ten plán.
AAAAH to je fakt napívaný, jak kšandy.