Wicked Game 18. (konec)

*** Bill***

Probouzel jsem se do brzkého rána a cítil ten přihlouplý úsměv na rtech, který se mi z obličeje poslední dny nedařilo smýt… ten, který mi tam vyčarovaly všechny ty chvilky a okamžiky, které jsem mohl strávit vedle bratra. V nejhlubších útrobách svého nahého těla jsem cítil zvláštní chlad a okamžitě jsem se snažil všemožně přitisknout k spícímu Tomovi… jen na pár centimetrů. Opatrně jsem ho hladil po snědých, ledových pažích a snažil se spočítat drobounká znaménka, která se vesele usmívala, a já byl přesvědčený… že to byla opravdová, nefalšovaná znaménka krásy.

„Já… už nechci mlčet, bráško. Chci se s celým světem bláhově podělit o to, že za všechnu tu lásku, kterou mé poblázněné srdce doslova puká a přetéká… můžeš ty a nikdo jiný. Chci tě hrdě chytit za ruku při procházce v parku a cítit tvé nesmělé rozpaky, když si opatrným pohledem prohlížím ty kouzelné krásky, které si ve fontáně tak rády máčí nohy v kraťoučkých minisukních. Hlupáčku… nedozvíš se, že se ti byť jediná nikdy, nikdy nevyrovná!“

Stále ještě rozespalý Tom se překulil obličejíkem ke mně a nezapomněl mě obdarovat jedním z těch úsměvů, při kterých se mi podlamují kolena a zapomínám dýchat. Ukazováčkem mi lehce přejel přes opuchlé rty, ani nevím, kolik těch polibků vlastně bylo… ale vím, že jich nikdy nebude dost. Pod tenkou přikrývkou jsem nahmatal jeho zpocenou ruku a pevně ji stiskl. Chtěl jsem zahnat všechny ty otazníky, které se potulovaly v našich myšlenkách, chtěl jsem mu dodat trochu své odhodlanosti… a odvahy.

Líně se protáhl jako sousedova černá kočka, když si celé dopoledne lebedí na rozpálené střeše. Stejně ladné pohyby, stejně štíhlé tělo… bez jediné chybičky.

„Vůbec nemám náladu na ten dnešní rozhovor. Nejradši bych se tady s tebou zavrtal do pelíšku a už nikdy nevystrčil nos. Co takhle sepsat výpověď?“ Pohladil jsem ho přes dokonale ploché bříško a mezi prsty jsem se mazlil s drobounkými chloupky, které mi připomínaly právě ty, které mají uzrálé letní broskve.

„Sám dobře víš, že jsme se Davidovi zavázali, a my dva přeci vždycky sliby plníme, nebo ne? Tu nepatrnou hodinku nějak přežijeme a já ti slibuji, že večer… večer bude jenom náš.“ Toma moje odpověď uklidnila a znovu se mi skryl v náručí a já poznal, že spolu se stále pomalejším dechem spokojeně usíná.

*** Tom***

Nervózně jsem si všelijak poposedával na tmavé kožené sedačce a stále nemohl najít klid. Ne, že by nebyla pohodlná nebo bych byl z televizního vysílání nějak nervózní, jen jsem se prostě necítil tak jako vždycky… sto procentně svůj a klidný. Bill do mě povzbudivě drcnul štíhlou paží a já se snažil zklidnit poplašený dech. Nepříjemné, pichlavé oči postaršího moderátora byly mou zjevnou nervozitou potěšeny a neustále sledovaly každý, byť sebemenší pohyb mého strnulého těla. Bratr společně s Gustavem a Georgem naštěstí zvládli odpovídat na všechny otázky s naprostým klidem a profesionalitou. Čas, který byl programu vymezen, se pomalu chýlil ke konci a já chtěl i přesto vyskočit na nohy a utéct někam hodně daleko.

„Tak tedy úplně poslední otázka na tuhle mladou, úspěšně se rozvíjející kapelu.“ Reportér si poposedl a pod stolem překřížil nohu přes nohu. Nechutné kožené polobotky, které nosili mí profesoři na základní škole. Jeho zvědavý pohled mě neustále pozoroval a já mě pocit, že vidí až na samé dno… mé zamilované duše. Otázku četl pozorně a pomalu, tak abych jí mohl dobře rozumět, a já věděl, že tentokrát se odpovědi nevyhnu.

„Jsem si jistý, že jste už měli příležitost povšimnout si, že existují jistí fanoušci a také antifanoušci, kteří věří, že vy, Tome, a váš bratr, máte mezi sebou jistý vztah, který překračuje hranice sourozenecké lásky. Tedy, že se milujete jako milenci… jako rovnocenní partneři. Můžete se konečně vyjádřit k těmto zvláštním názorům, které hlasitě vykřikuje nejedna internetová stránka?“

Najednou jsem v uších slovo za slovem znovu uslyšel Billův ranní monolog, který mě donutil přemýšlet s pohledem směřujícím do zdi… Možná je opravdu čas… přiznat své pocity i druhým lidem. Nevnímal jsem úšklebky Gustava a Georga, které tahle představa nejenže pohoršovala, ale jistě jim přišla nevkusná… a dokonce jsem cíleně přehlédl Billův zmatený pohled, a jednotlivá písmenka, která se spojovala v kraťoučké slůvko STOP. Opatrně jsem ho chytil za nepřirozeně studenou ruku a opětoval tazateli stejně upřený a rovný pohled.

Svět se se mnou točí, celý se třese… Mám neobyčejný strach (tohle v předpovědi na dnešní den nebylo)… chyť mě, nebo upadnu! Třeba za ruku… prosím! Ani trochu to nebolí… jen srdíčko… jako by se mělo rozskočit.

„Pokud byste se mě dnes zeptal, zda víc miluji svého bratra nebo svůj život… odpovím život.“ Bill možná trochu zklamaně vytrhl svou ruku z mé dlaně, přesto jsem ji dokázal znovu zachytit a přimáčknout ke svým prstům o něco silněji. „Protože celý můj život je on.“ Očima jsem se vpíjel do křídově bílé tváře člověka, který se třásl jako usychající stromeček ve větru. Lehce jsem ho políbil na strachem zbělalé klouby a snažil se uklidnit třesoucí se prsty. Srdíčko dělá ťuky, ťuk. „Miluji Billa Kaulitze, miluji svého bratra.“ Poslední záznam kamery a veškerá honosná světla ve studiu nadobro zhasla… a stále se trochu třesoucí dlaň mě odhodlaně stiskla tak, abych neměl možnost se byť na jediný okamžik bát…

KONEC

autor: Gia