Genesis 19.

Podzim už se pomalu začínal hlásit o pozornost, listy stromů se postupně barvily do všech možných odstínů červené a žluté, a život v Genesis šel v poklidu dál. Každodenní hraní na mších, jednou, někdy i dvakrát týdně večerní vystoupení pro fanoušky, to byl hlavní program Billa a Toma. Skládání písniček jim šlo skvěle, bavilo je to a měli úspěch. Dvě nové věci už zahráli kapele, a za všeobecného nadšení jejích zbývajících dvou členů a manažera je nacvičovali na živá vystoupení. David byl spokojený, že spolu s kytaristou získal i skvělého skladatele, i když mu to stále kazil fakt, že díky němu přitáhl k sobě nechtěnou pozornost, a tím ohrozil celý projekt Genesis. Neřekl šéfovi o tom, jakou fatální chybu udělal ohledně Tomova blonďatého kamaráda Andrease, stejně už bylo pozdě, co věděl, poldům určitě řekl, a hlavně před Noem nechtěl David vypadat jako idiot. Musel doufat, že policie po marném pátrání případ ztraceného teenagera odloží, a ti ze společenství, co o tomhle ohrožení vědí, budou mít zase klidné spaní.

Šéf udělal okamžitě pár bezpečnostních opatření, nainstaloval kolem celého pozemku nové a lepší kamery, takže už neproklouzla kolem sídla Genesis ani myš, o které by díky nim nevěděli, a zřídil si novinku, jíž se až doteď snažil vyhýbat, a to internet. Byl jako všichni starší lidé skeptický, co se týče nových technologií, doteď se nenechal přesvědčit, že je nutné ho mít, stejně jako ve společenství odmítal používání mobilních telefonů. Někteří jeho členové ani netušili, že něco takového existuje. Soukromý okruh telefonních linek prozatím plně stačil, kdo musel být rychle na příjmu, používal pager. Nemohl potřebovat, aby se mu do podnikání pletl kdokoliv zvenčí, natož nějaký zvědavý mobilní operátor.

Bál se možnosti, že by lidé z Genesis měli tak snadný přístup k událostem zvenku, a současně nechtěl přitahovat jakoukoliv pozornost ke svému projektu. Měl obavy, že díky internetu se k němu dostanou lidé, kteří by mohli projekt odhalit a zničit. Nevěřil nikomu a ničemu, řídil se radami svého otce, ale konečně pochopil, že ačkoliv je internet pro jeho podnikání nebezpečný, v roce 2006 už se bez téhle bezedné studnice informací opravdu neobejde. Bylo jasné, že televize a noviny prostě přestaly stačit. Samozřejmě omezil přístup pouze na nejdůvěryhodnější osoby, které byly do budování a udržení projektu více či méně zasvěceny, zbytek Genesis nemusel nic vědět.

Zakoupil několik výkonných tiskáren, aby mohl přestat financovat nákup knih a časopisů svým vědeckým spolupracovníkům, a mohl je vyhledávat a tisknout rovnou z internetu. Bylo potřeba neustále sledovat nové technologie, které mohly pomoci přežít společenství, až nastane nahoře peklo na zemi, a které za posledních pár let nabraly neuvěřitelné tempo ve vývoji. Konečně tak splnil sen vedoucího výroby potravin a primáře nemocnice, kteří byli až doteď závislí jen na tom, co pro ně o novinkách v jejich oboru na povrchu koupil David. Ten teď musel pár měsíců zmizet pod zemí, dokud nebude jisté, že si ho na povrchu nikdo nevšiml, a Noe nikomu jinému nedůvěřoval tak, aby ho posílal často ven. Svůj obličej chtěl ukazovat veřejně jen v nejnutnějších případech a pouze ve spojení s věcmi kolem podnikání. Doufal, že dál nikdo o jeho podzemním projektu neví, a oni se v poklidu dočkají očekávané apokalypsy a vlády nad vylidněnou zemí. Podle všeho, co se nahoře dělo, už měli před sebou jen nějakých šest let čekání, než přijde jejich chvíle.

~*~

Tom svůj živý sen o Billovi v poklidu zaspal, takže když se ráno probudil, sice se cítil až podivně dobře, ale nijak zvlášť to neřešil. Až znečištěné trenky mu napověděly, že se v noci jeho tělo zbavilo sexuálního přetlaku samo, ale protože to nebylo poprvé, občas se mu to tady stávalo, hodil je do špinavého prádla, za spokojeného pozpěvování se osprchoval a byl připraven a svěží na další den. Jako všichni členové společenství, tak i Tom měl mysl denně ovlivňovanou pomocí hypnotických mší, tudíž mu v ní zážitek z noci někam zapadl. Nemělo to mít ale dlouhého trvání.

Hned následující den po jeho vlastnoručním milostném dobrodružství měli večer vystoupení. Všichni se snažili vypadat co nejlépe, ale největší přeborník v tomhle oboru byl samozřejmě Bill. Každý koncert musel mít na sobě něco nového, i kdyby to měl být jen malý doplněk, proto taky David kupoval takové haldy oblečení, bot a lesklých cetek a doplňků všeho druhu, které si zpěvák zatrhl v každém nově přivezeném katalogu. Bill měl ve zvyku měnit detaily svého outfitu i během koncertu, většinou po každých třech písničkách, a když tentokrát přišel na pódium asi v polovině vystoupení, Tom při pohledu na něj strnul a málem přestal hrát.

Bill měl na rukách síťované černé bezprstové rukavičky až do půlky předloktí, z čehož Tom málem dostal infarkt. Jako blesk se mu totiž v ten okamžik vybavil jeho noční sen, a hlavně to, co následovalo po něm. Bylo divu, že šok vůbec přežil, a mohl za to nejspíš poděkovat Katovi a jeho hypnotickému nahrání písniček do hlavy, že se studem červenými tvářemi neutekl z pódia a pokračoval dál jako automat. Billovy nechápavé oči ho propalovaly zvědavým pohledem, a on se jim pouze snažil vyhnout a pravidelně dýchat, aby neomdlel.

Až do konce vystoupení se styděl na Billa jen pohlédnout, což zpěváka sice mrzelo, ale nechtěl-li narušit atmosféru, nezbývalo mu, než počkat do zákulisí. Neměl ani ponětí, co Toma tak rozhodilo, a dělal si starosti. Kytarista mu ovšem ani po skončení vystoupení nedal nejmenší šanci s ním promluvit, a se stručným zdůvodněním, že ho neuvěřitelně bolí hlava, se rozloučil a rychle utekl do svého apartmá. Bill zůstal jen s otevřenou pusou civět na zabouchnuté dveře a snažil se nezačít brečet. Měl pocit, že tahle Tomova epizoda má co dělat s ním, jen nevěděl, jak to mohl způsobit. Jindy by se bez obav vydal za Tomem a snažil by se to z něj vytáhnout, ale tentokrát nějak vytušil, že není žádán. Přesto za půl hodiny dvakrát nesměle zaklepal na Tomovy dveře, ale když se ani po chvíli kytarista neozval, vzdal to. Zalezl jako krtek do svého pokoje a až do rána nevystrčil nos.

Tom ten večer jen ležel na posteli a tupě zíral do stropu. Bílým děravým stropním deskám ale moc pozornosti nevěnoval, možná jen podvědomě registroval drobné prasklinky, jinak celou jeho mysl zabíral včerejší sen. Nechápal to. Tedy ano, ale až do chvíle, kdy ve snu zjistil, že na barovém pódiu není dívka, ale Bill. Od toho okamžiku nebyl schopen pochopit, co se to s ním stalo. Proč ho sen vzbudil zrovna ve stavu největšího erotického vzrušení? Byl snad na kluky? Vždyť mu David tvrdil, že byl „pěkné kvítko“, jak se slušně vyjádřil. Mínil tím snad něco jiného, než že se mu líbily holky? To by ho sem ale přece nikdy nevzal. Genesis mělo svá pravidla, a kdyby David věděl, že je Tom gay, vůbec by ho jako kytaristu nevzal v úvahu. V tom to být nemohlo. Tak proč? Hraje s ním jeho ztracená paměť nějakou krutou hru?

Ani moc Billovi po vystoupení nelhal, když se vymluvil na bolest hlavy, a musel se hodně držet, aby ho při klepání na dveře nepozval dál, chtěl si o tom s někým promluvit, ale nemohl. Bill byl jediný, s kým by se to normálně dalo, ale bohužel, v tomhle případě to možné nebylo, protože se to týkalo jeho. Byl nešťastný a hlava ho bolela čím dál víc. Nakonec se zvedl a vyplížil se na ošetřovnu o pár místností dál, aby si od pohledné zdravotní sestry Nory vyžebral pár prášků na bolest hlavy.

Nora byla pěkná blondýna s nekonečně dlouhýma nohama, a k Tomovu zděšení, když se zamyslel nad tím, jestli by tuhle krásnou ženu chtěl, zjistil, že ho nechává totálně chladným. Sice to okamžitě svedl na svou šílenou bolest hlavy, ale stejně… normální to určitě nebylo. Se dvěma pilulkami v dlani se s ještě větší depresí vrátil k sobě do apartmá, a než se stačil ze svého neustálého přemýšlení zbláznit, konečně usnul.

Druhý den už to bylo lepší, a on se rozhodl, že nemá cenu se s tím zabývat, počká a uvidí, co bude dál. Tahle noc byla naštěstí bezesná, nejspíš díky silným práškům na bolest, a on doufal, že to celé byl jen nějaký ojedinělý bláznivý sen. V každém případě teď měl hlad. Věděl, že pokud vynechá ranní jídlo, do oběda bez Billovy protekce umře hlady. Pokud půjde na snídani, je jasné, že se už Billovým očím a otázkám nemá šanci vyhnout. Uvažoval, co je lepší. Pošilhával po stropě, kde jak věděl, je záchranný balíček s jídlem, ale jeho snědení by neměl jak obhájit, nechtěl si dělat zbytečné problémy, tak v sobě nakonec překonal obavy a rozhodl se jít. Věděl, že se Billovi stejně nebude moci vyhýbat tak dlouho, a hodlal se striktně držet výmluvy na bolest hlavy.

Jak předpokládal, první Billova starostlivá otázka se týkala včerejška, ale když s lehkým úsměvem na tváři odrážel všechny dotazy stále stejnou výmluvou, zpěvák toho k jeho úlevě po chvíli nechal. Sice Tomovi nevěřil, ale to teď nebylo důležité.

Horší bylo, že Tom v Billově naprosto nevinném pohledu neustále viděl svůdný pohled oné barové tanečnice, a začínal mít pocit, že z toho za chvíli musí zešílet. Střežil se proto pohledu na zpěváka, což ve výsledku způsobovalo jeho ještě větší podezření, že to nebude jen v jeho bolestech hlavy. Bylo třeba si ale ověřit jednu důležitou věc. Tom musel zjistit, jestli je nebo není na holky a hodlal k tomu využít první příležitost, která se mu v téhle sexem posedlé sektě nabídne.

~*~

Sascha si připadal jako idiot. Nikdy ho nenapadlo, že je novinářské řemeslo tak namáhavé. Momentálně seděl na větvi. Ano… kdyby mu tohle někdo vyprávěl, vysmál by se mu, že je blázen. Byl oblečený od hlavy až k patě v maskáčové kombinéze, v ruce triedr, přes rameno svůj nejdražší „paparazzi“ foťák a někde vzadu na zádech – čistě pro sichr – starou dědovu brokovnici na zajíce, seděl na té nejsilnější větvi starého smrku, kterou cestou nahoru potkal, a skrz husté jehličí sledoval cvrkot kolem hospodářských budov solární elektrárny, ačkoliv se tak občasný pohyb lidí snad ani nedal nazvat. Bylo až podezřelé, jak málo lidí se kolem motalo.

Uběhly dva týdny od chvíle, kdy poprvé narazil na toho podivně bledého člověka, a stále čekal, až se kamarádovi podaří zjistit údaje o majiteli auta, kterým jezdil. Už přestával doufat, že se to někdy podaří, Hanz zřejmě nebyl tak dobrý hacker, jak se kdysi vytahoval, a jemu pomalu, ale jistě docházely peníze. Na jeho hamburský pobyt padly všechny úspory a bez nějakého valného výsledku. Bylo to k vzteku, ale nechtělo se mu takovou skvělou stopu jen tak zahodit. Julii už stokrát vyzpovídal, všechno, co se dalo o té elektrárně najít na internetu, už věděl, ale k ničemu to nebylo. Žádné zvláštní stopy nezjistil. Už si nudou kousal nehty, a protože nikdy nebyl pecivál, po pár dnech nečinnosti si zajel domů do Mnichova pro své nádobíčko, a když se vrátil, vydal se znovu k místu, kde toho člověka viděl naposledy. Musí sakra přece na něco přijít…

Ještě štěstí, že měl novinářské oči a okamžitě si všiml změn. Kolem celé elektrárny přibyly kamery, které tam dřív neviděl, a na střeše jedné z vyšších budov se vyskytl fungl nový satelit. Byl si jistý, že tohle tam předtím nebylo, proto se ani nesnažil zaparkovat na stejném místě jako minule, a jel dál. Nejspíš si něčeho všimli, nemělo cenu riskovat. Nebyl hloupý a věděl, že pokud se v továrně odehrává něco protizákonného, nemusel by dopadnout dobře, a spolu s ním ani ten kluk, kterého všichni hledají. Nerad by skončil jako luxusní prostitut pro bohaté páprdy, což byla jedna z možností, která ho napadla, že se mohla mladému chlapci přihodit. Obchod s lidským masem vždycky vynášel, to nebylo nic nového, proto byl rozhodnut neriskovat a odjel jinou cestou zpátky do Hamburku.

Teď tu byl už potřetí, ale šel na věc z úplně opačné strany lesa. Nastudoval si podrobně okolí továrny na internetové mapě, aby nemusel projíždět kolem nebezpečné brány, a do svého nynějšího stanoviště na vysokém smrku dorazil pěšky přes les. Doufal, že je dostatečně daleko a nenápadný, a rozhodl se tu zůstat, dokud se nezačne stmívat, nebo ho příroda nedonutí ze stromu slézt. Chtěl co nejvíc materiálu o provozu elektrárny a o lidech, kteří v ní pracují, fotil každého, kdo prošel po jejím pozemku, a doufal, že se konečně dočká toho, kvůli kterému sem poprvé jel.

Jenže bohužel, ten, o kterém mu Julia nebyla schopna říct nic víc, než že zhruba jednou za měsíc přijde k ní do butiku, nakoupí výstřední návrhy stále stejné velikosti, a platí zásadně hotově, se neukázal. Julia dokonce ani neznala jeho křestní jméno, nikdy se jí nepředstavil. Majitelka butiku ho prý považovala za svého nejlepšího zákazníka, kvůli kterému vlastně tuhle pidi velikost a výstřední věci u návrhářů objednávala, jinak by se tak malé zboží jen těžko prodávalo. Julia se nikdy neptala, pro koho jsou modely určeny, ale jak sama řekla, zdálo se jí, jako by to bylo pro nějakého výstředního mladého umělce. Nebo pro striptéra, dodal si v duchu Sascha, když poslouchal Julii.

Nicméně, vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by se v téhle elektrárně dělo něco takového, nikdo zvláštní nepřijížděl ani neodjížděl, žádní páprdové, o kterých si Sascha myslel, že by tu mohli být zákazníky, a protože se začínalo pomalu smrákat, rozhodl se, že má svého bidýlka dnes dost. Opatrně slezl a oddychl si, když se nohama dotkl pevné země. Chtělo se mu neskutečně čůrat, a nemohl se dočkat, až si někde v lese cestou k autu uleví. Musel se chovat tiše jako myška, aby ho případní hlídači nenačapali, takže se rychlou chůzí vydal pryč od elektrárny, a jak doufal, směrem ke svému autu.

Když si byl jistý, že ušel alespoň sto metrů, konečně s obrovskou úlevou pokropil něco, co vypadalo jako mraveniště. Jenže k jeho údivu žádného mravence utíkajícího před nečekanou sprchou nezahlédl. Když byli malí kluci, s kamarádem v lese občas nějaké to mraveniště počůrali, a vždycky se bavili, jak ti mrňaví tvorečkové považují jejich sprchu za bouřku a pobíhají splašeně, aby se zachránili. Tady se ale nic nedělo, což bylo divné. Když si zapínal poklopec, zbystřil uši. Zdálo se mu to, nebo slyšel nějaké zvláštní hučení? Chvíli poslouchal a pomalu obešel malou mohylu, která náhle zjevně nebyla mraveništěm. Ztuhnul, když uviděl mříž, jež se ukázala jeho očím, jakmile odstranil pár umně naaranžovaných větví z místa, odkud se mu zdálo, že vychází ono hučení. Větrání… to bylo první, co ho napadlo. Důkladně si zvláštní mohylu vyfotil, větve naaranžoval do původní polohy, zaznamenal její přibližnou polohu na mapě, kterou měl s sebou, a v rychle nastupující tmě se vydal klusem směrem ke svému autu. Něco zvláštního se tu dělo, to už teď bylo jasné…

~*~

„Gustave, počkej na mě prosím tě chvilku,“ zavolal Tom na bubeníka, když skončila mše a oni se rozcházeli do svých pokojů. „Něco bych se tě potřeboval zeptat,“ dodal ještě kytarista, když se Gustav překvapeně zastavil a otočil se směrem, odkud přišla Tomova slova. Nebyl zvyklý se s Tomem moc často bavit, protože se setkávali pouze na akcích skupiny, vzhledem k tomu, že kytarista nebydlel s nimi na stejném podlaží. V podstatě si ho od začátku pro sebe zabral Bill, a kvůli Tomově slávě a potřebě bodyguarda se skupina přirozeně rozdělila na dvě poloviny.

Bill zvedl zvědavě jedno obočí, když uslyšel Tomovu větu, a zadíval se jeho směrem. Čekal na něj, až si uklidí nástroje, že spolu jako obvykle půjdou k němu, ale teď to vypadalo, že se Tom chystá k něčemu jinému. Poslední dobou měl Bill často pocit, že se mu Tom snaží vzdálit, a to od toho divného koncertu před čtrnácti dny. Sice se Toma vyptával, co se stalo, ale když se mu neustále dostávalo stejné odpovědi, že nic, vzdal to. Evidentně v tom bylo něco, o čem se Tom nechtěl bavit, ale Bill nic nezmohl. Taky nemohl být k Tomovi úplně upřímný, takže to chápal. Teď se dokonce potřebuje na něco zeptat Gustava? To bylo zvláštní. Zvědavost zpěvákovi nikdy nebyla cizí, ale co mohl dělat? Čekal tedy, co z Toma nakonec vypadne, aby věděl, jestli má jít do apartmá sám nebo ne.

„Co potřebuješ?“ zeptal se s úsměvem Gustav. Toma měl celkem rád, připadal mu fajn, na to, že přišel z povrchu; očekával by, že se bude nad ně povyšovat, že bude nafoukaný, protože uměl skvěle hrát, a bylo vidět, že si je svého talentu vědom, ale on se tak vůbec nechoval. Byl naprosto normální a ani sláva, kterou v Genesis získal, ho nijak nezměnila.

„Myslíš, že bys mi mohl věnovat chvilku svého času?“ zeptal se Tom, zatímco zapínal obal kytary a ukládal ji pečlivě do stojanu. „Rád bych si zkusil zahrát na bicí,“ dodal s prosebným výrazem, protože moc dobře věděl, jak je Gustav na svoje bubny opatrný. Jen jednou byl svědkem situace, kdy bubeníkovi Georg z legrace sebral paličky, sedl si za jeho soupravu a zkoušel si zabubnovat, a nestačil se divit, jak bubeník zrudl a se zarputilým výrazem svému kamarádovi vytrhl paličky z rukou, aniž by se s ním dál bavil. Když pak bubeník odešel, paličky z bezpečnostních důvodů s sebou, Georg se spokojeně šklebil, jak se mu zase jednou povedlo Gustava vytočit do vrtule. Byla to ostatně jeho oblíbená zábava.

Bill nevěřícně zdvihl i druhé obočí, a s pohledem na bubeníka očekával verdikt. Gustavovu opatrnost samozřejmě znal, proto ho zajímalo, co Tomovi odpoví.

„Jo, jasně, není problém,“ uslyšel a udiveně k obočí otevřel ještě svou roztomilou pusu, kterou vzápětí našpulil a na své tváři tak vykouzlil něco jako uraženě-překvapený výraz. No tohle? Tak on to není problém? Dovedl si představit, jakou by uslyšel odpověď, kdyby o totéž požádal Gustava on sám. Ani to radši nezkoušel. „Chceš teď hned?“ zeptal se ještě bubeník, a to Billa přimělo odtrhnout pohled od něj a tázavě se zadívat zpět na kytaristu. Když ten přikývl, aniž by se na Billa jen koutkem oka podíval, nečekal zpěvák na nic, odfrkl si pod fousy, a bez ohlédnutí vystartoval ze dveří, až se za ním zaprášilo.

Tom se lítostivě podíval směrem, kudy Bill zmizel, ale nešlo to jinak. Už dva týdny zkoušel získat prostor pro svůj závazek, který udělal po inkriminovaném koncertě, ale buď souhrou okolností, nebo díky Billovi, ho dodnes nemohl splnit. Pokaždé, když se chtěl trhnout a jít si vyzkoušet, jestli je nebo není na holky, něco mu do toho přišlo, nebo mu to zhatil Bill. Už pětkrát byl objednaný k různým trenérkám, ale pokaždé se stalo něco, kvůli čemu z toho nakonec sešlo.

Poprvé to bylo díky Davidovi, který je přesně v tom čase, kdy byl Tom k trenérce objednaný, nutně potřeboval na mimořádné zkoušce, protože dostal nějaký úžasný nápad na písničku. Než by svou nepřítomnost manažerovi zdůvodňoval před Billem, raději se na to vykašlal a schůzku zrušil.

Podruhé se mu udělalo špatně z Billova odlakovače, kterým se dotyčný rozhodl odlakovat si okousané nehty předem, aby mu je mohla Natálie na sezení znovu nalakovat, a on jí tak ušetřil čas. Zrovna v tu dobu si Tom naplánoval svůj výlet k trenérce, aby se Bill nevyptával. V malém prostoru Billova apartmánu, kde se nedalo nijak zvlášť větrat než standardní klimatizací, nebylo divu, že se z koncentrace ředidla kytaristovi udělalo mdlo. Co jiného zbývalo, než se znovu omluvit, nejspíš by si akorát utrhl ostudu, kdyby mu to nefungovalo. Vypotácel se od Billa jako z feťáckého doupěte a zapadl k sobě úplně grogy.

Třetí možnost mu zase zrušila sama trenérka, tentokrát jiná, protože k té první už se Tom styděl potřetí objednat. Omylem si na stejný čas zapsala dva klienty, a protože ten druhý byl stálý zákazník, dala mu přednost a Toma přeobjednala na další termín až za tři dny.

Ten ovšem musel nakonec Tom zrušit sám, jelikož Billovi se zrovna nechtělo jít na pravidelnou kosmetiku k Natálii, se kterou Tom počítal, přesunul ji a radši chtěl být s kytaristou a hrát lodě, když si konečně opatřili dostatek čtverečkovaných papírů.

Na Toma už z toho padala deprese, měl pocit, že se proti němu snad všechno spiklo. To ještě netušil, co se stane příště…

Pátý případ už opravu vypadal jako zásah vyšší moci, jinak se to ani nedalo vnímat. Ve chvíli, kdy už to vypadalo, že je všechno v pořádku, Bill seděl pevně v Natáliině křesle s barvou na hlavě, a Tom už stál před dveřmi trenérky Riny připravený zaklepat, v celém komplexu se spustily sirény, svítila jen nouzová světla, požární spoilery začaly hasit a nastal takový chaos, že se lidi málem ušlapali, než to ochranka všechno zvládla. Výsledek bylo osm zraněných, naštěstí všichni přežili. Po vyšetřování se pak zjistilo, že někdo zapomněl vzduchotěsně uzavřít hlavní vchod do podzemí a bezpečnostní systém zachytil zvědavého netopýra, a vyhodnotil ho jako nebezpečí.

Tom už byl vyloženě zoufalý. Měl pocit, že se snad nikdy nedozví, jak to s jeho orientací vlastně je. Věděl, že to Bill nedělá schválně, ale protože mu nechtěl říct, o co se jedná, nemohl ho taky upřímně požádat, aby mu dal nějaký čas jen pro sebe. S Billem za zády to prostě bylo těžké.

Rozhodl se proto, že na to půjde oklikou. Zařídí si lekce na bicí u Gustava, čímž získá pravidelný čas bez Billa, který může využít i jinak, než jen na trénování bicích, když se s bubeníkem domluví. Krom toho mu zkušený Gustav může doporučit nějakou dobrou trenérku, a on nebude střílet naslepo jako doteď.

Bill to určitě pochopí, až mu to později vysvětlí, prozatím se mu ale svěřovat nechtěl. Musel si věci nejprve ověřit, a to chtělo právě tak nedostatkový čas bez Billa.

~*~

Bill seděl smutně na posteli a přemýšlel, co se to s Tomem děje. Tak nějak tušil, že se to bude týkat ženských, ale neměl jistotu. Mimoděk si kousal svůj pěstěný nehet, jak mu to v hlavě šrotovalo, a už teď litoval, že tak zbrkle a uraženě odešel. Mohl zůstat a sledovat, jak Gustav Toma učí hrát, to přece mohl, ale jeho urážlivá povaha mu to zhatila. Cítil se zrazeně, ačkoliv vlastně neměl důvod. Tom mu nepatřil, věděl to, byli jen kamarádi, i když blízcí, jak to jen jde. Taky mu bylo jasné, že jednou, dřív nebo později, se Tom bude chtít zapojit do zdejšího sexuálního života, zvlášť když ho David nutil, ale stejně to pro něj bylo strašné. Nemohl se vyrovnat s představou Toma, jak s odpuštěním klátí nějakou místní cuchtu, úplně se mu z toho udělalo nevolno.

Ke svému zděšení se zadíval na okousaný nehet a dostal vztek sám na sebe. Zase bude muset škemrat u Natálie, aby mu ho opravila. Nejspíš by už měl konečně přistoupit na její návrh, aby si nechal udělat umělé nehty, tyhle musel neustále znovu a znovu upravovat, nic nevydržely, hlavně nájezdy jeho vlastních zubů. Zvedl se, a byl v tu chvíli vlastně vděčný, že může věnovat pozornost něčemu jinému, než představám Toma zmítajícího se nad nějakou místní děvkou, a vydal se za svou vizážistkou, snad si na něj a jeho ohlodané nebohé nehty udělá chvíli čas.

autor: Janule