Street dancer – All or nothing 13.

Zavrtím hlavou.

„Běž prostě do prdele,“ otočím se mu zády a protočím oči. „…Mít tady takovýho kreténa, to mi vážně chybělo,“ ušklíbnu se. Všichni mi na souhlas přikyvují, ostatně jako vždy. Nikdo by z mojí crew nešel proti, a kdyby jo, schytal by to, čehož si jsou všichni vědomi.

„Nestresuj se, někdo takový ti za to nestojí,“ mrknul na mě Oliver a pohodlněji se usadil. Jsme až mezi posledními, tudíž se můžeme pobavit tím, jak jsou někteří neschopní.

„Já vím,“ kývnu a taky se pohodlně usadím. Prohlížím si celou místnost. Sál je hodně prostorný a vybavení tu je celkem kvalitní. Zaměřím se pohledem zpátky na parket a sjedu pohledem první skupinu, která tam nastoupí.

***

Utekly snad dvě hodiny, než jsme přišly na řadu. Právě je před námi poslední skupina a jdeme my. Můžu říct, že jsme byli nejlepší, ovšem… Ještě tady nebyla Billova. Jsou poslední jako vždy. Nemá mě to ale proč trápit, jelikož letos si jdu pro vítězství já a nenechám si ho vzít, od nikoho!

„Nyní prosím, aby nastoupila crew, kterou vede Tkay,“ ozvalo se z podia hlasem pořadatele, následovalo to okamžité pískání.

Kývnu na všechny z crew a zvednu se. Prokřupnu si záda a prsty a jdu dolů na parket. Se sebevědomým úšklebkem podám uvádějící cédéčko a stoupnu si doprostřed parketu, kde se za mnou do útvaru poskládají všichni z party. Chvíli čekám, než zapnou hudbu, a když se spustí první tóny písničky, přivřu oči a začnu dělat první pomalý, dynamický pohyby. Ostatní za mnou dělají to samý, akorát postupně, takže to celý má takový vlnitý efekt. Cítím na sobě pohledy všech ostatních, vnímám ale převážně hudbu. Nenechám se ničím vyrušit, navíc… Teď, když jsem ve svém živlu. Nemám čas sledovat ostatní, přesto si nemyslím, že by dělali nějaké chyby. A pokud ano, tak to skvěle zamaskují, protože zrovna dneska, záleží sestava úplně na všech, jednotlivé kroky jsou naplánovány do nejmenších detailů.

Po chvilce přejde song do rychlejšího tempa a vzápětí udělám první salto spolu s Lucy a Oliverem, kteří jsou ob dvě řady za mnou. Vnímám jen hudbu, rytmus a soustředím se na to, abych každý krok udělal perfektně. Nechávám ten pocit prostupovat celým tělem a hýbu se, jak nejlépe dokážu. Jsem celý zpocený, ale nevnímám to.

Když dozní poslední tóny songu, zakončíme naší sestavu pár pózama. Já ‚stojím‘ na hlavě a nohy mam dané přes sebe. Vzápětí se ozve ohlušující potlesk a pískot. Jen se ušklíbnu a zase se postavím normálně na nohy.

BILL

Celou dobu, co měl Tom vystoupení, jsem stál vzadu se svými lidmi. Musím uznat, že byli… Opravdu dobří. Ne nejlepší, protože to jsme my, ale ani nejhorší. Přehodím si cédéčko z jedné ruky do druhé a podívám se na Toma, když projde se svými lidmi kolem. Pousměju se a zastoupím mu cestu. Sjedu ho pohledem, vypadá… dobře, snad ještě lépe, když z něj stékají kapky potu.

„Byli jste dobří, gratuluju,“ kývnu mu a usměju se. Tom pozvedne obočí a trochu překvapeně se pousměje.

„Jo, díky. Vy jdete teď, co? Zlomte vaz,“ mrkne na mě a mně se na moment zkroutí vnitřnosti. Otřesu se a jen sleduju Toma, jak odchází i se svojí crew zpátky na svoje místa. Zakroutím jenom hlavou. Nesmím se nechat rozptýlit, ne teď, a hlavně ne jím. Neudělám mu takovou radost, že to zkazím a on vyhraje. Pro výhru si jedeme my, stejně jako pokaždé.

„Jdeme,“ mrknu na lidi a jako vždy v čele jdu na parket. Cestou vrazím cédéčko do ruky chlápkovi, který má na starosti mixáž hudby. Máme něco jiného, než jsme měli mít, ale… To nevadí, snad.

Postavím se do čela a všichni si stoupají kolem mě. Mám hlavu sklopenou k zemi, začínám vnímat hudbu, která se line z reproduktorů. Olíznu si rty a podívám se do publika. Musím se ušklíbnout. V programu bylo napsáno něco jiného než to, co máme a všichni se nechápavě dívají.

Po pár tónech zase hudba utichne a ten chlápek jde za mnou. Zase zvednu hlavu a pozvednu obočí.

„Tohle nebylo na seznamu, máte špatný cédéčko,“ řekne, když dojde ke mně. Semknu k sobě víčka, skrz zuby zavrčím. Otočím na něj hlavu, otevřu oči a sjedu ho pohledem. Povytáhnu levej koutek rtu a nakrčím čelo. Mrknu na něj.

„Kdybych měl špatný cédéčko, tak bych to snad věděl, ne?“ ušklíbnu se a protočím oči. Mohl jsem si to myslet, ale… Obhájím si to. Stejně jako vždycky všechno. Navíc… Tohle je všechno pro Fabiana.

„Měli jste ohlásit předem, že budete mít něco jinýho. Nemůžete si jen tak přijít a dělat si, co se vám zlíbí,“ vtiskne mi cédéčko zpátky do ruky. Zase zavrčím. Tak tohle je… moc. Je každého věc, jakou hudbu si vybere. Nechápu, co řeší, pro ně to nic nemění. Šlehnu po něm opravdu naštvaným pohledem.

„A jaký s tím máte problém? Je to stejně dlouhý, akorát je to jiná hudba. Vám to žádnej problém nedělá, není co řešit,“ usměju se. Zkusím to… takhle. Pokud budu milý, mohlo by to klapnout, ne? Snad ano…

„Problém je s tím, že si sem nakráčíte, jako by vám to tu patřilo a kašlete na určený seznamy. Tu písničku vám pustím, ale je to naposled,“ cédéčko mi zase vytrhne a jde zpátky k pultu. Protočím oči. Naposled… Kolikrát jsem už to slovo slyšel a nikdy to nebylo dodrženo.

Pomalu se do toho zase vžívám, celé tělo se mi uvolňuje. Jsem jako v euforii, v jiném světě; ve světě, kde není nic nemožné. V myšlenkách mám útržky toho, co jsme v určitý moment dělali s Fabianem. Nasucho polknu. Při tomhle… Milovali jsme se spolu, pro oba to bylo poprvé. Strašně moc krásný, a pak to bylo znovu… a znovu a znovu.

„Miluju tě,“ vydechnu, když se otočím kolem Mathiase, abych si s ním vyměnil místo. Stejně si myslím, že to Fabi slyší, že je tady s námi.

Dokončíme všechno tak, jak mělo být. Stojím na začátku jeviště a všichni kolem mě. Cítím, jak mi po těle stéká pot, ale… Neřeším to, není proč. Dali jsme ze sebe absolutně všechno, můžu s klidným srdcem říct, že jsme byli dneska nejlepší. Stvrzuje mi to taky potlesk a pískot všech v sále. Zvednu pohled k Tomovi, taky stojí…? Zvláštní zrovna od něj bych to nečekal. Ale abych řekl pravdu, těší mě to. Nečekal bych, že někdo s egem, jako má on, uzná, že je dobrej i někdo jinej.

Když potlesk ustane, naposledy se usměju a kývnu na ostatní, aby šli za mnou. Podívám se vedle sebe, je u mě Mathias? Opět. Vydechnu a podívám se na něj.

„Hm?“

„Můžu si s tebou o samotě promluvit…?“ nakloní se mi Mathias k uchu a koukne mi do očí. To by mě zajímalo, co zas chce. Nemám pořád čas jen na něj. Ale tak… Dobře. Jednou mě to nezabije. Kývnu na souhlas.

„Dobře, pojď,“ vtáhnu ho na záchody, když projdeme kolem. Zavřu dveře a podívám se mu do očí.

„Mluv.“

autor: Catherine & Kerli