autor: Miko.TaMpEr
Zdravím :]
Po dlouhé odmlce se znovu hlásím s novou povídkou. Měla jsem jich rozepsaných několik (a furt mám), ale… už vím, jak skončí, nijak. Nevím jak dál v nich pokračovat. Tahle je první, kterou jsem po své první povídce na tomto blogu (You’re Beautiful) byla schopná dopsat. Prvně byl jeden nápad, pak se do toho vmísil druhý, který mi s touhle jednodílkou trochu ‚zahýbal‘, a pak přišel třetí, kterého jsem se pokoušela udržet.
Když se to tak vezme, tak jsem tuhle povídku psala kolem týdnu, a ani jsem jí sem nechtěla posílat. Bála jsem se, dokopala mě k tomu až má dobrá kamarádka, jako při té první. Při psaní téhle povídky jsem poslouchala hudbu od Hollywood Undead, po Escape the Fate, kteří z velké většiny vedli, po Black Veil Brides, Blowsight, ale třeba i koncem Erica Saadeho, a to se na té povídce i možná trochu odrazilo.
Od své první povídky na tomto blogu jsem se pokusila tuhle trochu napsat jinak. Komentáře, které byly u té předchozí, byly od vás hezké (dodatečně za ně ještě jednou děkuji), a bylo tam i napsáno, že vám to přišlo uspěchané, proto jsem se snažila to tolik neuspěchat. Sami uvidíte, jestli se mi to podařilo, anebo ne.
Januli bych ještě ráda poděkovala za beta read, takže… Děkuji, Janule (nevím, proč mám furt nutkání psát Jaňule ._.) :]
Doufám, že se vám povídka bude líbit, a užijete si její čtení, stejně jako jsem si já užila její psaní. Těším se na vaše komentáře, ať kladné či záporné :]
Vaše Miko ^^*
„Díky,“ zamumlal k chlapcovi sedícím vedle něj, usmál se na něj, nakonec si nasadil kapuci a vystoupil z černého porsche.
„Potom tam přijdu, musím ještě něco vyřídit,“ ozvalo se ještě za ním, on pouze nepatrně kývnul hlavou a šel k zadnímu vchodu. Už ho tady znali, takže se pouze podíval zpod mikiny na chlápka u dveří a on mu hned otevřel od pohledu těžké dveře, a následně je za ním i zavřel. Černovlásek si oddychl, sundal si kapuci z hlavy a odešel do šatny.
Až tam si sundal mikinu úplně a odložil ji na menší stoleček.
Věděl, že v místnosti je s ním ještě jeden člověk, nehodlal to řešit. Položil si ruce na lem trička, které pochvíli leželo u mikiny, stejně jako kalhoty.
Zůstal stát pouze v boxerkách a dlaní přejel po svém ‚oblečku‘ na dnešní noc, který toho víc odkrýval, než zakrýval. Tiše vydechnul. Občas tuhle práci tak nenáviděl, byl šéfův oblíbenec, takže si vyskakovat mohl. Mohl si říct, co nechce dělat, anebo co naopak chce dělat, ale jakmile přišel nějaký stálý zákazník, který platil hodně, neexistovalo žádné ne.
S dalším povzdechnutím sáhl po oblečku, který si následně i nasadil, a posadil se k velkému zrcadlu, aby si upravil make-up a vlasy.
„Dneska si na sobě dáváš obzvlášť záležet,“ zaslechl šepot kousek za sebou, ale netrhl sebou. Už si zvyknul na svoji ‚návštěvu‘, kterou tady měl… dalo by se říct skoro furt poslední dobou.
„Je to stejné jako vždycky, nic víc, nic míň,“ zamručel černovlásek, vzal do ruky lesk, kterým si přejel po rtech.
„Jindy se takhle nefintíš….“
„Nefintím se, a vůbec… co po mně chceš?“ zatřepal hlavou černovlásek, a všiml si v zrcadle nepatrného pohybu za ním. Nakonec uviděl i jeho, ušklíbnul se a otočil se čelem k němu.
„Jenom si chci být jistý, že držíš tu svoji pusinku, dohlížím na to,“ pokrčil rameny, přešel k němu a chytl si ho za bradu, čímž ho přinutil, aby se mu díval do očí.
„Jako kdybych ti neslíbil, že o tom, co se stalo, nikomu neřeknu. Proč mi to nechceš věřit? Vždycky jsme si věřili a najednou… to je takhle,“ špitnul černovlásek a sklopil pohled.
Dovolil si zvednout svoji ruku a pohladit jí po Tomově. Nebyl tak drsný, jak se zdál, hned jeho stisk povolil.
„Bille, přestaň mi tohle dělat. Prosím,“ prosil ho hlas, který měl ze všech nejradši. Kvůli kterému by udělal cokoliv. Spustil ruku z té jeho a odtáhnul se od něj.
„Musím se připravit,“ šeptnul, otočil se zpátky k zrcadlu a začal se znovu upravovat. Pokoušel se ignorovat Toma stojícího za ním, ale… bylo to složité. Každou chvíli mu ujel pohled do zrcadla o něco výš a podíval se na svého bratra, na své o deset minut starší dvojče.
„Nechci, abys tuhle práci dál dělal, Bille. Nechci vědět, jak sem chodíš a skoro pokaždý to je stejný. Jdeš s někým na pokoj, a buď si tě tam někdo vezme, což se stává ve většině případů, anebo si s tebou povídají. Což se stává minimálně. No tak, dej výpověď, vím, že tuhle práci nechceš dělat, jsem tvoje dvojče, měl bych to vědět.“ Šeptnul jeho bráška a chytnul ho za ruku.
„Tome… věř mi, že já bych rád odešel, ale prostě nemůžu.“ Pravda byla taková, že mohl odejít, ale tentokrát se nechtěl nechat ovládnout svým dvojčetem, jako už to jednou udělal. A na tuhle práci si ňák extra stěžovat přece jenom neměl. Nebyla špatná, až na některý detaily.
„Promiň, už budu muset jít,“ povzdechnul si, když si všiml, kolik je hodin, a rychle se zvedl ze židle. Už chtěl jít ke dveřím, když ucítil něčí stisk na svém zápěstí.
„Měl jsem tě už asi předtím upozornit na něco. Ten, s kým máš dneska strávit noc, jsem já.“ Černovlásek se zpátky na své dvojče otočil a nevěřícně se na něj díval.
„Ale Bryan mi říkal…“
„Byl jsem s ním takhle domluvený.“
„Tím mi chceš říct, že jsem se takhle… fintil pro svýho bráchu? Pro svý dvojče dokonce?!“ Vylítnul černovláskovi hlas o několik oktáv výš.
„Nevyšiluj kvůli tomu tolik, zase tolik se toho nestalo, nemyslíš? Prostě chci strávit jeden zatracenej večer se svým bráškou.“
„Jseš tady doprdele každej večer. Co po mně, Tome, chceš?!“
„Už jsem ti to řekl jednou. Jeden hezky strávenej večer s tebou.“ Bill měl tak trochu tušení, jak s ním Tom chtěl strávit tenhle večer. Chtěl jej strávit tak, jak to dřív bylo. Ale jak teď mohl, je to dlouhá doba, co se to stalo, až moc dlouhá.
„Bille, prosím! Strávíme tenhle večer normálně. Jedeme ke mně domů, s Bryanem je to vyřízený, souhlasil. Budeme se dívat na filmy, uděláme si klasickej dvojčecí večer,“ pokrčil rameny a zadíval se na Billa, který si povzdechl.
„Oba víme, že… nedokážeme mít normální společnej večer. Jenom my dva, i tady v šatně nám to kolikrát ujelo,“ šeptnul černovlásek.
„Převlíkni se, nechci, abys byl v tomhle, nelíbí se mi tenhle obleček. Pak pojedeme domů.“ Bill akorát přikývnul, a začal se znovu převlíkat. Zpátky do svého oblíbeného pohodlného oblečení. Nakonec se otočil zpátky na Toma a přikývnul.
„Můžeme jet, všechno je hotové.“ Zvedl pohled Bill a vydal se zpátky tam, odkud před chvílí přišel. Tom se pouze v tichosti vydal za ním, a až venku šel po jeho boku. Zdálky odemknul svou bílou Audi R8 a otevřel Billovi dveře.
„Odkdy je z tebe gentleman?“ Neunikla otázka Billovi, když i Tom nastoupil do auta, nastartoval a vyjel směrem k jeho domovu. Tom neodpověděl, nevěděl, co by mu měl odpovědět, sám byl překvapený, že tak najednou.
Ne zrovna nejkratší cesta proběhla celá v tichosti, nikdo z nich nic neříkal, jediné, co narušovalo ticho, bylo předení motoru a tichá hudba linoucí se z rádia. I cesta do Tomova baráku, nebo by se mělo říct spíš vily, proběhla v tichosti.
V předsíni Tom pomohl Billovi z tmavě černého kabátu s knoflíky do zlatavé barvy.
„Co si dáš?“ Podíval se Tom na svého mladšího brášku, když mu kabátek pověsil na věšák.
„To je dobrý, nic si nedám, nenamáhej se.“
„Bille, mně je to, co říkáš, upřímně ukradený, musíš pít, ať chceš nebo ne, řekni si, co chceš. Pití nebo jídlo, nebo obojí.“ Povzdechnul si Tom a dal si ruce v bok, čímž svého mladšího brášku rozesmál.
Vypadal opravdu směšně. Po dlouhé době opět slyšel jeho smích, nevěřícně se na něj díval, bylo to zvláštní, už si ani nepamatoval, jak jeho smích zní. Smál se tak málo, a Tom furt nechápal proč, přitom smích přece prodlužuje život.
„Dobře, dobře, nemusíš na mě hned bejt naštvanej. Dám si… nějakej džus asi akorát,“ podíval se na něj.
„Jdi si sednout do obýváku, zatím nám můžeš najít nějakej film, donesu to tam,“ pohladil ho dredař po vlasech a odešel do kuchyně. Pro džus, a udělat vafle, které měli oba tak rádi.
Bill mezitím došel ke skříni s filmy, a shodou okolností i pohádkami, a začal vybírat, co si pustí. Pomalu ale jistě, mu začalo docházet, že Tom to myslel vážně s tím, že si udělají normální dvojčecí večer.
Po několika minutách rozhodování se, co si pustí, vybral Shreka, kterého dlouho neviděl, připravil ho, aby se to dalo pak už jenom pustit, až Tom přijde, a usadil se na gauč. Nohy si dal pod sebe a sklopil pohled.
Zajímalo ho, co Tomovi tak dlouho trvá, ale neměl na to, jít se podívat, co tam tvoří. Radši dál seděl na velkém gauči a zkoumal si své jako vždy dokonale upravené nehty.
„Cos nám vybral?“ Ozval se za ním hlas, který měl ze všeho nejradši, a trhl sebou. Zamyslel se, a ani si nevšiml dredaře, který tady už několik minut stál s vaflemi na talíři.
„Promiň, Tome, nevšiml jsem si, že jsi přišel,“ omluvně se na brášku usmál a poklepal na místo vedle sebe, aby si sednul a pustil film.
„Počkej si a sám, uvidíš, co jsem vybral,“ usmál se ještě a oblíznul se, když si všimnul vaflí na talíři, a Tom mu hned podal jeho talířek.
„Jak se říká, kdo si počká, ten se dočká, doufám, žes aspoň nevybral žádnej horor,“ zasmál se a taky se zakousl do vafle.
„Jako kdybys nevěděl, že nemám rád horory,“ protočil očima Bill, a přisednul si blíž ke svému bratrovi, kterému se na tváři usadil malý úsměv. Jim oběma chyběly takové společné večery, i když si to ani jeden nechtěli přiznat.
„Shrek?! Bille, děláš si ze mě srandu, že jo?“ Začal se Tom smát, když konečně zjistil, na co se to chystají dívat.
„Myslí to smrtelně vážně, a náhodou… dlouho jsem to neviděl, a hádám, že ty taky, tak nebuď drzej a radši se se mnou dívej.“
„Dobře, neprotestuju, vlastně ono na tý pohádce nic špatnýho není, až na to, že jí znám už nazpaměť,“ zasmál se znovu Tom a vtiskl bratrovi malý nevinný polibek na tvář.
„Tomi, říkali jsme normální večer, který dvojčata mají, a tohle rozhodně jeden z nich není,“ zašeptal černovlásek a otočil hlavu, aby se podíval na Toma.
„Ne, ne normální dvojčata, my jsme Kaulitzovic dvojčata, tohle je u nás normální. Nic na tom není, Bille, nevinná malá pusa na tvář, co s tím máš furt problém?“ Povzdechnul si, a zadíval se na něj.
„Já jenom… i minule to měla bejt nevinná pusa na tvář, a co se z toho vyklubalo,“ povzdechnul si černovlásek a zadíval se do ublížené tváře jeho bratra, „a netvař se takhle, nechci tě vidět smutnýho.“
„A taky nám to zničilo náš vztah, ty jsi mi zmizel, a když jsem tě našel, byl jsi tam, kde jsi teď. Víš, co to pro mě bylo, když jsem tě tam poprvý spatřil u tyče?! Víš, jak jsem se cítil? Měl jsem o tebe sakra strach!“
„To mi připomíná… nikdy jsem se nedozvěděl, co jsi tam ty dělal, zrovna v tomhle městě. A když jsem tam zrovna byl já, nepracoval jsem dřív furt, jak to, že jsi věděl, kdy tam budu?“ Moc otázek, a na většinu z nich žádná odpověď.
„Už kolikrát jsem ti říkal, že to byla náhoda. Chtěl jsem… se nějak dostat z toho, že jsem to tou pusou celý posral, aspoň na chvíli zapomenout.“ Tom vypustil ta slova z úst tak rychle, že si ani nestihnul uvědomit, co řekl, ublížil těmi slovy Billovi, a ani to nezaregistroval. Nebylo to jako dřív, a nikdy ani nemohlo být, tady byl důkaz.
„Jdu si udělat čokoládu,“ šeptnul skoro neslyšně černovlásek a než stihl Tom něco namítnout, už byl v kuchyni, kde mu uteklo několik drobných slz. Rukou si je utřel, bylo mu jedno, že teď si pravděpodobně zničil celý make-up, na kterým si dal tak záležet, a vyndal dva hrníčky, aby mohl připravit kakao.
Nepostřehl Toma, který stál mezi dveřmi a díval se na něj, zamyslel se, nemohl ho postřehnout. Prostě nemohl.
Černovlásek vzal dva hrníčky s kakaem do rukou a otočil se, čímž málem narazil do Toma, který se v tichosti přesunul za něj. Vzal mu hrníčky, položil je zpátky na linku a vzal Billovu tvář do dlaní. Hned na to si ho přitáhl k sobě a objal ho.
„Prosím, Bille, neplakej,“ šeptnul Tom, a dál si svého brášku držel u sebe. Vypadalo to, že ho jen tak nepustí. A nebudeme si lhát, ale Bill byl rád. Rád cítil bratrovu náruč, tak dlouho nic takového neudělal, a pokud jo, nebylo to takové jako v tuhle chvíli. Dokonalé.
„Chtěl jsi na mě zapomenout!“ Fňuknul černovlásek do bratrova trička, který to skoro ani neslyšel. Povzdechl si, opět to jeho bráška pochopil blbě.
„Nechtěl jsem na tebe zapomenout, jak bych mohl, Bille. Chtěl jsem zapomenout na to, co jsem udělal, byla to… chyba, díky který máme celej náš vztah zkaženej. Sám vidíš, že už to prostě není… jako to bejvávalo.“
„Ale mohlo by to tak být, ale… ty nemáš zájem, nemusíš to tajit,“ šeptnul černovlásek a Tom si znovu povzdechl. Nevěděl, kde se to v něm vzalo, ale najednou měl jednu svou ruku na Billových zádech, čímž si ho přidržoval blízko u sebe. Druhou ruku měl položenou na jeho tváři a jeho rty byly přitisknuté k těm druhým.
„Ale mohlo by to tak být, ale… ty nemáš zájem, nemusíš to tajit,“ šeptnul černovlásek a Tom si znovu povzdechl. Nevěděl, kde se to v něm vzalo, ale najednou měl jednu svou ruku na Billových zádech, čímž si ho přidržoval blízko u sebe. Druhou ruku měl položenou na jeho tváři a jeho rty byly přitisknuté k těm druhým.
Než sem přijeli, řekli si, že to bude normální večer, ale oba už předem věděli, jakým směrem se to ubere. Až na to, že to všechno tentokrát zůstalo pouze u polibků a lehkých dotyků.
autor: Miko.TaMpEr
betaread: Janule
Krásnej konec…Vlastně celej příběh je krásnej
povídka byla krásná 🙂
Pekný.. :))
Opravdu pekna povidka :))
Jsme rada, ze to dopaslo dobre 🙂
[4]:dopadlo* Omlouvam se 😀
Moc hezká povídka 🙂
Také se mi to moc líbilo 😉
Děkuju vám všem moc, za hrozně pěkné komentáře! Jsem ráda, že se vám povídka líbila 🙂 Rozhodně mi vaše komentáře vykouzlily úsměv na tváři 🙂
Juuuuuuuu…to bylo hezuuuuuuu. 😀
[9]: Jsem ráda že se líbilo 🙂
Pěkně napsané.