I’m all you need 21.

Adam natahoval uši a snažil se neztratit stopu lidí pod ním. Lidí, nebyl si zrovna jistý, jestli to byli lidé, nikdy v životě takhle rychlé lidi neviděl. Když si všiml výrostků na jejich obličeji a ramenou, okamžitě mu došlo, ke komu patřili. A také mu okamžitě došlo, za jakým účelem se prodírali lesem. Už je našli. Adam zrychlil tempo, vyšplhal na nejbližší strom a hbitě se prodíral korunami stromů jako Tarzan, aby neztratil skupinku pronásledovatelů. Byl odhodlaný je zastavit, ať už to stojí cokoliv. Bill byl jeho poslední nadějí, nadějí pro něj a celou Namidii. S Billem by umřela i poslední naděje, že věci budou zase zpátky jako dřív.

***

„Musíme jít dál, nemůžeme tady zůstat moc dlouho, ta řeka je nezastaví, Bille…“ táhl Tom elfa za sebou. Elf byl jako vyměněný, nohy se mu pletly, sotva chodil, oči se mu zavíraly. Ten tam byl vždy energií nabitý princ, který Toma popichoval pokaždé, když jen třeba trochu zpomalil tempo.

„Tome, prosím… Já nemůžu…“ mumlal unaveně elf a díval se na Toma prosebným pohledem plným čehosi, co Tom nedokázal rozpoznat. Byl si ale jistý, že ta věc je v jeho očích od té chvíle, kdy mu řekl, že s ním nemůže být, protože chce být se svou princeznou a nehodlá ji kvůli němu odkopnout. Bylo mu to možná i trochu líto, ale on to tak cítil. „Bolí mě nohy…“

„Elfy nohy nikdy nebolí, sám jsi mi to říkal, tak pojď…“ snažil se ho vytáhnout zpátky na nohy, které se černovlasému před ním neúprosně podlamovaly. „Co to sakra děláš? Proč si pořád sedáš? Chceš tu snad zůstat?!“ třeštil na něj oči, v dálce se ozval mužský křik vojáků.

Bill se na něj podíval uslzeným pohledem plným smíření s tím, co ho čeká, když tu zůstane, a malinko přikývl. „M-Možná to tak bude lepší…“ zašeptal roztřeseným hlasem, Tom se na něj nevěřícně podíval.

„Cože?! Bille, no tak, zvedni se a pojď! Jsou za námi, přeci nechceš, aby nás chytili a zabili nás! Vždyť… už jsme tak blízko cíli… prosím, pojď, bez tebe to nezvládnu…“ Tom si neuvědomoval, že právě cíl jeho výpravy je důvodem elfovy náhlé neschopnosti pokračovat v cestě. Bill zaúpěl bolestí a přiložil si ruku na srdce, cítil, jak se uvnitř jeho hrudníku cosi láme na kusy.

„Já nemůžu, Tome…Jdi, jdi si za tou svojí princeznou a radši mě tady nech…“ mumlal Bill a díval se se sklopenou hlavou do země. Několik centimetrů vedle jeho nohy uhodil do země ohnivý blesk a okamžitě podpálil jemné jehličí, které leželo na zemi. S Billem to ani nehnulo, ale Tom poplašeně výskl a vytáhl elfa tak silně nahoru, až mu málem urval obě ruce, a přehodil si ho přes rameno. Nedbal na jeho lamentování a neustálé opakování věty, že ho tu má nechat a jít sám, ne, neposlechl a běžel dál, běžel, co mu síly stačily. Bill byl překvapivě lehký jako pírko.

„Do hajzlu!“ zaklel Tom, když s Billem přelezl přes padlý kmen. Křik za nimi a dusot koňských kopyt byl stále hlasitější. Tom začal ztrácet naději, že se odsud dostanou živí. Bál se. Tak strašně se bál. Se strachem v očích se otočil přes rameno, na kterém mu nevisel elf, a zbledl v obličeji. Ne zas tak daleko za nimi lítaly blesky, ohnivé koule a všelijaké další magické potvory, které bohužel nedokázal zařadit ani pojmenovat. Otočil se zase zpátky a ještě zrychlil v úprku. Bohužel neběžel dlouho.

„Kam se ženeš, chlapečku?“ objevil se před ním šklebící se mladý lovec s naježenými krvavě rudými vlasy. V očích mu jiskřil oheň, stejně jako na konečcích vlasů, které se mihotaly jako plamínky ohně. Teď už je Tom neshledával tak fascinujícími jako u jejich skromného tábořiště. Zabořil paty bot do měkké hlíny a zabrzdil, otočil se, že se vydá druhým směrem, ale jak si ráčil všimnout, za ním stáli další dva. Na rtech stejně úlisný škleb jako jejich ohnivý kamarád. „Neslyšels, zlatíčko? Na něco jsem se tě ptal… Je neslušné ignorovat otázky ostatních…“ Tom se na mluvícího otočil a na sucho polkl.

„Já…. Nikam….“ Špitl.

„Nikam? Mně se ale zdálo, že se nám snažíš utéct…“ ušklíbl se znovu. „Kohopak to máš s sebou, hm?“

„Nikoho.“ Zkusil Tom znovu stejnou metodu odmítání toho, že dotyčný asi opravdu ví, koho to má přehozeného přes rameno jako pytel brambor. Červenovlasý trošku kývl hlavou na stranu a v tu chvíli mu ti dva stojící za ním strhli Billa z ramene a přitáhli si ho k sobě. Tom se s panikou v očích otočil dozadu. „Ne!“ vykřikl a bělovlasý, který lehkým pohybem prstu Billa obrátil ve vzduchu vzhůru nohama, si ho změřil zvědavý pohledem. „Nechte ho být…“ zašeptal slabým hláskem.

„Podívejme, kohopak to tu máme…“ uslyšel Tom vedle své hlavy a ucítil, jak ho cosi pálí na předloktích, po chvíli si uvědomil, že ho začínají trochu pálit i celá záda. Objímal ho, a Tom s tím nemohl nic dělat. „Sám veliký princ Namidie, William…“ zasmál se posměvačně. Tom maličko nakrčil obočí. Princ ano. Ale princ Namidie? Hloupost.

„To není princ Namidie, ty červenovlasej úchyláku!“ dal mu Tom rozčíleně loktem do břicha a přinutil ho tak couvnout dozadu. Bill na něj prosebně vytřeštil oči, jako by mu něco svazovalo krk a on nemohl mluvit.

Třetí mladík, který doposud nic nedělal, zavrčel. Od kořínků vlasů až po konečky mu přeběhly jiskry, vytáhl cosi z kapsy a napřáhl ruku. Tom se v mžiku sekundy začal klepat jako smyslů zbavený, zlatovlasý do něj pouštěl elektrický proud. Vtom jako by Billovi spadla rouška z úst. Trhl sebou, cosi zamumlal a poslal všechny tři útočníky dobrých deset metrů do vzduchu, rychle chytl za ruku teď už neklepajícího se Toma a rozeběhl se s ním pryč.

„Huh, najednou umíš běhat, co?!!“ postěžoval si Tom.

„Zmlkni už a poběž!!“ okřikl ho Bill a metal to přes popadané stromy, kameny, skalky a vraky aut. „Co to tady sakra je?! Tome, můžeš mít říct, na co to myslíš?!“

„Hluboce se omlouvám, ale když nás honí nějací psycho zabijáci, co jim hořej vlasy, nemám moc růžový myšlenky!“ řekl uraženě Tom, když se mu konečně podařilo elfa alespoň trochu dohnat. Mladík protočil oči a rozsekal se. Zaúpěl bolestí a vyplival všechnu hlínu a kamínky, které se mu dostaly do pusy. „Do prdele už! Tohle už snad není možný! Proč se mi musí vždycky něco stát! Já už se tady na to můžu vykašlat, opravdu že jo! Proč tady musí být všude les, huh?! Proč tady nemůže být něco hezkýho?! Třeba nějaká louka s kytičkama a jednorožcema a duhama, to je hezký nebo ne?!“ rozhodil Tom bezmocně rukama, když se sebral ze země a nestačil se divit.

V tu chvíli se les kolem nich rozplynul, ze strašidelných stromů se staly roztomilé květinky všech barev duhy a ze stáda veverek, které byly vyhnány kvůli Tomovi z jejich domečku, se stala rodinka jednorožců. Bill se na Toma nevěřícně podíval. „Wow, prostě wow…“ otočil se za sebe. Asi pět set metrů za nimi stála pětice překvapených vrahounů. Elf vykulil oči. „Běž!!!“ rozkřikl se na Toma a oba vzali do zaječích. Bill obratně naskočil na jednorožce, který se na něj udiveně díval, a Tom se pokusil o to samé, bohužel se mu s jeho šikovností povedlo naskočit obráceně, a tak když se kůň rozeběhl, měl krásný výhled na to, jak jejich pronásledovatelé běží za nimi.

Tom ale nejel dlouho, po chvíli se jednorožci, na kterém jel, podlomily nohy a svalil se na bok. Mladík hodil pěkné salto na zem a zabořil se hlavou přímo do růžových muchomůrek, které tam rostly.

„Tome!“ vypískl Bill, kopl svého oře do slabin, aby se rozjel rychleji, a nabral Toma ze země, pomohl mu sednout si za něj. V tu chvíli to ale bleskem schytal i tento kůň. Oba dva chlapci skončili na zemi. Elf se hbitě vyškrábal na nohy. Bylo mu jasné, že odsud prostě neutečou, musí se jim postavit a zastavit je. Z kabelky, kterou měl přes rameno, vytáhl meč. Tom se na něj udiveně koukal, ne ani proto, že by se divil, jak se mu mohl do tak malé kabeličky vejít celý velký meč, ale spíš proto, že měl dojem, že Bill zešílel, když se jim chce postavit. Elf se rozkročil a napřáhl se dozadu, vyčkával.

„Bille, ne…to nedělej, zabijou tě! Tohle přeci nemůžeš!“ hulákal na něj vyplašeně a schovával se za skalku, která se tu díky jeho myšlenkám o potřebě něčeho k úkrytu objevila.

„Ale ano, musím, jinak se odsud nedostaneme!“ rozkřikl se elf. Tom trochu zoufale protočil oči a dál se schovával za skálou. Neviděl to, co se tam na louce dělo, raději to nechtěl vidět, jen se tiše modlil, aby byl Bill v pořádku.

Všech pět poskoků Stefani se opravdu těžce snažilo, aby Billovi ublížili anebo ho přinejlepším zabili. Házeli po něm blesky, ohnivé koule, šlehali po něm kořeny ze země. Bill ale všechno jako zázrakem odrážel svým stříbrným diamanty posázeným mečem nebo se jim vyhýbal hbitými piruetami, vývrtkami a úskoky. A co nezvládl mečem, to odrazil jeho kouzelný řetízek, který mu dala maminka, když byl ještě malé elfátko. Pak se ale stalo něco, co Bill ani přinejmenším nečekal. Jeden z blesků přeťal řetízek s jeho přívěskem a řetízek se mu sesunul z krku na zem. Bill vyjekl, když chvilku na to ucítil zásah magie, která ho srazila na zem. Upadl. Upadl a cítil, jak mu luplo v kotníku, překulil se na záda, meč mu vypadl z ruky. Zelenovlasý bojovník se ušklíbl, hbitým krokem přetančil až k němu a sebral meč ze země dřív, než to stihl překvapený Bill.

„Copak, něco ti upadlo, princátko?“ ušklíbl se. Bill na sucho polkl, zelenovlasý v ruce meč ohnul a zahodil.

„Hej! Chytni ho! Ať to s ním můžu rychle skončit…“ zasmál se pohrdavě modrovlasý a rozeběhl se k nim. Tom v tu chvíli zbystřil, vykoukl zpoza skalky, sice byl podělaný až za ušima, ale rozumu měl ještě dost… no i kdyby ne dost, tak dostatek k tomu, aby si rychle předělal celou scénu kolem nich. Louka s jednorožci se zase změnila v les a modrovlasý tak neměl takovou šanci dostat se rychle k Billovi a zelenovlasému.

Tom si následujících pár minut moc dobře nedokázal vybavit, nejspíš proto, že se to stalo tak rychle a náhle. Modrovlasý vyskočil zpoza stromu, v ruce držel pistoli, a namířil si to s ní přímo na Billa. Ten ani nestačil vykřiknout, když se ozval výstřel. Jediné, co si Tom přál, bylo, aby jim sakra někdo pomohl, aby někdo Billovi pomohl. Nestihl postřehnout, kdy se to stalo, ale zčista jasna se odněkud vynořil Adam, jako by seskočil přímo z koruny stromu a skočil před Billa. Kulka ze stříbra zasáhla tělo. Tělo, avšak ne cíl. A černovlasý se s kulkou v hrudníku složil k zemi…

autor: LilKatie