autor: xoxo_Lady
Děkuji vám, že tuhle povídku alespoň těchhle pár lidí čte a že ji komentujete, vzhledem k dost velkým odmlkám mezi díly. Ale nedá se nic dělat, nastoupila jsem na střední a jsem na intru, ale budu se snažit díly posílat co nejdříve, snad na to budou ty víkendy stačit.:) Opravdu doufám, že se vám tenhle díl bude líbit, dost jsem si na něm dala záležet.:)
Dvě silné mužné ruce položily bezvládné tělo na zem. Než se do křehké postavy stačil opřít studený vítr, ovinuly se kolem něj ruce a ochraňovaly ho tak před neviditelným nebezpečím. Dlaně opatrně přejížděly po zádech černovlasého chlapce, několikrát nevědomky zabloudily do jemných černých vlasů a lehce jej po nich pohladily. V dotecích se odrážela veškerá láskyplnost, jež se uhnízdila v nitru pirátského srdce.
Bylo mu jedno, že ještě včera odporoval všem těm zakázaným pocitům. Nyní je propustil na povrch a ani se je nesnažil zastavit. Billovi bylo ublíženo. Opět. A to bylo mnohem důležitější než jakési pirátské pravidlo, které sice nebylo vyřčeno, ale stejně tady bylo, aniž by se o něm muselo mluvit.
Tom upíral pohled na chlapcovu tvář, kdyby mu každou chvilkou necukla víčka nebo se ze sytě červených rtů neozývala mumlavá slova, Tom by si myslel, že je Bill v bezvědomí. Možná napůl byl, avšak druhou polovinu tvořil spánek. Bill byl tak unavený, vyčerpaný vším, co se za těch několik dnů odehrálo. Musel čelit bolestným trestům, několikrát mu bylo ublíženo, byl daleko od své rodiny, blízkých přátel, čelil všem těm myšlenkám a otázkám, na které neznal odpověď. Nebo spíš ji nechtěl znát. Co se v něm odehrávalo, věděl jen on. A Tom. Cítil to z něj, dokázal mu vyčíst v ztemnělých očích, jak moc se trápil a jak moc prahnul po objetí a lidském zacházení.
Jediný, kdo tohle mohl Billovi v této situaci dát, byl Tom. Chtěl to udělat, chtěl udělat vše, co by v Billovi alespoň na několik sekund vytvořilo pocit bezpečí a klidu.
Víčka, na něž Tom upíral oči, se začaly pomalu otevírat. Tom upřeně hleděl do Billových zmatených očí, tiše a vyčkávavě. Snažil se mu dát prostor pro své vlastní myšlenky.
„Proč tohle děláš?“ Toma ani zdaleka tato otázka nepřekvapila. Hledal na ni odpověď tak často, až se mu z toho tvořil v hlavě zmatek.
„Až to budu vědět, prozradím ti to,“ odpověděl jednoduše, avšak pravdivě. Sám by rád pochopil své činy, myšlenky. Své srdce. Cestu, na kterou ho svedlo, po které kulhavě kráčel, aniž by věděl, co ho na dalším kroku čeká.
Bill se pomalu posadil, pomohly mu ochotné silné ruce, o které se s vděkem opřel. Aniž by nad tím uvažoval, položil si hlavu na Tomovu vypracovanou hruď. Jeho hlava, a vlastně celé tělo se zdálo být tak těžké a Tomova hruď byla silná a svalnatá, cítil se v ní v bezpečí.
„Nevadí ti to?“ Zatímco čekal na odpověď, opět schoval oči pod opuchlými víčky. Tom nic neřekl, jen mlčky ovinul ruce kolem třesoucího se těla. Avšak poté, co zjistil, jak moc se chvěje, a že je Billovo tričko roztrhané na několik cárů látky, se odtáhl. Sundal si svou vlastní svrchní část oblečení, aby ji vzápětí provlékl přes Billovu hlavu. Ani nečekal na jeho souhlas, věděl, že v tuto chvíli přijme cokoli.
Dlouhá látka Billa zakryla skoro po kolena, štíhlá postava se v ní skoro ztratila a Tomův už tak vydrážděný ochranářský pud vzrostl o několik metrů. Nechal ruce znovu sklouznout po Billových zádech, dotýkal se ho s veškerou jemností, avšak stále ho držel pevně. Billova hlava se tentokrát uložila na jeho rameno, rozcuchané pramínky hladkých vlasů ho zašimraly na obličeji, avšak nezasunul je Billovi za ucho, jak měl nejdříve v plánu. Stačil jeden nádech a hlava se mu roztočila nevídanou rychlostí. Poté se zavřenýma očima zabořil nos do vrchu Billovy hlavy a vdechoval vůni jeho vlasů. Jak to, že po všech těch dnech bez vody, dnech plných ostrého slunce a větru, jenž roznášel písek, voněly pořád tak sladce? Tom si odpověděl ihned, až ho to překvapilo, že po dlouhé době nad svou myšlenkou nemusel dlouho přemýšlet. Bylo to tak, protože nevoněly žádnou umělou chemickou vůní, šamponem ani mýdlem. Bill voněl prostě… sám sebou. Jak jednoduché.
„Nemyslím tím jen to, co dělám zrovna teď, ale… to, že se k tobě chovám jako bys nebyl můj únosce. Vím, že ti takhle dělám jen potíže, ale jestli ti to vadí, tak to řekni hned, nepotřebuju žádné slitování. Jen… jsem zvyklý na samotu a na prázdno, a najednou se objevíš ty a já se u tebe cítím tak bezpečně. Jako bys mě mohl ochránit úplně přede vším, což je absurdní, protože… prostě jsem tím vším zmatený. Možná je to tím, že jsem daleko od své rodiny, chybí mi maminka, i když s ní nejsem zvyklý trávit tak hodně času. Strašně moc mi chybí ta vůně domova a… to teplo, které mě uvnitř zahřeje pokaždé, když vstoupím do domu. Mám pocit, že jsem osamělejší než dřív, i když předtím jsem si myslel, že už to ani víc nejde, ale…“ Billovo koktání doprovázely krátké vzlyky. Nechtěl plakat, ale cítil takovou úlevu, když to všechno vyslovil. Jako by z něj někdo odvalil obrovský balvan. Jako by se po dlouhém zadržování dechu mohl opět nadechnout. A i když toho na něj bylo stále moc, stále tady byl ten tlak ohledně Tomovy přítomnosti a strachu z dalších dní, i tak už necítil uvnitř hrudi takové prázdno. Cítil, že tam někdo je. A že ten někdo ho ochrání a bude za něj bojovat.
„Neplakej, Billy… já… chápu tě, ani netušíš jak moc, protože… víš, já tohle, co ty vyprávíš, nikdy nezažil. A je hrozně těžké s tím prázdnem vyrůstat, umím si představit, jak se teď cítíš,“ utěšoval jej upřímným šepotem. Přitiskl si jeho studené tělo ke své nahé hrudi ještě pevněji, nevnímal chlad, jenž se kolem nich snášel, jelikož ho hřálo vědomí, že má ve svém náručí tu nejnádhernější osobu na světě. Bill byl nádherný… nejen tělem, ale také svým čistým nitrem.
Ti dva seděli na zemi střechy věznice, poslouchali zpěv sílícího větru a nechali se ozařovat měsícem a hvězdami. Vzduchem se nesla láskyplná atmosféra, avšak ti dva nevnímali, jak nebezpečný tento pocit je. Vnímali jen tuto chvíli. Chvíli, ve které se necítili sami. Měli jeden druhého a dokázali se navzájem pochopit. To stačilo k tomu, aby přestali vnímat tu zakázanost.
Tom se s Billem v náručí pohupoval ze strany na stranu. Snažil se ho tím uklidnit a na tváři se mu objevil úsměv, když Billovy vzlyky utichly a po jeho bělostně bledé tváři sklouzávaly poslední zbytky slz.
„Vyprávěj mi o tom,“ zažadonil Bill, hlas měl po pláči ochraptělý.
Tom se nezeptal, o čem mu má vyprávět. Pochopil skrytý význam jeho slov. A ani na vteřinu nezaváhal, byl si jist, že právě Bill byl tím, komu může vyzradit vše, i to nejskrytější tajemství jeho duše. Důvěřoval mu tak plně, že nepotřeboval žádný slib, že to nikomu nevyzradí. „Asi už jsi pochopil, že nejsem odsud. Netuším, jak jsem se sem dostal, otec mi prozradil jen to, že mi bylo asi šest let. Tady lidé nepočítají věk, neslaví narozeniny, ale tuším, že teď mi je asi tolik, kolik tobě,“ slova volil pečlivě, přičemž pohled upíral kamsi vzhůru, aby sesbíral kousky ztracených sil.
A pak se dal do vyprávění.
***
Sotva šestiletému chlapci se po několika marných pokusech podařilo otevřít oči. Byl otočený na zádech a zíral do čistě modrého nebe nad sebou. V jeho očích se zračil zmatek, i když jeho mozek ještě tak docela nepracoval, jak by měl.
Jeho oblečení bylo naskrz promočené a z krátkých blond vlasů mu skapávaly proudy slané vody. Netušil, jak dlouho tam jen tak ležel, nevnímal čas ani své myšlenky, nedokázal přemýšlet. Jen se snažil představit si tvář svého bratra, dvojčete. Jediné, co si uvědomoval, bylo, že ho ztratil. Nejspíš už navždy.
Před očima měl obraz jeho vyděšených očí a paniku, zračící se mu ve tváři. Toto byla jeho poslední myšlenka předtím, než opět upadl do bezvědomí.
***
Blonďatý chlapec stál vyděšeně opodál skupinky cizinců, kteří si mezi sebou neznámým jazykem vyměňovali hlasitá slova. Brzo jejich rozhovor přešel v ostrou hádku. Tom jim nerozuměl ani slovo, avšak jeho mozek si uvědomil, že se nejspíš hádají kvůli němu.
„Už jsem řekl! Ten chlapec mezi nás nepatří!“ křičel snědý muž, přičemž divoce mával rukama kolem sebe.
„Probůh, vždyť je to ještě dítě! Ty chceš takhle chladnokrevně zabít tohoto malého chlapce?!“ Žena, zahalena ve vybledlém žlutém plášti s kápí přes hlavu a obličejem zakrytým jakousi rouškou, se upřeným pohledem zahleděla na svého muže. Její oči žhnuly vztekem. Byla schopna kvůli tomu chlapci ztratit svou nevinnou tvář a nechat se svým mužem klidně zavřít do vězení jako otrok, jen aby zachránila to na smrt vyděšené dítě. Její odvaha byla velmi působivá, nikdo se nemohl takto postavit mocnému pirátovi, dokonce ani jedna z jeho žen. Avšak tato žena byla jiná než ostatní. Pod nevinnou maskou a andělskýma očima byla odvaha, nebojácnost a dlouho potlačovaná touha udělat pro někoho něco, co odčiní všechny její zlé činy.
„Ty mi nemáš co rozkazovat! Ještě jedno slovo a zmlátím tě tak, že se tvého obličeje vyleká i samotný ďábel!“
„To ty mi nemáš co poroučet! Celé roky ti tady dělám služku, tak-„
„Měla bys prokázat trochu cti! Jsi tak zkažená svou matkou!“
„To ty jsi zkažený sám sebou! Nezajímáš se o nic než o sebe a je ti úplně ukradené, že lidé kolem tebe umírají! Nevinní lidé!“
„Sklapni už! Nebudu poslouchat někoho takového, jako jsi-„
Slova, která se rozléhala po celém domě, jenž překypoval bohatstvím v podobě drahých obrazů, nábytku, zlatých sošek a podobných předmětů, které si nemohl v této zemi dovolit jen tak někdo, přerušila hlasitá rána. Obě osoby rázem zmlkly a nahněvaně stočily pohledy ke dveřím. Drobná ženská postava na ně upírala své hluboké oči. Žena pomalu přešla k muži a ani na okamžik z něj nespustila oči.
„Kdybys nebyl tak zatraceně hloupý, tak tomu chlapci prokazuješ hrdost! Nebo si snad zapomněl na to, že všechny děti, které jsi zplodil, jsou dívky? Kdo bude následovat tvůj rod? Kdo převezme tvou nadvládu? Chceš snad to všechno, o co jsi tak tvrdě bojoval, předat cizímu muži? Chceš, aby na tebe všichni zapomněli, až se on stane vůdcem?“ tichý hlas promlouval muži přímo do duše a on si po chvíli uvědomil, že má pravdu. Nikdy se neřídil radami druhých, zvlášť ne žen, a ještě k tomu zrovna této ženy, která patřila mezi jeho uctívané manželky. Přesněji řečeno milenky, vzhledem k tomu, že s ní byl jen pro zábavu. „Teď na mě přestaň zírat a udělej to, co musíš…“
Muž kajícně sklonil hlavu. „Ano, drahá.“
***
Tom se odmlčel, neměl co víc říct. Nic víc si totiž nepamatoval, jen to, že se ho ujala zrovna ta žena, která se ho zastávala na život a na smrt. Neznal její jméno, jelikož tu noc, kdy se k němu vůdce pirátů začal chovat uctivě a snažil se v něm probudit důvěru, zemřela. Později Tom pochopil, že ji někdo zavraždil. Kdo, to se nikdo nikdy nedozvěděl, avšak Tom si byl naprosto jistý, že se jeho otec pomstil za její upřímná slova. Tak to v tomto krutém světě chodilo. A přesto, že na to měl tolik času, nikdy si nezvykl.
„Je mi to líto,“ zazněla Billova slova v silné upřímnosti. Nadzvedl ruku, aby mohl Tomovi palcem něžně setřít slzu z jeho tváře, jemně přitom zavadil o jeho polštářkovité rty a pohladil je s takovou něhou, až se v jeho očích vzedmulo cosi nepoznaného. Jako zhypnotizovaný sledoval své prsty a přál si, aby na jejich místě mohly být jeho rty, tolik toužící po té nebeské hebkosti.
Tom za zavřenýma očima vnímal každičký jednotlivý dotek těch hřejících prstů. Spalovaly mu kůži, žhnul pod nimi touhou nechat se jimi hladit už navěky.
„Nemusí. Takový byl můj osud. A nejsem přeci sám, mám Ashu, Elizabeth…“ chlapec se odmlčel a sklopil hlavu, aby se mohl zahledět do věčnosti karamelových očí. „A teď i tebe.“
Bill se pod jeho slovy mírně zachvěl. Spustil ruku dolů, avšak prsty se při pomalém pádu natáhly, jako by se ještě nechtěly s hladkou pokožkou rozloučit.
Billovy rty se pozvedly v úsměv. Tomovy oči zářily nalezeným štěstím, a i když si to černovlasý chlapec nechtěl připustit, stejně se mu v mysli objevila otázka, jestli Tom nalezl štěstí právě v něm.
Aniž by o tom dvě osoby choulící se k sobě uvažovaly, vzdálenost mezi jejich tvářemi se zkracovala. Pomaloučku, zdlouhavě, se k sobě přibližovaly. Oříškovo karamelové oči nabraly temný nádech, se stupňující se vášní se navzájem pohlcovaly tak dlouho, až neexistovalo nic víc než ony samy. Na kratičký moment se jejich tváře zastavily, byli si tak blízko, chybělo tak málo. Avšak oni vyčkávali. Vychutnávali si přítomnost toho druhého, nechávali se do toho okamžiku vžít natolik, aby se všechny ostatní myšlenky vypařily.
Něžné prsty se vrátily na Tomovu bradu, lehce se třásly pod náporem touhy. Nejprve konečky prstů letmo přejely po lícních kostech, poté vyšplhaly na spánky a jemně je promnuly. Dlaň se otočila, nyní Tom cítil špičky Billových nehtů, avšak dotek byl opatrný, dbal na to, aby ho nepoškrábal.
Tom ztěžka polknul, hrdlo měl vyprahlé jako po zdlouhavé pouti po poušti bez jediné kapky vody. Zvedl obě ruce, aby mohl opětovně uchopit Billův obličej, držet jej ve svých dlaních a jeho oči se okouzleně zaleskly, když se černovlasý chlapec do jeho doteku opřel. Láskyplně se s jeho dlaněmi mazlil, otíral se o ně svými měkkými rty, přičemž do nich vkládal krátké polibky, a pak se opět zahleděl do Tomových očí.
Nic je v tom nemohlo zastavit. Nic je nemohlo vyrušit. Teď byl jen Bill a Tom, Tom a Bill, jen oni dva.
Jejich nosy se o sebe mazlivě otřely a Bill roztřeseně vydechl rozkoší, jež putovala jeho tělem, šimrala ho v břiše, hnala do něj tak urputnou horkost, že měl pocit, že jej spaluje oheň. Vnímal, jak jej Tom drží za obličej, jak je jeho tvář blízko. Vnímal jeho teplý dech, jenž se otíral o jeho pootevřené rty a mísil se s tím jeho. A pak se to stalo a on zapomněl na vše, co ho trápilo. Dokonce si v tu chvíli nemohl vzpomenout ani, jak se jmenuje. Jediné, na co dokázal myslet, byl ten pocit. Ten překrásný, horký, blažený pocit, který v něm zapálil výbušninu a nechal ji vybouchnout. Rázem z něj zbyly jen kousíčky, malé střepy, v nichž bylo tolik pocitů, že je všechny nedokázal pojmenovat ani zachytit.
Rty se o sebe otřely tak opatrně, jako by se bály, že se ty druhé pod jejich polibkem rozpadnou. Otřely se o sebe jako motýlí pohlazení, avšak místo barevných na pohled hladkých a křehkých křidélek, se navzájem hladily vysušené polštářkovitě měkké rty. Černovlasý chlapec nepatrně vystrčil špičku jazyka, aby si je navlhčil. V tu samou chvíli se pirátovy rty opět přiblížily, očekávajíc další lehký polibek. Místo toho se dotkl vlhké špičky vystrčeného jazyka.
Mezi chlapci proběhl neviditelný elektrizující náboj, avšak oni dva ho zřetelně vnímali. Omámil jejich smysly.
Billův jazyk zabloudil hlouběji, nechal se pohltit teplem Tomových úst, a zatímco se rty o sebe stále lehce třely, mučivě pomalými pohyby přejel kolem Tomova a provokativně ho jím hladil.
Aniž by si to Bill uvědomoval, jeho studené ruce sklouzly na Tomovu hruď. Nahou, svalnatou, rozžhavenou hruď. Jeho pravá dlaň přejela po místě, kde zběsile tlouklo jeho srdce a na tom místě už zůstalo.
Pomalý a opatrný polibek, avšak překypující láskou a něhou, se rázem změnil. Zničehonic, jako když uhodí hrom a na nebi se rozklikatí strašidelný, a přitom tak krásou omamný blesk.
Tiché zasténání přímo do Tomových úst jeho jazyk přimělo na oplátku pohltit Billova ústa. Neměl však v úmyslu jej mučit stejnými pomalými pohyby. Vsunul jej mezi jeho rozevřené rty. Nepokoušel se ho nějak upozornit, na co se chystá. Divoce přejel po svém překvapeném příteli, zakmital kolem něj a omračující měkkostí se opřel do kovové ozdobné kuličky, o které už sice věděl, ale stejně ho překvapila, a on slastně zavzdychal.
Atmosféra obalující dvě líbající se osoby se jako mávnutím proudku změnila. Polibek se změnil do vášnivé války jazyků, kterou doprovázely steny plné stupňující se touhy. Billovo neklidné tělo se vyhouplo do Tomova klína, jejich jazyky se tak k sobě dostaly blíž a vedly mezi sebou neplánovanou bitvu. Černovlasý chlapec se chtivě přitiskl na nahou hruď a Tomovy silné paže ho podepřely tím, že umístil ruce na pohupující se zadeček a přimáčkly si ho natolik těsně, až jeho majitel znovu zalapal po vzduchu.
S oddělením rtů nastalo hrobové ticho. Tíživé. Nevědomost, co bude dál. Oči, zírající do těch druhých, se rozšířily překvapením.
„Kurva! Do prdele!“ Tom ze sebe setřásl Billovo tělo, vyskočil na nohy s divokostí splašeného koně, a hnal se pryč, přímo k okraji střechy. Zrychleně lapal po dechu, ale ani tak se mu nedařilo vzpamatovat natolik, aby jeho hlava začala zase fungovat normálně a on si mohl uvědomit, že to, co se právě stalo, je špatné. Ale jeho srdce bilo tak rychle a každým úderem rozesílalo bolestivou křeč.
Bill se zmateně válel na zemi, tam, kde ho před chvilkou Tom nešetrně odhodil. Nevěděl, co říct. Sám byl natolik rozrušený, že si nedokázal přikázat, aby přestal myslet na ten hřejivý pocit po celém těle. A přesto, že ho uvnitř spaloval žár, roztřásl se chladem, zuřivě se deroucím pod slabou látku Tomova trička.
„Já… to bylo jen…“ zakoktal se, hlas měl ještě ochraptělý touhou. „To… jen jsem… myslel jsem, že bych takhle mohl zapomenout na… to, co se stalo předtím…“
„Jo, jasně… já vím…“ přikývl Tom, ale stále stál na tom samém místě. Upíral pohled vzhůru, snažil se všechno své trápení přenést ke hvězdám. Jen ony mohly převzít jeho břemeno a ulevit mu od bolesti, jíž ho jeho osud stále vystavoval.
autor: xoxo_Lady
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Som rada, že Bill, je v poridku. Tom je veľmi milý a pozorný. Som zvedavá ako sa dozvedia, že sú bratia, a ako sa ešte zblížia.
!!♥♥♥
Nádhera,jsem ráda,že je další díl.Bylo to tak nádherný..romantický..
Jsem taky zvědavá,jak se to dozvědí.Už jsem si myslela,že se to dozvědí v tomhle díle,když Tom mluvil o dvojčeti,tak že by třeba Bill řekl,že ho měl taky…no uvidíme,jak se to bude vyvíjet dál.nádhernej díl 🙂
Ac , tento dielik je úplne najviac! <3 neuveriteľne brutálne opísané , až nma zaplavila taká romantická eufória. Proste velmi velmi velmi pekne) 🙂
Milá Ladynko :-*, nevím, co se stalo, ale dlouho mi nešly psát komenty. Tvůj příběh jsem ale pokaždé četla. Teď už snad koment poslat půjde…
Ještě bych se ráda vrátila ke chvíli, která mě nesmírně vzala, dojala. Jeden z nejkrásnějších okamžiků… a že jich je tady celá řada. Jak Tommy Ashu učí a došlo na velmi důležitou věc. Oba řekli, jak Tom, tak Asha: "Přece Loitsche." Až mě v ten okamžik zamrazilo. Tehdy jsem se o tento moment chtěla moc podělit, ale koment mi to neposílalo. :(( Tak snad dnes. Jak společně Tommy s holčičkou umístili kamínek, ach, nádhera. Moc silný okamžik.♥
Ty Billyho pocity uvnitř, pocit bezpečí, když je s Tommym, ty jsou mistrovsky čtenáři podané. Jinak musím říct, že si Billy prochází hotovým peklem (ale Tommy vlastně také). I několik sekund se pak zdá, že Billy prožívá krásné okamžiky. Ta Tommyho jemnost a ochrana je oslovující!
Když se stala ta strašná věc Tommymu, když byl dítě, musel být moc vyděšený. Líto je mi té ženy.
Ach ten polibek a díky bohu za hvězdy, pokud dokáží ulevit Tommyho bolesti.
Budu se opakovat, ale tvá povídka, milá Ladynko, je moc, moc krásná!♥
BTW: Přeji ti úspěchy ve studiu, milá Ladynko!♥