No one is innocent II – I will love you forever 20.

„Snad to ráno bude lepší,“ usměju se povzbudivě na Danielu. Úsměv mi oplatí a přikývne.
„Nechceš donést něco k jídlu? Nemůžu tě tady přece nechat hlady a později jdeme s Petrem ke známým, tak… Můžu ti něco nachystat,“ pousměje se na mě a pokrčí rameny. Koukne zase zpátky na Toma. Na očích jí je vidět, že má o něj taky starost. Zakroutím hlavou. Nemám hlad, a ani kdybych ho měl, tak jí to neřeknu. Mám strach o Toma, ne o sebe. Já to zvládnu… A kdyby mě přepadnul opravdu velký hlad, něco si udělám sám. Nejsem snad malé dítě, ne?
„Ne, nemám. To je v pořádku. Děkuju.“

„Dobře,“ povzdechne si. Vstane a nakloní se nad Toma. Líbne ho na čelo a pohladí po hlavě, ale… Zarazí se?

„Zdá se mi… nemá horečku?“ nakrčí obočí. Tom nespokojeně zafňuká a zavrtí se. Nakrčím obočí. Jo, taky se mi Tom zdál teplej… Pohladím ho po paži.
„Též se mi zdá nějak… teplej,“ vydechnu. Ach jo, to ještě chybělo. Aby byl nemocnej… Políbím ho na rty.

„Donesu mu asi prášek, aby ho to pustilo. Ještě tak aby byl nemocný.“

Tom se začne nespokojeně vrtět. Daniela ho pohladí po čele. Jestli Tom doopravdy spí, nevypadá, že má klidné sny.

„Lásko…“ zašeptám mu u ucha. Pokud to tak opravdu je… A on nemá klidné sny, bude lepší, když spát nebude vůbec. Trošku s ním cuknu.

Tom zakňučí a pootevře pomalu oči. Pohledem hned sklouzne na mě, ale oči zase zavře. Daniela nás oba pohladí po tváři o odejde. Nechá pootevřené dveře.

„Andy?“ zašeptá Tom a nakrčí obočí. Jo, takže původ myšlenek je opravdu u blonďáka…
„Nejsem Andy. Jsem Bill, na Andrease nemysli,“ šeptám mu a znovu ho políbím na horké rty. Hladím ho opatrně na břiše.

„Nechci, abys tohle dělal,“ zamumlá a zakroutí. Jak… Jak to myslí? Co dělal? „Máš být můj… kamarád, blonď-… Um,“ zafňuká. Jo, teď určitě nespí. Zamrkám. Cože? Vypadám snad jako… On?
„Lásko, nikdo nic nedělá,“ šeptám k němu. Netuším, jak ho mám zklidnit a přesvědčit, že tu jsem jen já… a on.

(Tom)

P-proč mě Andy líbá? Proč se mě dotýká, to přece… Může jen Bill, ne Andreas.
„Ne-nechci,“ vzlyknu a prudce se od něj odtáhnu. Přikryju si tvář dlaněmi.
„Chci… Chci Billa.“ Mám Andrease rád, vážně, ale teď chci Billa, ne jeho!

„Lásko, ale já… Já jsem Bill,“ šeptavý hlas. Tak moc povědomý. Zavřu oči, ale vidím blonďatou hlavu. Ne černé vlasy, jemné jako pápěří.

„Mám tady ten prášek,“ ozve se ode dveří. Moc hlasů, moc hlasů, moc hlasů… Andy? Proč zase vidím jeho?

„Chci… Pryč, Bille,“ zašeptám, zlomí se mi hlas. Řekl jsem vážně… Bille?

„Jo, děkuju,“ zase ten moc povědomý hlas. Cítím, jak se postel zhoupla. Pak slyším jen další diskuzi u dveří.
„Lásko, otevři prosím pusu.“

„P-… Proč?“ zašeptám. Co po mně chce? A vůbec… Je to Andy? Nechci pro něj nic dělat, chci být u někoho jiného, ne s ním. Musím být s Billem, ten mě potřebuje, toho potřebuju já. Andy ne… Je to jenom kamarád, nic víc. Kousnu se do rtu. Nenávidím ty hlasy okolo sebe, i když mi zní pěkně a povědomě, nechci je poslouchat.

„Musíš si vzít prášek,“ odpoví mi osoba tiše a pohladí mě po tváři. Snaží se mě vytáhnout do sedu, ale pusu mi násilím neotevírá. Jen mě lehce hladí palcem po rtech. Vydechnu. Trošku pootevřu oči, ale pohled se mi malinko mlží. Pálí mě oči, jako kdybych měl každou chvíli brečet. Ale… Nechci brečet, nemám proč, teda zatím ne. Opatrně a nejistě pootevřu pusu. Nechápu, na co mi bude prášek, je mi přece… Fajn, jen… Ne, není mi fajn.
Štíhlé prsy mi do pusy strčí malou, bílou pilulku a u rtů cítím sklenici s vodou. Napiju se a prášek spolknu.
„Zlatíčko, bude dobře,“ cítím u ucha jemný hlas. Vydechnu. Oči víc otevřu, zamrkám. Zkouším zaostřit na osobu, kterou mám u sebe. Kousnu se do rtu, začíná se mi točit hlava, ale… Sakra, nic nechápu. Vůbec nic!

„B-Bille?“ pípnu, když mám konečně o něco jasnější obraz. Co tu dělá? Jo, já… Chtěl jsem za ním, ale myslel jsem, že jsem… u Andrease, ne s Billem… Kde vlastně jsem?
„Ano, lásko?“ na jeho hlase je poznat úleva.
„J-já… umm,“ vydechnu a nakrčím nos. Položím si k němu na rameno hlavu a zase přivřu oči, ale nezavírám je. Nechci zase vidět Andrease, ale začínám mít takový pocit, že už mi z něj solidně jebe. Hladí mě po zádech a tiskne k sobě.
„Ty co?“
„Já… Není mi dobře,“ zašeptám a nechám se k němu tisknout, je to… líbí se mi to. Vždycky to bylo naopak, ale myslím, že mi to pomáhá se vrátit všemi smysly na zem. To, že jsem u Billa. Vlastně… Byl jsem u něj… celu tu dobu?
„Dobře. Tak spinkej, ano?“ pohladí mě po dredech a políbí na čelo. Proplete se mnou opatrně prsty.
„Mh,“ brouknu na souhlas, ale víc se k němu přitulím. Chci teď být jenom u něj a nemyslet na blonďáčka. Nějak mi to neprospívá.
„Ráno ti bude dobře, ano?“ povzbuzuje mě. Doteky jsou… Strašně moc příjemné. Líbí se mi to. Moc.
„Mně… Už je lépe, u tebe,“ zašeptám a trošku se pousměju. Billova přítomnost mi dělá lépe, nebo teda Billova přítomnost, kterou si doopravdy uvědomuju.
„Ale stejně spinkej, ano?“
„Bojím se spát…“ přiznám. Mám strach ze spánku, nechci myslet na Andrease, nechci, aby mi bylo zase tak jako předtím.

Černovlásek mě pohladí po tvářích, na které mě následovně políbí.
„Neboj se, jsem tu s tebou,“ zašeptá. Pevně se k němu přitisknu a vydechnu mu na krk.
„Ale já… Spát nechci, chci teď být… S tebou.“ Nepotřebuju spánek, chci být s ním. Jen… Zakňučím, když mi začne kručet v břiše. Ach, mám hlad. Moc jsem toho… Nejedl, vlastně se dá říct, že nic.
„Máš hlad, lásko?“ to slyšel moje kručení v žaludku i Bill? Vydechnu, když se mu podívám do tázavého obličeje. Zakroutím nesouhlasně hlavou. Nechci se ho pouštět, radši budu hlady.
„Malinko… To je dobré,“ pousměju se, dám mu letmou pusu na bradu. Kdo by chtěl jíst, když může být s Billem? Tuším, že nikdo.
„Půjdeš se teď najíst. Neopustím tě, budeme spolu,“ šeptá mi a posadí se i se mnou v klíně.
Našpulím rty a zamrkám.
„Opravdu mě nepustíš?“ optám se potichu. Ach, já si připadám jak malé dítě. V duchu se tomu zasměju. Někdy se tak ještě doopravdy dokážu chovat.
Zakroutí hlavou a olízne si rty.
„Teda… Pustím tě teď… A pak tě zase dole chytím,“ zasměje se a přikývne.

„Dobře,“ usměju se na něj a přikývnu. Dám mu ještě na tvář další letmou pusu. Bill mi ji oplatí a pustí mě. Když se oba postavíme na nohy, natáhne ke mně ruku, za kterou ho vezmu. Přitiskne se ke mně bokem.
„Mmm… Děkuju,“ vydechnu a natisknu se na něj. Úplně mě přešlo myšlení na nějakého blonďáčka… Teď je to jenom Bill.

autor: Catherine & Sch-Rei