Kéž by… 1/2

autor: Extasy

Ahoj, jsem Extasy a tohle je moje první twincest povídka. Původně byla psaná jako dárek pro kamarádku, která mě nakonec přemluvila, abych se o ni podělila tady. Prosím o shovívavost, zatím se v tom ještě moc nepohybuji:-) Přeji příjemné počtení.

)

„Tome, okamžitě zastav!“ Billův rozrušený hlas zaplnil každý kousek prostoru v autě značky Audi, které jeho bratr nebezpečnou rychlostí poháněl kupředu po silnici druhé třídy, neznámo kam. Tedy samozřejmě, že věděli, kam jedou, jen posledních dvacet minut to nebylo zrovna jisté, navigace si dovolila změnit směr jízdy. To proto, že si ji předtím Tom dovolil neposlechnout.

„A proč?“ švihl Tom periferním pohledem po Billovi. Bylo to tak rychlé, že si nestihl všimnout opravdu vyděšeného výrazu v jeho obličeji, a hlavně mu to bylo jedno. Když řídil, nenechával se strhnout tím, co se dělo kolem něj. Prostě si užíval jízdu. A tohle byla sakra pekelně adrenalinová záležitost. Přece se nebude nervovat ustrašeným hlasem svého bratra.

„Potřebuju na záchod!“ pípl Bill o poznání nervózněji a než se stačil vzpamatovat, bezpečnostní pás se mu zařízl odstředivou silou do břicha a prsou… takhle prudce zase Tom jako zastavit nemusel. Jakmile byla kola v klidu, vrhl po bratrovi vyčítavý pohled, odpoutal se a vystoupil.

Nepotřeboval na záchod, ale nic jiného by Toma nedonutilo, aby ubral. Sice ubral až moc rychle, i tak Bill venku na čerstvém vzduchu ucítil záchvěv vytouženého klidu. K tomu jistě přispívalo i to, že se nacházeli uprostřed lesa, kam je jejich navigace dovedla.

Nijak zvlášť se mu na tu akci, kam mířili, nechtělo, ale rozhodl se to přežít, pokud ovšem přežije cestu s Tomem, což se zdálo mnohem méně pravděpodobné, než že se jeden z nich stane prezidentem Německa.

„Tak co?“ vyrušil ho z rozjímání o absurditách Tom, a Bill se otočil zpátky k autu. Předklonil se k okénku a šibalsky se na bratra usmál.

„Nechtělo se mi, ale je tu krásnej klid a úžasnej vzduch, nemyslíš?“ zamrkal svými černočernými řasami jako nějaká koketa, a ještě si počkal na Tomův vražedný pohled, než se znovu napřímil a udělal pár kroků od auta. Jeho nohy okamžitě obklopila hustá, nepříliš vysoká tráva a pod podrážkami ucítil měkký mech. Kdy se mu ještě poštěstí dostat se do takových míst?

„No super, zabiju tě až potom, teď nastup!“ zavelel Tom, jenže Bill se po něm ani neohlédl. Zamyslel se.

Jaké by to bylo, mít v takovém lese chatu? Schovat se tu před světem, ráno se probouzet při zpěvu ptáků, na terase snídat oblíbené tousty, večer si něco ugrilovat, při bouřkách se choulit k…

„Bille, krucinál, nastup si!“ naléhavý Tomův hlas Billa opět vytrhl z myšlenek, tentokrát už mu ale absurdní nepřipadaly, ba naopak, cítil při nich zvláštní vzrušení po celém těle. Trpělivě zavřel oči a zhluboka se nadechl, než udělal otočku zpátky k autu a pak i první krok.

…kéž by to zatracené auto chtělo přestat jet…

„No konečně… co to s tebou je? Kocháš se tu jedlema jak nějakej botanickej inženýr!“ neodpustil si Tom, to už mu na rtech opět hrál úsměv, zvlášť když viděl, že Bill vzdal svůj boj o získání nadvlády a poslušně se vracel ke svému místu spolujezdce.

Nechal bratra nastoupit, zavrtěl nevěřícně hlavou (občas mu Billovy nálady lezly na nervy a občas je absolutně nechápal) a pak otočil klíčkem.

Jeho dočasná radost se v tu ránu změnila v šok, protože auto sebou akorát několikrát zatřáslo a pak unaveně škytlo. Víc z něj nedostal. Ani když to zkusil ještě jednou.

„Co to do prdele je?“ zanadával a v ten samý okamžik ho napadlo podívat se na svého spolujezdce. Naštěstí nestihl zaznamenat, to jak Bill s potlačovaným smíchem otočil obličej k okénku.

…kéž by před to zatracené auto spadl ještě strom…

„To je fantastický, fakt!“ Tom třískl pěstí do volantu a podařilo se mu při tom zasáhnout klakson, takže si ještě vesele na celý les zatroubil. Způsobil tím hromadný únik všech ptáků, kteří se skrývali v korunách stromů v okolí minimálně padesáti metrů. Upřímně, tohle vyděsilo i Billa, takže chuť rozesmát se na celé auto, potažmo na celý les byla jak mávnutím kouzelného proutku pryč.

Strnule zíral před sebe se strachem podívat se na bratra a zhodnotit situaci. To první přání mu možná vyšlo, to druhé už tak reálně neviděl. A co teprv představy, které si vybásnil tam venku?

„Co to může být?“ zeptal se nakonec do prázdna před sebou, protože otočit na Toma se ještě neodvážil. Ostrá odpověď přišla vzápětí.

„Jak to mám asi vědět!?“ Bill okamžitě zalitoval, že se vůbec zeptal, Tom byl kytarista, ne zpěvák, ten si hlasivky rozhodně šetřit nemusel a ani nešetřil.

„Sorry, mrzí mě, že jsem tě obtěžoval se svojí hloupou otázkou a vůbec, polib mi!“ líbit si to ale nenechal. Dokonce se mu zamlouvalo, jak to řekl, Tom totiž na něj zůstal civět, zatímco Bill si opět vystoupil z auta, otočil se k němu zády a založil si ruce na prsou.

Hrozně nerad na bratra křičel, ale nechat sebou mávat jako s kusem hadru, nebo aby s ním Tom jednal jako s tou poslední uklizečkou ve studiu prostě odmítal. I tak byl po každém takovém výbuchu šíleně nervózní a vyklepaný.

Bezmyšlenkovitě si začal palcem urovnávat prsteny a obličej nastavil slunci, které probleskovalo skrz husté koruny.

Bylo to každopádně příjemnější, než ho nastavovat bratrovi, který se v poslední době choval fakt hrozně. Nic se mu nelíbilo, každé druhé slovo bylo vysloveno s afektem, ne že by Tom měl pochopit Billa, to Bill by rád pochopil Toma. U sebe už nepochodil dávno, takže to vzdal.

Dostali tuhle možnost, zúčastnit se akce u příležitosti křestu nějaké nové desky, ani pořádně nevěděli koho. Zařídil to David, jak jinak. Protože právě on v tom viděl možnost se zase někde zviditelnit. Jako kdyby toho kluci neměli málo.

Tomovi se na tom celém líbilo hlavně to, že se tam mohli dopravit sami. Rychlá jízda, celkem daleko, s fňukajícím Billem na vedlejším sedadle… to bylo něco pro něj. Na jednu stranu ho to bavilo, když mohl bratra provokovat, na druhou… no dobře, byl hrozný necita, věděl to o sobě, kdyby si jen mohl pomoct, kdyby jen při tom Bill nevypadal tak bezbranně…

„No tak promiň, nemůžu za to, že nejsem automechanik!“ naklonil se Tom k okénku a jen co ho stáhnul, pokusil se na bratra použít jeden ze svých zaručených konejšivých hlasů.

„Ani já ne!“ procedil Bill skrz pevně sevřené zuby, aniž by se na Toma obrátil. Momentálně na něj opravdu neměl náladu. Kdyby to tak dokázal aspoň trochu potlačit. Vždycky když se dostal do střehu, nebylo to kvůli aktuálnímu problému, ale kvůli něčemu docela jinému a takové situace, jako i tahle, to bohužel oživily.

„Já vím, omlouvám se, OK? Juknu na pojistky, možná bude něco s nima!“ Tom vystoupil bleskově z auta a naklonil se kousek pod volant, aby našel pojistkovou skříňku. Otevřel jí a jednu po druhé vytahal všechny pojistky, až mu zůstala v ruce ta nefunkční, pochopitelně startovací. Žádný problém, stačilo ji vyměnit, kdyby ovšem…

„Bille, poď sem!“ zahulákal Tom do otevřeného malého boxu, a pak se znovu přesvědčil u víka, které držel v ruce, že má oči v pořádku.

„Co je?“ Bill se postavil za jeho záda a nakouknul mu přes rameno.

„Při tý tvojí svědomitosti a pořádkumilovnosti, nemáš náhodou někde náhradní pojistky?“ lehce se ohlédl dozadu, ale zabolelo ho za krkem, takže vrátil hlavu do původní polohy.

„Držíš je v ruce!“ zavrtěl Bill nechápavě hlavou. Co je to pojistka ještě poznal.

„Jsou tu všechny náhradní, jen ne ta, kterou potřebuju! Existuje taková krabička, kde je od každé jedna, kupuje se to třeba na benzíně, tohle jsem myslel!“ Tom se snažil být v klidu. Moc často se s Billem nebavil o technických záležitostech, a když už, dopadlo to katastrofálně.

Jo, kdyby se ho zeptal na složení laku, co má zrovna na nehtech…

„Je mi líto, nepamatuju si, že bych kdy něco takovýho na benzíně kupoval!“

„Jasný, možná tak všechny druhy Milky, viď?!“ Tom se postavil, a tím donutil Billa ,aby ustoupil dozadu. „Bez ní se prostě nehnem!“ zamával bratrovi víkem s barevnými pojistkami před obličejem, a to pak odhodil na sedadlo. Když kolem něj procházel, lehce do něj žďuchnul, ani ne tak schválně jako zlostí, nejradši by celý svět zkopal do kuličky a nejvíc asi celou Audi automobilku. Ještě nemusel měnit ani jednu pojistku, což znamenalo, že když si auto bral jako zbrusu nové ze salonu, dali mu ho už bez téhle důležité součástky. Ano, bude je žalovat! Ne, reklamace mu opravdu stačit nebude.

„Víš aspoň, kde teď jsme?“ zkusil se ho Bill opatrně zeptat. Tom přešel k autu z druhé strany a strčil hlavu dovnitř. Vytrhl z držáku navigaci a zavrčel slovo podobné nevím, což mluvilo za vše.

Osobně mu nevadilo, že zůstal se svým bratrem uprostřed lesa a že za celou dobu nepotkali jediné auto. Nechtělo se mu na tu akci a tohle byla dobrá výmluva, ba přímo dokonalá, a ještě ke všemu pravdivá. Nerad komukoliv lhal a Davidovi už vůbec ne. Bude mít aspoň čisté svědomí.

Docela zručně, až se tomu sám divil, vrátil víko od pojistkové skříně na svoje místo a posadil se za volant. Se zatajeným dechem sledoval svého bratra, jak naštvaně přechází sem a tam před autem a věděl, že dokud se Tom neuklidní, nic kloudného nevymyslí, a taky nemá smysl na něj mluvit, setkal by se akorát tak s dalším křikem. Jenže pak se Tom zastavil, na setinu vteřiny zamyslel a sáhl do kapsy.

Billova klidná nálada se začala rapidně měnit ve chvíli, kdy Tom vytáhl mobil, zmáčkl na něm jedno jediné tlačítko a pak si ho přiložil k uchu.

„Komu voláš?“ vystřelil od volantu jako šíp a stoupl si těsně před bratra.

„Rie!“ řekl Tom automaticky.

„Skvělý!“ odfrkl si Bill a založil si při tom opět vzdorovitě ruce na prsou.

„Dojede pro nás, nebo mi po cestě koupí náhradní pojistku!“ vysvětlil mu Tom polopatě. Telefon pořád ještě vyzváněl, což nebylo u jeho přítelkyně vůbec nic neobvyklého.

„Dokážeš se bez ní aspoň uprdnout?!“ Bill se naklonil blíž k Tomovi a zabodl svůj naštvaný pohled do jeho očí.

„Jistě že… a co je ti vůbec do toho… je to moje holka, dostane nás odsud!“ zavrčel Tom podrážděně, i tak jeho ruka, i s mobilem, spadla bezvládně dolů. Co mělo jako tohle znamenat?

To poslední, po čem Bill toužil, bylo, aby jeho bratr zavolal tu hroznou holku, která se z něj snažila posledních několik měsíců udělat kulturistu a přitom si omotala Toma kolem prstu. Nesnášel ji, celým svým srdcem, celou svojí duší ji nenáviděl a věděl proč, jenže nikdy to nahlas nevyslovil, ani sám před sebou. Styděl se za svoje důvody, byly tak… tak moc nežádoucí.

Spaloval svého bratra vyčítavým pohledem, i když mu nemohl teď a tady vysvětlit, proč se tak chová. Jediné, co věděl, bylo, že se prostě musí rozčilovat, nějak ten svůj vztek v sobě ventilovat. Že to bylo na úkor Toma, mu v ten moment ani trochu nevadilo.

„Bille, co šílíš? Chceš tu snad zkejsnout natrvalo? Nebo jít pěšky? V těchhle botách?“ ukázal Tom na Billovy nohy, takže se dolů podíval i on.

Samozřejmě, že nechtěl jít pěšky a nechtěl tu zůstat napořád. Taky nechtěl, aby pro ně přijela Ria!

„Ne!“ zavrtěl Bill hlavou, ze svého pohledu plného vzpupnosti ovšem neslevil.

„Chováš se divně. Poslední dobou víc, než jsem schopnej pobrat!“ i Tom zaujal obranný postoj, a ještě při tom zvedl vzdorovitě hlavu. K tomu, aby se na Billa koukal svrchu, mu ovšem pár centimetrů výšky chybělo. To dělaly ty vysoké boty.

„Co je na tom, že nechci, abys volal jí!“ vedl si Bill svou. A ani nikoho jiného, dodal sám pro sebe v duchu.

„Myslel jsem, že se máte rádi, vypadalo to tak!“ tohle už začínalo Toma docela dost zajímat.

„Ale o to tu vůbec nejde. Nedáš bez ní ránu, má tě dokonale ochočenýho!“ bránil se Bill. Bylo mu sice jedno, jak si to všechno Tom vyloží, ale říkat na plnou pusu, že Riu nenávidí, se mu opravdu nechtělo. Až to řekne, nebude to moct nikdy vzít zpátky.

„A tos poznal jak? Že chci, aby pro nás přijela? Abychom nemuseli trčet uprostřed pustiny?“ Tom kolem sebe rozmáchl rukama a pak se zadíval někam za Billa. Za prvé se mu na něj nechtělo koukat, protože ho měl plné zuby, a za druhé by nejradši Audi dotlačil někam mimo tuhle silnici, i když tu zatím neprojelo žádné jiné auto. Bez pomoci Rii, nebo kohokoliv jiného, se odsud stejně nedostanou, ale být takhle na ráně taky nechtěl.

„Co je?“ vyhrkl Bill a Tom po něm hodil další z nechápavých pohledů. Bez jediného slova se vrátil k autu, vyřadil rychlost a odjistil ruční brzdu. Naštěstí zastavil u nějakého sjezdu na lesní cestu, nebude muset auto tlačit moc daleko.

Bill bratra celou dobu mlčky sledoval a uvažoval, jestli přeci jenom nepřestřelil. Tom se možná tvářil jako flegmatik, ale dokázal v naprosto neočekávanou chvíli všechny svoje nahromaděné výčitky a problémy vychrlit najednou, o to Bill rozhodně nestál, když vlastně ani nebyl důvod. Nebo byl?

„Chceš pomoct?“

„Nemluv na mě!“ zavrčel Tom, zatímco s vypětím všech sil tlačil Audi k lesní cestě. Naštěstí to bylo trochu z kopečka, jinak by to asi sám nezvládl.

„Proč se poslední dobu pořád hádáme?“ položil mu Bill další otázku, a to Toma hodně zaujalo. Ne že by v posledních několika minutách myslel na něco jiného, ale opravdu nečekal, že s tím Bill vyrukuje takhle brzy. Kdyby to neudělal on, zeptal by se sám.

Dotlačil auto, kam potřeboval, pod urostlý mohutný dub, a zatáhl ruční brzdu. Pak zabouchl dveře a otočil se na bratra.

„To mi pověz ty!“ ukázal na něj. Odpověď možná znal, jen si netroufl říct ji nahlas.

„Netušíš, nebo si to chceš jenom potvrdit?“ zeptal se Bill. Bylo tak jednoduché povědět, co má na srdci, jen kdyby ho jeho srdce pustilo dovnitř a dovolilo mu vzít si to tvrzení a ukázat ho na odiv. Něco mu bránilo, přesně… ty nežádoucí důvody!

„Bille… myslel jsem, že tohle už je za námi, všechno bylo přece v pořádku, dohodli jsme se na tom a já myslel, že…“

„…že to nechám plavat? Protože jsem to řekl? Co děláš ty? Řídíš se vždycky tím, co řekneš?“ ohradil se Bill.

„Mě do toho laskavě nezatahuj!“ Tom se zhluboka nadechl a raději spolkl nehezkou poznámku, která by nejspíš následovala.

„Proč dneska, Bille? Měl jsi tolik příležitostí!“ pokračoval v klidném tónu Tom, opíral se při tom o zadek auta, ruce v kapsách, prostě ten nejpohodlnější postoj.

Mezi bratry zavládlo hrobové ticho, narušené jen zpěvem ptáků, kteří se po předchozím vyrušení vrátili do korun stromů nad jejich hlavami.

…kéž by mě aspoň jednou chtěl opravdu poslouchat…

„Věř mi, že tisíckrát předtím!“ utrousil Bill poraženě a několika kroky se dostal ke krajnici, prostě nechtěl být od Toma tak daleko.

„OK, volám Riu!“ prskl Tom netrpělivě a znovu si přiložil telefon k uchu.

„Ne!“ Bill se k němu rozběhl a hrábl po mobilu tak prudce, div že Tomovi nevytrhl několik copánků z hlavy. Jen co měl telefon bezpečně ve svojí ruce, odmítl volané číslo a strčil ho do kapsy své uplé kožené bundy.

„Ty ses musel fakt zbláznit, hned mi ho vrať!“ ohnal se Tom po Billovi, ale podařilo se mu tak akorát pohladit ho po zádech, samozřejmě neúmyslně.

„Ty tu pravdu znáš, já to vím, jen se jí bojíš říct nahlas!“ Bill oběhl Audi, tak aby byl od Toma v dostatečné vzdálenosti. Musí se aspoň pokusit uklidnit ho, a pak nějak donutit, aby ho poslouchal, nebo aby nad tím přemýšlel. Věděl, že jindy už příležitost mít nebude. Tohle byla poslední šance.

„Nemusíme volat Rie, zavoláme třeba Natalii, co ty na to?“ nebral Tom na vědomí Billovu poznámku. Nechtěl se bavit o trapných, zapomenutých pravdách, které mezi nimi kdysi visely. Ano, kdysi, ale teď už ne… ještě před pěti minutami si tím byl jistý, tak kde se stala chyba? Kdo udělal ten uzlík na bezproblémovém hedvábí?

„Třeba!“ zasyčel Bill. Druhá nejmíň žádaná osoba v tuhle chvíli a na tomhle místě byla Natalie, a věděli to oba. Museli to vědět.

„Tak jí zavolej!“ pobídnul Tom bratra, zatímco se pokusil vrátit do nějaké rozumné polohy. Celou dobu stál předkloněný u auta, zapřený dlaněmi o zadní kapotu jako nějaký tygr připravený k útoku na svoji kořist.

„Nevím proč, není to ani moje holka, ani kámoška, na kterou bych se chtěl spolehnout!“

„Proč mám pocit, že si to samý myslíš o Rie ve spojitosti se mnou?!“

„Protože je to pravda?“

„Jdi do prdele, Bille, už mě vážně nebavíš!“

„Ty mě ještě míň!“ zavrtěl Bill hlavou a třískl při tom pěstí do kapoty. A právě to neměl dělat. Co dokázalo naštvat Toma asi ze všeho nejvíc, bylo to, když se někdo nepřiměřeným způsobem dotkl

jeho auta, tedy pokud to nebyl on sám. Několika rychlými kroky oběhl Audi a dřív, než se Bill stačil vzpamatovat, měl na krku Tomovy prsty a válel se po kapotě, ruce plné prstenů, které by mohl použít na svoji obranu, mu byly momentálně nanic, protože jimi objal Tomovo zápěstí ve snaze dostat se ze sevření.

…kéž bych se takhle rozčílil dřív…

„Naval mi ten mobil a hned!“ zaječel Tom a ruku, kterou se po něm snažil Bill ohnat, mu připlácl na kapotu vedle hlavy.

„Ne ty magore!“ ani Bill nezůstal pozadu. Nevěřil tomu, že by ho Tom uškrtil, i tak v něm byla jen malá dušička. Nečekal, že to dojde takhle daleko, ale ustrašeného malého kluka ze sebe teda udělat nechtěl.

„A jak se odsud kurva chceš dostat?“ Tom ho na vteřinku přimáčkl víc k haupně, a pak překvapeného Billa pustil.

„Co když se odsud zrovna teď dostat nechci?“ Bill se rychle napřímil a promnul si bolavý krk rukou.

…kéž bych tak měl víc odvahy…

Jediným pohybem chytl Toma za klopy bundy a otočil ho na svoje místo. Pak do něj strčil, takže Tom okamžitě upadl na kapotu a měl co dělat, aby po ní nesjel dolů na zem. Určitě měl o něco větší sílu než jeho bratr, ale okamžik překvapení ho o ni připravil.

„Co to kruci…“

„…pssst, buď v klidu bráško…“ Bill jedním kolenem obklíčil Tomův bok a druhou nohou se pořádně zapřel o zem. Celou vahou těla se na něj namáčkl a pak mírně prohnul v bocích. Už v tom momentu bylo moc těžké tomu nepodlehnout. Sám bojoval se vzrušením, a co teprv, kdyby mu to Tom oplácel? Jednou… jen jednou…

„Bille, pust mě, tohle je fakt šílený…“ bránil se Tom.

„Šílený je to, jak moc tě chci!“ zašeptal mu Bill těsně u spánku, a pak na něj vtiskl něžný polibek.

A přesně v ten okamžik to ucítil. To, jak se pod ním Tom napnul. Netušil, čím to je, ale asi by tu začal samým štěstím poskakovat, kdyby to znamenalo vstřícnou reakci na jeho dotek. Tak moc si to přál, tak moc se chtěl na chvíli vrátit zpátky…

Jenže byl na svoje rozpoložení plné smyslnosti sám. Nikdo ho s ním nesdílel, a už vůbec ho nikdo nechápal, tedy ten jediný člověk, který o něm věděl, ten, který ho kdysi probudil.

Právě teď ležel pod ním a zíral do jeho vzrušením rozechvělé tváře.

„Bille…“ vydechl Tom a pak, jen co sebral všechny své síly, od sebe bratra odstrčil a vyšvihl se do vzpřímeného postoje. Pro Billa to ovšem byla silná rána. Dopadl na zem, možná čtyři metry od Toma, a bez chuti cokoliv dalšího podnikat si zakryl obličej dlaněmi. Nechtěl se na toho zrádce koukat, bylo mu z něj nanic a ze sebe taky, že zase podlehl té svojí hrozné slabosti, kterou dokázal takovou dobu ovládat.

Ano, Tom měl pravdu… proč zrovna dneska?

…kéž bych tak dokázal statečně vstát a s hrdostí odejít…

„Jsi v pohodě?“ uslyšel Tomův hlas od auta. Zmohl se jen na nepatrné přikývnutí. Po pravdě jeho hlava chtěla udělat opačný posunek, ale bylo mu jasné, že teď už je jeho válka prohraná a jakékoliv chabé pokusy o zlomení svého dvojčete prostě nemají smysl. „Tak vstaň, nebo se nastydneš!“ pokračoval Tom, pořád ještě bojující se zrychleným dechem. Nebyl sto přesně definovat, co ten rychlý dech způsobilo, ale uklidňoval se, že je to následek toho, jak se s Billem snažil udělat krátký proces. Teď ho mrzelo, že skončil na zemi, protože Bill hrozně rád trucoval a tahle pozice mu hrála do karet, jenže dojít k němu, chytnout ho za ruku a vytáhnout na nohy znamenalo problémy.

… sakra, kdy se z něj stal takový ignorant?

„No tak, pojď, sedneš si do auta a já někomu zavolám a tamto už nebudeme řešit, jo?!“ nakonec se přeci jen odhodlal a přistoupil k Billovi. Natáhl k němu ruku, a ten ji okamžitě přijal, jenže místo, aby se s její pomocí postavil na vlastní, strhl Toma k sobě na zem.

Za chvíli už se oba váleli ve spadaném listí, Bill se smál na celé kolo, zatímco z Toma lítaly nejrůznější nadávky.

„Ty jsi fakt neuvěřitelnej!“ prskl Tom po Billovi, který se mezitím sbíral ze země. Věnoval bratrovi jeden výchovný pohlavek, a pak utíkal k autu.

„No dobře, to jsem si zasloužil!“ zavrčel Tom, když se pomalu zvedal. Vyhledal pohledem Billa a lehce přivřel oči, když se jejich pohledy setkaly. Jeho dvojče stálo opřené o dveře řidiče, dlouhými pažemi kopírovalo lem střechy a zadkem se lehce otíralo o stříbrný lak…

„Pojď sem, koukni se mi do očí a řekni nikdy víc, Bille… pak ti vrátím mobil a můžeš zavolat, komu chceš, třeba Madonně!“ Bill našpulil rty a stejně jako bratr přivřel oči.

„Nikdy víc…“ začal Tom pomalu. Tak moc těžko se mu to říkalo.

„…ne Tome, nepodváděj, z takový dálky bych to řekl taky!“ napomenul ho Bill. Možná, že tímhle získal trochu času, ale kruté rozhřešení se blížilo tak jako tak, už před pravdou nebude moct dál utíkat, teď se mu ukáže v celé své kráse.

Se zatajeným dechem čekal, až k němu Tom dojde, a když ho obklopily bratrovy ruce, aniž by se ho dotkly, na malý okamžik zavřel bolestně oči. Tohle byla jeho podmínka, musel ji respektovat, ať už by ji Tom splnil k jeho radosti nebo naopak.

„Tome…“

„Nikdy… sakra…“ Tom sevřel ruce v pěsti, jeho obličej zahrál všemi svaly.

„Co, Tome?“ naléhal na něj Bill. Tak dlouho si hleděli do očí, někomu by to připadalo jako celá věčnost, i když to bylo sotva pár vteřin. Jak nekonečný se čas zdál, když byli spolu. Nevyčerpatelný svojí dokonalou atmosférou… až magickým souzněním.

„Nikdy už mě nenuť k tomu, abych něco takovýho řekl!“ Tom se zamračil tak hrozivě, že se Billovi rozbušilo srdce snad třikrát rychleji. Dokázal v tu chvíli vnímat snad jen svoje prsty, které se chytily lemu střechy ještě pevněji. Ano, a ještě něco vnímal. Tomův horký dech na své tváři. Byl tak zatraceně blízko.
„Nebudu!“ vyhrkl Bill roztřeseným hlasem. Tomovy už tak tmavé oči ještě víc potemněly. Mezi dvěma řadami dlouhých hustých řas působily jak párek vyleštěných onyxů. Jeho tělo se nepatrně otřelo o Billovo v těch nejcitlivějších místech.

Už od začátku věděl, že není cesta zpátky… tedy někdo uvnitř něj to věděl a byly chvíle, kdy mu to ten někdo musel připomenout. Jeho skryté já, tolik blízké Billovi.

…kéž by se v tuhle chvíli zastavil čas…

pokračování