autor: Helie
Lidský mozek si občas dokáže vytvořit tak působivé iluze, že ani nepoznáš, že to, po čem pátráš, stojí celý den po tvém boku…
„Šéfe? Tam ten kluk u baru s vámi chce mluvit,“ doběhl jsem za svým nadřízeným okamžitě, když dorazil do džus baru. Otočil se k chlapci točícímu prázdnou skleničku po lakovaném dřevě a nadzvedl jedno obočí.
„Myslel jsem, že je to holka,“ zakroutil hlavou. „Za pět minut mi ho doveď do kanceláře, ano? Musím se na to prvně trochu posilnit. Určitě přišel kvůli tomu pohovoru…“
„Pohovoru?“
„Ano, Tome. Hledáme nové zaměstnance. Tvůj otec si přeje, abys měl kratší směny, a jestli sis toho ještě nevšiml, jsi kromě uklizečky jediný, koho tu platím. A s tvými pozdními příchody pomocníka skutečně potřebujeme,“ ušklíbl se a odkulil se do své kanceláře.
„Tak co?“ zeptal se nedočkavě chlapec sedící za pultem a zastavil roztočenou skleničku.
„Za pět minut tě k němu mám dovést. Ty tu chceš pracovat?“
„Jo,“ usmál se zářivě. Ukradl jsem mu zpod černých nehtů skleničku a strčil ji do myčky. Chvíli jsme ještě postávali, když jsem to nevydržel a dovedl ho k šéfově kanceláři. Ihned ho přijal. Odporoučel jsem se k baru a opřel se rukou o pult. Zíral jsem na cestu, kterou mladík zmizel k mému šéfovi. Koho mi jen připomíná…?
*
„Tak já mizím, zítra ráno se tu uvidíme. Měj se, Tome!“
„Jo, čau,“ zamumlal jsem za odcházejícím chlapcem, který zaplatil svoji útratu, sdělil mi, že je zítra mým novým kolegou a bez toho, aby mi sdělil jméno, zmizel jako pára nad hrncem. Skutečně krása…
O hodinu později jsem zavíral bar. Strávili s šéfem spolu docela hodně času, a teď už bylo pět odpoledne – nejvyšší čas odejít domů.
Moje kroky zabloudily zase k té ulici, kde jsem Billa viděl před osmi lety naposledy.
„Kde jsi, ty zatracené pouliční štěně?! Kde se mi schováváš?!“ mumlal jsem si sám pro sebe a zastavil u stále ještě nevyvezené popelnice, vedle které se válela zapomenutá hromádka hadrů. Sedl jsem si tam a prohledával věci. Tak jako v dětském domově mi první svršek udělil pořádnou ránu do ruky. Pořád ještě jsem nepřišel na to, co tyhle šoky způsobuje.
„Hledáš něco?!“ zavrčel mi někdo nad hlavou s nadějí jsem zvedl hlavu a pomalu vyjekl úlekem, když jsem se zadíval do temně hnědých očí orámovaných silnou vrstvou černých stínů. Nejsou to ani dvě hodiny, co jsem je viděl naposledy… „Vypa… Tome?“ Zeptal se najednou a všechen vztek z jeho očí vymizel. Všechno mi začalo docházet.
„To proto jsi mi nechtěl říct své jméno… Využil jsi toho, že jsem tě nepoznal!“
„Vlastně jsem si chtěl prvně oťuknout, jestli si mě ještě pořád pamatuješ, nebo jsi na mě už zapomněl,“ odpověděl Bill a nevzrušeně loupal lak z jednoho nehtu.
„Jak vidíš, nezapomněl,“ zavrčel jsem.
„No tak promiň,“ sedl si vedle mě. „Je mi jasné, že se ti tady na mé hromádce hadrů musí neuvěřitelně líbit, ale nechceš se radši někde projít? Nejsem na návštěvy zvyklý,“ mrkl na mě. Pokrčil jsem rameny. Ze všeho jsem byl ještě moc v šoku. „No tak, pojď,“ pobídl mě s úsměvem a za ruku mě vytáhl na nohy. Místo, aby ruku pustil, pevně ji stiskl. Tělem mi projel stejný elektrošok, jako když jsem se dotýkal nějaké jeho věci, ale tentokrát daleko silnější.
*
Dlouho jsme chodili po městě a povídali si. Ukázal mi místa, na která bych za normálního provozu nikdy nešel, ba dokonce bych si jich nejspíš ani nevšiml. Zasedli jsme u starého městského parku na lavičku. Bill si ke mně sedl čelem do tureckého sedu a pátravě se na mě díval. Jeho pohled svrběl na kůži.
„Neměl jsi dřív dredy?“ zeptal se po chvilce mlčení.
Přikývl jsem. „Měl, ale je to už tak rok zpátky, co je nemám. Chtělo to zase nějakou změnu.“
„Promiň, že jsem za tebou nikdy nepřišel. Doufal jsem, že na mě zapomeneš. Akorát bych ti ničil život, tím jsem si jistý. Hodněkrát tam ještě dolezli ti zoufalci, ale brzy jsem je omrzel a našli si někoho jiného. Častokrát jsem myslel na to, že bych za tebou přišel, ale bál jsem se, že už jsi zapomněl a vyhodil bys mě…“ mumlal překotně Bill a přitáhl si kolena pod bradu. Vypadal jako jedna hromádka neštěstí.
„A tak… nechceš jít se mnou dneska?“ zeptal jsem se, protože jsem neměl tušení, čím bych spravil jeho nanicovatou náladu. Zvedl ke mně smutné čokoládové oči a smutně se usmál.
„Viděl jsem dům, kde bydlíš. Je to pomalu palác. Tam o bezdomovce nestojí…“ zamumlal, ale úsměv v jeho tváři zůstal.
„Zítra máme narozeniny. Buď můj narozeninový dárek, prosím…“ zkusil jsem to ještě jednou. Na Billovi bylo vidět, že o tom silně přemýšlí. Od té doby, co ho přivedli do domova, jsme narozeniny slavili spolu. I on neměl tušení, kdy se narodil a prozradil Matce, že narozeniny vždy slavil 1. září.
„Ale jen jednu noc, ano?“ zeptal se váhavě Bill. Rozjařeně jsem přikývl. Tak nějak jsem cítil potřebu zajistit tomu pouličnímu štěněti pohodlí a pocit bezpečí. Kouknul jsem na hodinky na pravém zápěstí. No, stejně už budu seřvaný za to, že jdu pozdě na večeři. Billa už si kvůli tomu třeba ani nikdo nevšimne…
autor: Helie
betaread: Janule
Podle mě si ho někdo všimne a bude bordel.. 😀
Tak jako takhle napínat není dobrý…. moc krásný….. jen tak dál čekám na pokráčko
Vedela som že je to Bill :-D.
A pochybujem že si ho nevšimnu, ale nemyslím, že s toho bude malér.
Kurnik…to bylo dobrý. 😀
[1]:[3]: Tak nějak 😀
[2]:[4]: Děkuji =)
Tahle povídka se mi začíná moc líbit, tuším, jak by se to mohlo vyvrbit, ale překvapení se může objevit právě tam, kde ho nečekáme, že ? Kdo ví 🙂 Moc hezky napsané.
Jsi super autorka Helie..:)) Tahle povídka je naprosto skvělá..:)) Chudák Bill..:( Ale já věřím, že ho Tom nenechá na ulici..;)) Jsem strašně moc zvědavá na další dílek..;))* Moc zajímavá povídka..;))*
[6]: Děkuji =) No uvidíme, třeba čekáš správně 😀
[7]: Awh, děkuji =))
Perfektní, Bill dostal rozum, teď ještě co na to Bella:-O No uvidíme:-)