autor: Tina & GossipGirl
Ahoj všichni. Jsme tady s dalším dílem. Chtěly bychom vám obě poděkovat za komentáře. Opravdu nás moc potěšily. Takže už nebudu zdržovat a přeju příjemné čtení. Tina
Nespal tvrdě, z toho už byl odnaučený. Vždycky se mohlo cokoliv pokazit anebo se spustit poplach, a proto bylo dobré být připraven kdykoliv a na cokoliv.
Probudil se až další den ráno už celkem odpočatý. Vstal a trochu se protáhnul. Přehodil si přes ramena svou khaki bundu a vydal se na snídani. Jídlo tady sice nestálo za nic, ale už si na to zvykl a jako kapitán se zdržel připitomnělých poznámek o tom, že se to dá sotva žvýkat. Měl svou hrdost a rozhodně nechtěl klesnout jako někteří nováčci, kteří o tom klidně debatovali… však oni si časem zvyknou. Nic jiného jim ani nezbude.
Přišel do stanu, kde se vařilo jídlo, a vzal si jeden plechový hrnek s kávou a pár gumových rohlíků, které i potom namazal máslem. Všechno si to odnesl ke stolu, kde většinou sedával sám anebo s plukovníkem. Byl to stůl jen pro vyšší hodnosti než praporčík nebo desátník. Ostatní vojáci také seděli u stolů a snídali. Někteří v tichosti a někteří tu pusu už od božího rána nezavřeli. Tom teda patřil k těm tichým. Měl rád svůj klid.
Kousl si do rohlíku a žvýkal. Při tom se díval na ostatní anebo jen na svou snídani. Stále přemýšlel nad tím, že již brzy se bude dělit o rozkazy s nějakým dalším kapitánem. Nechtěl to, ale na druhou stranu, posily potřeboval, možná by bylo lepší, kdyby je třeba poslali bez kapitána, kdyby ho třeba někde omylem zapomněli nebo se zpozdil. Jenže tohle se nikdy nemůže stát. Kapitáni jsou přesní jako hodinky, taky se to od nich nevyžaduje, a zatím nebyl ve vojenství zaznamenán žádný případ, kdy by se kapitán ztratil svému oddílu, to byla naprostá hloupost. Proto mohl Tom tuto variantu klidně vypustit a dál snídat.
><
Dny se vlekly až děsivě pomalu, nepřátel přibývalo. Tom se snažil ze všech svých sil, aby udržel svoje muže naživu, ale i přes jeho snahu umírali další a další. Sice v mnohem pomalejším tempu, ale stejně. Z jeho původně velkého oddílu zbývalo už jenom něco přes polovinu vojáků a všichni se báli dalších bitev. Tom upřímně doufal, že posily dodrží svůj slib a přijedou načas. Dneska večer byl stanoven termín příjezdu.
To, že nebude mít hlavní velení, ho znepokojovalo stále víc a víc, přesto se zlá tušení snažil potlačit. S narůstajícím číslem obětí se i jeho odhodlání vyhrát pomalu snižovalo, začínal pociťovat nechuť k celé téhle ‚misi‘, na kterou byli nedobrovolně posláni.
Věděl, že jakmile se jednou přidá k vojákům, bude muset bojovat. Ale netušil, že skončí v pustině pouště bez kapky vody anebo oddychu před palčivým sluncem. Nepřátelé v tomhle počasí žili, což jim poskytovalo nesporné výhody.
„Kapitáne Trümpere, volá vás plukovník!“ ozval se hlas před jeho stanem, kde se snažil aspoň trochu ochladit ve stínu. Marně. I když už se slunce pomalu sklánělo k západu, horko nepolevovalo o stupeň ze své nesnesitelnosti. A povinné těžké bundy to všechno jenom zhoršovaly.
Přesto vykouknul ven, poprvé po dlouhé době bez helmy. Útoků poslední dva dny ubývalo, což Tom chápal spíše jako ticho před obrovskou bouří. Kývnul na mladého vojáka, který mu donesl zprávu, a vydal se přes ztichlý tábor k velitelskému stanu.
„Dobrý den, volal jste mě?“ pozdravil slušně a mírně sklonil hlavu na důkaz úcty.
Plukovník přikývnul. „Ano, posily jsou tady.“
Tom se trochu zmateně rozhlédnul okolo. Všimnul si vojáka, navlečeného v plné výzbroji a tiše stojícího v rohu. „Bill Kaulitz, vaše posila,“ pousmál se plukovník.
Tom si prohrábnul rasta copánky, došel k tomu novému kapitánovi a podal mu ruku. Staré znamení toho, že není ozbrojený a že se nechystá zaútočit.
Nově povolaný voják si stáhnul přilbu a díval se na muže před sebou. Lehce se pousmál. „Kaulitz,“ opáčil a stisknul nabízenou ruku.
Tom nestačil žasnout. Tohle že byl voják? Vždyť vypadal, že i slabší poryv vzduchu ho zlomí. Ruku zase stáhnul a ustoupil. Nemohl se rozhodnout, jestli tohle brát vážně, anebo to považovat za vtip.
Ještě hodnou chvíli si jej prohlížel, než konečně řekl své jméno.
„Trümper.“ Stále dívajíc se na něj. Tak pokud tohle má být posila, tak budou brzo zase všichni mrtví. Tom nebyl pesimista, byl realista, ale při tom, co právě vidět před sebou, si už nebyl jistý ničím. Vždyť to byl mladý chlapec, tenhle do války nepatřil, ten by měl být spíš někde ve městě a nakupovat drahé oblečení.
Tom ovšem nevyslovil nahlas žádnou jízlivou poznámku. Tohle se rozhodně neslušelo, vždyť to byl kapitán stejně jako on. A muži stejné hodnosti se rozhodně neurážejí, tohle se u vojáků prostě nebere vážně, tohle dělají jen namyšlené barbie, které mají zrovna čerstvě nalakované nehty a rozebírají nejnovější módu.
Plukovník sjel pohledem oba chlapce, z jeho pohledu to byli ještě chlapci, a on by se klidně mohl pasovat na jejich dědečka. Poté se zahleděl na Toma a promluvil.
„Kapitán Kaulitz bude ve vašem stanu, doufám, že nejste proti?“ položil rázně svou otázku, ale rozhodně to tak neznělo. Byl to rozkaz. Plukovník si prostě dokázal zařídit pořádek. Už jen na pohled z něj sálal respekt.
Tom se docela podivil, ale nezbylo mu nic jiného, než souhlasit. Aspoň s ním probere nynější situaci a případné návrhy na obranu území.
„Samozřejmě, že ne,“ odpověděl plukovníkovi srozumitelně a podíval se na něj. Poté se zase zadíval na Billa.
„Dobrá, myslím, že je všechno jasné, můžete jít,“ oznámil jim. Oba se napřímili. Tím dávali najevo, že všemu rozumí a také to, že odcházejí. Potom se Bill vydal za Tomem do stanu, kde nyní bude přebývat.
„Tady budete spát,“ vysvětlil Tom stručně a ukázal na další úzkou postel. Doteď tam měl jenom náhradní oblečení a pár zbraní, jinak byla nevyužitá. Věděl, že v táboře je dost volných stanů, a proto tohle rozhodnutí dost dobře nechápal. Stan byl sice původně dělaný pro tři lidi, ale úpravami se sem dostaly postele jenom dvě.
„Um, kolik vám je?“ zeptal se Bill bezprostředně potom, co dosedl na postel.
„26, vám?“ opáčil Tom a sklonil se k vojenské krosně, která mu ležela na podlaze.
„24. A… mohli bychom si tykat? Je to divné, být s někým v jednom stanu a vykat si,“ řekl Bill dost nejistě. Nemohl si urovnat myšlenky ohledně svého nového spolubydlícího, nevěděl jak se chovat, co říkat. Ten Trümper stejně nevypadal, že by si chtěl povídat.
Tom měl nehoráznou chuť odseknout, že to dělal vždycky a žádný problém neměl. Rozhodl se ale nedělat rozbroje hned, jak se tu objevil, a tak polovičatě kývnul.
„Jsem Tom,“ vyslovil poprvé svoje jméno. Tady ho vůbec nepoužíval, nešlo mu přes jazyk. Všichni jej tu oslovovali hodností anebo příjmením.
„Já jsem Bill.“ Vzdal už se nadějí, že by s Tomem šlo vycházet, pochopil, že se za tu jeho masku prostě nedostane. Rezignovaně si tedy počal vybalovat ty nejzákladnější věci a taky si sundal většinu obleku. Bylo tu doopravdy vedro.
„Za deset minut je večeře, jdeš se mnou?“ přerušil Tom otázkou tok jeho myšlenek. Bill jenom přikývnul a oblékl si zpátky bundu. Vydal se za Tomem, kterého nešlo v davu uniforem přehlédnout díky černému účesu. Všichni vojáci okolo na něj zírali a on s úlevou zjistil, že jeho muži už jsou začleněni mezi ostatní. Měli mít stany někde vedle Tomovy jednotky.
Dostali se do stanu, kde se podávalo jídlo. Tomovi muži na Billa zírali, asi nebyli zvyklí na trochu jinačí vzhled. Bill byl přece jen trochu jiný voják. Zvláštního z něj dělalo to, že byl hubený a celkově vypadal tak trochu slabě. Ale i když to na první pohled nevypadalo, tak měl sílu, byl to prostě skrytý talent.
Stál ve frontě za Tomem, a jakmile se na něj dostala řada, vzal si své jídlo a šel si sednout ke stolu, kde seděl Tom. Pohlédl na něj, rozhlédl se po celém stanu, poté se podíval na své jídlo a začal jíst. Tom byl celou dobu zticha, což Billa trochu znervózňovalo. Bill byl takový typ člověka, že by si mohl povídat pořád, ale válka a jeho postavení jej naučily někdy držet jazyk za zuby.
„Takže, jsme tu jen dva kapitáni. Měli bychom se nějak domluvit, co se týče udělování rozkazů, až půjdeme do akce,“ jedl a při tom se na něj díval. Tom na něj také upíral svůj pohled.
„Viděl bych to jednoduše, ty budeš udělovat rozkazy svým mužům a já svým.“ Billa Tomův tón docela překvapil. Připadalo mu, že asi není dvakrát nadšený z toho, že tady Bill je a že s ním půjde do akce. Docela jej chápal. Byl to kapitán a jít do boje s dalším kapitánem znamenalo problém, co se týče udělování rozkazů. Při akci se nemohli hádat, protože by nepřítel mohl využít jejich nepozornosti a zaútočit drsněji. Proto bylo třeba se předem dohodnout, aby k takovýmto problémům nedocházelo.
„Jasně, je mi jasné, že nechceš, abych se ti do toho pletl, ale taky budeme potřebovat nějaký společný plán,“ pokračoval dál.
„To se všechno vyřeší později, teď při večeři to vážně řešit nechci,“ řekl Tom. Neměl moc rád, když se při jídle mluvilo.
„Dobrá, jak myslíš,“ oplatil mu to Bill stejným tónem a po zbytek večeře byl již zticha.
autor: Tina & GossipGirl
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Ty jo, tak to jsem zvědavá jak to bude pokračovat 🙂 líbí se mi to strašně moc a myslím, že tuto povídku budu číst až do konce 🙂
Je škoda, že jsou k sobě tak chladní, ale to se časem určitě změní 🙂 Jinak moc povedený a už se těším na další díl 🙂
Tomove uvažovanie o Tom, že by rota mohla stratit Billa ma pobavila. Dúfam, že Tom k sebe Billa časom pustí, a prestane byť taký chladný.
no ale ten Tom mě teda sere, jak je na Billa strohej… snad má jenom mužskou verzi "svých dnů" a bude na Billa v poho dřív, než Billího oddělá nějakej muslim.
styl povídky mi přijde takovej… jako kdybyste v těch upjatých kalhotech byly vy autorky, nejen nervní Tom. 😀 chápu, že chcete asi navodit atmosféru, která se vám mimochodem v prvním díle absolutně povedla, ale doufám, že s příchodem Billa se to trochu uvolní, protože jinak to bude docela dost těžké čtení. 😉