Doppelleben 14.

Přesně, jak jsem očekával, Christianovi vůbec nic nevadilo, dokonce mi doporučil zůstat o trochu déle, abych si pořádně odpočinul a znovu navázal na pevné pouto s Andym. V tu chvíli jsem byl vážně vděčný, že jsem o něm Chrisovi vyprávěl – lépe chápal, co pro mě toto setkání znamená.

„Všechno v pořádku?“

„Samozřejmě,“ pousmál jsem se. „Chris mi přeje, abych si užil, a tebe by v blízké době velmi rád poznal, tudíž mě napadlo, že bys třeba mohl jet do Berlína se mnou, mohl bys nějakou dobu zůstat u nás, místa je tam dost.“

„Uvidíme ráno, ano?“ oplatil mi úsměv a hladkým pohybem přede mě postavil hrnek s horkou čokoládou. „Teď mi vyprávěj o Chrisovi.“

„Oh, Chris. Po pravdě řečeno, já ani nevím, co bych ti o něm řekl,“ krátce jsem se zasmál. „Je neuvěřitelně hodný, ale dokáže se tvrdě hájit, když je potřeba. Když se to vezme kolem a kolem, vy dva máte velmi podobné vlastnosti, tudíž předpokládám, že byste si rozuměli.“

„Já nejsem hodný,“ ušklíbl se.

„A co tedy jsi?“

„Hodně zákeřný,“ rozesmál se hlasitě a lehce do mě šťouchnul loktem.

„Oh, to já moc dobře vím! Není to tak dávno, co jsme byli zákeřní spolu.“

„Georgovy zelené vlasy?“

„Bože, Georgovy zelené vlasy!“ rozesmál jsem se. Vzpomínka na Georga vřeštícího vzteky a autobus otřásající se smíchy je vždy úžasný lék na smutek. „Pamatuju si, že nosil čepici tak dlouho, dokud jsme se při pohledu na něj všichni nepřestali smát, přestože už je měl znovu hnědé.“

„Já si zase pamatuju, jak nám chtěl David vynadat, ale dostal záchvat smíchu.“

„Ani nevíš, jak rád bych se do té doby vrátil,“ povzdechl jsem si.

„I za cenu, že bys ztratil Christiana?“ pátravě se mi zadíval od očí a přitáhl si mě do náručí.

„Asi ano,“ zašeptal jsem. Hlavu jsem si zabořil do prohlubně Andreasova krku a přemýšlel, jak vyjádřit, co přesně chci říct. Byl jsem Andymu vděčný, že mi dává prostor, že se mě na nic neptá. „Víš,“ promluvil jsem po nějaké době. „Mám Chrise rád. Vážně rád, ale pořád mě trápí výčitky svědomí vůči němu. Nejsem k němu upřímný a ničí mě to, ale zároveň mu pravdu říct nemohu. Je to věc, se kterou se člověk prostě jen tak nesrovná, dokonce pořád nedokážu pochopit, jak je možné, že ses s tím srovnal ty. Já bych to asi nikdy nedokázal.“

„Myslím, že kdybys mu to řekl, pochopil by to. Ale vůbec se nedivím, že se toho bojíš, je to složité, aby to pochopil někdo nezúčastěný.“

„Nemůžu mu to říct.“

„Je to tvoje rozhodnutí, Billy,“ políbil mě na tvář.

„Byl jsem vždycky tak ufňukaný?“

„Byl jsi vždycky velmi citlivý, Bille. Už od šesté třídy, když vznikaly hlubší problémy se spolužáky, jsi za mnou chodil s prosíkem, abych tě vyslechl a pomohl ti. A v té době se mezi námi vytvořilo takhle silné pouto, které nás naučilo takové citlivosti. Myslím, že i díky tomu se dokážeme takhle mazlit, objímat a přijímat polibky, aniž by nám to připadalo zvláštní. A vůbec nevím, proč ti o tom povídám,“ krátce se zasmál.

„Nevím, za kým jiným než za tebou, bych si šel pro útěchu, Andy. Jsem vděčný za to, jak laskavý ke mně jsi,“ usmál jsem se a vtiskl mu dětský polibek na rty. Bylo to naše nepsané pravidlo už od dětství a já se ho nehodlal vzdávat.

„Pojďme spát,“ oplatil mi úsměv.

„Zůstanu tady.“

„Neblázni, půjdeš ke mně, nenechám tě spát na starém rozvrzaném gauči!“

„Vůbec si tě nezasloužím,“ zasmál jsem se a nechal se odvést do jeho obrovské ložnice.

***

Seděl jsem na posteli, rozespale zíral na Andrease, který si do malé sportovní tašky balil několik málo věcí potřebných k odjezdu do Berlína, a nemohl jsem si odpustit rozverný úsměv, který mi pohrával na rtech. Náš společný odjezd znamenal, že máme možnost více se sblížit, být stejně dobří přátelé jako před tím, než se naše cesty vydaly každá na jinou stranu.

„Bille, začneš se oblékat nebo v té posteli chceš strávit zbytek života?“ vesele se ušklíbl Andy.

„Oh, jo, jasně,“ neochotně jsem se zvedl a začal se soukat do svého oblečení.

„Tu máš,“ hodil mi příjemný pletený svetr, „Venku je zima,“ dodal na vysvětlenou, když zaregistroval můj nechápavý pohled.

„Děkuju,“ usmál jsem se a ochotně se do něj zabalil. Voněl po levandulích, které Andy miloval ze všech nejvíc, v každém pokoji muselo být něco, co by s nimi souviselo.
Pomalu jsme šli do auta, nikam jsme nespěchali, já obzvlášť ne.

„Bojíš se?“ otočil se na mě, když jsem nastartoval, ale stále se neměl k odjezdu,

„Trochu,“ pokorně jsem přikývl. „Tom musel být strachy bez sebe, vůbec jsem se mu neozval, vykašlal jsem se na něj.“

„A on tě zbil, Bille. Nemusíš se bát, budu tam s tebou. Netroufne si na tebe, když tam budu já. Vždycky se bál mých svalů.“

Rozesmál jsem se, ale musel jsem uznat, že Andy má pravdu. Vždycky mě ochraňoval před vším zlým a Tom z něj měl respekt. Teď už by si na něj možná, vzhledem k tomu, jak často posiluje, troufnul, ale proč pokoušet štěstí?

***

Nervózně jsem se krčil za Andym, který sebevědomě vyčkával, než se dozvoní na někoho, kdo mu otevře, jelikož já jsem si, velmi chytře, nevzal klíče od domu. V tu chvíli jsem byl víc než kdy jindy šťastný, že tam se mnou Andy je, protože si nejsem jistý, zda bych Toma hned mezi dveřmi zvládl sám.

„Andy?“ zaslechl jsem rozrušený hlas, když se ty zpropadené dveře otevřely. Tom se nechápavě díval na Andyho, a až po nějaké době ho napadlo pořádně se rozhlédnout. Když jeho pátravé oči spatřily mě, vyděšeně se krčícího za Andreasovými zády, zorničky se mu zlostně zúžily.

„Pustíš nás dál, nebo musíme stát venku, Tome?“ pousmál se Andy se stopou jízlivosti v hlase.

Tom beze slova ustoupil z cesty, ale stále mě sledoval ostřížím zrakem.

„Kde jsi byl?“ vyštěkl na mě naštvaně, sotva zavřel dveře.

„U Andyho.“

„Proč ses mi neozval?!“

„Nechtěl jsem Andymu utrácet moc kreditu, napsal jsem jenom Chrisovi.“

„A proč mi nesměl říct, kde jsi?“

„Nechtěl jsem, abys to věděl!“

„Proč on to směl vědět a já ne?“

„Protože on mě, na rozdíl od tebe, nemlátí, Tome! Proto jsem mluvil jen s ním a výslovně jsem ho prosil, aby ti neříkal, kde jsem! Je tak těžké pochopit, že jsem chtěl od tebe pryč?!“ rozvzlykal jsem se a rychlým krokem šel k sobě do pokoje. Andy se mě snažil rukou zadržet, ale zatvrzele jsem se mu vysmekl.

„Ty jsi vůl, Tome,“ zamumlal a rozběhl se za mnou.

Sotva přišel do pokoje, už si to šinul ke mně na postel, kde si mě stáhl na klín a konejšivě mě objímal a hladil tak dlouho, dokud jsem se neuklidnil.

autor: Saline A.