My lips like sugar 5.

„Tak… Tak ahoj,“ ani se na něj nepodívám a okamžitě si to mířím pryč z jeho bytu. Nechci tu už být ani vteřinu navíc. Musím odejít dřív, než by mohlo být pozdě. Vlastně co by mělo být pozdě? Sám sobě už namlouvám hlouposti. Neměl jsem ho vyhledávat. Na co jsem to do pekla dělal? Co jsem tím chtěl dosáhnout? To, že si budu celý zbytek dne nadávat, jaký jsem hlupák? Nenapadá mě jediný rozumný důvod, proč jsem to vlastně dělal!

„Idiot!“ buším pěstmi do volantu. Jedu domů. Zavolám někomu, abychom šli ven, nutně potřebuji dostat do hlavy jiné myšlenky. Ale komu? Hlavně nějaké ženě, protože… Tome, nemysli už na to! Ani když sám sebe okřiknu, už mi nepomáhá. Stále se mi v myšlenkách ukazuje Bill, i když je to docela absurdní. Ať myslím na cokoliv, například i na to, jaké barvy mám telefon, vždy se mi vkrade do obrazu. Do háje s ním!

Vytáhnu z kapsy mobil, otevřu seznam a hned zavolám první osobě ženského pohlaví v seznamu, co najdu. A… Adam, Alex, Aysha. Aysha! Ano! To by šlo.

„Tome? Že tě napadne ozvat se! Co se stalo, že po půl roce voláš?“ vyhrkne na mě dřív, než se stihnu vzpamatovat, s kým vlastně volám. To už je opravdu půl roku od jejích narozenin?

„Ahoj, no jen tak mě napadlo, jestli se doma nenudíš. Mohl bych ti dělat společnost, co říkáš?“ sám jsem překvapen, jakým hlasem jsem řekl tuto větu. Jako bych ji měl protáhnout hned na zadním sedadle mého auta. A také by to možná nebylo špatné! Ano! Je téměř jisté, že díky ní zcela zapomenu, že nějaký Bill vůbec existuje.

„Copak, už ti došly tvé zásoby mladých pipek? Ale máš pravdu, nic nedělám. Mohl bys pro mně dojet, co ty na to?“ věděl jsem, že ona je moje záchrana. Alespoň někdo je ochoten být se mnou, když už…

„Ano, můžu teď? Jsem už více méně na cestě,“ musel jsem jí rychle odpovědět, abych se vyhnul opětovným myšlenkám na něj. Že já idiot jsem vůbec šel do kasina. To byla moje zásadní chyba!

„Vždy víš, kdy řeknu ano… Jsi strašný! Fajn, čekám tě, Tome Trümpere. „

„Napočítej do deseti a jsem tam,“ položím jí telefon dřív, než by stihla říct něco dalšího. Bleskurychle se moje auto rozjede vpřed za Ayshou. Ať už jsem tam, ať už na něj nemyslím…

„Tomi, čau čau, tak dlouho jsem tě neviděla!“ usměje se na mě, a jako by to bylo něco automatického, mě políbí, na rty! Cože?! Nemám však to srdce odtáhnout se a vynadat jí. Vždyť já jsem ten, co za ní přišel kvůli vlastním výčitkám vůči myšlenkám na nějakého kluka z kasina! Nemám si na co stěžovat. Když si to tak vezmu, dělá jen to, co od ní chci.

„Oh, dnes na to jdeš ale zhurta,“ nahodím jeden z mých frajerských výrazů obličeje, chci před ní skrýt jakékoliv rozpaky. Nemusí přece vědět, o co jde, ne?

„Vždyť kvůli tomu jsi přece přišel. A neříkej, že ne, je to na tobě vidět. Tak pojď dovnitř, dokud mi nevychladneš,“ vyzývavě na mě zamrkala umělými řasami; jak poslušný pejsek ji následuji.

Vejdeme dovnitř a sotva stihne podpatkem zavřít dveře, surově mě hodí na křeslo, obkročmo si na mě sedne, začne mě líbat. Tato rychlost by se mi za normálních okolností nelíbila, vlastně se mi ani nelíbí. Ale jak jinak zahnat myšlenky na něj, když ne pomocí Ayshy? Klín se klínem vybíjí, a to mám i v plánu udělat. Myslím, že ona je jedna z těch, kterým by se to mohlo podařit.

„No tak, Tome, vynasnažíme se trochu přece…“ vydechne mi do úst a pomalu mi přechází na krk. Snažit? Jak se mám snažit, když já ve skutečnosti o toto ani nemám zájem? Bože, nač jsem sem šel? I tak mi to nepomůže…

Od krku se blíží nenávratnou rychlostí k mému rozkroku. Díky svým myšlenkám jsem ani nestihl zaregistrovat, že už mám rozepnutý opasek. Musím se smát sám nad sebou, nad tím, jak jsem klesl. Moje přirození se tyčí jen díky hloupé živočišné potřebě, a ne proto, že bych s tou ženou opravdu sex chtěl. Tome, můžeš se stydět!

Aysha na nic nečeká, prostě si mě vezme do pusy. Až mě zamrazí při tom pocitu. Podvědomě porovnávám praktiky, které se mi ze včera záhadným způsobem vynořují ze zapomenutých vzpomínek. Billovy praktiky. Dopodrobna se mi v hlavě, jako nějaký film, promítá ten moment, kdy to dělal on a ne ona. Podívám se dolů, musím se ujistit, že jsem tu jen se ženou a nenechal se unést touhou. K mému překvapení však vidím jeho. Buď jsem už úplně ztratil rozum, nebo je to, na co se dívám, pravda. Billovy štíhlé prsty obemknuté kolem mého přirození, jeho jazyk zdobený lesklou kovovou kuličkou, jak si se mnou pohrává.

„Och Bože, Bille,“ zasténám do ticha. Jeho osobnost mě oblbla jako ještě nikdo.

„Co?“ všechno se rázem změní na krutou skutečnost a mně se před očima ztratí jeho tvář, kterou nahrazuje Ayshyna. A kurva! Až teď si začínám uvědomovat, co jsem právě řekl, že to všechno byly jen představy! V srdci cítím zklamání, v hlavě zmatek, před očima nechápavou, až naštvanou ženskou tvář.

„Jaký Bill?“ stále více na mě zírá jako na svatý obrázek. No tak jsem se spletl a co!

„J-j-á… To, to ne… To je, to je jinak, než si myslíš!“ vykoktám ze sebe nesmysly v podobě… V jaké podobě? To, co říkám, nemá žádný význam! Musím se přiznat, vůbec nevím, jak rozumně vybruslit z této situace. Nyní si připadám úplně bezmocně. Nejraději bych velmi rychle utekl a schoval se do nejbližší díry, kde by mě nikdy nikdo nenašel.

„Ty… To nemyslíš vážně! Ty při tom, jak tě kouřím, myslíš na nějakého chlapa? Řekni mi, že žertuješ!“ do tváře jí stoupla mírná červeň hněvu. Ajaj! Co teď? Jak vyřešit tuto absurdní situaci? A vůbec! Jak se mi tohle mohlo stát!? Copak jsem se snad už dočista pomátl?

„No tak odpověz mi! Je to pravda?“ zvýší o oktávu svůj už tak dost vysoký hlas. Až mě mrazí v zádech. Myslím, že je čas odejít.

„Kašli na to. Zapomeň, že jsem tu vůbec byl. Byl to omyl,“ rychle se postavím z křesla, zapnu si kalhoty a jdu pryč. Nechci, aby stihla cokoliv říct ještě v mé přítomnosti. Tato situace je již tak dost trapná i bez toho.

Jakmile překročím práh dveří a pořádně za sebou zabouchnu, si vydechnu. Auto mám velmi blízko, což znamená, že kdyby i měla ještě nějaké nemístné připomínky, už mě nezastihne.

Celou cestou domů jsem si nadával, jaký strašný debil jsem! Teď nejen že budu všem pro smích, protože jim to ta tupá blondýna řekne, ale i sám sobě budu vyčítat, že jsem prostě nemohl zůstat v ten večer doma!

Popravdě řečeno, sám sebe nechápu, nač to vůbec řeším! Pořád dokola… Potřebuji vypnout. Pořádně se vyspat a přijít na jiné myšlenky, protože pokud to takto půjde dál, jistě se zblázním. Z takové hlouposti! Ach, raději otevřu dveře od bytu, ať už můžu co nejdřív usnout. Venku už je téměř tma, ani nevím, jak dlouho jsem byl pryč. Zdá se, že dost dlouho. Půl dne jsem sice prospal, ale i tak. Hlava mě k tomu všemu stále pobolívá. Já už nebudu pít nejbližší rok! Přísahám! Nestojí mi ta trocha alkoholu za takové absurdní problémy.

„Ach, konečně doma,“ těžko si povzdechnu a přejdu do ložnice. Uff, je tu fakt dost velký bordel. Nevadí, uklízet budu zítra, teď na to už fakt nemám náladu. Nebo ještě alespoň vezmu načichlé hadry ze včerejška do koše na prádlo. Zvednu je ze země, ale z kalhot mi vypadne pár drobných centů a… Co to je? Jakýsi poskládaný papírek snad na milion malinkých kostek. Kopu věcí hodím na zem, tam kde byly, a odtud zvednu jen kus něčeho, k čemu se mi nevztahuje vůbec žádná vzpomínka. Rozbalím ho, vyjeveně se dívám na kousek papíru popsaný číslem. Telefonním číslem, a k tomu pár písmenky poskládaných do jedné fráze.

„My lips like sugar,“ řeknu si nahlas obsah papíru. Co to má znamenat? A co to číslo? Je to snad… Je to snad Billovo číslo?

„Ne, Tome, nevolej tam!“ říká mi mé druhé já. Škoda, že touha je mnohem silnější než nějaký vymyšlený hlas v mé tupé hlavě.

Do mobilu vyťukám neznámé číslo. Normálně se mi až srdce svírá, když to začne zvonit.

„Prosím?“ ozve se v telefonu jeho hlas. Ano, je, je to Bill. V jednu chvíli netuším, co mám dělat! Ozvat se? Zavěsit? No tak co?! Hlas mě vůbec neposlouchá, nedovolí mi vydat ani slůvko.

„Haló? Je tam někdo?“ ozve se znovu po pár sekundách. Nechci z něj dělat idiota, ani mu to položit. Mám rád, když vypráví. Je naprosto úžasné slyšet ho.

„Co znamená ‚my lips like sugar‘?“ zeptám se první, co mě napadne. A opravdu bych to rád věděl.

„T-tome?“ nejistě mě osloví. Až sem cítím, jak je překvapen mým telefonátem, neví, co má říct. Nasvědčuje tomu i krátká pauza.

„No tak co to znamená?“

autor: Diana