No one is innocent II – I will love you forever 21.

(Bill)

Oh, je pondělí, respektive pondělní ráno. Oh, jak moc já pondělní rána nesnáším. Znamená to, zase pět dní školy. Zamrkám. Dneska se jdu vlastně do školy zapsat. To dělá tenhle den ještě hroznějším. Nevím, co mám čekat, co se bude dít. Obávám se toho… Opravdu se bojím toho, co bude. Zvláště pokud mě nevezmou zpátky bez souhlasu rodičů, když nejsem plnoletý. Podívám se vedle sebe na Toma. Budík sice ještě nezvonil, ale chci ho vzbudit. Potom bychom určitě nevstávali. Hladím ho po tváři. Už je to týden od toho, co se Tomovi vracely myšlenky. Doufám, že mu je už dobře. Bylo mu dobře sice už druhý den – nebo alespoň mně to říkal, ale pořád mám o něj strach. Doufám, že budeme ve stejné třídě, abych si

na něj mohl dávat pozor…

„Lásko, vstávej,“ zašeptám mu u ucha a políbím ho na něj. Pohladím ho po břiše.

Zachvějí se mu lehce řasy, trošku se pousměje a oči pootevře. Pohledem hned zabloudí na moji tvář.
„Mmm…“ zamručí a oči zase zavře. No… Nevypadá moc na to, že by se mu chtělo vstávat. Vlastně se mu ani nedivím. Co jsem tady, tak jsme myslím tak brzo ještě ani nevstávali.

Usměju se. Je roztomile ospalý. Pohladím ho po tváři.
„Musíme do školy, víš?“ mluvím na něj jemně a tiše. Nechci mu přivodit šoky hned takhle… brzo po ránu.

„Je brzo,“ zašeptá. Nebo spíš potichu zamumlá. Začne se ke mně tisknout, omotá ruce okolo mého pasu a tváří se mi přitiskne k hrudníku. Má trošku teplé tváře. „…moc brzo,“ ještě tišeji dodá a na hrudník mě políbí. Má suché rty, přejede si po nich jazykem a pusu zopakuje. Hladím ho po vlasech. Ne, opravdu bych ho nebudil… Kdybych nemusel. Je mi líto budit někoho, jako je Tom.
„Já vím, ale musíme vstávat, víš? Je pondělí ráno,“ pořád k němu šeptám a sáhnu pod peřinu. Pohladím ho po břiše.

Povzdechne si. Zvedne ke mně hlavu a zase pootevře oči, zase se na mě ospale pousměje.
„Dobře,“ přikývne tiše a začne se pomalu zvedat do sedu. Mezitím mě ještě stihne líbnout na tvář. Tohle dělá strašně často. Ale líbí se mi to. Je to něžný a roztomilý. Spokojeně zavrním jako nakrmené kotě. Protáhnu se, ale dávám pozor, abych neudeřil Toma, jako se mi to už jednou podařilo. Vylezu z postele a jdu k oknu. Odhrnu závěsy, a do místnosti okamžitě vstoupí světlo. Otevřu okno, aby se vyvětral vzduch.

„Dneska je venku nádherně,“ ještě aby ne. Za chvilku bude léto… Je už na čase.

„Jo, ale ještě nádhernější by to bylo bez školy,“ zafňuká Tom. Taky se začne hrabat pomalu z postele. Ze školy opravdu nevypadá nadšeně. Dobře, ze školy není nikdo zrovna happy, ale nevšiml jsem si, že by si Tom někdy nějak… extra stěžoval.
„Je to… na nic.“

„Co je na nic, lásko?“ zasměju se a otočím se. Opřu se zády o výklenek a pokrčím jednu nohu. Dívám se na Toma.

„Škola,“ zakňučí a lehne si zpátky na postel. Podívá se na mě a zamrká, zazívá. Vezme si polštář a přiloží si ho na obličej.
„Asi si ho vezmu s sebou, hm? Si ustelu pod lavicí,“ zamumlá do něj, skoro nic mu nejde rozumět.

Zasměju se a zakroutím hlavou. Ne… Tom nesmí usnout. Možná… Něco mě napadne. Odrazím se od zdi a jdu k posteli. Kleknu si nad Toma tak, že bych mu viděl do tváře, kdyby na ní neměl položený polštář. Vezmu mu ho a hodím na zem. Chytnu jeho ruce za zápěstí a dám mu je nad hlavu. Znovu se zasměju, když si všimnu, jak vyděšeně na mě kouká.
„Lásko, musíme jít do školy, víš? Abychom byli chytřejší, než jsme teď,“ vypláznu na něj jazyk.

„Mně už nic nepomůže,“ kuňkne a zakroutí hlavou. Usměje se a natáhne se ke mně pro pusu.
„Jsem… ztracenej případ,“ přikývne si se strašně inteligentním výrazem. Zasměju se… I kdyby, jak koukám, příliš vysoká inteligence by mu asi moc neslušela. Zasměju se a zakroutím hlavou.
„Nikdy není pozdě,“ přikývnu a políbím ho. Pustím jeho ruce a do klína se mu usadím. Přitáhne si mě k sobě, omotá ruce okolo mého pasu a usměje se na mě. Na to, jak se mu do té školy nechce… Začíná vypadat spokojeně. Možná bych mohl… Trošku vydírat, že? Sundám si z boků jeho ruce.

„Když nepůjdeš do školy, nebudeš se mě dotýkat,“ řeknu naoko vážně. Zamrká a nechápavě se na mě podívá. Ušklíbne se a sjede mě celého pohledem.
„Hmm…“ vydechne… jakoby zamyšleně. Pokrčí rameny a začne se zpode mě soukat. Nechápavě se na něj podívám. „Fajn,“ vydechne ospale a lehne si na břicho na posteli. Zahrabe se pod deku. Vytáhnu obočí a nakrčím nos. To chce opravdu ležet raději v posteli…? Jo, ví, že to, co jsem řekl, nikdy nesplním, ale to je jedno.
„Jak myslíš. Spi dál. Já jdu do školy,“ pokrčím rameny a zvednu se z postele úplně. Udělám pár kroků ke skříni a začnu se oblékat.

„Vydírání!“ zakňučí nahlas Tom zpod peřiny a začne se vrtět.

„Ne, ne,“ zasměju se a vypláznu jazyk. Jdu zase k posteli, akorát s tím rozdílem, že jsem oblečený. Schovám Tomovo tričko, ve kterém spím, pod polštář a pohladím ho po tváři.
„Už sis to rozmyslel?“ vypláznu na něj jazyk.

Vyvrtá hlavu z peřiny a nevinně se na mě podívá. Jenom trošku přikývne a zamrká na mě. Kousne se do rtu.
„Rozmyslel… ALE! …“ řekne důrazně a… zarazí se. „To ale si ještě promyslím,“ zazubí se.

Zasměju se a zakroutím hlavou. Opravdu by mě to ale zajímalo.
„Dobře,“ kývnu.

(Tom)

Dobře… Musím přetrpět školu. Za normálních okolností by mi to bylo úplně volné, ale jenom to, že sdílím školu, třídu a většinou skoro i lavici s Andreasem, mě od toho ústavu opravdu hodně odpuzuje. Jenom doufám, že budu most být ve třídě s Billem, to bych se mohl vyhnout nepříjemnostem. Samozřejmě, že nejen kvůli tomu chci být s Billem. Ale… Zase vím, jak vypadá smutný Andy. Vlastně by mi ho možná i bylo líto. Nikdy se nechoval tak, jak se choval v ten den. Tohle asi nepochopím… Povzdechnu si. Ne, ne, ne… Nemůžu se takhle nad ním zamýšlet. Je to jenom týden, co tohle přemýšlení ze mě udělalo úplného… psychouše. Malinko se na Billa pousměju se a políbím ho na čelo. Jenom letmo. Vstanu na nohy a jdu ke skříni. Musím se obléct hlavně nějak… Nenápadně.

Jo, to je strašně chytré, Tome. Třeba na tom s inteligencí nejsi tak podprůměrně, jak vypadáš. Jistě, hlavně nenápadně, určitě se s tím, co nosím, a co mám na hlavě, schovám za takovýma, jakej je třeba zrovna Andreas. Navíc moje další poznávací značka – Bill. Jó, zlatíčko, smiř se s tím, že se mu nevyhneš. Ano, ještě si začnu v duchu povídat sám se sebou. Nemá někdo číslo na psychiatrii?

„Počkám na tebe dole, připravím snídani,“ kývne Bill a usměje se. Odejde ze dveří a nechá je otevřené. Můžu zezdola slyšet to, jak si povídá s mamkou. Samozřejmě. To jsem si mohl myslet, že bude vstávat brzo jako my. Ještě může vzít Billa za ruku a odvést ho jako do první třídy. Hah. I kdyby chtěla sebevíc, má smůlu. Billa si můžu vodit za ruku jenom já.

autor: Catherine & Sch-Rei