Pamatuju si, jak jsme byli malí. Mohlo nám být tak šest, ani jeden jsme ještě nevěděli, co k tomu druhému cítíme. Ale už tehdy jsme si byli jistí, že spolu zůstaneme navždycky. Vzpomínám si přesně na tvá slova, přestože jsi je už tolikrát porušil – nebo možná právě proto, nevím – dodnes si dokážu doslova vybavit tvůj hlas, včetně tónu, když jsi vyslovil svůj slib. „Nikdy ti nebudu lhát, Tome…“
Tak co se sakra změnilo, Bille, co se stalo, proč už ke mně nejsi tak upřímný jako tenkrát? Proč si pro mě vymýšlíš všechny ty hezké pohádky, místo toho, abys mi řekl pravdu? Protože realita je krutá. Mnohem krutější než naše sny. A ty mě jí chceš uchránit.
Ale… Já to vím. Všechno. Myslíš snad, že jsem si nevšiml, že tvé oči ztratily ten krásný třpyt? Že tvé úsměvy jsou jenom hrané? Myslíš, že nevidím to, jak se mi ztrácíš před očima? Nebo to, že kdykoli tě pohladím, zůstane mi v dlani hrst tvých černých vlasů? Myslíš, že neslyším, jak v noci pláčeš do polštáře? Jsem tvé dvojče, lásko. Copak bys to přede mnou mohl skrýt? To přece nejde…
Vím i to, kam každé odpoledne chodíš. Do nemocnice. A vím, co to znamená, přestože ty mi to odmítáš říct, i když si musíš být vědom toho, že tím děláš všechno jenom horší. Ubližuje ti to. Ptal jsem se toho doktora, ke kterému chodíš. A on mi řekl přesně to, co jsem nechtěl slyšet.
Objímám tě, tisknu si tvé křehké tělo k hrudi a jen tě pozoruju. Vypadáš jako andílek, když spíš, jsi tak sladký… Jemně se usmíváš. Zdá se ti něco hezkého, zlatíčko? Doufám, že ano…
Umíráš. Ta nemoc tě pomalu ničí, rozežírá tě zevnitř. Zabíjí tě. A nikdo ti už nemůže pomoct, je pozdě…
Otevíráš oči. Nepřekvapuje mě to, poslední dobou se budíš často. Ale tentokrát… je to jiné.
„Promiň mi to,“ zašeptáš, omlouváš se za své lži. Sleduju, jak namáhavě lapáš po dechu, když se začneš svíjet v neovladatelném záchvatu příšerných křečí. Po tvářích ti stékají slzy, láskyplně je stírám, tiším tě polibky na čelo a šeptám, že se nemáš za co omlouvat. Tisknu tě k sobě a odmítám pustit, slibuju, že to bude zase dobré…
Jenže nebude, to víme oba.
Pláču a ty slané kapky mého smutku ti kanou do vlasů, které dávno pozbyly lesku, a vpíjí se do nich stejně jako já do tvých rtů. Líbám tě nenasytně, s hlubokou láskou, a ty mi to stejně vášnivě oplácíš. Potřebuju cítit tvoji blízkost, vědět, že jsi tady ještě pořád se mnou, je to tak plné doutnající touhy a dlouho skrývané bolesti… Bojím se. Tak šíleně moc se bojím, že by to mohlo být naposled!
Ale není. Tvé křeče polevily, pomalu se uklidňuješ. Zlehka přejíždím konečky prstů po konturách tvého obličeje, snažím se uložit si ho do paměti… protože tady nebudeš navždy. Dnes se to nestalo. Ale co zítra, co pozítří? Kdo mi zaručí, že tady za týden nebudu usínat sám?
„Tome, až… k tomu dojde… nechci být sám,“ špitneš a vtiskneš mi dětský polibek na rty. „Prosím…“
autor: Mary
to bylo krásný…
tyjo to je tak smutný..opravdu nádhera..četla jsem to s otevřenou pusou…krasný..
nenachádzam dosť výstižné slová na to aké úžasné to bolo, preto len… :'(
Smutné, ale krásné…
nemám slov…to je tak…krásný… :'(
*otírá si oči* přesně to vystihuje nepředvídatelnost smrti… i když víme, že přijde brzy, děsíme se dne, kdy se to stane, protože pak už nic nebude jako dřív. Protože víme, že po člověku, kterého milujeme a který byl součástí každého našeho dne, zůstane jen prach… a pak zafouká vítr a je pryč.
nádherné :').. málokterá povídka mě rozbrečí, ale u téhle mi opravdu stékaly slzy po tvářích :')..tak nádherně a procítěně napsané :')).. dokonalý x))*
Nádherný.. :') je mi sice líto jich obou, ale takovej je život. Tom chudák zůstane sám, ale Billis umře s úsměvem na rtech.. máš to moc hezky napsaný.. 🙂
Krásný 🙁 aspoň že je s ním Tom
krásné a dojemné 🙁