„Podívej, Dave,“ velkoryse předstíral, že si nevšiml, jak si David prsty nervózně pročísl vlasy a otřásl se. Teď, když na něj útočila obě dvojčata, se mu ještě hůře odolávalo touze zakrýt si rukama uši a začít hlasitě bzučet, aby nic z jejich proslovu neslyšel. „My víme, že na to možná není ta pravá chvíle, ale my bychom si chtěli odpočinout. Víš, jako nabrat nové síly a tak. Chápeme, že se ti to moc nezdá, ale pochop i ty nás. Potřebujeme pár dní volna, jenom se tak flákat a být dál od toho shonu. Uklidnit se, být spolu sami bez všech těch fotografů a novinářů. A uvidíš, že naše koncerty potom budou ještě lepší, živější, divočejší. Jen musíme nabrat trochu energie.“ Nenápadně mrknul na Billa.
Výraz v Davidově tváři se změnil z vyděšené grimasy, kterou nasadil bezprostředně poté, co mu oznámili svůj návrh, na zamyšlenou. Zjevně o tom uvažoval. Celkový dojem kazil jenom fakt, že neklidně klepal špičkou boty o podlahu a nedíval se ani na jednoho z bratrů, ale do zdi, takže se nedalo s jistotou rozlišit, jestli přemýšlí nad tím, co mu říkají nebo nad něčím úplně jiným. To však chlapcům tolik nevadilo. Pokládali za úspěch už to, že je David ještě nevykopl ze dveří.
„Možná napíšeme nějaký song,“ přidal Tom další argument. „Dobře víš, že se nám nejlíp skládá, když jsme daleko od lidí a nikdo nás nemůže otravovat.“
David se na něj nepřítomně podíval, spíš to vypadalo, že kouká někam skrz něj. Musel přiznat, že prohrál.
„Díky, Dave,“ zabroukal Tom spokojeně a nijak nekomentoval, když se manažer nadechl tak zhluboka, div si neroztrhl plíce, a s hlasitým plesknutím si přitiskl dlaně k obličeji, aby se nemusel dívat na své svěřence, kteří kolem něj bláznivě poskakovali ve vítězném tanci. Bill se na chvíli zastavil a důvěrně se k němu naklonil.
„Stejně nemůžu uvěřit tomu, že nám to vážně povolil.“
V autě byli jenom oni dva a řidič. Původně si měli užívat dovolené ve čtyřech, ale Georg a Gustav měli něco neodkladného, takže jeli sami s tím, že kluci přijedou za pár dní, až si všechno vyřídí. Všichni už se těšili, jak si během toho týdne bez dozoru dospělých zařádí.
„Přesně! Ale vyšlo to. I když pak vypadal, že by neuškodilo zavolat mu doktora. Myslím cvokaře,“ ušklíbl se Bill.
Bill zahýkal smíchy a rozveseleně zatleskal. Podíval se na bratra, který se plácal dlaněmi do stehen, a to ho rozesmálo ještě víc. Tom vypadal vážně směšně. Ve tváři byl celý rudý a namáhavě lapal po dechu, přesto se však neustále hroutil v křečích smíchu. Nedokázal přestat. A vlastně by mu to ani nevadilo, nebýt toho drobného nedostatku kyslíku.
„Tak, jsme na místě,“ oznámil jim řidič, hrdý na to, že je odvezl tam, kam měl, a bez nehody.
„Ehm, Bille? Já nechci nic říkat, ale… Jsi si jistý, že jsme tady správně?“
autor: Mary
Poslední věta mě zabila 😀
Dvojčata na samotě u lesa, mmm… to zní skvěle ^^ Těším se na další díl.
A ide sa do prírody, tak to som teda zvedavá, ale myslím si, že to bude pohroma.
no sem zvědavá jak to bude dál
Copak se bude dít?