My lips like sugar 6.

„Proč voláš? Dohodli jsme se, že-„

„Já vím… Já vím. Chci jen vědět, co to znamená. Nic jiného,“ přeruším ho dříve, než začne argumentovat úplně jinou věcí. „Takže?“

„To je… To je prostě… Kašli na to, jo? Je to osobní a to ti musí stačit. Já ani nevím, proč jsem to napsal tobě. Tedy… Tome. Prosím, už nevolej,“ v telefonu se po nervózním koktání ozve jen nepříjemný tón, jasně značící položení telefonu. Tak to bylo fakt hnusné. Nemohl mi to normálně vysvětlit? Musel mě takto surově odbýt? Jako kdyby nevěděl, že mě to do pekla štve!

„Hajzl!“ zanadávám a kopnu do stolu. Nevím, kde se ve mně bere ten hněv vůči němu, ale nechce přestat. Právě naopak, mám pocit, že stále narůstá! Každou vteřinou. Co si o sobě myslí, že dělá? Nejdříve mi oblbne hlavu, a pak se mi bude jen tak vyhýbat, pokládat mi telefon a říkat mi, že bychom se neměli vídat? To je už fakt nemyslitelné!

Projdu do kuchyně, jsem nucen si nalít pár skleniček, jinak ve mně nervy přímo vykypí. Jsou to pozůstatky kocoviny, nebo co to vůbec je! Takové nervy jsem neměl naposledy ani nepamatuji kdy. Tohle chce víc než pět skleniček vodky.

Nevím, kolik jsem toho vypil, ale mám pocit, že se se mnou točí celý svět. A to jsem si tak přísahal, že už pít nebudu. A chytím nervy z nějakého idiota a po dvou hodinách nalévání alkoholu do sebe jsem v tom zas. Hněv mi to však v žádném případě nepomohlo zahnat. Mám chuť mu zavolat a vynadat mu, ani nevím pořádně za co… Značná dávka pití v sobě mi dovoluje popadnout telefon a vytočit poslední volané prokleté číslo.

„Ty parchante, řekni co to znamená!“ vyskočím na něj hned, jak to zvedne. Zaslouží si to! Vůbec mě nemrzí, že jsem takový. Koledoval si o to.

„Tome? To jsi zase ty? Říkal jsem, aby mi už prosím nevolal! Jsem pro tebe nebezpečný. Chceš se dostat do problémů? Jistě ne! Tak teď prosím tě polož ten telefon a vymaž si moje číslo. A vůbec mé jméno! Já neexistuju. Udělej to! Hned!“ Billovy příkazy se přímo stupňují, samozřejmě, nebyl bych to já, kdyby ho poslouchal.

„Pokud mi, když mi-“ jazyk se mi nepřívětivě plete, točí se mi hlava, je mi na zvracení a mám pocit, že se na nohou už dlouho neudržím. „Pokud mi to hned neřekneš-“ větu nedokončím. Celkem ztratím rovnováhu a sesypu se na zem pod tíhou vlastního těla.

„Tome! Tome!“ hlas v telefonu na mé vnímání působí jako nepříliš identifikovatelná ozvěna. A vůbec poslední, kterou slyším.

…

„Tome! No tak, prober se, Tome!“ mírně pálivé facky mě probouzejí opět k životu. Pohled mám rozmazaný, jako bych se díval přes nějaký ošklivý filtr, ale nejkrásnější tvář na světě se mi daří rozpoznávat celkem rychle.

„Co chceš… Co tu dě- co tu děláš-“ zamručím a stisknu víčka pevně k sobě. Prudce se posadím, ale v tom momentě se mi začne žaludek nepříjemně převracet a většinu jeho obsahu vyvrátím na podlahu. Fuj, je mi tak strašně zle! Ještě hůř než včera ráno. Tedy odpoledne.

„Ó Ježíšmarjá…!“ Bill si těžce povzdechne. Divím se mu, že tu vůbec je a trpí mě.

„No tak. Co tu děláš-“ nestihnu domluvit dříve, než se mi znovu zvedne žaludek.

„Tak když jsi odpadl v telefonu, nemohl jsem tě nechat jen tak. Udělal bys na mém místě asi to samé,“ s nejistým úšklebkem prohlásí a chytí mi copánky, abych si je náhodou nepozvracel. Jsou dost dlouhé na to, aby se něco takového mohlo stát.

V této chvíli mi ani moc nedocházejí jeho slova, respektive jeho velkorysost. Ani nevím, jestli bych to opravdu udělal. Trápí mě jen soustavné zvracení.

„A, jak víš, kde byd-“ zase nestihnu doříct větu kvůli hloupému žaludku. Že jsem, já idiot, vůbec našel skleničku.

„Kde bydlíš? Vezl jsem tě sem včera, pamatuješ? Asi ne. Sotva, sotva jsi mi řekl cestu domů,“ To je sice pěkné, ale jak mohl on, sakra, řídit? Vždyť byl přinejmenším opilý stejně jako já! Jestli ne víc…

„Vždyť jsi byl taky namol,“ povzdechnu si, jsem už vyčerpaný z tohoto všeho. Sotva dýchám.

„No já… jsem nepil… až tak…“ Nevím, co si mám o tom myslet, ale to je jedno. Potřebuji velmi rychle vystřízlivět, a hlavně se z toho dostat. Potom budu řešit události, které mi ani přinejmenším nedávají souvislost s pravdou.

„Myslíš, že už ti bude lépe?“ pečlivě se zeptá, pomůže mi posadit se. Cítím, že už by to snad mohlo být.

„Ano, ano. Snad…“
Fakt jsem jako mrtvola po vzkříšení. Rychle si potřebuji lehnout. Čert mi to byl dlužen, jen potřebuji nutně, aby…

„Bille…“ trochu mi spadne hlava na jeho rameno.

„Co je?“ pevněji mě chytí, abych nespadl, a odvádí mě do ložnice.

„Ty máš nový piercing?“ napadne mě ve chvíli, kdy se v pravém koutku jeho rtů zatřpytí zlatý kroužek.

„To je nepodstatné.“

„Ale, vlastně… Chtěl jsem… Zůstaň tu se mnou přes noc. Prosím. Mám pocit, že umřu do rána,“ sotva to ze mě vypadne, hned mě Bill položí na postel. Sundá mi všechny šaty, nechá mi jen tričko a boxerky. Alespoň, že se v tomhle cítím lépe.

„Tome, já nevím, jestli je to dobrý nápad. Ale… Dobře, jak chceš. Potřebuješ pomoci a já jsem zde dnes pro tebe. Nenechám tě tady takhle. Ach… Jdu zatím uklidit ten bordel, cos nadělal. Zůstaň tady, snaž se odpočívat. Zkus usnout, ano? Za chvilku se k tobě vrátím, neboj se,“ obdaruje mě nádherným úsměvem a vzápětí zmizí ve dveřích.

„Nééé!“ oslabeným hlasem zakřičím, když se mi před očima ztratí poslední centimetr jeho těla.

„Co? Co se děje?“ zmateně udělá pár kroků vzad.

„Zůstaň tady vedle mě. Nechci tu být sám,“ opravdu nechci. Čím déle jsem opuštěný, tím více roste pocit, že mě nikdo nemá rád. A nejhorší je, že opravdu nemá. „Bille… Já jsem tak opuštěný,“ zavzlykám. Sám cítím, že mi alkohol ještě pořádně koluje v krvi.

„Ale no tak. Nejsi opuštěný. Vždyť… Určitě je zde spousta lidí, kteří tě mají rádi. Věř mi. Někde tady určitě jsou, možná o tom ani nevíš,“ usměje se, nejistě ke mně natáhne štíhlé prsty, které mi přejedou po tvářích. Pod jeho dotykem se cítím jako v sedmém nebi, rázem je to ale zcela jinak. Samozřejmě, stále mi je špatně od žaludku, ale vnitřně mi je lépe. Mám pocit, že moje osamělé srdce potřel zklidňující balzám, i když jen na malou chviličku.

„Ne… Já jsem opuštěný…“ v takovém stavu moc neovládám ani ten svůj emocionální. Doufám, že si tu zatracenou slzu, která mi právě stéká po líci, nebudu zítra pamatovat. A doufám, že ji Bill nevidí, i když to by se musel stát zázrak.

„Ale no tak, Tome. To nemyslíš vážně,“ lítostivě si povzdechne, okamžitě mi slzu palcem setře. Popojde ještě blíž, ztěžka mě posadí a věnuje mi jedno dlouhé objetí. Hlavu mám položenou na jeho krku, tak krásně voní. Uměl bych tu vůni nasávat donekonečna.

„Děkuji,“ mám potřebu říct mu to. Velmi si vážím, co pro mě dělá. Pro úplně cizího člověka! Je zde, stará se o mě, když mi je fakt strašně. A navíc mi chce pomoci. Nikdy mu to nezapomenu.

„Není zač. Chci, aby ses měl lépe. Abys nepřemýšlel nad takovými věcmi, dobře? Ne ty,“ odtáhne se ode mě a zadívá se mi do tváře. Jeho pohled stále přeskakuje z mých rtů k očím a zas naopak. Možná je to jen další můj opilecký pocit, ale zdá se mi, jako by se zase vytvářely mezi námi jiskřičky napětí. Bill se nejistě přibližuje, každý milimetr si důkladně promyslí. Bojí se. Chce, opravdu mě chce políbit? Jsem z toho v úplných rozpacích, nevěřím, že to chce udělat. Určitě si to jen sugeruju. To, že mi svou ruku položí na tváře, mě v tom však moc nepřesvědčuje. Shromáždím všechnu svou odvahu a začnu spolupracovat. Chci to stejně jako on, ne-li ještě víc! Už nás od sebe dělí jen mikromilimetry, když se mi najednou zničehonic zvedne žaludek, a já jsem nucen dávit na podlahu. Panebože! V tak nevhodnou chvíli! To se může stát jen mně. Samozřejmě, že nikdo by nemohl mít tolik smůly v jeden den. Proč mě to musí chytit v té nejnevhodnější chvíli? To není možné!

„Ach bože… J-jdu to uklidit,“ otráveně se zvedne z postele a odchází někam pryč. Nevím, co se děje dál, jsem příliš unavený na to, abych okolí vnímal. Jednoduše bez myšlenek usnu.

*

Dvě propité noci za sebou můj organismus vyšly pořádně draho. Odráží se to minimálně na mých unavených očích s obrovskými fialovými kruhy.

„Tohle se nemělo stát,“ těžce si povzdechnu a naberu si do rukou ledovou vodu, kterou si vzápětí postříkám obličej. Je to fakt nepříjemné, ale musím se dát jakýmkoli způsobem dohromady. Cesta z ložnice vedla rovnou do koupelny, takže ani nevím, v jakém stavu mám byt. Zda to Bill uklidil, nebo odešel, což bych se ani nedivil, a všude po podlaze je obsah mého žaludku…

Vyčistím si zuby a jdu zkontrolovat situaci. Upřímně, mám strach z toho, jak to tady vypadá.

No, v pokoji je podlaha čistá. Myslím, že právě to místo to schytalo naposledy.
Ach bože, Bille… Co bych já bez tebe dělal.

Jdu tedy do obýváku. Ujdu pár kroků, ale pohled na spícího černovlasého chlapce na mém gauči mě přinutí zastavit na prahu.

„Och,“ ani nevím proč, ale přijde mi ho líto. Chudáček, musel si se mnou včera dost užít. Budu mu za to asi do smrti vděčný.
Popojdu blíže k sedačce, chviličku se na něj dívám. Ve spánku je tak moc rozkošný. Takový křehký. Až se ho bojím dotknout. Leží tam jen tak, je znát, že usnul jen náhodou. Silou vyčerpání. Vezmu jednu bílou deku a přikryju ho. Je to taková zvláštní situace, ani o ní nechci přemýšlet. Zbytečně mě přivede k myšlenkám… To je jedno jakým.

„Uhmmm,“ zamručí to dokonalé stvoření a přetočí se na druhý bok. Měl bych se mu nějak odvděčit. Ale jak? Pro začátek by to možná chtělo připravit snídani.

Nejbližších pár minut se jen tak motám v kuchyni, prohledávám, co mám v lednici. Jediná nevýhoda je, že jsem vegetarián. Ale možná si v tom najde něco, co by mu chutnalo. Vezmu jídlo na podnose do obýváku a položím ho na konferenční stolek. Samozřejmě co nejvíce potichu, nechci ho ještě probudit. Pokud ještě spí, musím zajít do sprchy.

Ach, nedá mi jen tak uhnout pohledem od jeho tváře, aniž bych se na ni nezadíval. Přiznávám, tenhle chlapec mi učaroval jako ještě nikdo. I když se sám před sebou trochu stydím, že mě přitahuje stejné pohlaví, nezatajím si to. Jsem už dospělý a je mi jedno, co si kdo o mně bude myslet. Je nádherný, a to prostě nemůžu popřít, ani kdybych se sebevíc snažil.

No nic, jdu do té sprchy, protože to opravdu nestihnu. Doufám, že bude ještě dlouho spát. Vyberu si jeden ručník, svléknu tričko s boxerkami a vlezu dovnitř. Ach, ta vlažná voda na těle je tak příjemná… Nejlepší věc, co může být po kocovině. Už jen káva, lenošení během celého dne a moje očista bude dokonalá.

autor: Diana