Na samotě u lesa 2.

autor: Mary

„Takže tohle by mělo být ono, jo?“ Tom už poněkolikáté obcházel auto a lomil rukama. Řidič ho pobaveně pozoroval. „Tohle má být ta luxusní dvoupatrová chata pro čtyři osoby, kterou jsme si na týden pronajali a ani nás nenapadlo chtít vidět nějaký fotky?!“

Bill kriticky pohlédl na objekt za nimi. Tomův popis se na chatu vážně vůbec nehodil. Luxusní rozhodně nevypadala, dvoupatrová taky nebyla a čtyři by se tam vešli snad jedině kdyby spali po dvou. Vlastně by ji spíše vystihovalo jakékoli slovo typu ,napůl rozpadlá‘.

„Jo, tohle by mělo být ono,“ přisvědčil.

„To snad není možný! Jak jsme se mohli nechat takhle podvést?! Co teď? Přece tady nezůstaneme!“ Tom si rozhodně zakryl oči. Nechtěl důkaz toho, jak moc jsou důvěřiví, ani vidět.

„A co chceš dělat? To se radši vrátíš zpátky do Berlína, půjdeš za Davidem a řekneš mu: ,hele, sorry, Dave, my víme, žes nás od toho zrazoval, ale nechtělo se nám tě poslouchat, takže jsme radši šli a nabili si nosy‘? Co myslíš, že ti na to řekne? Jo, kluci, příště si dávejte větší pozor? To těžko.“

Bill si sám nebyl jistý, proč na bratra huláká, ani proč mu není tolik proti mysli pár dní tady pobýt, přestože přírodu nesnáší, ale nemohl si pomoct. Nechtěl Davidovi ani sobě přiznat, že měl pravdu, když je nikam nechtěl pustit. Nemohl uvěřit, že někomu tak naivně naletěli. A příčilo se mu uznat porážku.

Tom se zarazil.

„Ano. Ne. Já nevím!“ Zatřásl hlavou. „Ale to je přece úplně jedno! Jen nechci zatuhnout tady, v lese, bez vody a bez elektriky. Určitě tady není ani signál! Navíc ta chata je tak… v rozkladu! Možná se rozpadne na prach, jen co se k ní trochu přiblížíš. Nebo tady dokonce straší, co ty víš?“ Jistě by ve svém proslovu pokračoval nejmíň další půlhodinu, kdyby si nevšiml bratrova výrazu. Poklesla mu brada. „Ty tady chceš zůstat,“ konstatoval šokovaně. „Proboha, Bille, ty chceš zůstat tady v téhle díře? V tomhle zapadákově? V tomhle…“ rozhlížel se kolem, jak hledal to správné slovo. „Pralese???“

Bill rozhodně přikývl. „Jo, to chci.“

„To nemůžeš myslet vážně!“

„Myslím to vážně. Tome, vždyť potřebujeme dovolenou, oba dva, a ty se chceš vrátit domů jenom proto, že to tady není úplně, jak jsme si představovali? Copak nemůžeš na pár dní na všechno zapomenout a jenom si užívat toho zaslouženého klidu?“ Bill věděl, jak na něj. Bratr se začal podvolovat.

„No, to jo…“

„Tak vidíš. Přece to teď nevzdáme,“ nasadil prosebný pohled, ten na Toma vždycky zabral. I tentokrát.

„Okey. Ale jsi si jistý, že to ta ehm… chata vydrží?“ Tom kapituloval. Billovým očím se prostě nedalo odolat.

„To zjistíme,“ zašklebil se Bill rozverně a rozběhl se k jejich, naštěstí pouze dočasnému, příbytku.

„Neblázni! Vždyť ti to spadne na hlavu!“

Bill se zasmál a zmizel ve dveřích. Chata zůstala kupodivu celá. Dokonce i stála. Tom si povzdychl. Teď už se neměl na co vymlouvat. Kývl na řidiče a přebral si od něj všechny kufry, aby mohl odjet.

„Myslím, že už to nějak zvládneme.“

Ten, jakmile to slyšel, naskočil do auta a nejmíň stovkou ujížděl pryč.

Tom zlostně pozoroval chatu. Vůbec se mu do toho nechtělo, ale nakonec svěsil ramena a poraženě se vydal za bratrem.

***

„A co kdybychom se šli trochu porozhlédnout po okolí?“

Tom mlčky pozoroval bratra, který od brzkého rána přebíhal z pokoje do pokoje a v chalupě neměl stání. Dokonce si i přivstal, přestože doma vstával až kolem oběda. Ale, jak sám tvrdil, tenhle pobyt si chtěl pořádně užít. Netoužil po tom ho prospat. Ve skutečnosti to tady nebylo tak zlé. Chatka, která se zvenku zdála být žhavým kandidátem na demolici, byla uvnitř až překvapivě dobře zařízena. Byla tady ložnice se čtyřmi postelemi, obrovský obývací pokoj, krb, elektřina, slušně vybavená koupelna s tekoucí vodou, a dokonce i signál na mobil. I když jen slabý a na jediném místě – pod Tomovým polštářem. Ale byl.

„Co ty na to?“ Konečně přestal pochodovat.

„Když už jsme tady… proč ne.“ Co nejvíc trpitelsky si povzdychl, aby Billovi neušlo, jak moc se kvůli němu obětuje. „Ale je ti doufám jasné, že to dělám jen kvůli tobě?!“

Bill zajásal, přiskočil k bratrovi a vlepil mu pusu na tvář. Tom překvapeně zamrkal, až takový projev vděčnosti nečekal. Chvíli bratra upřeně pozoroval, ale když se na něj svatouškovsky zaculil, vzdal se veškeré snahy vymyslet důvod, proč je tak podivně veselý. Pokrčil rameny a s Billem po boku se vydal na procházku.

Okolí jejich chaty bylo vážně idylické. Bylo jaro, všechno bylo v rozpuku a příroda přímo pulsovala životem, takže i oni dva museli přiznat, že je to krása, přestože přírodu absolutně nesnášeli. Odmala je odpuzovala, byli městské děti. Tohle však bylo něco jiného.

Zamířili do lesa. Neustále se rozhlíželi kolem sebe. Všude panovalo ticho, nemluvili, aby ho neporušili. Vydrželo jim to asi čtvrt hodiny, než uviděli malý a nepříliš hluboký rybníček. Oba vydechli nad tou nádherou. Nad hladinou zdobenou snad desítkou zářivě bílých leknínů se skláněly staré vrby tak hluboko, že měly některé listy ponořené ve vodě, a někde v rákosí skřehotala žába. Jako by se ocitli v pohádce.

Šli se podívat blíž. Postavili se na nízkou vyvýšeninu nad rybníkem, aby mohli koukat shora.

„Páni!“ zakroutil Tom hlavou a vzápětí uznal: „Vlastně už ani nelituju, že jsme tady zůstali.“

Bill se zazubil. „Si myslím!“ udělal krok dopředu. Vtom mu ale podjela noha a spadl dolů.

autor: Mary