No one is innocent II – I will love you forever 22.

„Dobré ráno,“ slyším Billův tlumený hlas.
„Dobré… Vyspali jste se?“
„Dobře. Akorát… Tomovi se nechtělo vstávat,“ zasměje se můj černovlasý ďáblík. Sice není slušné poslouchat cizí rozhovory, ale nedá mi to. Opřu se o skříň.
„Ne? Tak já se za ním půjdu podívat. Zatím… Nasnídej se. Snídaně je na stole,“ oh… ne. Nechci, aby ze mě dělala mamka malé dítě, které neumí samo vstát do školy. Rychle se od skříně odpíchnu a dělám, jako kdybych něco… hledal.

„Zlato? Prej nechceš vstávat?“

Vyštrachám si ze skříně fialové tričko. Prohlídnu si ho… Moc nápadné. Pche. Hodím ho zpátky.
„Hmm…? Tobě by se do školy chtělo?“ zvednu jedno obočí, ale dál koukám do skříně. Možná bych si provokativně mohl vzít tu čepici, co jsem od Andrease loni dostal. Jenže… Co kdyby si pak něco začal myslet? Jakože… Ne, blbost. Žádná čepice od Andyho. Asi si vezmu tu od Billa, to bude lepší, ne? Nebudu Andyho ještě provokovat, už tak vypadal před tím zklamaně z toho, že se vrátil Bill… Tak mě napadá… Neudělal to jenom proto? Že se Bill vrátil? Možná si jenom dělal srandu, ale… Hodně blbou srandu, když já jsem z toho byl úplně na prášky.

„Pravděpodobně ne, ale nekaž Billovi radost,“ zasměje. „Půjdu s vámi, abych mu to všechno pomohla zařídit. Třeba… vás šoupnou do stejné třídy. Uvidíte.“

Ne, ne, ne… Já… bych to zvládnul. Od té doby, co jsem na tom byl prostě malinko špatně, jsou všichni nějací… šáhlí. Mamka za mě skoro chodí na záchod, pořád jsou ke mně tak opatrní. Ale… Tohle se školou Billovi můžu pomoct zařídit, ne? Můžu tam… jít s ním. Zašklebím se a dám si na hlavu tu čepici od Billa. Už jsem oblečený na jednu třetinu. Takže, co tu máme dál pěkného? Připadám si hůř jak ženská, a to že jsem jich zatím stačil poznat. Vždyť mám jednu v baráku, že.
„Nekazím mu radost,“ zakroutím hlavou a vytáhnu tmavé kalhoty. Zazubím se. Kde… je to… tamto tričko, na které právě myslím?

„Zlatíčko, kde pak jsi?“ zamumlám ke skříni a začnu hrabat mezi tričkama.

„Bill je dole a čeká na tebe.“

„Myslím to tričko.“ Poškrábu se i přes čepici na hlavě. Jo, Bill je moje zlatíčko, ale teď hledám jiné zlatíčko. Teď hledám to vytahané, velké, co na mně visí… Hmm. Tak, tady není. Aspoň na sebe natáhnu ty kalhoty. Kašlu na tričko, koho by zajímalo, jak vypadám, že? Ah, mě ano. Zakroutím hlavou a v duchu se profackuju.

„Tomi, Tomi, začíná být z tebe ženská,“ povzdechnu si a sám nad sebou zakroutím hlavou. Už někdo vytáčí tu psychiatrii? Natáhnu na sebe první tričko, co mi padne pod ruku.

***

„Opravdu nepotřebujete, abych šla s vámi, abych vám pomohla?“ strachuje se mamka a usmívá se na nás. Bill se mě drží za ruku a tiskne se ke mně bokem.

„Ne, to je fajn,“ pokrčím rameny. Tak nějak si přijdu sám sobě trošku protivný. Možná mám z Andyho strach? Jo, bojím se Andrease, proto jsem protivný. Tahle chytrá dredatá hlava má odpověď na všechno.

„Dobře. Drží vám palce, ano? A kdyby přeci jen něco… Zavolejte mi a já přijdu,“ usměje se na nás mamka a připravuje se k odchodu.

Nervózně přešlápnu na místě. Jo, jistě, my víme, no. Přikývnu jí. Už aby tenhle den skončil, já si zalezl pěkně do postele s nějakým dobrým jídlem a přišel na jiné myšlenky. Povzdechnu si. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc je mi ho líto. Zakroutím nad tím hlavou. Není to přece moje vina. Ale co když se… do mě doopravdy…

„Pššt,“ syknu nahlas, i když okřikuju vlastně jenom sám sebe.

„Co? Tome?“ sykne mi Bill u ucha, jak do něj kdosi narazí. Víc se ke mně přitiskne.
„Oh, další buzna na škole?“ slyším za námi hlas… Asi kluka, který do Billa narazil.

Zamračím se. Buzna… Buzna… Zajímalo by mě, proč mají lidi problém pochopit, že se má každej starat o sebe. Tyhle lidi vážně nesnáším. Vydechnu a otočím se na toho kluka. Zvednu jedno obočí.
„Problém?“

„Myslíš?“ hrubě se zasměje a pohladí Billa po boku. Tedy… spíš než pohladí, hrubě přejede. Jo. To je ten správný výraz pro dotek. Naštvaně zavrčím a stáhnu si Billa za sebe. Nikdo se ho kromě mě nesmí dotýkat, ne takhle. Nijak.
„Tak sorry, ale ten ti já nevyřeším,“ ušklíbnu se. „A… Už na něj laskavě nesahej,“ odseknu. To nám ještě chybělo, potkat někoho takovýho. Oh, jistě. Takovejch ještě bude.

„Proč bych neměl sahat? Nebo mu mám rovnou narvat ptáka do prdele? Či do krku? Kde to má nejraději?“

Dám mu prudkou ránu pěstí do obličeje. Ne, pardon, tohle normálně nedělám… Naposledy to taky bylo kvůli Billovi, ale takhle nikdo nebude mluvit, když se to týká Billa. NIKDO. Semknu obě dlaně v pěst. Usykne a stejnou vervou mi to oplatí. Bill mě tahá pryč.
„Lásko, nech ho bejt. Nemá to cenu,“ pohladí mě po boku.

Ještě ho kopnu kolenem to břicha a toho kokota srazím na zem. Nechci, aby si mě nebo Billa někdo dobíral jen proto, že… Jsme v něčem jiní. Otočím se na Billa a pevně ho chytím za ruku a táhnu ho pryč.

„Nemysli si, že ti to projde takhle snadno!“ slyším ještě hlas, ale ignoruju ho. Zastavím se a přitisknu si Billa k sobě. Potřebuju se uklidnit.
„Tomi… Já musím k řediteli,“ šeptne mi do krku, kde má zabořenou hlavu. Prohrábnu mu vlasy.
„Já vím. Mám tam jít s tebou?“ optám se a zamrkám. Chtěl bych tam jít s ním, nebo aspoň na něj počkat. Nebudu jenom tak sedět ve třídě a čekat, nevíc, když tam bude Andreas. Naběhne mi husí kůže, sevře se mi žaludek. Já z toho mám asi… vážně strach. Přikývne mi na souhlas. Úlevně vydechnu.
„Lásko, byl bych moc rád, kdybys tam šel se mnou…“

Pousměju se a políbím ho letmo na čelo.
„Dobře,“ šeptnu. Super, takže setkání s Andym se odkládá na neurčito, jen doufat, že Bill bude u mě ve třídě, nebo si jdu shánět lano. Ne, vážně…

(Bill)

Usměju se a stisknu mu ruku. Jsem moc rád, že Tom půjde se mnou. Alespoň mě tam podpoří. Stisknu mu ruku a kouknu mu do očí.
„Jdeme?“ šeptnu a obdařím jeho rty polibkem. Neřeším, že na nás lidi koukají… Někteří udiveně, jiní spokojeně, další zhnuseně… Neřeším to. Nemáme se za co stydět, ne?

Tom se na mě usměje a polibek mi ještě s prohrábnutím vlasů vrátí. Další věc, kterou dělá celkem často.
„Jdeme,“ vydechne a pevněji mi ruku stiskne.

autor: Catherine & Sch-Rei