Za linií nepřítele 3.

Kráčeli společně ke stanu, kde spali, a vládlo mezi nimi dusivé ticho. Oba myšlenkami někde jinde, ani jeden nechtěl promluvit první. Odhodlal se až Bill.

„To jsi takhle nepříjemný jenom na mě, nebo i na všechny okolo?“

Tom se trochu pozastavil nad tím tónem, promýšlel odpověď.

„A to si myslíš, že když tě znám dvě hodiny i s cestou, tak budeme nejlepší kamarádi? Promiň, ve válce si přátele nedělám,“ prohlásil nakonec tvrdě.

„No tak promiň. Ale vycházet bychom spolu mohli, nechci přijít o oddíl jenom kvůli našim neshodám,“ opáčil Bill a jako první vlezl otvorem mezi plachtami do teď už vychladlého stanu. Tady v poušti se ochlazovalo rychle a rozdíly mezi denními a nočními teplotami byly dost rapidní.

„Nezoufej, tahle válka je stejně už předem prohraná. Bojuje se na víc místech, naše jednotky se zužují každým okamžikem. A víš, co je vtipný? Že těch krysích muslimů pořád jenom přibývá!“ rozohnil se Tom a ulehl na svou postel. Zírat na špinavou plachtu nad sebou se stalo jeho každodenní zábavou, způsobem jak strávit volný čas.

„Ztrácíš odhodlání,“ utrousil Bill, pozorně studoval obličej svého, dalo by se říci kolegy.

Tom si odfrknul.

„Kdo by byl odhodlaný nasazovat vlastní život po čtyřech měsících v tomhle pekle?!“ Bojoval sice jenom dva měsíce, ale to nic neměnilo na tom, že předešlých šedesát dní pomáhal nakládat a vykládat materiál, zvykal si na prostředí. I když nebojoval, bylo to náročné. I když ho neposílali do předních linií války, stejně viděl všude okolo tu smrt a zkázu, kterou válka bezpochyby roznášela.

Bill se položil na postel, ale byl otočený na Toma. Nehodlal se jen tak vzdát jen proto, že jeho kolega nemá dobrou náladu a je znechucen tím, co se tady děje. Bill nebyl takový, že by hned všechno vzdal, právě naopak. O to, o co stál, dokázal tvrdě bojovat. A zrovna teď potřeboval mít Toma na své straně, aby mu plně věřil a nebyl na něj takhle odměřený.

„Války nejsou jako procházka růžovou zahradou. Všechno se může zase změnit,“ dal si ruku pod hlavu a stále sledoval Toma.

„Jasně, to by mohlo, jenže tohle místo je prostě prokleté. Přišel jsem o dost svých mužů a vím, o čem mluvím. Tady by to chtělo tak napochodovat s celou armádou a ne sem posílat oddíly jeden za druhým, aby tady nakonec zahynuly. Mají nás jako za nějakou surovinu. Jakmile dojdeme, pošlou další,“ utrousil znechuceně Tom.

„Já vím. Chápu tě, že jsi takhle znechucený. Chce to jen začít vyhrávat, a to znechucení se změní…“ nestačil dokončit svou větu, jelikož mu do toho Tom bouřlivě skočil.

„Bille, ty to asi ještě pořád nechápeš, že? Tohle se prostě nedá vyhrát. Ty kurvy muslimské se množí jako švábi a je jich stále víc a nás ubývá. Pokud konečně někdo nevymyslí nějaké normální řešení, tak tady všichni pochcípáme jako krysy!“ Toma tohle šíleně štvalo. V podstatě tady byli zbytečně. Měli by jim spíš poslat víc vojáků, anebo je stáhnout úplně. To, že pošlou jen další oddíl, způsobí akorát to, že tady zůstanou o nějaký ten měsíc déle.

Někteří vojáci už dost dlouho neviděli své rodiny a někteří je už nikdy ani neuvidí.

„Ok, nebudeme se tím už zabývat. Já rozhodně nehodlám poslouchat to, jak tady po mně akorát ječíš,“ utnul to Bill a otočil se na záda. Tohle skutečně neměl zapotřebí, poslouchat tady Tomovy výlevy. On se jej akorát snažil nějak povzbudit, ale pokud to takhle nejde, bude lepší to nechat být.

Tom chvíli sledoval Billova záda, zničehonic pocítil lítost. Možná by mohl být příjemnější, alespoň o trochu. Rychle tu myšlenku zahnal a taky si lehnul na bok, odtočil se od Billa. Než se nadál, propadl se do hlubin spánku.

Ráno se vzbudil ještě dřív, než musel vstát. Poležel si chvilku na zádech, provozujíc svoji obvyklou činnost – studování plachty stanu. Když se přiblížil čas snídaně, šťouchnul do Billa, stále klidně spícího. Zhluboka se nadechl, rozhodnutý být příjemnější.

„Bille, budíček,“ houknul ani ne moc nahlas. Bill ale stejně vyletěl jako čertík z krabičky.
„Co se děje?!“

Tom se musel trochu zasmát. „Nic, jenom tě budím.“

„Oh… aha, promiň, už vstávám,“ zasmál se trochu nervózně a stáhnul ze sebe zašedlé prostěradlo, které jim sloužilo jako deka. Nebo její napodobenina.

Po snídani si oba odchytil plukovník.

„Jednoduchý úkol. Dostat se nepozorovaně co nejblíže nejbližšímu táboru protivníků a chvilku sledovat, jestli nechystají útok nebo tajnou operaci. Berte jenom nejlepší muže, snažte se shodnout,“ přikázal nekompromisně a mávnutím ruky je propustil.

Tom si povzdechnul.

„Vzal bych kolem deseti lidí.“

„Jo, to by šlo. Vezmu pět nejlepších od sebe…“

„Tak dobře, já zase ze svých lidí. Za dvacet minut sraz ve stanu, naplánujeme to, ok?“

Bill přikývnul, překvapen že Tom se umí bavit i normálně. Oba měli ale špatný pocit, že až dojde na rozkazy, rozumět si už tolik nebudou.

Když Bill obešel pár mužů a řekl jim, aby se přichystali na průzkum, šel zase zpět do stanu, kde už na něj čekal Tom. Měl na kufřících, ve kterých byly zbraně, položenou mapu a označené místo, kde se právě nacházeli. Bill k němu přišel a pohlédl na mapu. Tom zatím spustil a při tom ukazoval prstem na místa na mapě.

„Půjdeme tímhle průsmykem a dostaneme se za skály a pahorky. Tam je jeden z nejbližších táborů našich nepřátel. Budeme sestupovat dolů blíže k táboru. Dostaneme se pak do doliny. Při sestupu musíme dávat pozor na to, aby se kamení nezačalo kutálet dolů, to bychom to museli celé odvolat, jelikož by nás spatřili a začali střílet. Ta dolina je zarostlá různým křovím a je tam menší řeka. U toho křoví se rozdělíme a půjdeme to obhlídnout, ok?“ podíval se na Billa, který jen mlčky přikyvoval.

„Je mi to jasné, ale co kdybychom to vzali kolem těch skal, mohli bychom se vyhnout tomu, že by nás spatřili,“ ukázal na mapě místo, o kterém mluvil.

„To právě, že nejde. Celé to místo je hlídané nepřáteli. Mají to zmáknuté, takže jediná cesta je přes ty skály. Není to nějak vysoko. Je to spíš takový kopec, ze kterého trčí kameny a je jich dost. Je to taky dobré místo na úkryt před střelbou,“ vysvětlil mu Tom.

„Tak fajn,“ přikývl Bill a šel se připravit a vyzbrojit. Tom udělal to samé, a jakmile byli oba dva hotovi, vylezli ze stanu a obeznámili i ostatní muže s plánem a trasou, kterou budou absolvovat.

Jakmile všichni muži jen souhlasně přikyvovali a Tom dořekl poslední slovo, vydali se na cestu. Tom se snažil, aby nebyl na Billa protivný, už jen kvůli tomu, aby se akce dobře vydařila a oni se vrátili zpět všichni.

Přelezli zrádné skály, které se čas od času měli tendence samy od sebe kývat a ohrožovat okolí. Dostali se mezi keře a po chvíli se skutečně podle plánu rozdělili. Dvě skupinky se plížily mezi keříky a vybouleninami ve skále. Měli se zase za hodinu sejít nahoře, nebylo to dlouho. Ale přesto se vyskytla komplikace.

„Schovat, okamžitě, nepřátelé asi třicet metrů od nás,“ syknul Tom a pozoroval, jak se jeho lidi odkulili stranou, dokonale maskovaní jak rostlinstvem, tak barvou svých obleků.

Už se soukal za nimi, když ho na stranu odhodily dvoje ruce. Odvrátil obličej a připravil se na náraz, který doopravdy do chvíle přišel. Skutálel se ze strmého svahu a dopadl mezi kameny pod kopcem. Prohnul páteř, která zabolela i přes několikanásobnou ochranu.

Slyšel nejasné, mumlavé hlasy. Občas zachytil angličtinu.

„-odvést… ne… informace… velitel… nebezpečí… zajatec…“ slov bylo málo, ale přesto si dokázal dát dohromady význam. Uvažují, jestli ho zabijí na místě, anebo odvlečou k veliteli, kde z něj budou dolovat informace. Upřímně, doufal v první možnost. Muslimové zabíjeli bez slitování, neuměl si představit jejich metody zjišťování informací.

Hlava mu třeštila jako by se do ní zabodávaly stovky střepů, a on radši zavřel oči. Cítil, jak do něj kopli, podruhé dostal okovanou botou do lýtka. Skousnul zuby k sobě, aby nezaúpěl.

Ucítil, jak ho dva lidé táhnou někam pryč. Pevně sevřel oči k sobě a snažil se potlačit narůstající strach. Věděl, že pro něj nikdo nepřijde, nebyl bláhový. Nebudou riskovat desítky životů jenom kvůli němu.

Ještě cítil, jak jej kamsi dotáhli a zbavovali jej zbraní, a potom už nic. Nevěděl, jestli omdlel, nebo jej někdo udeřil do hlavy. Poslední, co si pamatoval, byla bolest, ale netušil, jestli to bylo z toho pádu, anebo jej skutečně někdo udeřil.

Mezitím, co se Toma „ujali“ muslimové, se jeho muži dál krčili v úkrytech. Bylo jim jasné, že pokud by zaútočili, mnoho nepřátel by je přemohlo a zabilo i s kapitánem. Takhle mu dávali aspoň malou šanci na přežití. Museli vyčkat, až se objeví druhý oddíl. Ten se po nějaké době skutečně objevil na smluveném místě. Bill těkal pohledem po ostatních a hledal Toma, ale nenašel jej.

„Kde je váš kapitán?“ zeptal se jednoho z Tomových mužů.

„Nepřátelé jej zajali, skutálel se dolů, když jej našli a někam odvlekli,“ odpověděl mu jeden z mužů. Bill se zhrozil. Nějaký vnitřní hlas uvnitř křičel, že musí okamžitě něco udělat, aby Toma zachránili.

„Proč jste mu nešli na pomoc?“ řekl svou otázku s příměsí naštvání v hlase.

„Pane, je jich moc, zahynuli bychom všichni i kapitán, kdybychom mu vyběhli na pomoc,“ vysvětlil mu stále ten samý muž. Bill musel uznat, že měl pravdu. Kdyby se za ním vydali, byli by mrtví. Bill se však nehodlal jen tak vzdát a nechat Toma na pospas jeho osudu. Musí jej odtamtud nějak dostat, ale teď ne. Je jich moc málo a nepřátel hodně, tohle by byla hotová sebevražda.

„Dobrá vrátíme se zpět do tábora,“ zavelel Bill.

„A co kapitán?“ otázal se jeden z mužů. Bill se otočil a podíval se na něj.

„Určitě se pro něj vrátíme, ale musí nás být víc,“ odpověděl mu Bill. „A teď všichni k táboru,“ zavelel a všichni se vydali za ním.

Cestou jej však trápilo, co se stalo. Kdyby měl přiznat, tak měl o Toma i docela strach. Sám nevěděl proč, ale Tom mu připadal docela milý. Za tou slupkou drsňáka a kamenné tváře se jistě musel skrývat milý a hodný člověk. To jen boje a válka mu nasadily tuto masku, aby si zachoval respekt a úctu, aby přežil.

autor: Tina & GossipGirl