My lips like sugar 7.

Neplýtvá zbytečným časem, i když pod sprchou bývám opravdu rád, co nejdéle je to možné. A většinou mi i ty různé procedury, například holení nebo vlasy, dlouho trvají. Občas jsem jako žena. Tentokrát sebou však opravdu musím hnout. Bill tu nebude věčně, i když bych si to velmi přál, a nechci, aby mi utekl dřív, než se budeme muset opravdu navždy rozloučit. Chtěl bych vědět, zda jednou na tyhle dva dny zapomenu. Zda se Bill prostě jen tak vypaří z mé mysli, nebo tam zůstane navždy. Je zvláštní, že hned po prvních pár společných hodinách jsme se jeden druhému takto odevzdali. I když on to určitě bere jen jako živočišnou potřebu, ale já ne. Tedy ze začátku určitě. Ale teď? Kdyby to máme zopakovat, myslím, že by v tom byl minimálně kousek citu. I když sám nevím, kde se ve mně bere.

Obmotám si ručník kolem beder a vyjdu ven z koupelny. Celým bytem se šíří vůně sprchového gelu, celkem příjemně svěží. Přijdu do obýváku, Bill naštěstí stále leží na svém místě, ale mám pocit, že jsem akorát vystihl chvíli, kdy se začal probírat. Zmateně otevřel oči, dívá se kolem sebe. Myslím, že ještě docela nechápe, kde se právě nachází.

„Ahoj,“ mile se usměju. Nechci, aby první, co ráno uvidí, byl nasupený Tom. Vlastně si myslím, že vůbec není v jeho repertoáru přání první pohled právě na mě.

„Ahoj. Co, co tu ještě dělám? Já, musím jít domů. Rychle!“ zamrká očima a prudce se posadí. Co se mu stalo? Nemusí spěchat. Jsem rád, že je tady. A jak moc…

„Ne, nespěchej. Udělal jsem ti snídani. Doufám, že ti něco z toho bude chutnat, jsem totiž vegetarián. Ale je to fakt dobré! „

„Ne, ne… Je to od tebe velmi milé, ale já tu nemůžu být. Do pekla, neměl jsem tu být!“ Poslední větu si jen tak zamumlal pro sebe. „Zbytečně ti nadělám problémy. Nevíš, jak rád bych tu s tebou zůstal, ale… Opravdu, nejde to,“ z jeho očí přímo čiší zklamání. Ale ne více, než z těch mých.

Bill se zvedne ze sedačky, natáhne se po černé kožené kabelce a jako by ho něco pohánělo, utíká ke dveřím. Ne, já ho nenechám odejít jen tak! Bez rozloučení?

„Bille! Ne, počkej!“ rozběhnu se za ním, mám co dělat, aby mi nespadl chabě obtočený ručník. „Nenechám tě odejít jen tak. Chci poslední… Polibek. Prosím, nemůžeš mi ho odepřít,“ stojíme u dveří, tváří v tvář, pohledem hypnotizujeme jeden druhého.

„Poslední polibek jsi dostal už včera,“ snaží se mi oponovat, ale já se nedám jen tak lehce odbýt. Nemůže mi to udělat.

„Ale myslel jsem, že už je to naposledy, co se vidíme. Ale jsi tu i dnes. Tak poslední polibek chci teď,“ udělám krok vpřed, alespoň že nemá kam utéct, protože se zrovna opírá o vchodové dveře. Čekám na jeho reakci, doufám, že mi to dovolí. Jen abych si to nakonec nemusel vzít sám.

Mmm, zatím ze sebe nevydal ani hlásku. Mám to brát jako jednoznačné ne, nebo jako volnou moc nad námi? Chopím se raději té druhé možnosti. Popojdu ještě blíž, svým tělem se zcela natlačím na to jeho. Ruce položím na Billovy boky, nahou hruď mám úplně nalepenou na něm.

„Tome, ne-“ ztěžka vzdychne, ale sám se mi vpije do rtů.

Bože jak moc po tomhle toužím! Ten jeden dotek jeho rtů ve mně probudil potřebu cítit ho pod konečky prstů…

Rukama bloudím po celých jeho zádech, při tom se mu snažím naznačit, ať pootevře ústa. Chci náš polibek více prohloubit, moc se mi to líbí. A myslím, že i jemu, vzhledem k tomu, že na můj podnět okamžitě zareagoval. Teď už ruce nenechávám jen na zádech, ale přejíždím jimi snad všude. Poznávám jeho dokonalé štíhlé tělo. Ach, co bych dal za to, kdyby ho poznat i duševně. Stále si neumím vysvětlit, jak mi mohl za tak krátkou dobu takto pomotat hlavu.

Z jeho úst se přesouvám níže. Obsypávám ho polibky po bradě, čelisti, zastavím až na krku, kde ho jemně laskám. Podvědomě jednou rukou zvednu jeho nohu, přitáhnu si ji k sobě. Tichounké vzdechy mě začínají vzrušovat.

„Ne. Už dost, nemůžu… Musím jít. Promiň mi to,“ zapře se o má ramena a pokouší se mě od sebe odtáhnout. Co mám udělat? Nechci… Opravdu nechci, ale na druhou stranu ho ani nechci nutit.

„Proč? No tak řekni, nelíbím se ti? Nebo o co jde?“ popravdě jsem na to ani nemyslel. Ale je tu ta možnost, že ho opravdu nepřitahuju. A s tím už asi neudělám nic, i kdyby se sebevíc snažím. „Je to v tom, viď? Nejsem pro tebe dost dobrý. Ach, mohlo mě to napadnout dřív,“ smutně sklopím pohled. Opravdu jsem si to měl uvědomit. Do prdele s tím!

„Tome, no tak… V tom to opravdu není. Jen prostě… Prostě… Nemůžu ti to vysvětlit. Promiň. Já, já musím, opravdu. Sbohem,“ zašeptá do ticha mého bytu, dále slyším jen zabouchnutí dveří.

Co teď? Zůstal jsem zde opět sám. Aysha mě určitě pomluvila všem známým ženám, takže asi k žádné nemohu jít hledat nucenou útěchu.

Opět přijdu k posteli a jen tak se na ni rozvalím. Dnes nebudu, přísahám, dělat nic! Jen odpočívat a… A snažit se zapomenout na něco, co se nikdy nemělo stát. Co se odteď promění na zcela nepodstatnou věc v mém životě. Nádherný chlapec, kterého znám sotva dva dny, a pobláznil mi hlavu? Maličkost, což ani nestojí za řeč! V nejbližších dnech se o tom musím přesvědčit.

„Tome, Tome… Máš tohle zapotřebí?“ povzdechnu si sám pro sebe. „Jsi blbec!“ musím si i sám odpovědět, protože to opravdu nemá kdo udělat. Zase jsem jen sám, opuštěný v bytě, odkázaný jen na své druhé já.

Přemýšlení mě úplně pohltilo, a to jsem si ani neuvědomil, že od chvíle, kdy jsem tu sám, už prošlo dost času. Venku se už stmívá a já nemám ani nejmenšího ponětí, kolik může být asi hodin. Možná tak osm? Devět? Domnívám se jen podle stupně stmívání za okny, které by to chtělo umýt.

Natáhnu se pro telefon, který je překvapivě tam, kde obvykle. Na nočním stolku. Stisknu jakési neidentifikovatelné tlačítko, které – doufám – rozsvítí displej telefonu.

„Cože?“ téměř se mi zatmí před očima. Půl druhé v noci? Co jsem sakra celý den dělal? Vždyť vnímám, jako by uběhla sotva hodina! To se mi ani nevyplatí vstát. Zůstanu tu spát až do rána, doufám bezmyšlenkovitě.

*********

„No tak, Amy, ne! Fakticky, já vodní dýmku moc nemusím. Nechutná mi tam ten tabák. A už vůbec ne multivitamínový! Bleh!“ohrnu nos nad Amynou nabídkou. Neříkám, občas se taková věcička sejde. Ale s trochu tvrdším matrošem, než je ovocný tabák.

„Dobře. Jak chceš, alespoň zbude více pro nás,“ zamrká dlouhými, asi umělými řasami, a potáhne si z bublající ovocné věci. Ach, nechápu, jak jí to může chutnat.

„Ahoj, Loreto,“ otevře dveře jakýsi člověk, jehož hlas mi je až příliš známý. Okamžitě se přesune k pultu k osobě, kterou zdravil. Och Bille… Proč se tu do háje musíš objevit, když se snažím na tebe silou mocí zapomenout? Už jsou to dva týdny, co se o to pokouším! A ty jen tak přijdeš a celé mé dosavadní snažení vyjde nazmar! Děláš mi to snad naschvál nebo co? Mám pocit, že on si nedá klidu, že se do mého života bude vkrádat prostě pořád!

„Ahoj Bille. No co, zase intimčo jen pro tebe? Zase sis přišel odpočinout?“ usměje se na něj hosteska Loreta, a poté, co Bill přikývne, ho zavede na místo, kde jsou závěsy, kde má člověk dokonalé soukromí. Pokud jsem dobře pochopil, měl by tam být sám, ne? Já jsem se asi dočista zbláznil, ale musím jít za ním. Až mi trhá srdce při představě, když vím, že sedí sám jen pár metrů ode mne a já ho nemůžu ani oslovit. S tím rozdílem, že já mohu! A udělám to!

Zvednu se od stolu, Amy s kamarádkami mě však okamžitě okřiknout.

„Kam jdeš?“

„Ale, mám tu jednoho známého, chci ho pozdravit,“ nasadím na rty chabý úsměv a bez dalších slov odcházím k Billovu soukromému stolu.

„Ahoj,“ nesměle odhrnu jeden závěs, zadívám se mu přímo do očí. Čekám, že by snad mohly odrazit jeho pocity, ale nic! Možná nestíhá reagovat.

„A-ahoj. Co tady děláš?“ těžce polkne. Až teď mi jeho pohled dává najevo velké překvapení.

„Smím si přisednout?“

„T-tome, já, já nevím, jestli je to dobrý nápad.“

Je to dobrý nápad! Navzdory jeho opačnému tvrzení si sednu na volné místo a závěs zatáhnu zpět, abychom měli dokonalé soukromí.

„Proč si tu tak sám? Čekáš na někoho?“ rozhovor začnu úplně obyčejnou otázkou, i když by mě to fakt zajímalo.

„Ne, ne, jsem tu sám… Chodím sem jen tak na drink. Odpočinout si a přesto být ve společnosti lidí. Proto ta ‚intimní‘ část,“ vezme si drink, který zde měl již nachystaný, do rukou a červené brčko si – alespoň pro mě totálně provokativně – vloží do úst. Při tom se zaleskne jeho kovová ozdoba v jazyku.

Bože, fakt si jednotlivých detaily pohybů všímám víc, než by byla potřeba.

„Aha,“ i tak nechápavě přikývnu, dále pozoruji jeho činy.

„A co tu děláš ty, hm?“ položí drink na stůl, nohy si přehodí přes sebe a upřeně na mě hledí. Nevím, co se se mnou děje, ale jsem úplně jako zaseknutý. Moje hrdlo neumí vydat ani hlásku. Pozoruji každý jeho pohyb, jeho mimiku tváře, všechno.

„Tome, haló! V pohodě?“ zamává mi rukou před očima a já v té chvíli jako bych se probudil ze silného transu.

„O ano, ano… Promiň, jen jsem se na chvilku zamyslel,“ rychle se to snažím zamluvit. Ale v podstatě to je pravda, ne?

„A s kým si tu tedy?“

„Ach, uhm, já, no…“ neumím se vykoktat. Vůbec nechápu, co to se mnou je! Pane bože, já fakt potřebuji cvokaře, a to co nejrychleji. Je až neuvěřitelné, co se mnou dělá!

„Poslyš, jsi v pořádku? Protože se mi zdáš, jakoby… No já nevím.“ Chce mi tím říct, že on opravdu neví, o co jde? To nemyslí vážně!

„Bille, proboha!“ založím si tvář do dlaní. Co mu mám jakože teď říct? Fakt pravdu? Do pekla s takovým systémem!

„Ty to opravdu nevidíš?“

„Co mám vidět?“

„To ty! Ty to se mnou děláš! Prostě… Já se z tebe úplně zblázním! Je to šílené…“nejhorší je, že já se mu během mluvení kruté pravdy nedokážu ani podívat do očí. Je ode mne fakt hloupé, že se dívám všude jinde, jen ne na něj, nebo mám na očích ruce. Za toto bych se měl profackovat.

autor: Diana