No one is innocent II – I will love you forever 23.

„Dobře, moc vám děkuju. Mám to ještě někde podepsat?“ usměju se na ředitele. Vždy jsem z něj měl respekt… Ale zdá se mi, že je hodný? Všechno pochopil, v ničem neviděl sebemenší problém. Jsem moc rád, že jsme to zvládli tak rychle a hned na první pokus. Další věc je ta, že budu ve třídě s Tomem. Za to jsem také rád. Asi by mi nebylo nejlépe ve třídě, kde jsem byl dřív. Ale musel bych se s tím smířit… Ne?

„No, já bych řekl, že to bude… asi už všechno. Můžete jít do třídy,“ přikývne mi a usměje se.

Kývnu a znovu poděkuju. Tento chlap bude asi můj druhý nejoblíbenější člověk na téhle škole. První je samozřejmě Tom. Kdo jiný, že? I kdyby byl ředitel sebelepší… Nemůže být na prvním místě. Zvednu se a usměju se na Toma. Propletu s Tomem prsty a na ředitele kývnu na rozloučení.

„Lásko, jsem strašně moc šťastný,“ šeptám Tomovi venku a objímám ho. Pevně ho kolem ramen držím. Tom mi objetí opětuje a políbí mě do vlasů.
„V tom případě… i já,“ zašeptá a políbí mě tentokrát na čelo. Vždycky to dělá tak… Něžně, i když je to jen letmá obyčejná pusa. Spokojeně se usměju a pustím ho. Propletu s ním prsty. Na objímání… Budeme mít ještě spoustu času, opravdu.

„Lásko… koho všechno jsi pozval na tu svoji oslavu?“ pohladím ho po břiše. Zajímá mě, koho v pátek na chatě uvidím. A hlavně… Jestli se tam lidi vejdou. Tuším, že když to jsou osmnáctiny, tak že Tom nebude troškařit s ničím. Pokrčí rameny.
„Já… hodně lidí, nevím, pravděpodobně většinu asi znát nebudeš, nejsou to lidi ze školy, většinou co znám od Andyho a tak. Jen přemýšlím nad jednou konkrétní osobou…“ povzdechne si a podívá se někam do neurčita. Zamrkám. Nad kým by mohl přemýšlet?
„A tou osobou je?“

Podívá se mi do očí. Chvilku mlčí a jen tak se na mě přemýšlivě dívá. Ale už ne s tím výrazem jako minulý týden.
„Andreas,“ řekne opravdu potichu.

Zamrkám. Co? Opravdu nechápu, proč váhá zrovna nad ním, když jsou… nejlepší kamarádi? Opětuju mu pohled do očí.
„Lásko, je to tvůj… nejlepší kamarád.“

„Já vím… Jenže já…“ vydechne a sklopí pohled k zemi. Začne špičkou boty kopat do podlahy. Zakroutí hlavou.
„Stalo se něco, z čeho mám strach, že se to bude opakovat…“ pokrčí rameny. „Chci tam Andrease, ale… Jednoduše mám strach.“

„Nic se nestane. Určitě ne. Proběhne to v pořádku. Já… Taky si budu dávat pozor na pití,“ usměju se na něj. Potřebuju mu zkusit dodat energii, nadšení. Chci, aby se těšil, když to je jeho oslava… Pohladí mě po tváři a pousměje se na mě. I když v očích mu nadšení zrovna nesvítí. Vždycky je takový, když přijde řeč na toho blonďáka. Zajímalo by mě, v čem to je, co to mezi sebou mají.
„Doufám, že to proběhne dobře. Asi si s Andreasem budu muset promluvit,“ pokrčí rameny.

Přikývnu. To bude určitě nejlepší řešení. Když si to vyřeší a v pátek to bude v pohodě. Andrease tam prostě potřebuju… Alespoň kvůli jedné věci. Kvůli Tomově půlnočnímu dárku. Ne, nevím, jestli se mu to bude líbit, ale doufám, že alespoň trošku… ano.
„Dobře, promluvte si. A máš už všechno nakoupené?“

„No, ještě nějaké poslední věci seženu,“ přikývne mi a začne mě hladit palcem po hřbetu ruky, kde máme propletené prsty.

„Dobře, co máš už nakoupeno a co chceš koupit?“ vyzvídám dál. Jsem od přírody hrozně zvědavý člověk. Posadím se na lavičku před třídou a Toma stáhnu s sebou. Nemá cenu tam chodit, když za deset minut stejně zvoní.

Zavře oči a zakloní hlavu, opře si ji o zeď. Pousměje se a přivře oči.
„To jako že budu teď muset začít přemejšlet,“ zasměje se. Našpulí zamyšleně rty. „Ale co ti můžu říct jistě je, že mám… nějaké pití. I když vždycky na oslavy a různé akce většinou tohle obstarává Andreas s Bonnie a ještě… Umm… Jak se ta holka jmenovala… Vickie, myslím, že tentokrát neuškodí, když toho bude trošku víc,“ pokrčí rameny. Usměju se na něj a kývnu. Přehodím své nohy přes jeho, políbím ho na krk. Chytnu ho jednou rukou za bok a přisaju se mu k němu. Lehce saju mezi rty jemnou kůži, občas opatrně kousnu.
„Ne, to neuškodí,“ pohladím ho. „Jaký jsi, když piješ?“ zajímá mě to. Opravdu hodně. Chci vidět… jaký je, jak se chová… Zašklebí se.
„Popravdě? Příšerný. Teda podle toho, co si ještě pamatuju, i když já když piju, tak… tak, že si většinu na druhej den nepamatuju…“ pokrčí rameny. „I když… Dřív jsem byl děsný hovado, co se týče pití,“ povzdechne si a zvedne hlavu, otevře oči. Nevypadá, že by se tím zrovna nějak rád chlubil.

„Dobře, uvidím v pátek,“ zasměju se a pohladím ho. Možná se na to těším, hodně těším. Opět mě Tom něčím překvapí… Něčím jiným, než co dělá dennodenně.

(Tom)

Když zazvoní na přestávku, vezmu Billa za ruku a vejdu s ním do třídy. Ignoruju jejich pohledy na naše spojené ruce, nebo minimální vzdálenost mezi námi. Hledám jeden jediný pohled. Dvou zvědavých očí, které se pohledem vpíjejí do mé osoby. Skousnu si ret, když se můj pohled střetne s Andreasovým. Jdu s Billem k lavici, kde sedávám, ale z blonďáčka nespouštím oči, jen… Napadlo mě, co to vyřešit co nejdřív. Tím myslím… Hned teď?

„Ahoj Tome a Bille,“ pozdraví nás blonďák. Ale… Pohledem je přitisknutý na mně. Bill mu pozdrav opětuje. Koušu si ret. Nervozitou? Jeho pohled mě znervózňuje, ale dál se tím svým vpíjím do něj. Musím s ním mluvit, jo, to přece… Zvládnu. Povzdechnu se.
„Andy? Můžeme si prosím promluvit?“ řeknu potichu a i pro mě… překvapivě jemně. Koutkem oka kouknu na černovláska, který se posadí.
„Samozřejmě,“ usměje se na mě Andy. Přijde mi, že si Billa moc nevšímá? Jo, asi mám pravdu. Pohled má upřený na mně. Vydechnu a kývnu mu, aby šel za mnou. Jdu na záchody, tam by mohl být trošku klid. Když tam dojdeme, zavřu dveře a opřu se o stěnu. Podívám se na něj vážně, ale pořád tak… Sakra jemně.

„No? Co potřebuješ, Tome?“ usměje se na mě a udělá ke mně krok, aby mi byl blíž. Kouká se mi upřeně do očí. Nechápu, jak může vypadat tak klidně. Já se nervozitou klepu. Nevím, nedokážu popsat, jak to na mě působí, ale nedokážu si připustit, že možná i… trošku pozitivně. Vydechnu.
„A-Andy… Já jsem… Chtěl jsem s tebou mluvit o tom, co se stalo přibližně… Před týdnem,“ řeknu tiše. Pořád se na něj tak jemně, měkce koukám s mírně nakrčeným obočím. Kousne se do rtu a nejistě se na mě dívá.
„Já, Tomi… Um. Omlouvám se ti,“ řekne potichu, možná smutně. „Měl jsem to v sobě dusit. Neovládl jsem se. Už se to nestane… Nikdy,“ vydechne a kope si špičkou boty do druhý. Musím se nad ním pousmát, je celkem roztomilý.

autor: Catherine & Sch-Rei