autor: Helie
Tvůj svět se náhled proměnil v jeden velký kolotoč, který se ochotně točí pouze kolem jediného středu…
Zapřel jsem se o barový pult a ztěžka se vydýchával. Znovu jsem se začal smát. Celé dopoledne jsem snad ani nedělal nic jiného. Zatím jsme měli sotva dva zákazníky, ale vůbec nám to nevadilo. Pozvedl jsem oči, když se ozvalo zazvonění zvonku.
„Ale ale, Tome, co tak vesele?“ zeptá se šéf, který projde prosklenými dveřmi do svého baru. Pokrčím rameny a snažím se chvíli udržet vážnou tvář.
„Hele, kluci,“ přejde šéf k pultíku a posadí se naproti nám na jednu barovou stoličku. „Všimli jste si, že máte dneska oba narozeniny?“ zeptá se se zmateným výrazem, načež s Billem oba vybuchneme smíchy.
„Tušili jsme to,“ zasmál se Bill.
„Původně jsem myslel, že má narozeniny jen Tom a říkal jsem si, že bych ho dnes pustil domů dřív, aby si to s rodinou řádně užil, ale potom jsem nakoukl i do tvých papírů a zjistil, že jsi na tom úplně stejně. Tak nevím, co s tím uděláme. Chcete nějakou oslavu nebo tak něco?“
„Co třeba džusy pro prvních dvacet jedna zákazníků zdarma?“ navrhl Bill. Já jejich slovní přestřelku jen tiše sledoval. Vlastně až teď mě napadlo, že jsem Billovi nekoupil žádný dárek. Přemýšlel jsem, co by bylo tak nejvhodnější, zatímco ti dva se stále ještě dohadovali o tom, co dnes uspořádat za akci.
Skoro nic jsem o Billovi nevěděl, o to těžší mé rozhodování bylo. Neměl jsem nejmenší ponětí, čím bych mu mohl udělat radost. Obvykle jsem se s dárky nezatěžoval a prostě jsem dotyčnému dal peníze, aby si něco koupil sám. Bellu jsem bral do obchodního domu, kde si sama vybírala, co by se jí tak líbilo. Ani jedna z možností v případě Billa nepřipadala v úvahu…
„Tome! Haló, Země volá Toma!“ zamával mi Bill rukou před obličejem. Nechápavě jsem k němu zvedl oči. Překvapilo mě, že šéf už u baru neseděl.
„Promiň, asi jsem se zamyslel,“ pokrčil jsem rameny a rozhlédl se po baru. Dokonce už tu byli dva zákazníci. Jak je možné, že jsem nepostřehl zvonek?
„Prý asi!“ zasmál se Bill. „Já myslel, že jsi mi tu usnul ve stoje!“
„Stane se,“ pokrčím rameny a začnu se věnovat práci, kterou jsem posledních několik minut silně zanedbával.
*
„No tak! Pojď už! Už nám zbývá docela málo času a já tě chci ještě někam vzít a musím stihnout večeři, nebo mě Linda už vážně zabije,“ snažil jsem se popohánět Billa, který ještě cosi štrachal vzadu u chladícího boxu. Netrpělivě jsem poklepával na kliku napůl prosklených dveří a doufal v Billův příchod.
Konečně se ke mně se zářivým úsměvem přidal. Měl jsem v plánu vzít ho někam do kavárny. Neměl jsem ponětí, co bych mu dal za dárek, proto jsem vymyslel tenhle náhradní plán. Šli jsme bok po boku jako nejlepší přátelé a vesele si povídali. Stejně jako celý zbytek dne. Mluvili jsme o ničem. Prostě jsme jen tak klábosili a ani jeden z nás se nestaral o to, co vlastně říká. Včerejšek a minulost bylo zakázané téma a oba jsme tuto nikdy nevyslovenou dohodu přísně dodržovali.
Zavedl jsem Billa do oblíbené kavárny, kterou jsme s Bellou často navštěvovali. To ona mi ji ukázala.
„Echm, obávám se, že… Že na tohle nemám peníze,“ zamumlal Bill a pohledem se zarýval do špiček bot.
„Kašli na to. Zvu tě,“ usmál jsem se. „Máme přece narozeniny!“ dodal jsem ještě. Bill ke mně zvedl čokoládové oči a začervenal se. Nejistě se usmál, ale když jsem ho zatáhl do kavárny, neprotestoval. Oba jsme si objednali hrneček kávy a znovu spustili rozhovor o ničem. Čím víc jsme však mluvili, tím víc jsem si přál Billa poznat blíž… Poznat jeho minulost.
Z ničeho nic nastalo hrobové ticho. Tak nějak už nebylo o čem mluvit, aniž bychom nenarazili na své soukromí. Využil jsem situace a zkusil narazit na nějaké ošemetné téma, vědom si svého risku.
„Bille? Řekni mi o sobě něco, prosím,“ zamumlal jsem a oči zabodával do bílé pěny na vrcholku skleněného hrnečku naplněného voňavou kávou. Bál jsem se zvednout oči, ale po chvíli jsem ono mučivé ticho, které nastalo, už nehodlal snášet. Bill vypadal zamyšleně, ale nakonec se rozhoupal a promluvil.
„No, jsem kluk, je mi 21 let, bydlím na ulici, vyrůstal jsem na ulici, z toho pár let v děcáku, mám rád černou barvu, pracuji v džus baru a momentálně jsem nezadaný,“ zamumlá v rychlosti. „To jsi chtěl vědět?“
„Ani ne… Ale budiž.“ Kouknul jsem po hodinkách na levém zápěstí. „A do hajzlu. Musím jít, i tak přijdu pozdě. Tak mě napadlo… máš mobil?“
„Jedna z mála věcí, za které jsem ochoten utrácet,“ usměje se.
„A… číslo bys mi dal?“ zeptám se nejistě.
„Nebýt to ty, tak ne,“ usmál se a nadiktoval mi své číslo. Mezitím se k nám přihnala číšnice a já zaplatil. Sice domů přijdu tak jako tak pozdě, ale nechtěl jsem se dál zdržovat. Linda by byla opět zbytečně zklamaná.
Před kavárnou jsme se rozloučili se slibem, že se uvidíme dalšího rána a já pelášil domů na večeři, kterou už stejně nestihnu přesně v 18:30.
autor: Helie
betaread: Janule
Moc hezký… takový životopis… 😀
Á chudák Bill.jde zase spát na ulici.,ale jak jsem po minulém díle pochopila,tak si na to docela zvyknul..(třeba to,jak má rád to blikající světlo bordelu)..taky,když tam vyrůstal..Jinak moc krásný díl.Jsem ráda,že Tom vymyslel kavárnu a doufám,že z Billa ještě něco víc o jeho minulosti dostane.Zajímalo by mě třeba,proč odešel z dětského domova,když si pro Toma přijeli jeho adoptivní rodiče.
Moc hezký díl.Těšim se na další. 🙂
Děkuji =))
[2]: Tak zrovna o tom útěku jsem nedávno psala a myslím, že to vychází až někdy na 16. díl, jestli se nepletu 😀
[3]: Super.těšim se na to.
Moc krásnej dílek..:) Zamilovala jsem si tuhle povídku…:p* ♥ Chudák Bill.. zase na ulici..:// Ale tak, snad to jednou přejde..:D Třeba bdue bydlet s Tomem, když se chce Tom osamostatnit..:D 😀 :)) No uvidíme..;) Taky by mě zajímalo, prč utekl..;) Těším se na další dílek..:) Nádherná povídka..♥
[5]: Ah, Terý, začínám tě podezírat, že ses mi hacknula do počítače a tu povídku už četla :D:D:D
A děkuji za všechnu chválu =) Ani nevíš, jakou mi to dělá radost =)