Miles from where you are

Datum publikace povídky na THF – 10.5.2010

Tak nám to léto nějak rychle uteklo a jak jsem měla původně v úmyslu přihodit sem další bleskový překlad jedné z mnoha Amdyiných povídek, tak se to nakonec protáhlo na dva měsíce. Moc mě to mrzí a všem se omlouvám.

P.S. Rozhodla jsem se začít k překladům přidávat datum původní publikace na THF, které může být zajímavým doplňkem pro všechny ty, kteří opravdu sledují vše, co se kolem kapely šustne, a posloužit i tak jako vodítko k posouzení, jak je mnohdy Amdee ve svém psaní prozíravá a jasnozřivá.

„Ahoj…“ druhý hlas byl obtěžkán sny osamělých nocí, nocí odsouzených k přetrvávajícímu nepokoji a neklidu. Hodinu za hodinou.

„…co se děje?“ Ten, jemuž patřil druhý hlas, přivřel oči a snažil se škvírkou mezi nimi zaměřit své hodinky, které ležely na nočním stolku. „Pro kristovy rány, vždyť je teprve devět ráno…“

„Já vím. Chtěl jsem tě jen slyšet.“ V jeho slovech byla znát lítost a provinění. Ve válce a v lásce je však vše dovoleno. Při odloučení se smí vše.

„To je v pohodě…“ Zahuhňal ochraptěle, a zároveň si dlouze zívnul. „To neřeš… už jsi zpátky? Tak jaké to tam bylo?“

„Ale docela fajn… ani ti sám nevím… odešel jsem brzo. Vlastně my všichni. Necítil jsem se tam.“ Slova z něj vycházela v útržkovitých větách, byla křehkým odrazem reality, do které teď byli polapeni.

„Uhm, tak to si dokážu představit… rafanům se po tobě stýská. Spali u mě v posteli celou noc.“

„Mně se po nich taky stýská. Obejmi je za mě, jo?“ A jako kdyby je nic fyzicky nedělilo, jen jedna jednoduchá čára vedoucí od jednoho kontinentu ke druhému, od jedné poloviny ke druhé, pokračoval: „Taky mi scházíš.“

Zavládlo ticho. Bylo jim tak přirozené a nebyl v něm ani ten sebemenší náznak trapnosti, který pro kohokoliv jiného mohlo znamenat. Jen tichý bzukot v éteru, zvuk kvílejícího větru, jenž se v prostoru mezi nimi chvilkově ozýval, vše bez bližšího určení místa a času.

„Spi dnes se mnou.“ Ozvalo se slabé zašeptání a vlny jej nesly napříč oceánem.

„Máš vůbec ponětí, kolik to bude stát?“ Zeptal se ten druhý, ale jeho argument pozbýval veškeré pádnosti. Jeho námitka se zdála být skoro bezpředmětnou.

„Ne, to teda opravdu ne.“ Do jeho hlasu se vkradla svádivá přítomnost pár sklenek vypitého vína, a otupila jej, zpomalila, učinila jeho odpověď zdánlivě povrchní a jakoby bez zájmu. Bezvýznamnou a přesně takovou, jakou měla být.

„No já bych… ale vždyť na tom přeci nezáleží.“ Rozjímal ten druhý hlas na krátkou chvíli, i když si byl už od prvního okamžiku jejich konverzace jistý, jak to nakonec dopadne. Samozřejmě, že to udělá. “ To víš, že s tebou budu spát.“

Pod jedním a tím samým nebem, tisíce kilometrů mezi nimi jako rozdělovník, trhajíc je od sebe, dělíc je, činíc je necelými, oddechovali si navzájem do uší. Prsty svírali telefon, který zachycoval každé jejich pozvolna se zklidňující vydechnutí, formoval jej do takřka hmatatelné skutečnosti. Minutu za minutou sdíleli spolu tuto chvíli. Jejich hrudníky se synchronizovaně zvedaly a zase klesaly. A když byli polapeni do říše snění, tlukot jejich srdcí poklidný a zpomalený, zdály se jim ty samé sny.

Telefonní operátor odpočítával bez přestání minuty a hodiny. Útěchou jim byl jen jejich dech a téměř skutečná přítomnost toho druhého, když byli zároveň ukolébáni do společného snění. Telefon nezavěsili. Nezavěsili až do chvíle, kdy se ten druhý z nich po několika hodinách spánku probudil, hlava spočívající na polštáři poskvrněného slinami a slzami. Telefon, který mu vypadl z ruky, teď ležel na matraci. Po těch pár hodin spolu spali.

Ten den se Tomovi vracel tak živě. Bylo to jednoho horkého léta roku 2003, Bill tehdy vypadal jako lesní víla a vše bylo tak fajn, vše na celičkém světě se zdálo být v tom nejlepším pořádku. Slunce laskalo jejich pokožku, na níž se mihotaly poslední kapky jezerní vody a zářily všemi barvami světelného spektra. Tom si vybavoval, jak je tenkrát spatřil třpytit se na Billově plochém hrudníku a jak je sledoval pozvolna sklouzávat níž, přes jeho břicho, až se nakonec ztratily za pasem jeho plavek. Vítr si zvesela pohrával s Billovými černými vlasy, zacuchával je do hnízda, ve kterém se potom usídlil.

Podobně tomu tak bylo i v roce 2010. Tom si vzpomněl na ten den, kdy v Itálii seděl vedle svého bratra a cítil, jak mu na zádech začíná vyrážet pot. Spalující červencová výheň a davy dívek odhalují svá ramena, všechna ta údolí mezi vzdouvajícími se ženskými ňadry v první řadě, která se nedají přehlédnout. Moderátorka svou lámanou angličtinou klade otázky a on jí odpovídá, mává všem těm, co to od něj očekávají. Dokonce se i usmívá. On a jeho bratr, stejně tak jako před léty, drobounká kapka potu na Billově šíji, co odráží všechny barvy duhy.

Drobounká kapka, co ho nutí si vzpomenout.

Byl to dotek Billovy ruky, zlehka svírající Tomovu paži, co bylo tenkrát tím prolomením hrází. Kovová konstrukce za jejich zády odráží sluneční paprsky, a on se znovu ocitá v roce 2003. Mizející kapka vody, Billova nahá kůže a vítr v jeho vlasech. Jeho jemně pokřivený úsměv. Jedinečný Bill, myslel si tenkrát Tom.

Tak jedinečný.

Když onoho večera před spoustou let tím jediným pozemským světlem byla jen chladná záře měsíce, prosakujíc dovnitř mezi zataženými závěsy, Tom otevřel Pandořinu skříňku. Tak vydrážděný, nadržený, a tak nedočkavý jakkoliv si ulevit, uchopil pod pokrývkou do dlaně své ztopořené přirození. Zoufale svíral to kotviště ustupujícího strachu a probouzejícího se chtíče. Jeho přidušené výkřiky, úleva nad tím, že už spolu nesdílejí stejný pokoj – to bylo to jediné, co mu jako příčetná myšlenka tenkrát vyvstalo na mysli. Spletené vlasy se mu lepily na krk a z otevřeného okna dovnitř pronikalo poslední volání nočních ptáků.

Snažil se nemyslet na nic, příliš pohlcen obavami z toho, co ve své mysli mohl najít, a bez zábran a vůle ovládnout se přirážel do své sevřené pěsti. A na Billově mléčně bílé kůži opět pableskují kapky vody a Tom je chce slíbávat jednu po druhé. Nedokázal si to omluvit, žádné vysvětlení to už nemohlo odčarovat pryč. V záchvěvech a pulsující, Tom intenzivně vyvrcholil a potřísnil své povlečení. Zakousnutý do paže své vlastní ruky, zdráhajíc se ze sebe vypustit to verbálně obscénní, udělal se pro Billa. A pro vítr v jeho vlasech. A pro kapky vody z jezera, co stékaly a mizely. A pro všechny barvy světelného spektra, vyvrcholil.

Když ustoupily návaly rozkoše a Tomův penis opět změknul v jeho stále ještě sevřené dlani, bylo mu na zvracení. Ptačí zpěv venku už dávno utichl, ale on zůstal vzhůru a naslouchal úprku svých hříchů; hříchů, jež jako splašení koně pádily tryskem ven z Pandořiny skříňky. Hřích. Jeho jediný hřích.

S příslibem sobě samému, že už to nikdy víckrát neudělá, to zopakoval následující noc. A noc poté.

A když se Tom v malém městě na Sicílii v červenci roku 2010 v posteli svého hotelového pokoje stočil do klubíčka, choval v sobě s láskou vzpomínku na to, jak Bill svírá jeho paži – tak naprosto nenuceně a obyčejně, jako by na tom vlastně ani nic nebylo, když to přitom pro něj znamenalo vše. To léto tenkrát bylo horké, stejně jako tohle. A Tom se přivedl k orgasmu, stržen přívalem vzpomínek, tím, jak se jej dotýkají Billovy dlouhé prsty, tím, jak mu jeho dotyk propaluje kůži.

Té noci na Sicílii spal stočený jako plod v lůně. A Bill se nacházel hned na druhém konci patra. Takřka u něj. Tom se chtěl k němu doplazit, zabořit obličej do Billových vlasů a zašeptat: „Spi se mnou…“

Ve dvou hotelových pokojích, vzdáleni od sebe na metry a míle. V Itálii. Na dvou odlišných planetách.

Sedm dnů, devět hodin a patnáct minut. To bylo bez Billa déle než kdykoliv předtím. Se snahou zabít čas se Tom projížděl svým autem bez cíle a bez úmyslu, jen tak pro nic za nic. Zdálo se, že se hodiny schválně tak vlečou jenom proto, aby ho dovedly k šílenství, jen proto, aby se z toho buď zbláznil, nebo se utopil v slzách. Zvažoval obě varianty a zdály se mu znenadání stejně lákavé.

Přišlo mu to samotnému trapné a nikdy se o tom nikomu nezmínil, ale za dnů, jako byl tento, rád naslouchal Billovu hlasu; za dnů, kdy déšť smýval poslední zbytky léta a oznamoval příchod blížícího se podzimu. S něhou v hlase Bill zpíval In your shadow a tiché pobroukávání davu mu bylo tím jediným doprovodným orchestrem.

Chtěl Billovi zavolat, ale nešlo to. Ať už to byla hříčka fyzikálních zákonů nebo jen regule letecké společnosti nebo cokoliv jiného, nešlo to. Znenadání se ocitl na mrtvém bodě a přemohl jej strach ze smrti. Jen tak zničehonic ho to pohltilo, překvapujíc ho nepřipraveného, a vysálo mu všechen kyslík z plic. Tom se smrti vždycky bál. Mnohem víc než Bill. Jediným přijatelným způsobem, jak zemřít, byla pro něj kulka pistole přímo do srdce, tak jako v akčním filmu multimilionové hollywoodské produkce napumpované adrenalinem. Pro něj jediný způsob, jak se se smrtí moci vyrovnat.

Obavy ze smrti byly strachem z odloučení. A odloučení bylo snad ještě milionkrát horší.

Sedm dnů a pár hodin navíc.

Bylo to po dobu celých pěti dnů, během kterých se mu Bill vyhýbal. Bylo to během jejich Schrei tour, kdy vstupoval společně s Tomem na scénu, jako by se nic nestalo, když přitom opak byl pravdou. Pět dnů napjatého, nepříjemného ticha. Bill se ho dotýkal, jako by mu byl cizí, stěží jen o něj tu a tam zavadil, a Toma to drásalo na kusy. Byly to zvláštní dny – snová, nepřirozená představa jejich života. Nápisy „Tom, fick mich!“ a s dokonalostí cílené popíraní reality. Byli tvrdě tlačeni k naplnění svých snů a od sebe navzájem. Po dobu pěti dnů.

Když se k němu Bill s jiskřičkami v očích přitulil – a v tom okamžiku byl pro Toma tím nejkrásnějším, co na zemi existovalo – Tom se s ním vyspal. Vyspal se s ním.

Jaká-že to ironie ukrytá v podvojném významu té věty.

Když se oba probouzeli ze svého odpoledního spánku a Tom vdechoval vůni Billových vlasů a kosmetických přípravků, jimiž byly jeho hedvábně jemné bodliny stále ještě ztuženy, to nespoutané v nich byla jen lidská přirozenost po lásce toužících a hormony omámených dospívajících těl. Křehká hranice mezi spánkem a bděním, vláčně pomalé pohupování se Tomových boků a narážení do pozadí svého bratra, a vše se zdá tak skvělé. Billovo ospalé zachroptění naplňuje prostor a sevření Tomových prstů na Billově boku nabývá na intenzitě, stává se čím dál tím pevnějším, konečky jeho prstů se svírají a zase povolují, instinktivně něco hledají, šmátrají po něčem, po čemkoliv. Nacházejí to.

V zoufalé snaze nemotorně uchytit, smět ucítit Billův měkký úd přes jeho tepláky, se Tom dobral zlomu. Ve spánku a při plném bdění. Vyvrcholil a sténavě zanaříkal tak, jak už býval zvyklý, tak jako vždycky, když se zakousával do své paže, ochromen strachem z přistižení. Ale vždyť on chtěl přitom vykřikovat Billovo jméno a přizvukovat tak svému pulzujícímu penisu.

„Co to do prdele, Tome, bylo…?“ Bill zašeptat, když si znovu připomněl, jak dýchat, a znělo to tak ošklivě, tak zmateně, tak nevinně.

-Do prdele, do prdele, do prdele-

Šestého dne si k němu Bill opatrně vlezl do postele a v té pak spolu leželi, narovnaní vedle sebe, bok po boku, zírající do stropu ospale se pohupujícího autobusu. Spojoval je jen dotek jejich paží a Tom se neodvažoval ani pohnout, ani nadechnout. Už nikdy tak potom spolu nespali; křehkým bodem jejich kontaktu jen končetina nebo zbloudilý pramen vlasů, někdy jen myšlenka tím, co je spojovalo.

Hamburg v dešti přinášel Tomovi úlevu. Všechny ty nekonečné míle proježděné za Billem, i když jen v jeho představách. Neopětovaná láska je láskou tragickou a tragedie byla někdy pro něj tím jediným, co byl ještě schopen unést. Byla průvodkyní jeho osamělých nocí, protože chtíč, ten nikdy neodezněl, a toužebná potřeba, ta byla vždy přítomná. Tom nikdy nevěřil v přelétavou lásku, věřil v sen na celý život, ze kterého se už nikdy neměl probudit. Věřil ve sny o pokoji a míru, ve sny o Ježíškovi. Stejně tak jako i o lásce ke svému bratrovi, o milování jej jako sebe sama, o milování jej tak, jak bylo milovat zakázáno. Opětovaně. Jednoho dne… snad.

Spi se mnou,… vyspi se se mnou…, v tom jediném a opravdovém slova smyslu. Jako když se dva milují, jako když brání život samý.

Tomovy kufry už byly sbaleny. Stalo se mu to naučenou rutinou po létech praxe. Vše na svém místě, zubní kartáček, ponožky. Doma se ani tentokrát příliš dlouho nezdrží – jen dvě noci a zase budou odjíždět. Pojedou oslavovat, pojedou uctít a do paměti zapsat další společný rok. V očích druhých to byly jen narozeniny, pro Toma to ale bylo výročí. Dvacet jedna let a devět měsíců. Zhruba tak asi nějak, protože Tomovi se nikdy nepodařilo přesně zjistit, ve kterém okamžiku se vajíčko rozštěpilo. Kdy nastal ten moment a z jednoho se stali dva.

Když nebyli pospolu, žil jen z poloviny. Míle mezi nimi se postupně zkracovaly, pouto v něm sílilo. Minuta po minutě. Venku začalo padat první podzimní listí a poletovalo za okny jejich obývacího pokoje. Tom sledoval ten éterický tanec, prsty se dotýkal okenní tabule a snažil se kopírovat pohyby tance větru a listí, když uviděl reflektory auta, které zahýbalo kolem rohu jejich domu, na jehož opačném konci byl obývací pokoj, ve kterém teď stál. –Asi jen světelný odraz-, pomyslel si ve strachu, že bláhově doufá v příliš moc.

Ale zámek vchodových dveří opravdu cvakl a smečka chlupáčů se hnala ke dveřím, kde skončila na jedné veliké hromadě, nabízejíc svá břicha domů právě příchozímu pánovi, který je měl podrbat. Taková jejich ceremonie lásky, při které byli vítáni a všichni najednou polapeni do otevřené náruče.

Tom vstoupil do dveří a upnul svůj zrak k postavě, která se skláněla k zemi, aby se věnovala po pozornosti prahnoucím psiskům. Přelétavou jeho láska nebyla nikdy, v jeho srdci byla přítomna a znatelná vždy. Dva páry očí se střetly, vpily se do sebe, vzpomněly si. Bratr k bratrovi, jedna půle k druhé. Tom se pousmál a Bill mu jeho úsměv opětoval. Dlouhé hodiny strávené v oblacích nad oceánem, které proseděl klimbající v polospánku, zabořený do sedačky letadla, přeskakující časové zóny, se teď na něm zřetelně projevovaly jako viditelné tmavé kruhy pod očima, jež byly jen náznakem zvýrazněny střídmým make-upem. Pro Toma to však bylo vším, z čeho byl tvořen jeho svět.

“ Tome…“ Bill prolomil jejich mlčení.

„Ahoj… jaký byl let?“ zazněla jeho odpověď a posléze učinil první krok vpřed. Žádostivost v něm byla nesnesitelná, tak toužil po jeho dotyku, potřeboval se nějak přesvědčit, že kruh se opět uzavírá.

„Docela normál. Nuda.“ Přistoupili až k sobě, střetli se, propast mezi nimi byla překlenuta.

Bill mu voněl Hamburským deštěm a cigaretami, voněl mu láskou. Vůně propršených dnů prosycovala vše kolem, visela těžce ve vzduchu. A Bill svou hlavu neodvrátil, toleroval Tomovi jeho způsob, jímž si odpomáhal od stesku a touhy všech předešlých dnů – předešlých světelných let, které mezi nimi byly, když se nacházeli na rozdílných kontinentech, a kdy se vše zdálo být tak naprosto špatně a jakoby naruby.

Tomovy rty se otřely o rty Billovy, jen nepatrný dotyk a dech jednoho mísící se s dechem toho druhého. Bill polibek neopětoval, ale ani se mu nebránil. Věděl, co teď Tom potřeboval. Na zlomek vteřiny tam tak stáli v zajetí svých rtů a Tom se snažil zachytit vůni a chuť svého bratra, snažil se zbavit strachu z odloučení, který mu zatemňoval mozek. Toužil po jistotě. Potřeboval vědět, že Bill mu nikde nezmizí. Bill ho nikdy neopustí. Bill nikdy nezemře. Tom Billa líbal poprvé za sedm let. Poprvé ve svém životě přímo na rty.

Protože líce, ta se nikdy líbat nemá, když se k polibku nabízejí rty.

Odtržení se od sebe bylo neodvratnou zkázou a kolapsem. Tom se už ale naučil, že se ho musí opakovaně vzdávat. Bytí spolu bylo bytím bez sebe. Objímali se mezi dveřmi po dobu dlouhých vteřin, co přešly do minut. Kapky deště v Billových vlasech stačily mezitím uschnout a jeho hnědé oči se Tomovi omlouvaly, když se od něj pomalu odtáhl. Tom neprotestoval, jen hřbetem své ruky zlehka přejel po Billově tváři, a pak ji nechal klesnout ke svému boku.

„Taky jsi mi chyběl, to víš, ne?“ Snažil se ho Bill přesvědčit. Tom přikývl a zavřel oči. Věděl to. Bill zkrátka nemohl… ne tak jako on.

Noc je rychle zahalovala rouškou tmy, ale oni se už zase cítili spolu a celí, a to je prozařovalo jasným světlem. Bill si ani nevybalil. Naházel jen použité oblečení z cesty do koše na prádlo a svůj kufr nechal ležet na podlaze otevřený, což je nutilo přeskakovat jej pokaždé, když chtěli šlápnout na volné místo na zemi. Billovo povlečení bylo prosáklé vůní Toma, ale Bill si postel nepřevlékl. Snažil se ignorovat myšlenku, která mu vyvstávala na mysli a se kterou si nevěděl rady, a místo toho se ukájel vůní Toma na svém polštáři.

Tom se schoulil do klubíčka, byl tento týden poprvé ve svém vlastním pokoji a měl opět pocit, že je mu Bill vzdálen na míle daleko. Vzpomínal na doby, kdy byli ještě mladičcí, na mysli mu vyvstaly všechny jejich koncertní šňůry, všechny tourbusy. Vzpomínal na časy, kdy byli neposkvrněni a nevinní. Jejich dům byl teď příliš veliký a Billova ložnice tak neskutečně daleko. Olízl si rty ve snaze na nich jazykem zachytit poslední zbytky Billa. Naučil se vzdávat se ho, zvykl si milovat svého bratra z povzdálí, jen tehdy, když byl v noci sám, když tím jediným společníkem mu byla jeho vlastní ruka a galerie vzpomínek. Zvykl si znovu ho potom následujícího rána moci spatřit, ve špatné náladě a se zacuchanými, neupravenými vlasy.

Byli s tím vyrovnaní, protože to ani jinak nešlo, byli neschopni odloučit se, ale také neschopni uspokojit touhu toho druhého. A Tom učinil pro jednou a navždy své rozhodnutí, že se s tím takhle dalo žít.

Tiché kroky došly až ke dveřím Tomova pokoje, a ty se pak opatrně otevřely. Tom se pousmál, když v nich spatřil stojícího Billa, jehož postava byla tlumeně ozářena světlem pronikajícím až sem z jejich terasy v přízemí. Tom nadzdvihl okraj své pokrývky a Bill pod ni vklouzl, dovolil Tomovi sevřít ho ve svém objetí. Cítil se takhle u Toma v bezpečí. A Tom byl tak neskutečně opatrný, tak obezřetný, nechtěl nic pokazit, i přesto však přiložil na Billovo hladké břicho svou horkou dlaň. Jeho dotek neměl mít sexuální podtext, mít ho ani nesměl, to si nemohl dovolit. Byla to jen touha po svém druhém já.

A Bill se ho pak zeptal, jako kdyby někdy vůbec musel: „Budeš se mnou dneska spát?“

„Um-hmmm…“ Když mu Tom odpovídal, bylo to jen slabé zamručení, protože sám už upadal do spánku.

Ve společné posteli. U nich doma.

autor: Amdee

originál