Who am I? 43.

BILL

Zůstal jsem tam stát. Jen jsem se díval, jak mi mizí před očima a jak mě opouští. Právě jsem ztratil to jediné, co mám. Ztratil jsem svůj život. A jen vlastní vinou. Jak jsem jen mohl tohle říct? Vůbec jsem si neuvědomil, co jsem řekl, jak to vyznělo a co to znamenalo. Po chvilce jsem zalezl dovnitř, zavřel dveře a sesunul se po nich rovnou na zem. Neměl jsem sílu ani chuť jít někam dál. Momentálně jsem neměl chuť dýchat, dívat se kolem sebe, žít. Až teď mi docházelo, co všechno se stalo, co všechno jsem řekl a udělal. Choval jsem se jako největší idiot. Ne, idiot ne. To je slabé slovo. Zasloužil bych si za tohle jen to nejhorší.

Bože můj… Já… já ho miluju a řeknu mu tohle? Nechápu to. Nerozumím tomu. Najednou se uvnitř mě vytvořil tak obrovský vztek, bolest a chuť na něj zakřičet, i když si to nezasloužil. To já jsem si zasloužil, aby na mě křičel. Zasloužil bych si pořádně rozbít hubu!

Schoulil jsem se do klubíčka a hystericky brečel a naříkal. Bušil jsem pěstí do zdi a nakonec sám do sebe. Nedokázal jsem přemýšlet ani si pořádně uvědomit, co jsem to udělal. Vždyť já ho zničil. Řekl jsem tu poslední věc, kterou bych kdy vypustil z úst. Vždyť právě tohle jsem nikdy nechtěl. Nikdy jsem ho nebral jako vraha nebo člověka, který by pro mě byl odpad, jak se on sám nazval. Ten pocit viny, který jsem uvnitř sebe cítil, byl čím dál tím větší. Pořád jsem si to uvědomoval víc a víc. Pohlcovalo mě to, užíralo mě to. Čím víc to sílilo, tím větší jsem měl chuť za to zaplatit. Chcípnout!

Jo, přesně to bych si za tohle zasloužil. Proboha, vždyť já mu ublížil. Doopravdy ublížil. Zničil jsem tím všechno, veškerý cit, který si ke mně vytvořil. Teď mě musí nenávidět. Ale není divu. Zavinil jsem si to sám. Tohle se nemělo stát. Celý dnešní den se neměl stát. A on mě nikdy neměl poznat, jak sám řekl. Tolik to zabolelo. Ale když si to tak vezmu, má pravdu. Kdyby mě nepoznal, byl by teď možná spokojený. Určitě víc než se mnou. Rozhodně by teď nikam neujížděl, neplakal, nebolelo by ho to, co jsem mu řekl. Netrápil by se po celou tu dobu, co mě zná. Nepřidělal bych mu tolik starostí, práce, úsilí, strachu. Nikdy jsem si neměl dovolit, aby mě poznal. Jsem ta největší chyba v jeho životě a za tím si budu stát.

Měl bych odejít, beze slova zmizet. Bude to pro něj tak nejlepší, ale já to nedokážu. Potřebuju ho ještě vidět, omluvit se mu. Naposled. Chci ještě vidět ty jeho čokoládové oči, které dřív naplňovala láska, která mi patřila. Pokud ho znovu uvidím, v jeho očích pro mě zbude ale už jen nenávist. Tohle jsem posral. Doslovně jsem zničil vše, co mezi námi kdy bylo.

„Já chci umřít!“ vykřiknu nedbale a bouchnu se pěstí do hrudi. Mám takovou chuť se zabít. Zmizet pryč. Ulehčit mu zbytek života. Kdybych mohl, vymazal bych mu z hlavy vše, co se mě týká. Každičkou vzpomínku na mě. Nechci, aby se trápil. V slzách sjedu na zem. Ležím tam jako odkopnutý pes. Pořád jen brečím. Nedokážu ten proud slz zastavit, i když sebevíc chci. Moje vzlyky se nesou celým bytem. Kurva, jak jsi jenom mohl tohle říct, Bille?! Jsem nechutný sám sobě. Neměl jsem se narodit. Od narození jsem byl jedna velká chyba. Vždy jsem činil jen zlo a bolest. Kdyby mě nebylo, na světě by bylo tolika lidem lépe. A teď hlavně Tomovi. Nikdy jsem se nedokázal zabít. Jen ta myšlenka mi naháněla hrůzu. Neměl jsem strach z umírání, bolesti ani samotné smrti. Ale měl jsem uvnitř sebe pořád nějakou naději, že vše bude jednou dobré. Když mě to dobré, ba ne… to nejlepší potkalo, sám jsem to od sebe sprostě odehnal. Tu naději, člověka, kterého miluju, jsem ztratil.

Poprvé mám vážně chuť se zabít. Nemám strach. Ani kapičku strachu. Ale nemůžu. Ještě ne. Musím ho vidět! Proboha, co když se mu něco stane? Co když nabourá? Co když se někde… zabije? Všechno je to jen kvůli mně! Mám o něj strašný strach. Cokoli se mu teď stane, bude jen moje vina, a to si nikdy neodpustím. Do smrti by mě tížilo svědomí, kdyby se mu něco stalo. Nedokázal bych s tou myšlenkou žít ani den.

Po dobré hodině jsem zaslechl zdálky svůj mobil. Panebože! Co když se mu něco stalo? Nebo volá on? Ihned jsem se sebral ze země a rozeběhl se na místo, odkud se nesl zvuk mého mobilu. Na displeji blikalo Tomovo jméno i s číslem. Bože můj. Ať je to on, prosím. Okamžitě jsem to zvedl.

„Tome?!“ vyhrknu.

„Čau, Bille,“ ozve se z telefonu. Není to ovšem Tomův hlas. Zarazím se. Ten hlas nerozpoznám.

„Kdo je to?“ řeknu.

„Robert. Kdo asi,“ povzdechne dotyčný. „Nechceš mi náhodou vysvětlit, co se stalo?“

„Tom… Tom je u vás?“ vydechnu. Mám hlas pod tónem.

„Jo, přijel ke mně. Vždyť se sotva držel na nohou!“ vyjede na mě. Pak s klidnějším hlasem vydechne: „Dal jsem mu nějaký prášek na spaní, aby se z toho vyspal.“ Aspoň, že vím, že je u Roberta. Robert mu pomůže. Chudáček, je mi to tak zatraceně líto!

„Bože můj,“ rozbrečím se nanovo. „Moc děkuju, že u vás… může být. Strašně jsem se bál, že se mu něco stalo,“ vzlyknu. Posadím se na zem.

„Mohl bys mi už laskavě říct, co se stalo?“ zasyčí netrpělivě. „Nebyl ani schopný mi říct, co se mu stalo. Stál ve dveřích s brekem jako malé děcko a říkal, jak tě nesnáší.“ Nahlas vzlyknu. Je mi to až trapné, ale nedokážu ten brek udržet.

„Pohádali jsme se a… já mu ublížil. Roberte, prosím vás, dejte na něj pozor! Nesmí se mu nic stát. Všechno jsem to pokazil. Já… já ho miluju a vím, že teď jsem o něj přišel. Nepřežil bych, kdyby se mu něco stalo,“ vydechnu a otřu si oči.

„Copak ses, Trümpere, úplně zbláznil?!“ zavřeští. „Proboha,“ zavrčí. „Jestli si ten blbec něco udělá, tak přísahám, že tě zabiju!“ Ozve se už jen pípání.

„Roberte!“ vyjeknu ještě, ale marně. Položil to. Třísknu s mobilem o zem a rozbrečím se ještě víc. Jediné, co mě maličko uklidnilo, je, že je u něj. Vím, že Robert na něj dá pozor. Ale předem vím, že pokud se něco stane, Robert mě vážně zabije. Jenže myšlenka na to, že by mě zabil, mě teď netíží.

Po celý zbytek večera a noci jsem brečel. Ani na pár minut jsem nezamhouřil oči. Nešlo to. Moje tělo sice spánek vyžadovalo, ale moje mysl pořád pracovala na plné obrátky. Pořád jsem o tom přemýšlel. Uvažoval jsem o tom, co mám teď vůbec dělat. Jestli jít do práce, nebo zůstat tady, nebo naopak jít domů, do svého bytu a sbalit si to tu, nebo se rozjet k Robertovi. Nevím. Rozhodně bych za ním asi jezdit neměl. Rozhodil bych ho ještě víc, a to si teď nemůžu dovolit. Ublížit mu ještě víc, mohl bych si jít rovnou hodit mašli. Ale jde mu vůbec ublížit ještě víc?

Byl jsem naprosto vyřízený. Když mi kolem sedmé ranní začal zvonit budík na mobilu, jen jsem po něm šáhnul a rychle ho vypnul. Byl jsem celou noc vzhůru. Byla to snad ta nejdelší noc v mém životě. Nikdy jsem si nepřipadal tak sám, i když jsem sám byl. Cítil jsem kolem sebe, a hlavně uvnitř sebe takové prázdno. Otřásl jsem se nad tou myšlenkou a vstal. Neměl jsem sebemenší chuť jít do práce, ale tady bych se zřejmě zbláznil. Rozešel jsem se do koupelny a udělal si ranní hygienu. Nelíčil jsem se. Jen jsem se převlékl do čistého oblečení. Když jsem otevřel skříň, pohlédl jsem v zrcadle za sebe na naši postel. Byla po něm ještě celá rozhrabaná a neustlaná. Znovu mě v očích začaly pálit slzy. Skříň jsem zavřel a došel k posteli. Sklonil jsem se k jeho peřině a schoulil se do ní. Voněla po něm. Cítil jsem ho tu všude. Bože, tolik ho miluji. A tolik jsem mu ublížil. Tolik jsem ho ranil. Sakra! Zavrtám se obličejem do peřiny ještě víc, až je po chvilce trošku mokrá od slz.

„Dost, dost,“ vydechnu sám pro sebe a položím peřinu zpět na postel. Zvednu se a u dveří se ještě otočím do místnosti. Vidím to pořád živě před očima. Raději si vezmu bundu a tašku, hodím do ní mobil a peněženku. Vejdu do chodby, obuju se a vyjdu ven z bytu. Jen za sebou zamknu a rozejdu se na autobus. Měl zpoždění, takže jsem do práce přišel o trošku později. Obchod už byl otevřený. Tohle bude krutý a náročný den. Nemám myšlenky na nic. Modlil jsem se k Bohu, abych dnes nemusel ke kase a nemusel nic řešit s Marthou. Nechtěl jsem s nikým mluvit ani nikoho vidět.

Vešel jsem pomalu dovnitř. Hlavu jsem měl sklopenou. Jen jsem za sebou tiše zavřel a teprve se rozhlédnul po obchodě. Zaujala mě ale vysoká postava u pultu. Zatrnulo mi, když jsem ji viděl. Ne, to není Tom. To není možné. Rozešel jsem se k ní. Dotyčný zaslechl mé kroky, a tak se otočil. Byl to Tom. Bože můj. Co tu dělá? Zaseknul jsem se kousek od něj a zůstal se na něj dívat. Vypadal tak… jinak. Ve tváři neměl žádný výraz. Vypadal jako někdo jiný, koho neznám.

„Čau.“

„Ahoj,“ vydechnu a nasucho polknu. Přesně čekám, co mi řekne. Že je konec a mám vypadnout z jeho bytu. Mám pocit, že mě nohy najednou nechtějí nést.

„Odešel jsem… včera narychlo a nevzal jsem si klíče od bytu. Potřebuju prášky, takže… můžeš mi dát svoje klíče?“ zeptá se. Jeho hlas je bez tónu, jeho výraz bez emocí. Dívá se někam mimo mě, jako by mě snad vůbec nechtěl vidět. Ne, on mě vidět nechce. Už nikdy.

„Jo… samozřejmě,“ řeknu a hned si sundám tašku. Položím ji na pult a začnu se v ní přehrabovat. Jsem tak vynervovaný. Ruce se mi chvějí. Až po chvilce vytáhnu klíče a opatrně mu je podám do dlaně.

„Dík,“ řekne jen. Strčí si je do kapsy a bez jakéhokoliv dalšího slova se rozejde pryč.

„Tomi, počkej,“ řeknu bleskurychle a rozejdu se za ním. Cítil jsem slzy, znovu. Nezdá se, že by kvůli mně hodlal zastavit, ale po chvíli přece jen ustane na místě. Dojdu k němu. Najednou ale nevím, co mu chci vůbec říct. Když se můj pohled spojí s tím jeho, vytratí se ze mě všechna slova. Ale ne na dlouho. On pohled odvrátí.

„Prosím, rád bych s tebou ještě mluvil. Já… omlouvám se ti. Hluboce se ti omlouvám. Já…“ koktám a polykám slzy.

„Nenamáhej se,“ zakroutí hlavou a stáhne rty do rovné přímky. Na chvíli zavře oči a zhluboka se nadechne. „Myslel jsem, že jsi jiný. Říkal jsi, že to chápeš, ale tohle… Tohle už bylo moc, Bille.“ Oči se mu začnou lesknout od slz, tak odvrátí pohled úplně a zavře oči.

„Já… já to chápu. Ujely mi nervy, ale to mě neomlouvá. Smísilo se ve mně strašně emocí. Nikdy bych tohle neřekl, ani jsem na to nepomyslel. Vždy jsem tě bral jinak. Jako toho… nejlepšího člověka, kterého miluju,“ chytnu se potom za pusu a sklopím hlavu. Cítím, jak mi slábnou nohy. Celé tělo mě táhne k zemi. Jsem vyčerpaný, jak psychicky tak fyzicky. Teď už je všechno pryč. Ztrácím ho. Vidím, jak se mi vzdaluje před očima. Jsem pro něj ten nejhorší a teď už navždy budu. Ne, já s tímhle nedokážu žít. S tím, že jsem mu ublížil, ranil jej. Tom dlouhou dobu mlčí, až popotáhne a otře si oči.

„Bude nejlepší, když budeš nějakou dobu u sebe doma a my dva budeme od sebe. Zranilo mě to a bude to bolet, ale… nechci to ukončit. Včera to bylo tak silný, nevěděl jsem ani, co dělám. Ale… vyspal jsem se z toho a teď, když tě tu vidím v tomhle stavu, tak pořád ta láska je někde uvnitř mně. Nechci to s tebou ukončit, už jen kvůli tomu, co mezi námi bylo a jak silné to bylo. Dáme si… čas a uvidíme, jak to oba budeme snášet. Nechci udělat něco, co už nikdy nebudeme moct vrátit,“ pošeptá a po tvářích mu začnou téct slzy. Zůstanu se na něj dívat. I po mých tvářích se kutálí slzy. Nedokážu promluvit. Připadám si, jako bych najednou oněměl.

„Děkuju,“ vykoktám ze sebe. Pootevřu rty a sklopím na okamžik hlavu. Otřu si oči a znovu k němu vzhlédnu. „Odpusť, prosím. Jsi… jsi moje všechno, Tomi. Já… dnes si vezmu věci a odejdu, na jak dlouho jen budeš chtít. Prosím, odpusť. Já… miluju tě.“

Jsem šokován. Tohle bych nečekal. Po tom, co jsem dokázal říct, mi ještě řekne, že vůči mně pořád cítí někde uvnitř lásku? On není lidská bytost, on je anděl. Čekal jsem, že mě vyhodí, ale on mi naopak řekne, jen na čas, dokud nebudeme vědět, co dál. Pane bože, to je sen nebo jsem se zbláznil.

Nadechne se, ale nakonec si skousne ret a zavrtí hlavou. Otře si tváře a popotáhne.

„Měj se.“ To jsou jeho poslední slova před tím, než projde dveřmi.

„Tomi,“ vzlyknu. Udělám krok od dveří. Jsem najednou tak slabý. Jen sleduji, jak se vzdaluje krok po kroku. Najednou spadnu na zem. Nohy mě neudrží. Celý se jen chvěji, ale pak… nic nevím.