My lips like sugar 8.

„Proč mi to děláš ještě těžší?“ konečně se odhodlám podívat se na něj. Má však pevně semknutá víčka, takže nemám možnost vyčíst z jeho očí, o čem právě přemýšlí. Těžší? Já mu to dělám těžší?

„Že to říkáš zrovna ty mně…“ povzdechnu si. Asi by bylo nejlepší, kdybych opravdu teď odešel a už bychom se nikdy neviděli. Jasně mi dává najevo, že nemá o mě zájem. Tak nač dál bojovat?

„Bille?“ najednou nás přeruší ta žena, myslím, že se jmenuje Loreta.

„No?“

„Někdo tě tu hledá,“ trochu poodstoupila, aby dala prostor přijít blíže dvěma mužům v brýlích a černých oblecích. Opravdu vypadají jako z nějakého akčního filmu, až mě z nich mrazí.

„Ahoj Bille. Tak tady jsi. „

„Ježíšmarja.“

Vypadá, že z nich není dvakrát nadšený. Kdo to je a co od něj chtějí? Možná jsem až příliš zvědavý, ale fakt bych to rád věděl.

„Vstávej. Musíme si promluvit. O samotě,“ řekne jeden z mužů a pohledem utkví na mně. Fajn, fajn, chápu. Je čas jít. I když se mi to vůbec nelíbí, zvednu se k odchodu.

„Ne, zůstaň. Bille, půjdeme raději ven. Nechceš přece, aby náš rozhovor slyšel každý v místnosti. Myslím, že se ti to nebude líbit.“

Nebude líbit? To je to tak vážné? Nebo přísně tajné? Špatné? Uff, mám, myslím, příliš otázek. Měl bych své myšlení už zastavit. Někdy je lépe raději nemyslet.

„Tome, prosím, počkej tady, ano? Já přijdu. Doufám…“ poslední slovo jen pro sebe zašeptal. Tak dost! Teď mám už husí kůže po celém těle.

„Fajn,“ přikývnu a pohodlněji si sednu. Nechci ani přemýšlet o tom, co by ti chlapi od něj mohli chtít. V mé hlavě se vynořují různé hrůzostrašné scénáře, které si fakt nechci dokola opakovat. Raději počkám.

Po půl hodině čekání však mám už vážné obavy. Proč jsou tam tak dlouho? Asi bych do toho neměl zasahovat a vůbec ne já, ale nedá mi to. Vyjdu z intimní části čajovny a razím si to ven.

„Tome, kde si?! Kam zas jdeš? „

„Teď ne, Amy,“ bez lítosti ji odbudu a vykročí ven. Před čajovnou nikdo není. Zkusím jít dozadu za budovu. Čím více se přibližuji, tím větší mám obavy. Nesměle nakouknu za roh, až mi sevře srdce bolestí, když tam uvidím Billa ležet na zemi, svírajíc se v bolestivých křečích.

„Ježišikriste, Bille!“ rozběhnu se k němu plný strachu o jeho život. Co mu ti chlapi proboha udělali? Proč?! „No tak, prosím, řekni, že jsi v pořádku! Prosím!“ vůbec nevím, co mám dělat. Tvář má úplně zřízenou, ruce složené na břiše, snažíc se utlumit bolest. „Počkej! No tak, já, já hned z-zavolám záchranku. Nic se neboj, i policii, oni najdou ty bastardy! Tohle jim jen tak neprojde, slibuji!“ chci vytáhnout z kapsy telefon, ale to černovlasé zraněné stvoření mi sáhne po ruce.

„Ne, prosím… Nevolej nikoho! Já, já ti všechno řeknu, jen nikoho nevolej,“ zasténal.

Tak co mám tedy dělat? Nemůžu ho tu jen tak nechat zraněného! Může to být něco vážného, a pokud by se mu něco stalo, nikdy bych si to neodpustil.

„Tak dobře, ale všechno mi řekneš. Vezmu tě ke mně domů. Postarám se o tebe, slibuji,“ otevře ústa, že chce něco říct, ale hned mu položím na ně prst.

„Psst. Ticho, nic neříkej,“ popravdě řečeno, moc se bojím, abych mu neublížil. Nevím, jak ho mám zvednout ze země, co když ho to bude bolet? Dobře, musím vsadit na náhodu. Nemůžu si dovolit příliš dlouho přemýšlet. Dám na svůj instinkt, a co nejopatrněji se ho snažím zvednout ze země. Bill sem tam zasténá, ale není to takové, abych ho okamžitě položil. Je zvláštní takto ho držet v náručí. I přesto, že se mi to líbí, mám výčitky svědomí. Kdybych ho s těmi chlapy nepustil, nic takového se nemuselo stát.

„Už budeme u auta, neboj se,“ mám štěstí, že jsem zaparkoval tak blízko čajovny. Jinak by jeho přenos byl dost problematický, protože se každým mým krokem trochu otřásal, což mu samozřejmě způsobovalo bolesti.

Nějakým způsobem se mi podaří otevřít dveře zadního sedadla a uložit tam Billa do polohy vleže. Nohy má skrčené, ale myslím, že vzhledem k tomu, že má křeče, trochu mu je to ztlumí. Ještě se naposledy pořádně ujistím, zda dýchá a sednu si za volant. Teď se už jen co nejrychleji dostat ke mně domů.

Ani se velmi nezabývám tím, jak se mi podařilo dostat ho dovnitř. Důležité je, že už je pěkně uložen v mé posteli. Opatrně mu utírám uschlou krev z úst, myslím, že už spí. Ach, chudáček… Proč mu to udělali? Jak někdo může? Takovému křehkému stvoření? Vždyť je ještě zranitelnější než holka! Jako porcelánová panenka, je o strach se ho vůbec dotknout. A teď jak se na něj dívám, na zcela dobitého, sotva prožívajícího danou minutu… Chce se mi až brečet.

„Euhemm…“ zamručí, chce se přetočit na druhý bok, ale udělá jen nepatrný pohyb a okamžitě zasténá. „SSS! Au! Bože, to tak bolí…“ jak hromádka neštěstí těžce vydechne. Naštěstí se mu zázrakem podaří přetočit se na záda. „Tome, já… Děkuji. Ne-nevíš, jak strašně si toho vážím,“ na jeho rtech je vidět, jak strašně ho to bolí, když vypráví.

„Psst! Tichounce. Udělám pro tebe cokoliv. Teď ale tiše, ať se zbytečně nenamáháš. Uvidíš, za pár dní ti už bude fajn. Ale pak, až ti bude lépe, mi řekneš, co chtěli ti chlapi, ano? Slíbil jsi mi to. A já… ti věřím,“ nasucho polknu imaginární vzduch. Opravdu mu věřím? Udělám pro něj cokoliv? Líbí se mi? Tyto skutečnosti mi začínají do sebe stále více zapadat. Až se toho začínám děsit. Ale Tome, prosím tě! Ty? Nemůžeš být přece zamilovaný! Tobě se přece něco takového nemůže stát, ani kdybys příliš chtěl. Na to si v životě udělal až příliš mnoho zlého.

Bill mi už neodpovídá, spokojeně zavře oči. Mám tak silné nutkání pohladit ho po té dokonalé tváři, i když je trochu rozbitá. Stále je to ta nejkrásnější lidská bytost, jakou jsem v životě potkal. Co když ho to zabolí? Nebudu to riskovat. Nechám ho klidně si odpočinout, ať mu ta bolest trochu poleví. Mě už jednou zbili, umím si představit, jaké to je. Ale ne až takhle krutě. Školní rvačka je trochu jiná, než byla tahle. Mám spíš pocit, že ho chtěli zabít a ne zbít.

„Tome?“ zamumlal do ticha místnosti.

„Ano? Potřebuješ něco? „

„No, jen chci… Sss… Jen chci, abys tu byl se mnou. Tak jako, jak jsem byl j-já s tebou tehdy. Když t-ti bylo špatně, pamatuješ?“

„Och ano, na něco takového si nemohu nepamatovat,“ trochu se pousměju, ale jsem odhodlán do posledního písmenka splnit jeho přání. Možná jsem si ho vzal ještě více k srdci než je potřeba, ale budu tu s ním.

Přilehnu si k němu do postele a oba nás přikryju. Jemně ho držím za ruku.

„Pokud tě budu držet, jsem tu s tebou,“ zašeptám. Nevím jak to je u něj, ale já potřebuji cítit, že je u mě. I když ve stavu takovém, v jakém je. Vím, musel jsem se asi opravdu dočista zbláznit.

Skutečnost, že Bill leží vedle mě a drží mě za ruku, mě spokojeností přímo uspává. Pokud to tak zpětně vnímám, tak během celých těch dvou týdnů jsem na něj nepřestal myslet. Každá věc, kterou jsem udělal, nebo věta, co mi kdo řekl, mě myšlenkami zavedla až k němu. Sám sebe se ptám: Je to normální? Mozek mi říká – je to v pořádku, nezáleží ti na něm. Za pár týdnů odloučení by pro tebe jakoby neexistoval. Ale srdce mi říká něco jiného. Možnost -více bližší- mé osobě, je: Není to normální. Copak to nevidíš? Vždyť ty ses přece poprvé zamiloval!

No tak čemu mám tedy věřit? Hádají se ve mně dvě různé verze, a přitom jen jedna je skutečná. Nejhorší je, že nevím která. A ani nevím, jak to zjistit.

„Tome?“ zničehonic mě Billův zničený, ale stále tak krásně jemný hlas vyruší z hlubokého přemýšlení.

„Ano? Tady jsem,“ palcem ho pohladím po hřbetu ruky. Podvědomě mu dávám najevo svou přítomnost více než slovy.

„Chci vodu. Prosím,“ mírně zamlaskal. Až sem slyším, že je jeho dech zrychlený víc, než by měl. A nejen to. Z ruky mu sálá takové horko. Určitě musí mít zvýšenou teplotu. A to se mi vůbec, ale vůbec nelíbí! Co když se něco děje? Něco velmi špatného?

„Billi, jsi nějak moc horký! Necítíš se náhodou hůř?“ s obavami v hlase řeknu. Ve skutečnosti jsem dostal pořádně velký strach o jeho život. V koutku duše věřím, že to nemůže být až tak zlé. Ale když si vzpomenu, jak jsem ho na té zemi našel – celého krvavého s obrovskými bolestmi – i ta nejsilnější víra se mění na pochybnosti.

„Ne, to nic není… Jen tu vodu, potřebuji, potř…“ ani větu nedokončí a hned začne kašlat – k mému prohloubení strachu krev.

„Panebože! To, to vůbec není dobré! Potřebuješ nutně do nemocnice. Já, já tě tu nemůžu jen tak nechat!“ celkem slušně začínám panikařit. Strach o jeho život je silnější, než mívám o svůj vlastní.

,No tak, klid, Tome, zachovej klid. Nic to není. Zvládnete to!‘ Opakuji si neustále pozitivní slova, kterým sám nedokážu věřit.

„Ne, do nemocnice prosím, prosím ne… Muselo by, muselo by to být n-nanaposledy, co bychom se mohli vidět. A to už teď nechci. Už je na to příliš pozdě…“

autor: Diana