Na samotě u lesa 4.

autor: Mary

„Na.“ Tomův hlas zněl nezvykle přísně, když pokládal na stolek před Billa hrnek s horkým čajem. „A ne že to někam vyliješ!“ pohrozil mu ještě.

Bill protáhl obličej. Tom se o něj staral, jako by byl nejméně na smrtelné posteli. Od rána musel ležet zachumlaný v dece, přestože mu bylo nesnesitelné vedro, a vždycky, když se pokusil nenápadně zmizet, Tom ho zatlačil zpátky do postele a zabalil ho do deky ještě těsněji. Nedovolil mu nic dělat, všechno mu nosil, a teď mu ještě uvařil čaj, který Bill naprosto nesnášel. Jenže v něm byla spousta vitamínů. Údajně.

„Tome, nic mi není. Nemám ani rýmu!“ napadl ho a na důkaz svých slov hlasitě kýchl.

„Vážně?“ opáčil Tom se zdviženým obočím. „Mně se nezdá.“

„Dobře, rýmu mám, ale nemocný rozhodně nejsem. Ne tolik, abych musel pít ten tvůj lektvar!“ Bill si zarputile vedl svou. Odjakživa si hájil svoje názory a nebyl ochotný přistoupit na něco, o čem nebyl přesvědčený. Tohle k tomu patřilo.

„Teď možná ne,“ připustil Tom neochotně. Vzápětí se vítězoslavně usmál. „Ale určitě budeš, pokud to nevypiješ.“

Bill protočil oči. „Jenže ten čaj je děsnej. Nemám ho rád. A ty jsi mně ho vždycky, jen jsem trochu zakašlal, nutil pít!“ obviňoval bratra plačtivým hlasem.

Tom postoupil o pár kroků blíž k němu. „A klidně tě k tomu donutím i tentokrát,“ vyhrožoval.

Bill se skrčil a přehodil si deku přes hlavu. Najednou mu nebylo ani horko.

„Já to nechci, nechci to, nechci, nechci, nechci…“ naříkal, že to trhalo srdce. Ne však jeho bratrovi.

Tom rozvážně udělal dva kroky směrem k dece, která se třásla, jak se pod ní Bill snažil schovat, a zároveň obměkčit bratra. Pak jeho ruce rychlostí blesku vystřelily k dece, odhodily ji stranou a vytáhly Billa na světlo boží. Zaraženě vydechl, bratr měl skutečně v očích slzy.

Zatřepal hlavou a pevně ho objal, aby mu zabránil v pokusu o útěk. Bill se v jeho objetí zmítal, snažil se vykroutit z jeho ocelového sevření. Když poznal, že je to zbytečné, zhroutil se bratrovi do náruče a jen tiše popotahoval.

Tom ho pohladil po vlasech. „Ššš, uklidni se,“ šeptal.

Bill vzpurně zavrtěl hlavou a upřel na bratra prosebný pohled. „Tomi, já to nechci pít,“ zaškemral, ale Tom byl neoblomný.

„Bille, je to jen hrnek čaje, to zvládneš, už přece nejsi malej, ne? Jenom to vypij a já už ti dám pokoj, slibuju.“

Bill svěsil ramena a bolestně si povzdychl. „Pak mě necháš?“ zeptal se pro jistotu.

Tom zvedl ruku a naslinil si dva prsty k přísaze. „Slavnostně slibuju, že až to vypiješ, nechám tě být.“

Natáhl se pro hrnek teď už studeného čaje a podal ho Billovi. Ten ho uchopil a na jeden nádech ho vypil do dna. Vrazil prázdný hrnek bratrovi do ruky a znechuceně se zašklebil.

„Za tohle tě budu nadosmrti nesnášet, Tome,“ prohlásil a otřásl se. Snažil se vzpamatovat z toho příšerného zážitku a doufal, že nebude mít nějaké trvalé následky, jako je třeba demence.

„Hmm,“ Tom se spokojeně ušklíbl. „Tak to si se mnou asi nedáš ty špagety, co jsem uvařil, že?“

Bill sebou trhnul. „Špagety?“ Zavětřil. Ve vzduchu byla opravdu cítit slabá vůně omáčky na špagety, které si v zápalu boje ani nevšiml. „Mmm…“ zaváhal. „Myslím,… že ti ten čaj asi nejspíš odpouštím.“

Tom se usmál. Přesně tohle čekal. Proto taky ty špagety uvařil – aby si bratra usmířil. A evidentně se mu to povedlo.

Bill se už už chystal vyskočit z postele, ale Tom ho chytil, jednu ruku mu vsunul pod kolena, druhou podepřel záda, a než si bratr uvědomil, co se děje, lehce ho zvedl do vzduchu. Bill pro něj nepředstavoval žádnou zátěž. Nedal se vyrušit ani jeho překvapeným vyjeknutím, klidně ho přenesl do kuchyně, kde ho něžně posadil na židli.

„Já bych si sem došel,“ vydechl Bill.

„Já vím,“ usmál se Tom.

„Tak proč jsi to udělal?“ Billovi to nešlo do hlavy.

„To nevím,“ Tom se podrbal v dredech a nerozhodně pokrčil rameny. „Prostě… nevím.“

Otočil se k bratrovi zády, aby mu znemožnil pohled z očí do očí. Neskutečně ho ty studánky znervózňovaly. Ale ještě víc ho vyvádělo z rovnováhy to, že Bill neodpovídá. To se moc často nestávalo. Nakonec ticho musel přerušit sám.

„Kolik chceš?“

„Hodně.“ Bill se hladově olízl.

„Že se vůbec ptám,“ zamumlal Tom a tiše se uchechtl. Vzal talíř, hodil na něj hromadu těch dlouhých nudlí a podal ho bratrovi.

„Nech si chutnat,“ popřál mu mile a s úžasem sledoval, jak se Bill na svoji porci vrhl, jako by tři týdny nejedl.

Bill zvedl hlavu, a přestože měl pusu nacpanou k prasknutí, způsobně Tomovi poděkoval. Přitom mu, už o něco méně způsobně, jedna ze špaget tiše proklouzla mezi rty a s plesknutím přistála na sněhobílém ubruse.

autor: Mary