No one is innocent II – I will love you forever 24.

„Andy, já ti nic nevyčítám. Víš, že tě… Že tě mám rád, ale jen jako nejlepšího kamaráda,“ pokrčím rameny. Snažím se mu pořád dívat do očí, tak soustředěně a opatrně. Chci, aby to pochopil, já jsem se pokoušel pochopit jeho. „Jen… Zajímá mě jedna věc, Andy…“ řeknu nejistě a zamrkám. Zvedne ke mně stydlivý pohled, ve tváři má ale zároveň i úsměv.
„Ano?“ Sakra, já… Musím se při pohledu na něj aspoň trošku usmívat.
„Já jen… Co ke mně vlastně… cítíš ty?“ zeptám se tak trošku nesměle. Zajímalo by mě to už jenom kvůli tomu, jak se chová a co udělal. Nejsem si jím vůbec jistý.
„Popravdě?“ Zvednu obočí. Jak jinak než popravdě? Přikývnu.
„Jo, popravdě.“

„Asi… Asi určitě k tobě cítím něco víc než jen… přátelství,“ šeptne smutně a zase sklopí pohled k zemi. Povzdechnu si a sklopím pohled. Dobře, možná jsem to tušil, ale slyšet to takhle je… něco jiného.
„J-… Jak?“ optám se tiše a jednoduše. Chci vědět, jak se mohlo stát… tohle. Nechápu to. Byli jsme spolu vážně hodně často, pomohl mi opravdu hodně, staral se o mě, ale nemyslel jsem si, že by to došlo až k tomuhle.

„Víš… Byli jsme… spolu hodně často… skoro od malička… Jsi člověk, kterej je pro mě strašně důležitý. To, že šukám s každým, je proto… Protože se na tebe snažím zapomenout, protože vím, že nikdy nebudeš můj,“ odpoví mi. Vypadá to tak, že je z toho… opravdu hodně konsternovaný.

Zvednu k němu pohled. Tohle se neposlouchá moc snadno. Andy nikdy nevypadal tak, jako by ke mně cítil prostě něco víc. Někdy na mě byl i hodně protivný, jako bych ho nezajímal. Ale… Byly i takové pěkné chvilky. Chtěl bych ho teď obejmout, jen… Nevím, co by si z toho bral, mám teď v takových věcech hodně nejisto.
„Andy… Já…“ vydechnu. „Víš, mně je to opravdu, opravdu líto… Já vlastně nevím, co ti na to říct, ale proč jsi mi to neřekl sakra dřív?“ řeknu s naléhavostí v hlase. Kousne se do rtu. Vidím to, i když se mi nedívá do tváře.
„Protože jsme nejlepší kamarádi… A o to bych přišel.“

„Proboha, Andy,“ zašeptám a přitáhnu si ho k sobě, obejmu ho. Je mi to jedno, je to prostě jen… přátelské objetí. Nic víc. Mám ho rád, to, jestli on mě má rád víc než jako… Prostě kamaráda, je věc jiná. I tak můžu dělat věci jako normálně. Možná… Ne úplně.

„Promiň…“ zamumlá a objetí mi opětuje. Tiskne se ke mně a hladí mě po zádech. Odtáhnu se od něj a trošku se na něj pousměju.
„Andy, víš… I když jsem s Billem a i když… Jsi mi řekl tohle, prostě… Jsi můj nejlepší kamarád, jasný?“ pronesu a zvednu jedno obočí. Musí to pochopit, mám ho rád. Jako nejlepšího kamaráda, samozřejmě. Ale i tak… Asi bych si měl vážit toho, že mi to řekl do očí. Přikývne a usměje se na mě. Přikývne a odtáhne se.
„To jsem rád. Děkuju ti,“ pohladí mě nesměle po paži.

„Jen ještě… Doufám, že přijdeš na tu oslavu,“ usměju se na něj. Chci ho tam. Nikoho víc, jako Billa a Andrease.

„Samozřejmě, že přijdu,“ přikývne na souhlas.

„Super,“ usměju se spokojeně. Dobře, s Andym už je to v pořádku, takže hádám… oslava může mít dobrý konec a průběh. Nesmí se nic pokazit, ne kvůli těmhle dvěma osobám. Ale mám celkem problém z toho, jak budu pít… Kvůli Billovi. Někdy se vážně dokážu chovat jak pěkný kretén.

***

(Bill)

„Lásko?“ zasměju se a kouknu na Toma. Sedím mu na klíně a tisknu se k němu. Zdá se mi to, nebo je tady víc a víc lidí? Jen doufám… že se nic nestane a všechno proběhne v pořádku. Téměř všichni jsou sice už plnoletí, ale stejně… Nemá cenu mít tady jakékoliv nepříjemnosti.

„Mmmh?“ broukne a usměje se na mě. Políbí mě na krk, trošku mi skousne kůži, má omotané ruce okolo mých boků. Jo, Tom má už trošku upito. Vím, že jsou to jeho narozeniny, ale… ne, to je jedno. Budeme se bavit. Všichni se budeme bavit.
„Není tady nějak moc lidí?“ zasměju se a sjedu pohledem místnost. Jen mám strach, aby to chata udržela… No, snad. Jen by mě zajímalo, není tady zrovna moc pokojů, kdyby někdo… eh… Kdyby prostě kdokoliv dostal chuť na sex.

„Není to jedno?“ zamumlá mi do kůže a zajede mi dlaní pod tričko. Je teď strašně moc přítulný, už nějakou tu… půlhodinku. Líbá mě něžně, ale trošku prudce na krku, a hladí mě po kůži. Zasměju se a zakroutím hlavou. Napiju se.
„No jen… Znáš všechny lidi?“ vypláznu na něj jazyk a víc se mu natěsnám do klína. Trošku zadečkem zavrtím a laškovně zamrkám.

„No, vlastně jsem víc jak polovinu kluků, co jsou tady, v životě neviděl,“ ušklíbne se a jazykem mi začne mapovat krk, kde mi pak zubama za kůži trošku zatáhne. Vezme mě za boky a začne si mě tlačit na rozkrok zadečkem. Ztěžka vydechnu a nasucho polknu. Zdá se mi to, nebo je Tom opravdu nadržený… Hodně nadržený? Přivřu oči. Každopádně se mi to líbí. Hladím ho po boku a usmívám se. Neviděl? Ušklíbnu se. Nevadí.
„Aha, zajímavé,“ pohladím ho a namotám si na prst jeden jeho dred, za který zatahám.

„Někteří jsou tady přes Andyho,“ vydechne a zadek mi na jeho klín přirazí. Cítím na jeho rtech přitisknutých na mém krku úšklebek. Natáhne krk přes mé rameno a rukou pustí můj bok. Natáhne se po pití, které tam má položené, napije se, ale už to z ruky nepouští. Zase se zpátky normálně, odtaženě ode mě, opře.

„Jo tak,“ kývnu a pohladím ho. Pořád ho hladím a nakloním se mu k uchu, aby mě slyšel. Hudba je tady opravdu hodně hlasitá. „Jsi nadržený zlato, viď?“ olíznu mu ho.

„Mmm…“ vydechne a olízne si rty. Vypije zbytek toho pití a vezme mě za tvář. Nakloní se mi k uchu a přejede mi přes něj jazykem.

„Já? Nonstop, zlatíčko,“ vydechne a do ucha mě kousne. Zasměju se. Takového Toma jsem nezažil… Takového Toma jsem nezažil ještě vlastně vůbec. Pohladím ho po tváři.

„Ale asi to hodně dobře skrýváš, že?“ otřu se mu svojí tváří o jeho a přivřu oči. Možná to vypadá komicky. Tom se mě snaží… dostat do postele – jde-li to tak nazvat – a já bych se chtěl mazlit. No nic, nevadí, že.

„Netřeba nic skrejvat,“ zamumlá a chytí mě pevně za zadek, který si zase přirazí na rozkrok. Začne se jím o můj zadek otírat, začne mi do ucha vydechovat a skousávat.

„A nechceš to jít projevovat do soukromí?“ pohladím ho po tváři. Opravdu bych se teď chtěl mazlit… A i kdyby ne… Nemám chuť se tady vystavovat přede všema. I když to o půlnoci dělat budu. Ale to je něco jiného, ne? To bude Tomův dárek. Už teď se na to moc těším.

„Bojíš se, že bys to tady celé překřičel?“ ušklíbne se a zubama začne jezdit po mém krku. Pořád mi tiskne zadek k jeho rozkroku, možná o něco… o hodně tvrději. Ale nevypadá tak opilý, aby byl… nějak příliš bezohledný. Tázavě se na něj podívám. Já? Překřičel? Vydechnu. Určitě už ani neví… co povídá. Zakroutím hlavou.
„Ne. Jen… Moc se mi nechce před lidma, víš? A taky bych se s tebou chtěl pomazlit, prosím,“ vydechnu prosbu, která bude doufám buď hned nebo… o trošku déle splněná. Hladím ho po břiše a usmívám se.

„Lidi jsou na to zvyklí. Tady už to viděli tolikrát.“ Strašně moc mumlá, skoro mu nerozumím, ale i tak… Něco mu rozumět jde. Přirazí mi proti zadku a skoro až nedočkavě se o něj otře.

Zvednu se. Opravdu to nechci tady. Koukám na něj a založím ruce na hrudníku. Buď půjdeme někam… Kde budeme sami… nebo bude mít Tom prostě smůlu.

„Pojď prosím někam, kde budeme sami.“

Tom nakrčí obočí a natáhne ke mně ruce, vezme mě za boky a stáhne si mě na klín. Pevně si mě drží.
„Ne, ne, ne… Nikam, zlatíčko…“ broukne na mě a začne mi zase osahávat zadek. Vykrucuju se mu, položím ruce na jeho hruď. Odstrkuju ho od sebe.
„Řekl jsem, že buď nahoře… nebo nikde,“ vydechnu smutně a jednu ruku stáhnu. Namotám si nervózně na prst pramínek vlasů a kousnu se do rtu.

autor: Catherine & Sch-Rei