Phantom of the Opera 5.

Dnes proběhne můj první den v mé nové práci. Nakonec se ukázalo, že o tuhle práci nikdo nestál, takže mě bez dalšího reptání vzali. Bill se mnou od té doby nepromluvil jediné slovo.

Flashback

„Mami? Mám tu práci!“ zvolal jsem hned, jak jsem přišel ze schůzky, týkající se mé brigády, domů.

„Takže tě vzali?“ zeptal se Bill, stojící z ničeho nic ve dveřích, když jsem mámě dovyprávěl o schůzce. Nebudu popírat, že mě jeho naprosto chladný tón vyvedl z míry. Zaraženě jsem přikývl.

Konec flashbacku

Hlasitě jsem si povzdechl a vykročil směrem k vchodu do Opery. Plakáty vedle prosklených dveří hlásaly, že se dnes žádné představení nekoná, ale my jsme zde museli být stále, protože i herci se občas potřebovali občerstvit. Navíc můžu být jedině rád, že moje brigáda začne takto poklidně.

*

„Tome? Prosím tě, dones tohle takové té strašně uječené ženské, co stojí většinu času na podiu, ano?“ požádala mě vlídně vedoucí, se kterou jsem se tu bavil už tehdy, když jsme s mámou byli na premiéře první opery od Fantoma. Přikývl jsem a vzal si od ní skleničku s Martini.

Zaplul jsem se sklenkou do sálu a procházel dlouhou uličkou táhnoucí se kolem sedadel až k podiu. Jak řekla Marry, na podiu stála nějaká ženská a zrovna na kohosi ječela. Okamžitě jsem pochopil, že to je střed mého zájmu. Chystal jsem se k ní probojovat se skleničkou jejího pití, když v tom se sálem roznesl tichý, avšak působivý hlas.

Rozhlížel jsem se, odkud hlas vychází, když vtom se po podiu rozlila mlha. Když trochu prořídla, vedle hlavní sólistky stál černý stín s bíločernou maskou zahalující vrchní část obličeje. Položil Carlottě ruku na rameno a klouby dvou prstů jí přejel po tváři.

Po zádech mi přeběhl mráz a nohy odmítaly poslušnost. Nebylo pochyb, že Fantom je ten nejcharizmatičtější člověk v okolí. Dokázal by svojí tajemností pohltit snad naprosto každého. Zrosolovatěla mi kolena a najednou hrozilo, že se na místě složím. Místo toho jsem se radši donutil k pohybu a vydal se směrem ke Carlotte, jejíž nápoj jsem stále ještě pevně svíral v ruce.

Bill:

Jestli je něco, co skutečně nenávidím, pak to, když se někdo povyšuje nad moji osobu, když na místě zrovna nejsem. Sledoval jsem dění na zkoušce mé nové opery z lóže číslo pět, když v tom se začala Carlotte přehnaně projevovat. Už když jsem ji viděl poprvé, bylo mi jasné, že si nebudeme tak úplně rozumět. Navíc naprosto nechápu, proč si ji tam vydržují, když její hlas nestojí za nic.

Proplížil jsem se z lóže číslo pět do zákulisí. Nebyl problém pohrát si s mlhou. Nedělal jsem to přece poprvé. Stačilo ji trošku postrašit, a pak už si snad dovolovat nebude.

Když jsem od ní odstoupil, okamžitě se vrhla ke skupince svých věrných a jedné dívce vytrhla z rukou bílého pudlíka, jehož jsem viděl už ve spoustě barevných variací. Není náhodou barvení srsti psa týrání?

Zatřepal jsem hlavou, abych z hlavy vytěsnil nechtěné myšlenky. Carlotte a její skupinky jsem si nevšímal.

Carlotte si odfrkla a přitiskla si psíka blíž k velice vyvinutému hrudníku. Možná to je ten důvod, proč si ji tu majitel vydržuje.

„Omlouvám se,“ zamumlal potichu a na chvíli sklopil zrak. Po vteřince oči opět zvedl s narůstající zvědavostí. Překryl jsem si pusu dlaní a rychle ho obešel. V zádech jsem cítil jeho pohled. To snad není možné, jakou já mám dnes smůlu! Prvně Carlotte, a teď Tom. Úplně jsem zapomněl, že je dnes první den v práci.

autor: Helie