I’m all you need 23. (konec)

autor: LilKatie

Všem bych chtěla moc moc moc moc! poděkovat za všechny komentáře, vážně jsem byla vděčná za každé písmenko, které jste pod povídku napsali 🙂 Doufám, že se vám povídka líbila a omlouvám se, že tu nebyla tak často, ale nedostatek času je holt nedostatek času. Ještě jednou moc děkuju vám všem! :}

Tom prudce otevřel oči a vyděšeně zamrkal. Vyskočil na nohy a okamžitě vykřikl bolestí, podíval se na svou nohu a vzpomněl si na to, že si ji ošklivě narazil, když dopadl na kamennou hradní podlahu. Smutně zakňučel a rozhlédl se kolem sebe.

Les byl pryč, Bill byl pryč, všechno bylo pryč. Nechápal. Z jeho transu ho vytrhl až cyklista projíždějící kolem něj. „Uhni, ty debile!“ zahřměl nevrlý stařík na kole a odstrčil Toma na stranu, ten zakopl a znovu se odporoučel k zemi.

Byl zpátky.

Sen to ale být nemohl, to by ho přeci nebolela noha, nebo ne?

Rozhlídl se kolem sebe, vážně byl zpátky, nedaleko od svého domova. Sebral klíče ze země a vyrazil k domu.

Otočil klíči v zámku od bytu a vešel dovnitř, povzdychl si, hodil batoh do kouta chodby a svalil se na rozvrzaný gauč v obýváku. Letmo se podíval na stolek a sebral z něj telefon. Nikdo ho nesháněl, podíval se na datum, byl druhý den. Byl pryč jen jeden den? Nic mu už nedávalo smysl.

Tom vyčerpaně zavřel oči a usnul. Poprvé za nespočet nocí měl bezesný spánek.

Probudil se až druhý den ráno, zazíval jako lev a protáhl si své ztuhlé končetiny. Líně se zvedl z gauče a odešel do koupelny. Ve sprše se vydrhnul, jako by se už několik dní nemyl, umyl si i vlasy a přečesal si je do nedbalých copánků, co se možná měly podobat cornrows, to by ale člověk musel mít opravdu hodně představivosti. Do mysli si zapsal, že se musí odpoledne stavit u holiče. Oholil se a vyčistil si zuby, v puse měl totiž chuť, jako by snědl hobití ponožky. Pousmál se nad tím přirovnáním, které Bill tak rád používal. Zkoumavě se zadíval do zrcadla na svůj obličej a konečky prstů si přejel po jizvě v obočí. Rána, kterou mu Bill ošetřoval. Bill je mrtvý. Tomovi se do očí neúprosně hrnuly slzy, odešel raději z koupelny pryč a šel se obléknout.

Hlava mu třeštila potřebou po dobré kávě.

***

Zvonek nad dveřmi kavárny zacinkal a Tom vešel dovnitř. Celý promočený, protože ho venku po cestě přepadla bouřka. Sundal ze sebe mokrou bundu a pověsil ji na věšák vedle dveří. Posadil se k prázdnému stolku a vyčkával, až k němu dorazí obsluha.

Servírka, kterou by dříve Tom nespustil z očí díky jejímu bujnému poprsí a super zadku, se zeptala na objednávku. Tom si bez jediného pohledu na cestičku mezi její krajinou ve výstřihu objednal, a dál prázdně zíral do zdi před sebou. Nevšiml si, když mu přinesla jeho objednávku, ani nepoděkoval, automaticky se napil a pekelně si spálil jazyk.

„Kurva, do prdele, já už se na to můžu vys-„

„Můžu si přisednout?“ ozval se nesmělý hlásek a Tom ztuhl, zvedl pohled, vyjekl a leknutím si vařící kávu vychrstl rovnou do klína.

„Do hajzlu…!“zanadával zase a omluvně se na příchozího podíval. „Omlouvám se, samozřejmě, že můžeš…“ kývl hlavou a urychleně si začal ubrousky utírat rozkrok.

„Nechtěl jsem nijak ublížit, neměl jsem tušení, že se lekneš…“ pousmál se slabě chlapec a posadil se.

Tom k němu znovu zvedl pohled a opět zamrkal. „Já jen… to není tvoje vina, jen si mi někoho připomněl…“ pousmál se trochu Tom a smutně si povzdychl.

„Doufám, že to bylo pozitivní a ne někdo, koho nenávidíš…“ pousmál se chlapec a položil si hrneček s horkou čokoládou, který si přinesl, na stůl před sebou.

Tom přikývl. „To jo, pozitivní to bylo…“ usmál se a napil se toho, co mu nestačilo skončit v klíně. „Byl stejný jako ty, akorát měl špičatější uši…“ ušklíbl se pokřiveně Tom a mladík před ním se zvonivě zasmál. Tomovi přeběhl mráz po zádech. „Bille…“ uniklo mu. Mladík před ním se na něj podíval, s nakrčeným obočím. „Em, to… nic, jen… ach jo…“ povzdychl si trošku a znovu se napil kávy. „Takže, jak se jmenuješ…?“

Chlapec na tu otázku ale neodpověděl.

***

Oba dva chlapci vyšli s veselým smíchem z kina, ruce zaháknuté do sebe, podpírali jeden druhého. „To bylo úžasný!“ rozhodil rukami černovlasý a Tom přikývl.

„To jo, dlouho jsem se takhle nezasmál… Vlastně, dlouho jsem ani nebyl v kině, takže…“

„No jo, no jo…“ mávl rukou mladík a usmál se na Toma, vtiskl mu polibek na nos, odtáhl se a skousl si ret, na tvářích se mu objevil ruměnec. „Promiň…“ pípl a nejistě se usmál. „Nevím, proč jsem to…-“ Tom ale zavrtěl hlavou a přiložil mu prst na rty, dlaněmi ho pohladil po tvářích a zajel mu konečky prstů pod pletenou čepici, která zakrývala jeho uši i vlasy. Zamrkal, když nahmatal něco, v co doufal, že najde. Čepici mu okamžitě strhl z hlavy a upustil ji na zem, dal mu vlasy za uši a na rtech se mu objevil ten nejjasnější a nejšťastnější úsměv vůbec.

„Bille…“ vydechl nevěřícně. „Jsi, jsi to vážně ty?“ elf před ním slabě přikývl. „A-Ale… Ale jak, jak je tohle možné?“

„Já nevím…“ zasmál se trošku Bill a znovu se přitiskl Tomovi na rty.

„Bože můj! Myslel jsem, že jsi mrtvý!“ odtahoval se od něj stále Tom. „Myslel jsem, že… že se mi to všechno jenom zdálo, že… Jak je tohle sakra možné? Proč jsi mi neřekl, že jsi to ty?!“

„Záleží na tom? Jen jsem… Chtěl jsem vidět, jestli jsi na mě nezapomněl…“ pousmál se elf a znovu se snažil zachytit jeho ret. Povedlo se. Jemně se s ním začal líbat, Tom nadšeně spolupracoval, jeho radost byla tak zřejmá, že se Bill až začal smát.

„No, já… Potřebuju to vědět, musím to vědět, Bille, tohle přeci není normální! Um, potřebuju se uklidnit, a pak zjistit, jak ses sem vlastně dostal, musíme…“ tentokrát to byl Bill, kdo mu přiložil prst na ret a kouzelně se usmál.

„Sshhh…“ vydechl a naklonil se k němu blíž. „Teď jsem já to jediné, co potřebuješ…“ usmál se a spojil jejich rty v tom nejněžnějším polibku.

KONEC

autor: LilKatie