autor: Helie
Jedinečné světlo v tunelu může být třeba jen pouhý úsměv, který dokáže prozářit celý den…
Otevřel jsem dveře velké vily a nejistě vešel do zšeřelé chodby. Snad ještě nikdy se mi nestalo, že by byla v téhle části domu tma. Neblahý pocit zavalil mé tělo jako přílivová vlna. Zul jsem boty a vložil je do své poličky v botníku. Linda je přílišná perfekcionistka, stejně jako její manžel. Není sice tolik upajatá, ale má ráda, když mají věci svůj řád a pořádek.
Slepě jsem nahmatal vypínač. Chodbu zalilo příjemné světlo. Vydal jsem se do jídelny, kde jsem očekával zbytek rodiny. Avšak i v této místnosti panovala neproniknutelná tma. To už mi bylo skutečně podezřelé. Jednou rukou jsem se zachytil futer a hlavou nakoukl znovu do chodby.
„Rodino! Jsem doma! Jste tu někdo?“ zavolal jsem a můj hlas se odrazil v podobě ozvěny zpět ke mně. Zakroutil jsem nad tímto jevem hlavou a znovu nakoukl do jídelny. Nechtěl jsem rozsvěcet i zde, prvně jsem chtěl rozluštit záhadu prázdného domu. Čekal jsem, dokud si moje oči nepřivyknou tmě, ale vzhledem ke slabému proudu světla, který do místnosti doléhal z chodby, to byl úkol prakticky nemožný. Proto jsem zašátral rukou po vypínači.
„Překvapení!“ zvolali všichni tři členové mé náhradní rodiny a brzy jsem byl uvězněn mezi dvěma ženskými těly v pevném objetí.
„Všechno nejlepší, Tomi!“ vykřikla Bella a vtiskla mi polibek na rty. Překvapeně jsem ji sevřel v náručí. Nechal jsem ji, aby si dělala, co chce, dokud nás nevytrhlo zpět do reality Henryho odkašlání.
Okamžitě jsme se od sebe odtrhli a Bella mi s lehkým ruměncem ve tvářích vložila do ruky malou obálku. Objala mě.
„Není ode mě. Našli jsme ji ve schránce s tvým jménem,“ zašeptala mi a nechala ke mně projít Lindu, která mi pevně sevřela pravou ruku ve své.
„Tome, všechno nejlepší! Ani se mi nechce uvěřit, že je ti už dvacet jedna! Samozřejmě ti můžu přát do života jen to nejlepší, i když si myslím, že jsi se svým životem spokojený,“ pevně mě objala kolem krku. „Mám tě ráda, broučku,“ zašeptala a odtáhla se. Zpozoroval jsem v jejích vlídných očích náznaky slz, na které jsem si za ty roky už stačil zvyknout. Brečela při každé oslavě.
„Thomasi, konečně tě smím nazvat mužem. Ani nevíš, jak rád bych byl, kdyby muž, jako jsi ty, začal pracovat v mé firmě,“ pronesl formálně Henry a pevně mi stiskl pravou ruku, až to trochu zabolelo. Na svůj věk a nevýrazné rozložení těla měl skutečně silný stisk.
Jen co se ode mě vzdálil, přichomýtla se ke mně Bella a chytila mě za ruku. S úsměvem mě táhla ke stolu, na kterém ležel velkolepý dort, podle mého mínění Lindina práce.
„Tak se hezky všichni usaďte, podává se večeře,“ usmála se Linda a položila přede mě talíř s její oblíbenou specialitou. Hladově jsem se pustil do jídla. Ani jsem si neuvědomoval, jak strašný mám hlad, dokud mi vábivá vůně kuřete čerstvě vytaženého z trouby nedotančila až k nosu.
„Tome?“ zeptala se mě Linda, když jsem do pusy vložil poslední sousto své porce. Tázavě jsem k ní zvedl oči. „Víš, miláčku, nechceme, aby sis myslel, že od nás žádný dárek nedostaneš, ale…“
„Já a Linda jsme se rozhodli, že ti zaplatíme nájem bytu, který si budeš smět sám vybrat. Díval jsem se po nějakých inzerátech a vybral jsem asi pět bytů, které by teoreticky mohly vyhovovat tvým potřebám. Internetové adresy jsem ti poslal na mail. Podívej se na ně prosím ještě dnes, ať ti případně můžu domluvit schůzku, anebo se podívat po nějaké jiné variantě,“ doplnil Lindu Henry, který měl zřejmě o věci daleko větší přehled než ona.
„To jako vážně?“ zůstal jsem na něj zírat s otevřenou pusou. Když jsem včera žádal Lindu o vlastní bydlení, myslel jsem, že si ho budu muset sehnat a platit sám kvůli jejich nesouhlasu.
„Ano, Tome. Máš pravdu, jsi samostatný mladý muž a máš právo na vlastní život,“ usmála se na mě vřele Linda. „Tak a kdo si dá zákusek?“ zeptala se ještě a začala krájet dort, zatímco já jsem se vzpamatovával z počátečního šoku.
*
Seděl jsem v pokoji, obličej ozářený namodralým světlem proudícím ze zapnutého laptopu. Prohlížel jsem si nabídky bytů, které mi Henry nechal na mailu, a nakonec jsem vytřídil tři byty, které bych si rád prohlédl. Poslal jsem je Henrymu zpátky. Původně jsem si chtěl vše zařídit sám, ale můj výjimečně velkorysý otec mi to nechtěl dovolit.
Nic nedělajíc jsem zíral na monitor a uvažoval. Pohled mi padl na mobil nečinně ležící vedle laptopu.
„Dobrou noc, štěňátko,“ naťukal jsem do textovky a poslal ji na Billovo číslo. Sotva jsem odložil mobil, na ramena mi dopadly jemné ruce s pečlivě udržovanou manikúrou karmínové barvy.
*
Bill seděl překrytý starou potrhanou dekou na lavičce před jedním z mnohých nevěstinců, které v této noční hodině hýřily životem. Spokojeně poslouchal svůdnou hudbu linoucí se z jejích útrob, zatímco jeho blaženou tvář osvětloval blikající růžový neonový nápis nesoucí název podniku. Bill tu rád sedával a představoval si, že má dostatek peněz, aby se mohl těšit pohledem na tanečnice kroutící se kolem tyčí rozmístěných po baru, aby si mohl jednu z těch prakticky výstavních slečinek odvést do přepychové vilky na kraji města, stejně jako to teď dělal od pohledu nepříjemný tlouštík s blýskajícím se Mercedesem.
Přestal se zabývat slizkým tlouštíkem a jeho sladkým úlovkem na vysokých podpatcích a spokojeně zaklonil hlavu k noční obloze, na které se třpytila záplava hvězd. Miloval to. Nesnášel svůj život na ulici už jen kvůli mnohým předsudkům, ale neexistovalo pro něj nic hezčího než město v noci. Snad možná úsměv člověka, který mu dokázal prozářit celý den.
Jako by dotyčný četl jeho myšlenky, zapípal mu v kapse kalhot mobil. Rychle pohledem přelétl krátkou zprávu a blaženě se zaculil. „I tobě, Tomi,“ zašeptal do neproniknutelné tmy a položil své unavené tělo na lavičku. S očima upřenýma na smsku se postupně nechával ukolébávat svádivou hravou hudbou, dokud ho nepřinutila zavřít oči a nenechala jej padnout do těch nejhezčích snů…
autor: Helie
betaread: Janule
Je mi Billa líto..:( Je smutný číst, jak Tom si je v pokoji doma a jí si svou narozeninovou večeři, zatím co Bill má také narozeniny a je venku na lavičce a nikoho nemá..:( Stejně si mylsím, že se ještě něco podělá… Ale nechám se překvapit..;) Krásnej dílek..;)* ♥ Těším se na další..♥ Miluju tuhle povídku..:)*
[1]: Děkuji =))
Jo, podělá… ale ne hned 😉
Chudák Billy…doufám, že si vydělá nějaké ty penízky a koupí si nějakej malej byteček 😀
Je mi Billa tak líto =o( Jsem zvědavá jak to bue pokračovat dál…zbožnuju tuhle povídku
Moc pěkné.:))Ta oslova byla fajn a to,že Tom bude mít vlastní byt,tak to je super.:)Mohl by tam někdy v budoucnu nastěhovat i Billa.Uvidíme.Jinak ta smska od Toma byla moc hezká..fakt:)♥