Smečka 1.

Hallo Leute! Vím, že nemám moc času psát. Ale u téhle povídky jsem si dala předsevzetí, že ji prostě dopíšu stůj co stůj. Nedávno mi kamarádka půjčila knížku a já okamžitě dostala nápad na novou fan fiction. Takže… inspirace ;)). Snad se vám bude aspoň trochu líbit. Ze začátku to bude takové… né moc záživné. Slibuju ale, že s přibývajícími díly se toho bude odehrávat víc a víc. ;). Hezké počtení prvního dílu. Eure Nisch

TOM

Boty se mi zanořily do hlubokého bahna, když jsem vystoupil ze svého jeepu. Znechuceně jsem se zašklebil, ale nehodlal to nijak řešit. Proč taky? Opřel jsem se jednou rukou o dveře a pohledem sjel skálu, která se přede mnou tyčila dobrých 100 metrů do výšky. Dost možná i víc. Srdce mi začalo bít o poznání rychleji a v krvi mi začalo proudit mnohem víc adrenalinu, když jsem si představil, že tohle celé hodlám pokořit a bez jištění. Vlastně… nikdy jsem jištění nepoužíval. Bez něj to vždycky byla mnohem větší zábava. Máte srdce až v kalhotách a adrenalinu jak nasráno, protože se snažíte maximálně soustředit na to, kam dáte nohu, nebo ruku, a taky, aby vás nezradily svaly, do kterých dost často můžete chytnout nepěknou křeč. A že to někdy není opravdu snadné…

Zabouchl jsem dveře a obešel jeep. Otevřel jsem kufr a snažil se z batohu vyhrabat všechno, co potřebuju. Především magnézium. Nerad bych, aby mi uklouzla ruka a já se rozplác dole na šutrech, s hlavou na spousty kousíčků jako meloun, kterej hodíte z velký výšky.

„Tak jo, Trümpere, jdeme na to.“ Chytl jsem se prvního vyčnívajícího kusu skály, ale v ten okamžik jsem ztuhl. Tělo mi polilo horko a chlad zároveň.

BILL

…

„Tak pojď, ty bestie!“ výhružně jsem zavrčel a odhalil tak bílé tesáky. Vždycky jsem vítal jakýkoli boj. Jen opravdu velmi těžko jsem odolával a krotil se.

„Bille!“ slyšel jsem Mansonův výkřik ve své mysli. Z lesa najednou vyběhl šedo-černý mrštný vlk a vrhl se na medvědův nechráněný bok. Ten okamžitě padl na všechny čtyři a jeho bolestný a velmi podrážděný řev se rozléhal všude kolem. Snažil se udeřit tlapou neznámého útočníka, ale marně. Manson byl příliš rychlý. Další šance, další útok! Manson se bolestivě zakousl medvědovi do zadní tlapy. Přišla moje šance. Jakmile grizzly otočil hlavu, odrazil jsem se od země a zakousl se mu hluboko do krku. Prokousl jsem krční tepnu, ze které začalo okamžitě téct plno horké krve. Stékala mi hluboko do krku a zbarvovala nejen medvědovu, ale i mou sněhově bílou srst. Grizzly se mě snažil setřást, ale bez výsledku. Pevně jsem ho držel, drápy zaseknuté hluboko do jeho silné kůže. Ještě jednou se ohnal po Mansonovi a s posledním zavrčením padl k zemi. Bylo po všem. Pomalu jsem pustil jeho krk a vítězoslavně zavyl.

„Jsi blázen. Mohl tě zabít!… Proč jsi to udělal?“ Otočil jsem se na mladíka, který nás vyděšeně sledoval. Porušil jsem zákony, zradil své pány. A to kvůli jednomu magorovi, co si chtěl udělat výlet.

Pomalu jsem šel směrem k vyděšenému mladíkovi. Zastříhal jsem ušima. V jeho obličeji byla bolest a zděšení, trhavě dýchal. Tiše jsem zavrčel… Proč jsou ti lidé tak křehcí? Došel jsem až těsně k němu. Nemohlo mu být víc než mně. Dvacet dva? Možná dvacet tři. Měl černé vlasy spletené podél hlavy do copánků, které mu sahaly kousek pod ramena. Čokoládové oči a stříbrný kroužek ve spodním rtu. Byl štíhlý a svalnatý. Nevypadal na někoho, kdo by si v horách nedokázal poradit.

Čišel z něj strach, který dráždil můj lovecký instinkt. Pod zápachem strachu ale bylo i něco jiného, něco víc. Vůně podzimu. Touhy a svůdnosti. Neodolatelná…

autor: Nisch