Za linií nepřítele 4.

Jakmile se dostali do tábora, dal Bill mužům pohov a sám se rovnou vydal za plukovníkem. Bez jakéhokoliv ohlášení vešel do stanu, kde byl plukovník.

„Pane, mám špatné zprávy,“ oznámil mu hned a stál před ním v pozoru. Plukovník se na něj otočil a spolkl připomínku o jeho chování, zajímaly jej ty zprávy.

„Tak spusťte, Kaulitzi,“ pobídl ho a Bill začal.

„Tábor jsme prošli, schyluje se k velkému útoku na nás, muži zde nebudou stačit k tomu, abychom se ubránili, potřebujeme jich víc. A taky během průzkumu zajali nepřátelé kapitána Trümpera,“ vydechl, když dokončil svůj monolog a pohlédl na mlčícího plukovníka. Nenechal jej ani promluvit a pokračoval dál. „Pane, potřebuji pár mužů, abychom jej mohli osvobodit a…“ nestačil dokončit větu, jelikož mu do ní plukovník skočil.

„Žádná akce na vysvobozování se konat nebude. Trümper byl dobrý voják a zemře se ctí, potřebujeme muže tady, abychom mohli útok odrazit.“

„Ale pane…“

„Skončil jsem. Běžte zprávu o hrozícím útoku rozhlásit po táboře, ať se všichni připraví. Můžete jít!“

Bill už otevíral pusu, že ještě něco namítne, ale nakonec zůstal zticha. Otočil se a zaraženě odešel ze stanu.

Pořád ho v hlavě nahlodávaly výčitky svědomí. Věděl, že tohle není jeho vina, ale stejně mu to bylo líto. Hodně líto.

Než obešel tábor, rozhodl se, že to tak nenechá. Zároveň se toho ale děsil. Nakráčet sám do po zuby ozbrojeného tábora muslimů připravených na útok, byla sebevražda.

Jak tak zamyšleně kráčel, do někoho vrazil. Poznal v něm toho vojáka, který byl na ranní sledovací misi. „Omlouvám se.“

„Ne, to já se nedíval. Pane, hodlá plukovník zachraňovat kapitána Trümpera?“

„Ne, to nehodlá. Máš na tom osobní zájem?“ zeptal se Bill nepříjemně. Byl rozhozený, tím pádem i protivný.

„No… byli jsme vzdálení bratranci, potkali jsme se až tady.“

„Oh… no, obávám se, že se budeš muset smířit s jeho smrtí, plukovník se chystá na odrážení útoku,“ odfrknul si a sejmul z hlavy helmu. Horko se zase hlásilo ke slovu.

„Ale vy s tím nesouhlasíte.“ Bill se zarazil. Nechápal, co si tenhle voják na něj dovoluje, ale jeho postřeh se mu líbil.

Voják naproti využil chvilky mlčení a pokračoval. „Obrana tábora v tomhle počtu je nemožná, všechny nás zabijí, a vy to víte. Víme to tady všichni, akorát, že to nikdo neřekne.“

Bill se kysele usmál. „Máš pravdu, víme to všichni. Ale co můžete dělat vy? Nic. A co můžu udělat já? Ještě míň.“

„Právě naopak, kapitáne. Můžeme dělat mnohem víc, než tady jenom dřepět a čekat, až se na nás sesype pohroma,“ oznámil mu voják a Billa tato slova velmi zaujala.

„Poslouchám. Ty máš nějaké jiné řešení?“ zeptal se jej, očekávaje, že přijde s něčím chytrým.

„Teda není to moje řešení, spíše Toma, tedy kapitána Trümpera,“ opravil se rychle. Bill se podíval kolem a zatáhl vojáka do stanu, který ještě včera sdílel s Tomem.

“ Povídej, jaké měl Tom řešení?“ řekl trochu tišším hlasem a ani si neuvědomil, že jej pojmenoval jménem a ne hodností.

„Věděl, že se nějaký velký útok jistě bude konat a našel nám druhé útočiště, kam bychom se nepozorovaně přemístili, a tady dali na každý krok časové bomby a výbušniny, a jakmile by sem nepřátele přišli, všechno by vybouchlo a hodně by jich zabilo. Nepřátelé totiž budou počítat s tím, že tady zůstaneme zalezlí jako myši a budeme čekat na zázrak nebo posily.“ Vysvětlil mu voják a Bill jen přikyvoval. Musel uznat, že Tom to měl opravdu chytře vymyšlené.

„Tak proč už se nechystají nějaké přípravy nebo tak něco ohledně těch bomb?“ otázal se Bill a upíral své čokoládové oči na vojáka.

„Plukovník o tomhle nechce slyšet ani slovo. Prý je to nesmysl a nepřátelé nás jistě neobjeví. Podle něj bude nejlepší počkat tady a zavolat posily. Až nás bude hodně, tak je prý přemůžeme. Máme tady výhodnou pozici. Já nechci nějak zpochybňovat jeho názory, ale podle mě je to blbost. Takhle nás akorát všechny postřílejí jako kachny,“ vysvětlil mu voják.

Bill se na chvíli zamyslel. Ten plukovník byl vážně vůl. Tom měl perfektní nápad, který zahrnoval oba dva faktory, přežít, a zároveň zničit nepřátele. Nechápal, co na tom plukovníkovi připadalo špatné. Každý jiný velitel by tento nápad uvítal, jak se říká, s otevřenou náručí.

„Dobrá, děkuju, to je zatím všechno,“ řekl vojákovi, a ten odešel ze stanu. Bill se nevědomky posadil na Tomovu postel a přemýšlel. Co by se tak stalo, kdyby tento Tomův nápad zrealizoval? Kdyby odvedl všechny přítomné vojáky, mohl by snáze osvobodit Toma, až by se nepřátelé rozhodli zaútočit.

Po chvíli usoudil, že ze strany hlavního velení nemůže čekat pražádnou pomoc. Bude si muset vystačit sám. A z toho co se teď dozvěděl, ostřílení vojáci s mozkem by mu pomoci mohli. Párkrát se zhluboka nadechnul a složil hlavu do dlaní. Rozhodoval se mezi tajným přemluvením většiny, a mezi zbabělým útěkem jeho samotného. Nevěděl ani proč to dělá, něco ho k tomu nabádalo. Věděl, že jestli to nechá takhle, tak si to bude do konce života vyčítat.

Ne, nebyl zbabělec. Zkusí se v tajnosti poptat pár lidí, možná by mohl využít i svoje lidi na výzvědy.

Dlouho rozvažoval, co udělá. Bál se, aby nepřišli zbytečně o životy vojáků, ale zároveň měl jistý strach i o Toma.

><

Jakmile otevřel oči, spatřil okovanou botu až nebezpečně blízko svého obličeje. Zjistil taky, že má ruce pevně spoutané za zády a provaz, že se mu bolestivě zařezává do zápěstí. Nehodlal si ale stěžovat, bylo lepší být zticha. Kdyby věděli, že se probral, začal by výslech, naprosto nepochybně.

Zaslechl mumlání v cizím jazyce, znělo to jako polovina světových jazyků smíchaná dohromady. Občas letěl vzduchem i útržek anglického slova, ale z těch trošek nemohl pochopit, o čem se hádají. Po chvilce se bota dala do pohybu a vzdálila se dostatečně na to, aby si mohl vydechnout.

Odpočinek ovšem netrval dlouho, jelikož se ozvaly hlasité kroky doprovázené ozvěnou. Netrvalo to ani půl minuty, než ho někdo za bradu vytáhnul do sedu. Setkal se s nepřátelským pohledem slizkého araba. Štěkal kolem sebe rozkazy a nepochybně i nadávky, kterým nemohl Tom rozumět.

„Kde je vojska zbytek?“ vypravil ze sebe právě příchozí muž lámanou angličtinou. Bradu mu pořád svíral pevným stiskem, aby mu zabránil sklopit pohled. Tom ho odhadnul na velitele.

I přes otázku které rozuměl, mlčel a vysloužil si kopanec do ramene. „Mluv!“

„Utekli zpátky do tábora,“ ucedil Tom mezi zuby, neochota z jeho hlasu přímo čišela.

„A něco dozvědět se?“

Zakroutil hlavou a měl co dělat se nezasmát angličtině, kterou používal. Věděl, že ho nejspíš zabijí, ale nemohl proti tomu nic udělat. Byl spoutaný, obklopený minimálně desítkou muslimů, nepochybně ozbrojených. Ale přesto jej neopouštěl lehký, v jeho případě vrozený vzdor. Neměl v povaze se vzdávat nebo poddávat.

Těkal pohledem po nepřátelích, kteří se o něčem dohadovali. Opět. Zatímco tady byl, tak slyšel jen, jak velitel po ostatních štěká. Poté se velitel opět otočil na Toma.

„Co vy připravovat na nás?“ Tom měl opět co dělat, aby se neusmál. Byl však vyškolený k tomu, aby nic neprozradil, aby vydržel mučení a všechno neprozradil. Jenže mučení, které prováděli muslimové, bylo obzvlášť kruté. Byli schopni zajít až za hranice lidských možností, jen aby se dozvěděli informace, a z toho měl Tom docela strach. Ano skutečně, tohohle se bál. Věděl, že je teď odkázaný napospas svému osudu a že jej nikdo nepřijde zachránit. Na to byl plukovník až moc sobecký a částečně i líný, aby vymyslel nějakou dobrou strategii, jak zachránit své vojáky. A potom si strašně stěžoval, že jich je málo.

„Já to nevím,“ odpověděl mu Tom na jeho otázku a za to si vysloužil tvrdý úder do obličeje.

„Ty víš!“ zaječel na něj velitel a chytil ho pod krkem. „Co vy na nás chystat?“ zopakoval znovu svou otázku, ale Tom mlčel jak zařezaný. V podstatě měl docela pravdu. On skutečně nevěděl jistě, co plukovník provede. Jestli dá na jeho plán, anebo počká na další posily. Ale na plukovníka spíš pasovala ta druhá varianta, takže tady stejně všichni zemřou.

„Já to skutečně nevím,“ odpověděl mu znovu a za svou, evidentně pro něj, nepřijatelnou odpověď si vysloužil další tvrdý úder.

„Však ty nám všechno říct. A potom ještě ty škemrat, ať my tě zabijeme,“ ušklíbl se velitel a odešel pryč. Tom jen nasucho polkl. Nechtěl ani uvažovat nad tím, co se všechno bude dít.

Svezl se podél zdi zpět do lehu, který byl přece jenom se svázanýma rukama příjemnější. Cítil roztržené obočí a taky hnusnou kovovou pachuť krve, která mu proudila ze rtu. S hrůzou si uvědomil přítomnost piercingu ve rtu, který si zapomněl vyndat. Nechtěl si ani představovat, jak by bolelo, kdyby ho někdo vytrhnul. Správně by ho vůbec neměl mít, ale teď už nebyla armáda tak přísná a nekontrolovala je tak jako předtím. Možná, že to nebylo až tak dobře. Ale Tom se ho teď musel zbavit.

Odhodlaný tomu zabránit, vzal zapínání mezi zuby a počal ho pomalými pohyby rozepínat. Šlo to špatně, bez rukou a bez pomoci zrcadla, ale vytrval. Odhodlaně kousnul do malého zámečku, který se rozpadl. Lehce poklepal hlavou a stříbrný kroužek vypadnul ven. Cinknutí probralo dva vojáky u dveří z hovoru.

„Ty co tu děláš?!“ zaječel jeden ještě horší angličtinou než jeho šéf. Ještě než se Tom zmohl na jediný výraz, všimli si kroužku na podlaze.

Udiveně si to začali prohlížet, nedůvěřivě se na šperk dívali. Se směsicí neidentifikovatelných zvuků ho nakonec kopli do tmavého rohu. „Ticho ty tady!“ zařval ještě a odkráčeli za dveře. Tom však nepochyboval, že chodba odsud bude plná hlídajících muslimů.

Unaveně položil hlavu na zem. Bojoval proti spánku, nechtěl usnout. Z vedlejší místnosti kde byla bezpochyby taky cela, se ozval příšerný jekot. Tom skousnul zuby k sobě, zatnul ruce v pěst. Provazy mu nedovolovaly ani zacpání uší, a on musel snášet ten srdceryvný křik až do konce. Nevěděl, jestli to ten dotyčný přežil, moc nadějně to ale neviděl.

Tušil, že tenhle osud potká i jeho. Ani na moment nezapochyboval, že se ocitnul v pekle.

Ačkoliv únava byla opravdu nesnesitelná a stále se hlásila o místo, Tom nedokázal jen tak usnout. Stále měl v mysli ten bolestný křik, který se ozýval z jedné místnosti.

autor: Tina & GossipGirl