Puberťák 17.

Bill:

„Jo, když mě tam vezmou, tak tam půjdu. Už se tam těším. Ty už jsi vyšla? Nebo se tam ještě vracíš na rok?“ zeptám se. Doufám, že mi zase neodjede. To bych nerad. Jsem rád, že tu je. Sem do Německa jezdila vždy jen na dva měsíce, ale teď tu doufám už zůstane.

„Ne. Už tady zůstanu. A jsem ráda, protože jsem si tam našla úplně suprovýho kluka, kterýho moc miluju, a je z Německa. Takže se mi tam hodně poštěstilo.“

„Fakt? No tak to je super. Jsem rád, že jsi šťastná,“ usměju se.

„A co ty, Bille? Co holky? Nebo spíš kluci?“

„No, je tu jeden, o kterýho bych stál, ale on o mě ne. Našel si holku,“ skloním hlavu. Už mám zase strašnou náladu. Mám pocit, že se mi v životě akorát všechno hroutí. Jediný, kdo mě z toho dokážou vytáhnout, jsou kluci. Už se těším na odpoledne. Snad mě zase dokážou uklidnit.

„Aha. No, to je mi líto, ale určitě si jednou najdeš kluka, který na tom bude stejně jako ty. Jen tomu dej čas,“ usměje se a pohladí mě po ruce. Vzdychnu a podívám se na ni. Nechci nikoho jinýho. Ale Toma do toho nutit nemůžu. Možná by bylo lepší, když bych na Toma zapomněl, ale to bude asi hodně těžký. Možná to ani nedokážu, ale pokusit se o to můžu.

„Snad jo,“ nahodím úsměv. Sice je umělý, ale docela povedený.

———————

„Jé, ahoj, Bille. Tak ty jsi dnes dorazil. Po včerejšku, jsme si nebyli jisti, jestli dorazíš,“ usměje se Alex, když mě uvidí.

„No jo a dorazil jsem. Potřeboval jsem se nějak odreagovat, a teď poslední dobou, se mi to daří jen tady,“ usměju se a posadím se vedle něj.

„To jsme rádi, že se mezi námi cítíš dobře,“ usměje se Alex.

„No jo,“ zasměju se. „A kdy přijde ten poslední? Ten, co jsem ho ještě neviděl?“

„Přijde až k večeru. Ale dneska už na 100% přijde,“ usměje se Alex. Přijde mi, že už něco měli, jsou nějaký vysmátý. Chvíli tam s nimi sedím a povídám si s nimi, ale najednou nás všechny zastaví Teo, protože se začne šíleným způsobem smát a ukazovat na jedno místo v rohu místnosti. Všichni se tam okamžitě podíváme. Já tam tedy nic nevidím, nevím jak ostatní, ale já určitě ne.

„Teo? Seš v pohodě?“ zeptá se ho Bart a podívá se na něj.

„Já? Jo jsem, ale ten šmoula v tom rohu ne,“ znovu se začne šíleně smát.

„Ty vole, Michaeli, kolik jsi mu toho dal.“

„No stejně jako tobě!“ zasměje se. „Asi toho ještě tolik nezvládne.“

„Příště na něm šetři, kámo!“ zasměje se Chris a dál si ho nikdo nevšímá.

„Tak co Bille, dáš si?“ přisedne ke mně Michael a nabídne mi připravenou dávku. Zakroutím hlavou. „Ale Bille… Vždyť jsi viděl, že ti to pomohlo, potom už jsi na nic nemyslel,“ mrkne na mě Michael a pořád mi podává připravenou dávku. Řekl jsem, že to bylo poprvé a naposled, ale když on má pravdu. Bylo mi po tom dobře a opravdu jsem na nic nemyslel. Bude mi líp, a o to mi přeci jde. Nebudu myslet, že si teď Tom užívá s tou krávou pitomou. Ne, to nebudu. Nakonec přikývnu a dávku si od něj vezmu. Zkonstatuje, že mi to dává naposledy zadarmo a dál se věnuje ostatním.

Tom:

Zabalím poslední věci do kufru a zapnu ho. Už se připravuji domů. Sice jsem měl odjíždět až zítra, ale otec se rozhodl, že už chce být doma dřív. Na jednu stranu jsem rád, že jedeme domů, protože zase uvidím Nicol, Terý a taky Billa, ale na druhou se mi tady odsud nechce. Je to něco tak dokonalého, že se to nedá popsat. Vím na 100%, že se sem určitě jednou vrátím. Sice nevím, kdy to bude, ale jednou tomu tak bude.

Povzdechnu si a naposledy se podívám z okna na celé L. A. Opravdu mi to tu bude chybět. Klidně bych si zvykl na americký život, ale to by mi chyběli moji blízcí.

„No tak, Tome, už pojď!“ zakřičí na mě táta.

„Jo, už jdu!“ odpovím mu, vezmu kufry a jdu dolů. Nesu jen dva, zbytek mi nese personál hotelu.

„Co jsi to řekl?“ skoro na mě zakřičí táta. Zastavím se a podívám se na něj nechápavým pohledem.

„Co? Já… řekl jsem, že už jdu,“ pokrčím rameny a čekám, co mi řekne dál.

„A to potom?“

„Potom jsem neřekl nic.“

„Nekecej mi tu!“

„Tati, fakt jsem nic neřekl, asi jsi slyšel něco jinýho!“

„No dobře, nastup si!“ zavelí a já nastoupím do připraveného taxíku.

„Airport,“ řekne táta řidiči a taxík se rozjede. Cestou si prohlížím každý kout města, okolo kterého jedem. Byla to ta nejlepší dovolená, kterou jsem kdy zažil. Myslím, že už nikdy nebude lepší, protože to snad ani nejde.

Ani se nestačím pořádně rozkoukat a už jsme na letišti. Vyložím kufry a podívám se na tátu. Hledá v tašce letenky. Najednou mě někdo porazí, popadne můj batoh a utíká pryč. Rychle se za ním rozeběhnu, ale už ho nestihnu.

„Kurva… kurva… kurva!“ zakleju a kopnu do sloupku, který stojí vedle mě. Přijde ke mně táta a vezme mě kolem ramen.

„Vždyť to byl jen batoh. Koupím ti nový, jestli ti to tak vadí.“

„Ale tati. Měl jsem tam věci!“

„Prosim tě. Co jsi tam mohl mít tak důležitýho? Peněženku i mobil nosíš v kapse.“

„Měl jsem tam Billovy písničky. Všechny Billovy písničky. Slíbil jsem mu, že mu k tomu složím hudbu a všechno, co jsem složil, bylo v tom zasraným báglu, který mi teď ukradl ten idiot!“

„Ale tak mu napíšeš nový, no, co je na tom za problém. A přestaň nadávat!“

„Jo, tati. Myslíš, že se hudba napíše za hodinu? Za dvě? To trvá klidně i měsíc k jedný blbý písničce!“ zavrčím, vytrhnu se mu a naštvaně jdu ke kufrům. No to se mi snad zdá. On šel za mnou. Nechal tam všechny kufry a šel za mnou. Divím se, že nám nezvali ty pitomí kufry všechny.

———————

Vystoupím z auta a nasaju zase tu starou vůni Hamburgu. Náš dům je pořád stejný. Ale když vejdu dovnitř, tak se zaseknu. Je tu vymalováno. A na… růžovo? No to snad nemyslí máma vážně.

„Mami?“ zakřičím, ale odpovědi se mi nedostane. Pokrčím rameny a jdu do kuchyně. Podívám se na ledničku, jestli tam nenechala nějaký vzkaz a ano, něco tam visí.

„Ahoj, doufám, že se vám líbí nově vymalovaný byt. Bohužel jsem musela do práce, takže se uvidíme až večer. Mějte se. Pa mamka.“

Oh jistě. Jako bych tohle nečekal. Kde by taky mohla jinde být než v práci, že? Už mě to štve. Za celou dobu, co jsem byl v Americe, mi volala jednou, a to jen na 5 minut, protože samozřejmě byla v práci. To je fakt máma za všechny prachy.

Zmuchlám papírek a jdu si odnést věci do pokoje, kde si je vybalím a lehnu si na postel. Tohle mi chybělo. Moje postel. Žádná se téhle mojí nevyrovná. Mohl bych se jít projít, když už nemám nic na práci. Terý přijde až zítra, o té vím. Je se svým novým přítelem, kterého mi chce zítra představit. Znají se už rok, a abych řekl pravdu, tak jsem už tušil déle, že spolu něco budou mít.

Zvednu se a jdu ven do parku, kde si sednu na lavičku. Ani neřeknu tátovi, že někam jdu. Myslím, že než si toho stačí všimnout, tak už budu zpátky. A když ne, tak mi prostě a jednoduše zavolá. Chvíli sedím, relaxuju, ale najednou vidím osobu, která pomalým krokem prochází parkem. Tu osobu znám, to je přeci Bill. Rychle se zvednu a jdu za ním.

„Bille?“ zavolám na něj. Chci se přesvědčit, jestli to je opravdu on, což se mi potvrdí, když se na mě otočí. „Seš to ty,“ usměju se a obejmu ho.

„Ahoj, Tome. Promiň, ale už musím jít domů. Jdu pozdě. Měj se,“ řekne s klidným hlasem a kamennou tváří.

„No, tak ahoj. Tak snad příště,“ skloním hlavu. Nečekal jsem, že se bude takhle chovat. Myslel jsem si, že se na mě těší, tak jak mi říkal do telefonu, ale jak vidím, tak asi ne. Přišel mi trochu mimo. Jako by… Ne, to je blbost, to by nikdy nedal do úst. Zavrtím hlavou a vyrazím zpět domů. Musím si lehnout a zaspat to, nebo toho budu mít zase plnou hlavu. Zítra zavolám Nicol, ta na mě snad taková nebude.

„O měsíc později“

Je to divné, ale s Billem už jsem celý měsíc nemluvil. Od té doby, co jsme se potkali v parku. Neodepisuje mi a nijak se mnou nekomunikuje. Docela by mě zajímalo, co jsem mu udělal, protože o ničem nevím. S Terý také nekomunikuje. Opravdu nevím, co mu to zase přelítlo přes nos. Že by se zase vrátil ten starý Bill? Třeba ani žádný nový nebyl. Mohl jsem to od něj čekat. Vím přeci, jaký byl a asi i je. Doufal jsem, že spolu zase budeme chodit k nám a k nim, ale to mám už asi smůlu. Chybí mi to. I když mám Nicol, tak Billa mi stejně nenahradí. Měl jsem ho opravdu rád. Mrzí mě, jak se teď chová.

Bill:

No, tak byl pro mě docela šok, když jsem zjistil, kdo je ten poslední z partičky, ale nějak jsem to už překousl. Nečekal jsem, že ten poslední bude Denis, ale tak slíbil mi před všema, že už mi nikdy nic neudělá, tak snad to bude v pořádku.

Teď poslední dobou, jsem s nimi pořád. Všechno svoje kapesný vždycky dám na pervitin od Michaela, ale potom je mi líp, i když potřebuji čím dál tím větší dávky. Jsem docela zvědavý, co budu dělat, až mi nebude kapesný stačit.

Zasměju se a připravím si v pokoji novou dávku. Nikdo není doma, takže je to pohoda. Nicol je s nějakým klukem a teta nevím, kde je. Asi šla někam šlapat. To dělala jako mladá často, tak proč by si nepřivydělávala i teď, že?

S Tomem už se nestýkám. Vyhýbám se mu, nechci ho vidět, nechci s ním mluvit. Kašlu na něj. Nechci s ním mít vůbec nic společného. Nezajímá mě on ani jeho celá rodina. Nic, co se týká jeho. Jsem docela zvědavý, jaký to bude, až ho uvidím ve škole, tedy jestli to té školy vůbec půjdu.

Vyhrnu rukáv a připravím si stříkačku.

„Bille?“ zakřičí na mě šokovaně Nicol, která vejde do dveří. Nechápu, co tu dělá, měla být pryč.

autor: Terý